Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jednou takhle po ránu mi přišlo tak nějak... divně aneb Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih

02.02.2025
Jednou takhle po ránu mi přišlo tak nějak... divně aneb Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih

Foto: Lea Hniličková

Popisek: ...aspoň převrátit pytel s granulemi a co nejvíc vody, aby moje milovaná Bastet tu nedobrovolnou samotu zvládla

Přátelé věrní, kdož jste mi tady zůstali... Samozřejmě pauzy v mojí kverulantské činnosti nevznikají jen proto, že se mi nechce psát, ale občas i z důvodů nemístně drsných a bohužel zjevných.

Jednou takhle poránu, před mojí pozdní snídaní, tedy chvilku po desáté, mi přišlo tak nějak... divně. Uvědomovala jsem si plynoucí čas, ale zvláštně. Vnímala jsem na své květované pohovce, nejoblíbenějším mém místě v domě, kromě teda bambusové postele, že tam nad pomerančem, který jsem ještě ani nezačala loupat, a ve slunečním svitu nemůžu si nějak normálně sednout.

Akorát jsem před chvilkou předložila i Bastet i venkovní Kočce jejich nárokované snídaně, odebrala jsem se na pohovku, že taky posnídám a najednou tohle. Snídani zahajuju už druhý rok pomerančem... a nějak se mi ale to usednutí vymklo či co. Prostě fyzicky se  mi to nevedlo! Furt jsem cítila, že sedím nějak divně. Jakoby nakřivo.

Zkraje mi to ani nijak nevadilo, pro člověka, který byl v minulosti zvyklý být občas trochu písklý a usnout na schodišti nebo v parku, a teď jsem občas poránu pila neviňoučký Tinto, jsem si jen tak v duchu položila otázku: Po čem to, sakra, mám, dyť toho Tita byla jen troška. A dál jsem se jakoby v polospánku, ale celkem ještě  v pohodě a klidu, pokoušela normálně se rovně na pohovce usadit. Ale nešlo to.

Pořád jsem se divně kácela k pravému fotelu a v průběhu času jsem jakoby i trochu usínala a měla jsem intenzivní pocit, že je to proto, že v tom slunečním svitu jsem měla jako hlavu zababušnou do velkých, igelitových, průsvitných, hodně oslnivě světlých obalů. Ten pocit nebyl nějak moc nepříjemný, ale v každém případě to bylo matoucí. Teď už vím, že jsem nějakou dobu asi nebyla ve zcela bdělém stavu. Normálně jsem si hodila mrtvičnýho šlofíčka.

Nepamatuju si přesně, jak dlouho tohle pravé naklánění, teda vědomě odmítaný, ale neodbytný pád na pravou, trvalo. Náhle se mi podařilo to trochu vyrovnat a jen jsem si říkala: Sakra, co to bylo jako tohlencto. Nějakou dobu jsem se oddávala neplodnému přemýšlení, co to tedy jako bylo a co s tím, a najednou do hlavy postupně přicházelo, co to mám za pocity a že už jsem to jednou přeci prožila.

Bylo to tehdy taky časně dopoledne, a jako by mě tehdy  náhle opustily všechny síly. Jenomže tehdy byl sníh, bylo to v Radimi a na ulici únor. Ale ten zvláštní pocit houpavé bezmoci byl stejný. A tehdy mi poměrně rychle došlo, co by to tak mohlo být. Když jsem napouštěla kočkám vodu na pití do umyvadýlka, nemohla jsem se nějak udržet na nohách, tak tak jsem zvládla dát rohlíky husičkám Ruží a Ferdyškovi, a pak jsem konečně usedla v zoufalé snaze vytočit nějakou pohotovost. Ale prstíky náhle tu jemnou mecahniku na mobilu nezvládaly a dost dlouho jsem se pokoušela úplně marně.

No, když se mi podařilo do Google naklofat slovo pohotovost, tak se mi náhle po chvíli objevilo jen telefonní číslo. To jsem zmáčkla a už jsem slyšela, že jsem správně. Pohotovost. Na otázku po příčině telefonátu jsem odvětila s temným tušením klopotně a popravdě: Já nevím, co to je, ale asi mám mrtvici. Nadiktovala jsem adresu a pár údajú a chtělo se mi najednou hrozně spát, ale naštěstí i zvracet.

 

gaučVšechno kolem se najednou sunulo kamsi doprava...

Pracně, namáhavě a s vrávoráním jsem se zvedla a ze všech svých momentálních sil jsem vyrazila. Dojít na patřičné místo bylo dost náročné a bylo na to málo času, naštěstí byla cestou plastová miska...  Ledva se mi to jakžtakž povedlo částečně úspěšně ukočírovat, za vraty už byla záchranka, takže ze záchoda rovnou tam. Zabouchla jsem vrata? Nebo to zabouchli oni? Už jsem vlastně ležela v sanitce... A ve vteřině jsme frčeli do nemocnice v Kolíně.

Ještě v sanitce mi něco píchli, naměřili mi nějakej neuvěřitelnej tlak. A víc si už moc nepamatuju. Jen že jsem pořád zvracela, poránu, nalačno, což mi bylo divný, a kromě toho mám túten fyzickej projev strašně nerada a furt jsem se omlouvala, přestože jsem to konala do vtipně vymazlenýho pytlíku pro ten účel, který mi dali hned v tý  sanitkce. A náhle, už za tý bleskový jízdy s houkačkou směr kolínský špitál, jsem si připadala báječně, naprosto v bezpečí, že jsem v pohodě. Byli hrozně milí. Ten vděčný  pocit, že je o mě hned pečováno, tak starostlivě, do smrti nezapomenu.

Při vizitě jsem asi za čtyři dny vyzvídala, kdy mě pustí domů, pan doktor to viděl tak na dva tři týdny, tak jsem mu oznámila ještě trochu lámanou řečí, že to nepůjde, protože přesně za týden od dnešního dne hraju. Podiskutovali jsme na to téma a pamatuju si, že výsledek diskuse byl: Ale pane doktore, tak holt uteču. Já nemůžu nehrát a nikdo jinej není. Představení za víc než dvacet let neodpadlo nikdy.

Trochu jsem se taky tehdy bála, že náš zbytečně produktivní produkční jak zjistí nemoc, usoudí, že jsem v předrakválním stadiu, představení vážně ohroženo, a tak mi nastřelí další alternaci. Ale to už by nebylo vůbec k žití. Když máte 1500 za představení a hraje se skoro každý den, tak to vypadá na nóóóbl honorář, ale když máte těch přestavení maximálně šest do měsíce, kvůli těm více alternacím, tak už ne zas až tak... Byla jsem vážně rozhodnutá, že z té nemocnice kdyžtak zmizím, dokonce už jsem si zjistila únikovou cestu, šlo by to, což mě uklidnilo.

Celý týden do mě kapaly mraky fyziologických roztoků či co to bylo. Strava v nemocnici teda na metál nebyla, ale máš to zdarma, tak nekušni... Ale ten "fýzák", co do mne kapali, mi dělal nějak hodně dobře, takže když mě za ten něco přes týden povozili v budově i mimo ni po různých vyšetřeních, a poté co jsem předvedla, jak skoro hezky chodím, byl pan  doktor "ukecán" a fakt jsem nemusela podloudnicky uprchnout, ale byla jsem, tuším v pondělí,  propuštěna. Dokonce mě až domů odvezla dcera jedné spolužačky ze střední školy, která v kolínské nemocnici dělala nebo ještě dělá sestřičku. Čekání na  ambulanci je vždycky složité tam i tady na jihu. A celá mrtvice mě tehdy zabrala devět dnů celkem. V práci, v divadle, nikdo nic nepoznal.

No, tak to jsem se zase rozjela o věcech dávno minulých. Téhleté mojí minimrtvičce je, tuším, letos sedm nebo osm let. A vzpomínka je to navzdory zdravotnímu problému fakt docela příjemná. Ostatně už jsem s tou lapálií obeznámená, takže už vím, že mrtvice je v pohodě. Aha, nic se vlastně neděje, chvilku  si poležím, teď už na žádné představení nespěchám a za chvilku je to ok.

To tedy byl můj předpoklad, když jsem si uvědomila, že to, co na mě tady na jihu náhle vlezlo, je něco, co znám z Čech, čeho se dávno nebojím, tak honem rychle do špitálu a všechno bude za pár dnů ok. Hlavně převrátit pytel s keksama kočce Bastet, aby měla jako vždycky těch pár dnů co jíst, doplnit hodně vody a zavolat si konečně nějakou tu pohotovost. Zkrátka jen lehce narušená pohoda. Tak to fakt vypadalo.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková