Pouť nejen do Říma. Cestovní monitor Jana Paula
20.12.2024
Foto: Se svolením Jan Paul (stejně jako snímky ve fotogalerii)
Popisek: Forum Romanum, centrum bývalé slavné říše Římské.
FOTOGALERIE: Jestli se odněkud opravdu nerad vracím, tak je to Itálie, a nejen kvůli tisícileté bohaté historii s impozantním kulturním bohatstvím, které inspirovalo evropskou kulturu a umění. V Itálii je jiné slunce, jiní lidé, a především jiné světlo. Však víte, všechno je tam jiné, i kapučíno.
Odjel jsem tam na pouhý týden se skupinou věřících v rámci připomenutí 35. výročí svatořečení Anežky Přemyslovny, které proběhlo 12 listopadu 1989 ve vatikánské bazilice sv. Petra. Sjelo se tam tehdy mnoho poutníků z někdejšího Československa a tato událost, těsně předcházející sedmnáctému listopadu, je považována za předzvěst tzv. sametové revoluce. Po započaté perestrojce, kterou v polovině 80. let zahájil sovětský vůdce Michail Gorbačov, už tuhost režimu slábla, a od roku 1988 už Češi cestující do západní ciziny nepotřebovali tzv. výjezdní doložku. Zmiňuji to v zájmu dobového kontextu, neboť na svatořečení Anežky se tenkrát vydalo desetitisíce československých občanů. Já jsem byl v tu dobu ve Švýcarsku, kam jsem odjel na pozvání kamaráda emigranta bílým veteránem Škoda Felicia z roku 1960 a cinkání klíčů jsem sledoval ve švýcarské televizi.
Dodnes vzpomínám, jak jsem z malé kabiny elegantního veterána poprvé spatřil západní cizinu. Ne, ne, nejsem syn průmyslníka, odpovídal jsem tehdy na palubě trajektu přes Bodamské jezero na všetečné otázky zvědavců, to jsou zlaté české ruce, gold czech hands. Byl jsem od té doby leckde. Nyní jsem opět opustil hájemství svého ateliéru i dny, v nichž s navyklou pravidelností dělám jen to, co právě chci, a vydal jsem se téměř s padesáti poutníky na cestu autobusem do věčného města a nejen tam. Zase uvidím obrazy milovaného Caravaggia a jistě mnohé další. Motivace k cestě jsou různé, ale před uměleckým dílem je nutné spočinout, stanout a chvíli setrvat. V autobuse, směřujícím přes Rakousko na jih, jsem ale ještě nevěděl, že uvidím jen zlomek z toho, co jsem si představoval. Vyrazili jsme na cestu v sobotu odpoledne, a v neděli ráno za rozbřesku vjeli do spící Padovy.
Když Padova, tak samozřejmě sv. Antonín Paduánský a mše svatá v Bazilice sv. Antonína, vystavěné u hrobu světce. Svatý Antoníček byl oblíbený i v Čechách, hlavně na Moravě. Padova má největší náměstí na světě, Prato della Valle s eliptickým vodním kanálem a sochami významných Padovanů. Naše Karlovo náměstí je jen o něco menší. Po procházce starobylým městem odjíždíme do Rivotorta u Assisi, kde máme ubytování. Časový harmonogram je třeba dodržovat, ale na to já zrovna moc nejsem. V Rivotortu společná večeře a pak na kutě, ráno se vstává a zase se bude na někoho čekat, kdo to asi bude? Asssisi je také historický klenot, rodiště dalšího světce, Františka, který by měl být vzorem pro každého křesťana. Měl, ale znáte to. Trhám se od skupiny už na parkovišti, mizím ve středověkých uličkách a nahlížím do tajemných zákoutí starobylého města. Z hradu Rocca Maggiore stojícího nad Assisi je nádherný výhled do umbrijské krajiny. Dole deka mlhy, nahoře jasno a slunce. Tady tak mít ateliér!
Slovo Řím by mělo být zdviženým prstem pro každou civilizaci, která si pyšně myslí, že může všechno. Ubytování máme v řeholním domě, je pondělí večer a jíst se musí, Jdeme do nedaleké pizzerie, a pak na kávu a víno. V úterý ráno směřujeme do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. A ejhle! Michelangelova Pieta je zakrytá, originál se restauruje, a místo ní jen kopie digitálně vytištěná ve 3D tisku. Zakrytá je i Caravaggiova Matoušovská trilogie v kostele San Luigi dei Francesi, tak jdeme k Pantheonu do baziliky Santa Maria Sopra Minerva podívat se na Michelangelova Vzkříšeného Krista. Prý je to nejhorší mistrovo dílo a něco na tom je. Proporce od hrudníku dolů kypré, veskrze ženské, stejně jako postoj a gesta. No, i mistr tesař se utne, viďte, mistře! Prý byl Buonarroti tak trochu na obě strany, to by ženské proporce vysvětlovalo. Buď jak buď, vytvořil jinak úžasné dílo. Večer procházím notoricky známá místa v Římě i s večeří kousek od Piazza Barberiny.
Ve středu brzy ráno na generální audienci na náměstí sv. Petra s naší skupinou nejedu, o atrakci papeže kroužícího po náměstí kolem svých oveček v papamobilu moc nestojím. Co takhle jet za Řím do Ostie k moři se vykoupat? Je krásně, teplo a nálada skvělá. Za nedlouho skupinka nadšenců směřuje vlakem k pobřeží, aby si užila i trochu světských radovánek. Večer už s Haničkou zase běháme po Římě. Caravaggiovo Ukřižování Petra a Obrácení sv. Pavla v kostele s. Maria dei Popollo vidět nemůžeme, protože se také restauruje. Aha, Řím se připravuje na tzv. Svatý rok 2025, a všechno musí být jako nové. Jdeme do parku k vile Borghese, pak procházkou na Španělské schody a metrem domů. Sestra sloužící v recepci lehce pozvedne hlavu a vyloudí nucený úsměv. Ano, jsem hříšník, už jdu zase kouřit viržínko.
Ve čtvrtek jedeme naším busem na výlet do Tivoli, ale až po mši pro naši skupinu poutníků v podzemí sv. Petra. Ujímám se role fotografa. Ano, ano, foť, foť! Upomínají mě ministranti. Chápu, usmívám se poťouchle, mít fotku ze mše ve sv. Petru je určitě povznášející. Ven procházíme kolem krypty Benedikta XVI., jehož knihu Úvod do křesťanství mám stále na stole. Ten by pohanský obřad Pachamami – bohyně Země ve vatikánských zahradách a následné nesení její sošky kardinály do basiliky sv. Petra v roce 2019 určitě nepovolil. Safra, proč až do konce života nosil Benedikt XVI. roucho v papežské bílé barvě a okolnosti jeho rezignace stále vyvolávají otázky? Autobus směřuje do Tivoli, a míjíme E.U.R., Musoliniho město, které diktátor nechal postavit a je vskutku moderní na svoji dobu. Mnozí římští diktátoři byli také cvoci a dnes pozůstatky jejich stavebnictví obdivují miliony návštěvníků. Zastavili jsme se ve velkolepé bazilice sv. Pavla za hradbami a v Tivoli lenošíme v zahradách vily De Este s výhledy do okolí. Večer konečně zase společná večeře a posezení.
V pátek jdu procházkou k Lateránské bazilice, a kapli Scala Santa uchovávající schody, po kterých podle křesťanské legendy kráčel Ježíš k Pilátovi. Po kolenou, jak je tu zvykem, se mi ale za peníze chodit nechce. Nelze jít do centra a nevidět Koloseum, a samozřejmě stovky lidí kolem, tlačících se mezi zátarasy ve vymezených koridorech, protože i tady se pracuje. Lidé obdivují ruiny zašlé světské slávy, ale v kostelích, postavených v rozvalinách Fora Romana, jich mnoho není. I to je symbolické. Památník Viktora Emanuella u Kapitolu také nelze přehlédnout a je z něho nádherný výhled na slavný antický Řím. Je mi teskno když vidím, co zbylo z té slávy. Ještě musím vidět Michelangelova Mojžíše v kostele San Pietro in Vincoli, a na závěr navštívit baziliku Santa Maria Maggiore. Zítra odjíždíme do Orvieta a pak už jen směr Bohemia.
Člověk nechá v cizině všechno stranou, a ani se nechce zpět. Mít ateliér v Orvietu by bylo skvělé, protože to je jedna z perel střední Itálie. Prohlížíme si slavnou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, náš kostelík by se do ní vešel mnohokrát. Na fasádě jsou reliéfy Ráje a Pekla, uvnitř fresky Fra Angelica a Lucy Signorelliho. Když vidím detaily pekla, tak se mi tam tedy fakt nechce. Skrze staré uličky plné nejrůznějších krámků mířím ke hradbám města, a na náměstí si dávám poslední italské kapučíno. Takže chiao, Itálie! Teď pojedeme na sever, ještě budeme míjet Florencii, pak Benátky a za Alpami už budou jen tři stupně nad nulou. Praha nás vítá chladnou náručí a zataženou oblohou, právě jsme se vrátili z prodlouženého léta.

Vložil: Jan Paul