Co se to děje v Sýrii? Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Plakát s tureckým prezidentem Erdoganem

Turecko v Sýrii dlouhé roky vydržovalo a vojensky podporovalo teroristy, pohrobky al-Káidy. Té al-Káidy, která stála za útokem 11. záři 2001. Podle vlastních prohlášení pokládá al-Káida za svůj prioritní cíl nastolení ryze muslimských států, chalífátů, na celém Arabském poloostrově a šíření islámské víry do jiných zemí. Stojí za velkým množství teroristických útoků. Nyní odnož al-Káidy vtrhla do syrského města Allepo a pokusila se po letech opět rozhořet syrskou občanskou válku. A my nevíme, jestli nadšeně tleskat, nebo naštvaně bučet, protože se nám opakuje scénář – nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Na straně Asada je totiž Putinovo Rusko, na straně al-Káidy je Turecko, člen NATO. Jenže i tady, nebo právě tady, by mělo platit lidové odcamcaď pocamcaď.

Al-Káida není sdružení přátel liberální demokracie, jsou to hrdlořezové. Když zaútočila al-Káida 11. září 2001 na USA, stala se tato úderka islamistů světovým nepřítelem číslo jedna. A v rámci honu na jejich členy rukou spojeneckých armád NATO padlo v Iráku 200 tisíc civilistů. V Afghánistánu se pak pracovalo profesionálněji, obětí se stalo 220 tisíc lidí, z toho 46 tisíc civilistů, jak informuje západní Watson Institute for International & Public Affair. Byly to války proti terorismu. Asi, protože útok na Irák Saddáma Husajna, ať to byl tyran, byl podložen vylhanými důvody ze strany USA. A 650 tisíc civilistů není počet v rámci statistické chyby.

Nyní odnož al-Káidy s podporou člena NATO Turecka rozjíždí druhé dění syrské občanské války. Války, která zničila prosperující Sýrii Bašára Asada a velmi výrazně poškodila vztahy a bezpečnost v celé Evropské unii, protože v té době Evropská unie otevřela svou azylovou náruč a pustila si na své území bez kontroly kohokoliv, kdo nohou rozrazil dveře. A ano, Bašár Asad také není fanoušek liberální demokracie, ovšem před občanskou válkou si v zemi udržel jakés takés bezpečí a stabilitu.

Ovšem na vládce arabského světa nemůžeme hledět přes brýle evropské demokracie, ať už lidové nebo liberální, arabské země jsou prostě svébytné a potřebují vládu, jakou potřebují. Podívejme na Libyi, kam se souhlasem Baracka Obamy zaletěla zavádět demokracii Francie, Velká Británie a další spojenci v rámci NATO. Muammar Kaddáfí v Libyi vládl tvrdou rukou, bez evropské demokracie, ať už lidové nebo liberální, ale vládl tak, že Libye byla stabilní a tradiční tyranie arabského světa (tyranie z našeho pohledu). Po Kaddáfího uvláčení při pouličním lynči, který tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová okomentovala stručně: „Přišli jsme, viděli jsme a je po něm“, se země ocitla v chaosu.

A v chaosu je doposud. Libye se stala transferovou zemí pro migranty z celé Afriky, kteří se rozhodli risknout využívat chvíli evropský sociální systém a politiku otevřených dveří olemovanou heslem wir schaffen das. V Libyi vznikly mafiánské pašerácké skupiny, kvete tam prakticky zotročování těch, kteří se chtějí dostat z Afriky do Evropy. Chaos, který řídí už 13 let vlastně gangy. Za Kaddáfího se Evropa s Libyí dohodla (a zaplatila si), že Libye bude tou zdí, která do Evropy migranty nepustí. Ta padla. No, sami jsme si ji zbourali.

A mně nedá, abych se neptal, jen tak, protože bychom měli být poučení nezdary posledních patnácti let, jestli by nebylo od věci trochu Turecku vynadat. Ve stanovách NATO, hned první položka, je, že všechny konflikty se budou členské státy snažit vyjednat diplomatickou cestou a s cílem prosadit na třecích plochách světové politiky místo raket bílé holubice míru. „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů,“ stojí doslova v prvním článku stanov NATO.

Je ve stínu těchto stanov, že Turecko nejen decimuje Kurdy, ale teď se opět rozjíždí s podporou téhož Turecka občanská válka, která destabilizovala region, ale zároveň vnesla mezi země EU velký rozpor a vlastně vedla k vzestupu protiunijních nálad a sporů mezi jednotlivými zeměmi. Druhá fáze občanské války v Sýrii podporovaná Tureckem by mohla, pokud by se tu ctily mezinárodní smlouvy, vést přinejmenším k velmi výrazným sankcím vůči Turecku, když ne rovnou k jeho vyloučení z klubu těch, kteří mají vždy nutně pravdu (a pokud ji nemají, tak si ji vynutí svým vojenským arzenálem).

Vložil: Štěpán Cháb