Pas, doložka, příslib. A pak se otevřely hranice… Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Pixabay

Popisek: Cestování, ilustrační foto

FOTOGALERIE: Cestovní pas, výjezdní doložka, devizový příslib. Svatá trojice socialistického cestování, bez které nebylo možné vyrazit za hranice, a nejen ty západní. V prosinci 1989 se v pondělí ráno sešla vláda a jako jeden z prvních bodů k hlasování měla zrušení tohoto podivného režimu. Umožnila tak ten nejoptimističtější advent, vyplněný kromě nadějí na lepší budoucnost také předvánočními výlety do sousedních zemí, na které jsme ale předtím čtyřicet let koukali jen skrz dráty.

Před pár týdny jsme si připomněli události 17. listopadu 1989. Násilný zásah proti davu studentů toužících po svobodě a své seberealizaci nakonec otevřel obyvatelům Československa svět, včetně politickým zřízením tolik nenáviděné kapitalistické ciziny. Komunistické zřízení se vyznačovalo kontrolou životů svých občanů. A omezení svobody pohybu v podobě uzavřených hranic bylo regulací, kterou lidé pociťovali velmi intenzivně.

Od roku 1948 se jako had vinula Evropou Železná opona. Rozdělila kontinent na východní část pod sférou sovětského vlivu a na svobodný západní svět. Rozdíl mezi oběma stranami nebyl jen v politickém zřízení, ale především v ekonomice. Plánované hospodářství východního bloku se zaměřovalo na těžký průmysl a uspokojovalo jen základní potřeby občanů. Západní státy po katastrofách druhé světové války uvěřily místo centrálních plánů ve svobodné podnikání. Nikdo nikomu nenařizoval, kolik čeho vyrábět a už vůbec ne, kolik to má stát.

Výjezdní doložka

Volný pohyb osob je nepřítelem jakéhokoliv plánu. Takže komunisté zavedli přísná pravidla pro cestování ještě dříve, než se v únoru 1948 definitivně ujali moci. Už v pondělí 23. 2., dva dny předtím, než prezident Beneš podepsal novou Gottwaldovu vládu, komunistický ministr vnitra Václav Nosek zakázal přeshraniční cestování, včetně tzv. „malého pohraničního styku“ v podobě každodenního cestování za prací nebo obchodem v příhraničních oblastech. Od toho dne bylo ke každé cestě do zahraničí třeba speciálního dokumentu zvaného výjezdní doložka. A ministerstvo vnitra vědělo každé cestě československého občana do zahraničí.

V mnohých rodinách se tradují legendární historky, jakým způsobem se na území republiky dostávalo nakoupené spotřební zboží, pokud někomu stát povolil do západních států vyjet. Pojďme se podívat na proces, který byl před 35 lety běžnou součástí života československých občanů.

Výjezdní doložka, dnes obtížně představitelný pojem, se na celých čtyřicet let stala strašákem všech cestovatelů. Proces žádostí a razítek se postupně stal tak běžnou součástí cestování, že si před Vánoci 1989 už málokdo dovedl představit, že by to mohlo být jinak.

Československý pas člověka opravňoval od roku 1948 jen k žádosti o vydání výjezdní doložky, bez níž nebylo možné překročit hranice. Ani do „spřátelené“ ciziny socialistického bloku. Úřední proces umožňoval selekci a šikanu; pokud vám někdo z rodiny emigroval, bylo získání výjezdní doložky spíše nereálným snem. A tak se množily případy nelegálních přechodů hranic, kde lidé riskovali své životy, protože Pohraniční stráž byla nemilosrdnou a odhodlanou součástí státní represe.

Ani bez škraloupu „emigračky“ nebylo udělení výjezdní doložky formalitou. Jen podání žádosti obnášelo ohromující výčet dokumentů: Od platného pasu, přes křestní list až po potvrzení o zaplacení všech daní a dokladu o důležitosti zahraniční cesty. A ani toto martyrium s téměř nekonečným počtem razítek nemuselo vést k tolik vytoužené cestě za dráty. Stále se bavíme jen o žádosti.

Uvolněnější atmosféra 60. let vedla k rozvolnění pravidel cestování. To se týkalo pouze socialistických zemí, a ani tato změna neznamenala svobodu. Výjezdní doložky do nekapitalistických států ale byly trvalejšího charakteru a měly podobu přílohy k cestovnímu pasu. Do kapitalistické části světa se stále jednalo o jednorázové záležitosti.  A samozřejmostí bylo, že vám mohly být oba druhy bez důvodu zrušeny.

S nadsázkou se dá říct, že k žádosti o výjezdní doložku se mohl vyjádřit téměř každý, kdo šel okolo. Souhlas byl vyžadován od komunistické buňky na pracovišti, uličního výboru KSČ, v případě velkých podniků i souhlas oddělení pro zvláštní úkoly. Tato část podnikové struktury, která dokázala povolení zarazit, mnohde čile spolupracovala se Státní bezpečností.

Devizový příslib

Dnes je značná část obyvatel České republiky, hlavně v příhraničních oblastech, zvyklá běžně jezdit nakupovat do supermarketů za hranicemi. Ať už kvůli ceně, kvalitě výrobků nebo blízkosti. Populární jsou i výpravy za spotřebním zbožím či stavebním materiálem. Málokdo platí hotovými penězi, většina z nás vytáhne plastový zázrak jménem platební karta, pípne a odchází s plnými taškami. „Návštěvníci“ třeba z roku 1984, kteří podstupovali kolečko shánění potvrzování, by na to všechno asi koukali jako na sci-fi.

Když jste zvládli sehnat platné vízum, odevzdali vojenskou knížku, zbýval ještě zázrak v podobě devizového příslibu, což byla zcela zvláštní kapitola. Centrální plánování dopadalo i na bankovní sektor. Devizy, tedy prostředky zahraničních měn, byly ostře sledované. Státní banka československá bděla nad oficiální výměnou valut a vydávala k březnu každého roku povolení k jejich směně. Na tento příslib se čekalo často několik let a tím bylo blokováno celé vycestování.

Pokud jste uspěli, bylo povolené množství československých korun k výměně na valuty tak závratné, že si českoslovenští občané připadali v kapitalistické cizině jako chudí příbuzní. Ale lidská vynalézavost neznala hranic. Nejprve jste si nelegálně sehnali valuty, za mnohonásobně vyšší kurs, než byl ten oficiální. Pak jste doma otevřeli skříň a začali pečlivě vybírat oblečení na cestu. Bylo potřeba se podívat, kam se dají nelegálně nabité devizy zašít, aby unikly bedlivým očím celníků. Úspěšným překonáním hraniční kontroly ale starosti nekončily. Před návratem vás čekalo další usilovné přemýšlení. Jak dostat do Československa nakoupené spotřební zboží ze „zlého“ Západu.

Pokud se jednalo o boty, tak jste museli oželet ty, v kterých jste se na cestu vydali. V příhraničních lesících v blízkosti přechodů v Západním Německu a Rakousku se pak povalovalo značné množství párů bot československé výroby. Salamandry z Mnichova stačilo jen trošku zamazat blátem a mohlo se jet domů. Ženy byly ještě vynalézavější, stačilo si najednou obléknout troje punčochy, dvě podprsenky a bylo hotovo. Při cestě automobilem jste mohli počítat i s možností rozebrání vozidla a následnou podrobnou osobní prohlídkou. Za bezproblémový návrat obvykle stačilo obětovat karton cigaret či nějakou čokoládu. Českoslovenští celníci si přišli na své.

Tato Svatá trojice – cestovní pas, výjezdní doložka a devizový příslib, tvořila dokumenty nutné k cestám do kapitalistické ciziny, včetně Jugoslávie. Ta byla specifickým případem, neboť maršál Tito se dokázal dohodnout jak s kapitalisty, tak s komunisty. Zároveň dokázal udržet na uzdě tisícileté spory a sváry mezi balkánskými národy, takže apokalypsa občanské války propukla až s rozpadem Jugoslávie v devadesátých letech. Před Listopadem 1989 bylo díky tomu jaderské pobřeží nejen vysněnou letní destinací, ale také se zde hojně emigrovalo na Západ.

Pokud jste se rozhodli opustit socialistický tábor definitivně, nesměli jste dát svůj úmysl najevo ani náznakem. Kterékoliv z povolení k vycestování mohlo být kdykoliv odebráno a obvykle následoval razantní výslech na Státní bezpečnosti. Pokud se emigrace zdařila, vysloužili si „pohovor“ na bezpečnosti vaši spolupracovníci a vy jste spáchali trestný čin Opuštění republiky se sazbou od půl roku do pěti let.

Všechna tato omezení padla 4. prosince 1989, po kterém už postačovalo jen předložit cestovní pas. Začínal prosinec a Čechoslováci se vydali na vánoční trhy do Vídně, Mnichova či Norimberku. Pro mnohé to byly nezapomenutelné zážitky nejen díky svařáku u katedrály. Obvykle se dostavil šok z plných obchodů a spotřebního zboží všeho druhu, které předtím nikdy neviděli.

I po 35 letech si to někteří pořád pamatují.

Zdroj: Wikipedia

Vložil: Radka Vosáhlo