Hrůza, kterou nám přinesly do Španělska lijáky, téměř v přímém přenosu. Zima a děs... Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Před umrznutím mě zachránila vánoční deka, přivezená z Čech. Takovou kosu jsem tu ještě nezažila...

Původně jsem měla do tohoto pokračování mojí zatraceně zvláštní zimně životní stórky připravené povídání o jiném tématu, ale děje přicházejí, že člověk nestíhá.

Jednou takhle po ránu, v říjnu, kdy bylo ještě pořád krásně, mě probudila neuvěřitelná zima, pod niçmoc dekami, které mi teď na přikrytí úplně stačí mi najednou byla zima jako v Radimi, když jsem měla topení seřízené na nezámraznou teplotu, což bylo, tuším, nastavených 7°C a venku zuřila mírná česká zima. Nedůvěřivě jsem se zachrula do těch dek pořádně, teda spíš tenkých chlupatých přehozů, co do Španělska vozí patrně Číňani, protože vědí, že tu moc zimy nebývá. Taky že dosud mi ty deky úplně stačily, Jenomže tím pootočenim těla a zachumláním se do nečeho, co vlastně nehřeje,  jsem jenom chladu nabídla tu část těla, která si dosud užívala trochu prohřátou matraci.

Rozklepala mě kosa a hrábala jsem po teploměru a – no TVL – 9°C? Kdo to udělal??? Kdo za to může? Co se děje, krucinál? To je jako letos už začátek zimy? V říjnu? Co se bude dít v lednu? Dyť touhle dobou bývá okolo šesté ranní minimálně 17! Včera 22. Zkusila jsem zhruba do osmi protestovat, třesa se pod chatrnými pokrývkami, abych se chladu nevystavila jen tak, holým tělem, dokonce jsem vymýšlela, jestli bych z postele nedosáhla na nšjaký, jedno jaký kus oděvu... Nedosáhla, ale nic jsem tím pobytem pod dečkama nezískala, naopak, vychladla jsem ještě víc. Stařenka si řekla, studenou mě nedostanou, a kromě toho... musím a už je to naléhavý.

Popíšu svůj start z postele: posadit, spustit nohy do propasti – postel je dost vysoká, ale nelze hned vstát, to by to dopadlo. Takže procvičit kolena, nahrábnout dole pantofle, skočit do nich a už honem a jen se bát, aby bolest v koleni a zima neodblokovaly tyhlencty ledva probuzený svěrače. Věk holt neukecám. Postavila jsem se, nutnou rychlostí došla, kam potřeba, a teprve když jsem dosedla, jsem si s úžasem uvědomila, že mě to zpropadený koleno snad vůbec nebolí? Nebo jak jsem se sem dostala?

Několik posledních dnů jsem doopravdy snila o tom, jaká by to byla nádhera, úžasný zázrak, kdybych se jednoho dne probudila a mohla normálně jít a koleno, to levé, mě nebolelo. A ejhle, ten zázrak se najednou fakt stal! Po půldruhém roce života na zdejším povětří. Já to říkala, že se vlastně stěhuju do lázní...

Logicky jsem zůstala sedět, kde jsem byla, protože jsem se bála vstát, že to zase  bude bolet. Že to byl jenom nějaký exces nervů. Uvidíme dál, musím pryč, za chvíli bych tu zmrzla. Ale uvědomila jsem si, že když opravdu zapomenu a vstanu, tak necítím vůbec nic, jako cestou sem. Když na to dopředu myslím, tak je koleno, jako by se rozvzpomnělo, ale nebolí. Návrat do postele byl nutný, měla jsem pocit, že chytnu omrzliny...

Ke dvěma čínským dekám jsem vyhrabala další dvě a začalo to vypadat, že ze zázraků zřejmě nevyjdu, protože v jedné větší škatuli z Čech, úplně na dně, byla jedna nová vánoční červená deka. Teplá, opravdu chlupatá, alespoň z jedné strany. Z druhé bohužel čínský samet. Bylo půl deváté, navrstvila jsem všechny deky na sebe, zakutala se do nich, konečně jsem se zahřála a usnula jak špalek.

Takovou zimu jsem tu koncem října ještě nezažila

Probudila jsem se před jedenáctou, bylo mi teploučko, jen venkovní Kočka mě přiměla vstát, slyšela jsem ji až do postele. Jo, mňoukala. Deky v téhle kombinaci byly dost těžké, hýbat se pod nima skoro nemožné, ale skvěle hřály, koleno nebolelo, tak jsem na sebe bleskově nasypala teplé kalhoty, triko a teplý svetr a bylo mi krásně. Akorát s teplotou vzduchu se stalo málo, v 11 bylo tepleji než v šest, deset.

Kočky se pustily do svých kapsiček a já si dotáhla teplou deku na pohovku, zamotala jsem se do ní a bylo mi blaženě, jak medvídkovi. U snídaně někdy po poledni jsem si začala konečně číst FB a YT a najednou jsem pochopila tu zimu. Poměrně daleko od nás je Almería. Pěkné městečko až úplně na jihu Španělska, u moře, kdysi jsme odtamtud s divadlem někam odplouvali, už mi vypadlo kam. A v té noční Almerii ukazovali zasněženou pláň. Teda bílou.

To nebyl sníh, to byly kroupy. Tyhle byly docela krotké, normálně velké, ale takové někdy skáčou po silnici i v Čechách. Po chvilce bylo vidět zaparkovaná auta, a jednak stála ve vodě plné krup, ale taky měla zadní, hodně šikmá okýnka děravá, jakoby proražená tak zhruba pěstí, takže kroupy na pohodu skákaly dovnitř, poté co jim ty statnější prorazily cestu.

Než jsem domyslela, jestli je to vůbec možný, byla tam dlaň, na té dlani tři objekty, úplně stejně velké. Vejce, to bylo trochu šišaté, a dvě kroupy stejně velké a skoro kulaté. Sotva se ty tři věci na dámskou dlaň vešly. A tak jsem pochopila, proč tu sedím zabalená v nejteplejší dece, co jsem naštěstí našla. Dýchá na nás  Almérie. Tak se nerozčiluj a buď ráda, že to nemáš na dvorku, řekla jsem si s povděkem, zabalila jsem se a hledala na FB nějaké novinky o té Almeríi a tak. A najednou mě zarazilo.

Déšť a v něm ulice, kterou surfovalo jedno auto za druhým, ve výšce oken přízemí, člověk, kterého vzala voda, ale tekla tak strašně rychle, že nemohl nic udělat. Tam nebylo vody tolik, ale měla hroznou sílu. Nakonec za ním někdo vyběhl, chytil ho za triko, a když se zasekl o sloup, přiběhli další lidi a z té vody ho vytáhli. Kupy plechu, tyčí, hromadící se na hladině, která místy v ulicích dosahovala dvou metrů, o kus dál vítr obracel jak škatulky sirek zaparkované kamiony. Valencie...

Stejné místo, jenom v jiném čase

Něco takhle strašného jsem fakt dosud neviděla. Ulicemi netekla voda, ale na výšku člověka blátivá břečka... a strašným tempem. Někdo zabíral z prvního patra protější dům se dvěma okny, ze kterých příšerným tryskem po celé jejich délce i šířce vytryskla do husté řeky v ulici příšerná černá břečka. V těch mistnostech kdyby někdo byl, tak už nežije...

Mastral, co dává zprávy o počasí, zemětřesení a tak, už hlásil první mrtvé z té hrůzy. Zanedlouho jich bylo 51. Ulicemi se ale neuvěřitelnou rychlostí valilo vysoký bláto, šunt, auta, popelnice, zkrátka co bylo v cestě, a zprávy o stále stoupajícím počtu mrtvých střídaly jedna druhou. Koukala jsem na tu španělskou apokalypsu a jen jsem si říkala: Panebože, to jsem měla zase jednou obrovský štěstí, že jsem si bydlení koupila tady, v Toerrevieja, kde je klid, zima, vítr a jen normálně leje. Všechny zdroje říkají, že to je nejtragičtější přírodní katastrofa v době, do které dohlédnou, a jedna z nejtragičtějších v moderní historii země.

Ani jsem netušila, vedle čeho se vyskytnu. Pravda, ono do Valencie je asi 250 kilometrů, takže zas takový kousíček to není, Ale když tak ta nízká oblačnost krouží ve vichru nad mořem, co rozhoduje o tom, které místo si vybere k útoku...

Myslím teď na tu zoufalou beznaděj, ve které tam lidi trčí, ale taky jsem viděla neuvěřitelné davy vesměs mladých lidí, ozbrojených košťaty, lopatami, batohem, snad snad s jídlem. A odhodlané pomoct a zachránit to krásné město, Valencii. Armáda tam prej jela, lidi, co jeli na Barcelonu, ji potkali, spousta těžké techniky, traktory atd. Lidi jsou tu hodně, neuvěřitelně hodně solidární. A ve volný, nádherně teplý a slunečný den babího léta se naprosto samozřejmě vrhají do bahna, zmaru a depresivní, beznadějně zoufalé situace, ve které je to město. To nebyl jeden autobus nebo dva. To byly fakt stovky lidí, co vyrazily do boje s tím, co za sebou zanechaly tornádo a tlaková níže, hezky zvaná DANA. Která sem, někam, zákonitě přijde příští rok zas... Ano. Barák si opět pojistím...

Trochu mě vyvedla z míry při tom počasí a červeném značení fotka tatínka s dítětem, kteří postávali v poměrně temném moři, jaké bývá při tomhle počasí. Proto ta červená. No, prej si je nějaký servis bezpečnostní našel. Tady to značení, myslím, opravdu všichni respektují, protože moře fakt není pořád na hraní. Někdy dokáže být i docela nebezpečné. A ještě s dítětem. To fakt hlava nebere. Ve Valencii je kaskadérů taky dost. Tam zase nějakou ulicí jela paní a z elektrické koloběžky byla vidět jenom řídítka. Možná to tam děvče zná. Ví, že tam nic zrádného není, ale při tom, co se dělo, bych tomu tak úplně nedůvěřovala. Koloběžka tedy, musím říct, při té zkoušce obstála.

A pokračování, přátelé, až po mrtvici, anebo už taky ne...

Vložil: Lea Hniličková