Vzbudila mě hlučná hrůza jako při zemětřesení. A pak se rozblikaly modré majáky... Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková

Popisek: U sousedů se ozval zvuk tak hrozně hlučnej, že jsem si říkala, jestli nám třeba nebourají nenápadně čtvrť...

Nejsem z lidí, kteří se hned tak něčeho leknou. Umím se násilím uklidnit a donutit se v krizi uvažovat racionálně. Ok, tohle o sobě vím, na to spoléhám, a proto se klidně pouštím do všelijakých... no, řekněme, že v tomhle věku už i pitomostí.

Smířila jsem se prakticky okamžitě s tím, že z klidného, vlídného Polabí jsem se nastěhovala do seismicky poměrně nervózniho prostředí, kde se to  poslední týdny klepe furt. Většinou slabě, nejvíc bylo 2,7 Richtera, tedy není nic cítit, akorát jsem si zvykla, že se občas ozve nezvyklý hluk. Někdy to vzdáleně připomíná bouřku, někdy podivný rachot, zírám na lustr, jestli nabonzuje víc, ale lustr se nepohne. Hluk umlkne, tak se kouknu, kolik je hodin, a ráno kouknu na stránky Mastral, a tam se dozvím, jestli jo nebo ne, v kolik a kolik to bylo. Těch Richterů.

Jelikož se nikdy nic neděje, tak jsem si už zvykla, že klid. V Polabí bylo zase často nebezpečí velké vody. Nejsem si jistá, co mě uklidňuje víc. Dny plynou, jak mají ve zvyku, teď už se stmívá dost brzy a za pár dnů bude ještě hůř. Ochlazuje se i tady, takže někdy v noci teď jen 17 stupňů, tak to už chce přetáhnout přes sebe teplejší deku. Už se těším na deku Ovečka, kterou jsem si objednala a koupila hned dva kusy v Čechách u SlipWell. A jedna moje čtenářka, která sem přijede, a jelikož jede i se dvěma hafany, tak pojede autem, nemá problém mi ty deky dovézt, tak už se na ně těším.

V Čechách jsem měla taky dvě a myslím, že se nebály ani mrazu. Což jim tu fakt nehrozí, nejnižší loňská teplota a jenom v noci byla 5°C, trvala asi týden a kolem 10. hodiny dopolední už bylo 14°C a to bývala moje běžná pokojová teplota v Radimi. Jak to spadlo třeba na 11°C, tak to už ne. V tom už se být nedá. Hm. A to jsem ještě k 2500 korunám měsíční platby dvanáct tisíc doplácela Brrr. Špatná holt severní šířka. Takže jestli jsou ty deky stejné, co byly ty, co jsem od stejné firmy měla v Čechách, český výrobek, fakt úžasně kvalitní, tak může zima klidně přijít.

Předesílám, že mám stále otevřená všechna okna i dveře, jen to v ložnici jsem zavírala, protože přeci jen nejsem na trempu, aby mi ta trocha srsti na hlavě, no, dejme tomu po nemocničnim oholení hrozně pomalu dorůstající vlasy v noci za větru vlály. To mě budí a rozčiluje. Přeci jenom bydlím v domě. Já totiž taky věřím, a možná je to hloupost, že mi na zdraví dělá hrozně dobře prakticky trvalý pobyt na zdejším čerstvém vzduchu. Jo, neprší na mne, žiju pod střechou, ale jinak vlastně jako venku. Úžasný.

A fakt se už v noci ochladilo, už není 25, 26, ale jenom 17. A to už je fakt skoro extrém a na teplejší deku a zřejmě bude hůř. Viděla jsem i film na YT, kde byla i zasněžená Toerrevieja. Takže počítám se vším. I vyhřívací elektrické deky mám jako v Čechách, ale nechci je letos použít. Loni jsem tady neměla Ovečky a chyběly mi. Na den se můžu obléknout teple.

Nicméně už teď chodím někdy dříve do ložnice číst, psát nebo koukat na filmy pod deku, protože jsem lakotná a sedět a svítit v chladnoucím pokoji, když můžu totéž dělat v ložnici pěkně pod dekou, proč ne, žejo. Pravda ovšem je, že ze sezení většinou sejde, položím hlavu a no, už jsem psala. Vzápětí usnu jak jezule. Pravda je, že když se třeba v jednu ráno probudím, tak si čtu, poslouchám, na něco někdy koukám, někdy něco píšu, objednávám, a pak se divím, a to zpravidla do usnutí. A občas mě probere ten zvláštní rachot. Zemětřesení, ale většinou bývá v dřívější hodinu. A spaní tu mám opravdu báječný. To prej je zdravý...

Nu a to i tuhle onehdá. Venku vítr jako blázen, větrná zvonkohra na zahrádce byla v plném provozu, tak jsem si řekla kašlu na to, zalezu, pustím si nějakou muziku nebo něco, a když usnu, no tak usnu. No a usnula jsem snad už někdy po jedenácté. Najednou mě probral nějaký hukot, buchot, jako bouřka to vypadalo, teda ve snu jsem to tak vyhodnotila, ale měsíc byl zrovna v úplňku. Aha, takže zase zemětřesení asi.

Podívala jsem se, kolik je, deset minut po jedné, zapamatovat, převrátila jsem se z levého ucha na pravé a pokračovala ve spaní. Ale jenom chvilku. Protože ty zvuky se opakovaly a s větší intenzitou, přitom mi to připadalo, jako kdyby to bylo zemětřesení přes molitan, trvalo to dýl a začaly do toho pronikat mnohé lidské hlasy. Vypnula jsem, co jsem zrovna jakože poslouchala, abych slyšela, co se fakt děje.

Když jsem se trochu natáhla nahoru, abych taky trošku viděla skrz dveře do dvorka, měla jsem dojem, že je tam nějak lidí hodně a že tam něco modře bliká. Ještě chvíli jsem protestovala v posteli proti všem dějům, přece spím, ne? Jestli mám noční manifestaci před barákem, tak ať si trhnou...

A ne. Tak zemětřesení to urcitě nebylo, hluk byl čím dál větší, hrozný dunění, lidi tam běhali, něco řešili, už jsem musela, tak jsem se zvedla a na vratkých nožičkách se po WC doplížila do pokoje a musim říct, že jsem hupsla rovnou do stresu. Cizí země, nerozumím tu ani slovo, na moji chatrnou angličtinu skoro nikdo nereaguje a najednou mi v půl druhý ráno běhá kolem vrátek plno lidí, někteří se patrně dobývaji do domu o dům dál ode mne, ještě za islandskými dexečky.

Tam byly nějaké starší dámy, se kterýma jsem se jednou pozdravila, mluvily anglicky a říkaly, že to mají jen jako chalupu, a teď se jim tam najednou dobývá policie. Celá ulice byla prosvícená modrými světlý a policejní auto mi parkovalo rovnou před brankou. No, neklid mě přepad. Co to má být takhle v noci? Najednou se ozval zvuk tak hrozně hlučnej, že jsem si říkala, jestli nám třeba nebourají nenápadně čtvrť. Hroznej rachot. Kango, ale hodně veliký, v noci? Fakt divný.

Po chvilce zase ta hlučná hrůza, ale pořád z jednoho toho vzdálenýho místa. Jako když dobývají nějaký dům. Ty dvě staré dámy? Nebo koho probůh? Po chvíli jsem zaslechla angličtinu, takže jsem natáhla ucho, jestli něco pochopím. Dědek vedle byl asi taky zvědavej, co je to za randál, a jeden z policajtů mu cosi odpovídal. Doufala jsem, že se něco dozvím, ale jednak mluvený angličtině nijak moc nerozumím a druhak mluvili docela potichu.

Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, měla jsem na sobě jenom svetr, abych nezmrzla, dost krátkej, takže jsem si netroufala se zeptat. Jen jsem slyšela něco o nemocnici, pak taky o baru Issis z konce ulice, ale víc nevím. Je fakt, že na rozdíl od toho extrémního hluku, co dělali předtím, mluvili teď potichu a úplně klidně, jako by si domlouvali jen výměnu telefonů. No, úplně mi to na klidu nepřidalo.

Jedno veliké auto odjelo, myslím, že přijelo jen do počtu. Seděla jsem v křesílku na dvorku, kočku na klíně a povídala jsem jí pohádky... Odjelo další policejní auto a soused zalezl do domu, takže angličtina ustala. Nakonec zůstalo jen jedno auto, vypnuli modré blikání a zůstali tam na dvorku toho dobývaného domu tři chasníci, patrně hlídali vypáčený objekt. A já jsem si uvědomila ten zvláštní strach, ale od března vím, že na zemi tu člověka bez pomoci ležet nenechají.

Tak jsem se uklidnila, kočka odešla a já jsem šla spát, s tím, že v domě bylo kupodivu o trošičku tepleji než venku, což mě vzhledem k neustálému otevřenu i trochu překvapilo. Byly tři pryč a noc byla jen středně stará. Čekala jsem, co se zítra dočtu v nějakém místním věstníku, a nic. Přitom to byl randál že to muselo být slyšet i za vodou v San Miguel. Jenže tam si asi říkali ajó, zase zemětřesení. Nojo...

-----

P.S. Moji milí a věrní čtenáři, minulou neděli mě přepadly nečekané závažné zdravotní komplikace, kvůli nimž se musím na čas odmlčet. Velké díky za vaši přízeň, doufám, že mi ji zachováte. Jakmile to půjde, hned se vrátím a prozradím vám víc. Vaše Lea

Vložil: Lea Hniličková