Ještě nejsem mrtvá. Ale jak to dokázat českému důchoďáku? Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Úřad, nebo spíš monument v Torrevieji. Barák hóóódně vysoký, nejspíš aby se žadateli o cokoli už jen při pohledu na nápis pořádně zatočila hlava.

Takový zvláštní pocit, ten ze života neznám. Někdo, tedy ČSSZ, mi opravdu dá peníze jenom tak. Jenom co dostanou papír, na kterém bude razítkem potvrzeno, že žiju. A až budu chtít další, tak musím zajít zase na ten úřad pro razitko, a tak pořád, dokud budu dejchat a taky schopná připlazit se. A co pak? Ale co, teď – zbytečná starost. A další nejdřív v březnu, aby těch peněz byla zase hromádka.

Teď hlavně jak se tam vůbec dostat. Ve zdejším systému jednosměrek jsem hledala podle mapy, kudy bych to vzala. Ve chvíli, kdy už jsem měla všechno po cyklostezkách nalezený, se zády už se šlo nějak domluvit, ukradl mi místní darebák nohy – moji koloběžku. A byla jsem v troubě. Papír mám, ale nedostanu se tam. Tágem? Tady a dovolat se ho...? A nemám u sebe cash peníze a za 20 eur do centra, to už nikdy, a Bolt tu nemají.

A ejhle, jako náramná klika dojel do Torrevieji můj věrný čtenář se svojí polovicí. Žije tady už několik let vždycky pár měsíců v roce. A teď, hurá, byl tady. Ale hlavně – jezdí sem autem. Tak jsme hned naplánovali páteční výpravu na trh a před to jsem ještě přilepila tu hrůzostrašnost s tím potvrzením o žití.

Hodně dlouho jsem se pokoušela naučit se, kudy bych jela koloběžkou k Ayuntamientu, nakonec jsme to na první dobrou nenašli ani autem. Tedy... bez navigace těžká práce, takže jsme popojeli pro zapomenutý mobil a už zcela bez problémů dojeli na náměstí Konstituce, kde se úřad nachází. Vysoukala jsem se z auta s vyplněným papírem, s třesoucíma rukama i koleny. Dokráčela tam, vlezla, sáhla na mne mrákota. Já to věděla, no to nedám, tohle!

U stěny s okny byly dva stolky a od jednoho se vinul had, několikametrová fronta čekajících lidí. Začala jsem se rozhlížet po nějaké židli, Češka v nesnázích. Pak mi docvaklo, že jsem v přízemí. Já potřebuju do druhého patra přeci, tak snad do té fronty nemusím. Ale kudy tedy? Schody nebylo z toho předku vůbec  vidět. Místnost je rozdělená na dvě poloviny taky stolkem a přesklením s okýnkem a pultíkem, u kterého ale seděl mohutný, podle vzhledu vůbec ne úředník, ale řekněme, uniforma a uvnitř ní nejspíš zápasník. Tyjo, co ještě? Nejenže úřad, ale ještě uniforma?

Tak jsem se k němu vypravila, že se jako zeptám. Místností vysokou a příjemně světlou. Uniforma si povídala s nějakým méně urostlým uniformou, jen jsem se chytla pultíku, s úsměvem se ke mně obrátil a zeptal se patrně, co potřebuju. „Y necesario Fe de vida,“ vypálila jsem, doufejme, že správně naučené... Aniž sejmul úsměv, ukázal na výtah za sebou, pravil i ukázal prsty, že druhé patro, mocně jsem zagráciusovala a s jistou úlevou vyrazila mezi jeho prosklenou stěnou  k výtahu. Při své neomylné intuici jsem si postála u výtahu, který nejevil známky života, za rohem byla druhá zdviž, plně funkční. Uf. Tak 2. patro. Jak ale poznám, do kterých půjdu dveří? Blbá. Jsem se nezeptala. No tak to bude holt systém pokus omyl...

Vysněný cíl, úřad, konečně nadohled, prokličkovat ale k němu jednosměrkami je úkol nadlidský. Bez navigace to prostě nedáte.

Vylezla jsem z výtahu rozhlédla se a – a jeee – super krása.  Byla tu velká místnost se dvěma stolky a jednou usměvavou paní úřednící. Když jsem vyslovila, že Fe de vida?, tedy po našem potvrzení o žití, vzala si ode mne oba listy papíru, pročetla si, co bylo španělsky, dala mi k podpisu, vlepila svůj podpis a razítko a bylo to.

Takže získání potvrzení o žití byl pro mne zážitek bezmála kulturní, trvající zhruba deset minut od vstoupení do domu. Zatímco já mám pokaždé před jednáním s jakýmkoliv úřadem pocit, jak v čekárně u zubaře, že to bude hrozný a nadlouho, panika prostě, tak tady to šlo jak po másle. Ono asi – pošlete mě do černého lesa, klidně plného halloweenských příšer, proskotačím ho s úsměvem na líci, pokud teda zrovna budu moct chodit. Pošlete mě do nějakého úřadu – možná se i zhroutím. Nějaká vada v systému. Ale tenhle úřad je dokonale krásně blbovzdorný, prostě je to zařízení pro lidi, a krásně mi zvedl náladu.

Řeknete si asi – kecá. S touhle povahou a taková složitá transakce, jako přestěhování do Španěl? A následují obdivné řeči. Ne! Neobdivovat! Já jsem prakticky ihned, jak jsem si podle inzerátu, což zvládne každý blb, našla objekt, všechno pustila z rukou a nechala pracovat moje skvělé makléřky z agentury J&M. To ony udělaly všechnu práci za mne a i teď, když něco potřebuju a nevím, jsou ochotné pomoci. Až teď si uvědomuju, že to bylo vlastně hrozně riskantní. Ale kontakt na ně mi dal kamarád a tomu jsem taky uvěřila absolutně. Dyť je od muziky...

Jo. Zřejmě si se svojí logikou dlouhodobě koleduju, jestli hodlám takhle pokračovat. Úřadům, kde je všechno jištěné, moc nevěřím, obávám se, prostě blbnu, když jde víceméně o razítka nebo halíře, a pak s důvěrou odhazuju tisíce, v blahé víře, že je to O.K., a to jenom proto, abych nemusela jít na nějaký úřad. Zvládly to agentky všechno beze mne a za mne, ale když to domyslím do detailu, tak jsem měla fakt obrovský štěstí. Jen doufám, že tenhle dům je fakt můj poslední a že už se nikdy nikam jinam nepohrnu. Doufám. Když už vím i jak tu přijít k mému důchodu...

A jelikož všechny texty a jejich cesta chvilku vzniká, tak už ten čas uplynul a na mém českém účtu přistálo 78 000 a ani ta částka nesouhlasí. protože 8073x10. Takže dotaz byl nutný. Minimálně je to tady pro mne hodně velký nákup na měsíc. A tak už vím, jakým stylem jsem odhodila přes 2000 korun na oltář vlasti.

Romantická duše. Chtěla jsem čekat na výplatu jako moje babička 10. každého měsíce. Takže jsem odvětila na dotaz, jestli opravdu desátého, že ano, přiznání od 1. a výplata 10. Tehdy jsem ovšem o pravidlech pro toto vyplácení nevěděla zhola nic. Samozřejmě je-li pravidlo, že v jednom měsíci mám datum i razítko, a v dalším měsíci jsou peníze za uplynulé období, tak nějaké moje romantické představy o babičce a jejím výplatním termínu nikoho nezajímají, což jsem opravdu netušila. Proto mám první důchod o těch devět dnů prý zkrácený. Pojašený pravidlo teda.

No, nohu si kvůli tomu za krk nedám a státu koleno vrtat taky nebudu. Tak.

Vložil: Lea Hniličková