Nákup jako ruská ruleta, zabijácké zpestření pro kolemjdoucí a slalom na dvorku. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Úroda mandarinek - prozatím kyseláčů trpkých. Uvidíme, jak dojdou.

Moje rychlé nohy - koloběžka bílá, nová dorazila v pondělí odpoledne v 16:00. Absolutně bez upozornění, ani NIE ten člověk nechtěl. Donesl bednu ochotně přes dvorek až k domu, to jo, ve dvorku to vzal hlavou o pomeranč, v ulici uhnul před skloněnou větví mandarinky. Docela nebezpečný místo. Teda fakt je, že to byl vysoký, urostlý mladík. No a byl pryč.

Trochu mě zhryzlo, že jsem během dne odeslala dvě hysterické reakce, že bych ráda alespoň nějakou zprávu, kde to sakra jako vázne, kdy ta kolobka přijde, že ji potřebuju. Všechny kontrolní protokoly že byly němé, jeden mě dokonce přesměroval do Ruska... A zato mi teď, když už koloběžka konečně dorazila, tak zase už potřetí posílají otázku, jestli vše proběhlo k mojí spokojenosti. Takže ještě tak dvakrát to přijde, myslím. Ufff.

Zdejší doručování, to je fakt jak rébus nebo ruská ruleta. Nicméně přes všechny zmatky tady vždycky nějak všechno nakonec proběhne úplně správně a dopadne dobře, což moc nechápu, ale je to tak... Akorát s časem se nestresujou.

Po radikálním ořezání a úpravě jalovců, které už šťáraly větvičkami docela dodaleka, jsem si u doručovatele koloběžky uvědomila, že mi tu zbývá ještě jeden takový nepříjemný plotový problémek. Už loni mi přišlo, že ta větev, co vyrazila z kmene mezi jalovci ven do ulice, je tam jednak zbytečná a druhak úplně na nic a teď trochu i pro vztek. Musím  konečně podniknout od loňska plánovaný útok na mandarinku, loni by to byla brnkačka, letos už fakt problém. Rostla totiž celou svojí úrodnou podstatou v ulici.

Celej strom, taková  jedna tlustá, veliká, tak čtyři metry dlouhá, úplně nesmyslná větev to vzala jednak vší silou k nebi, ale hlavně úplně nesmyslně do té ulice, a udělala si letos nějakých třináct těžkých, docela velikých, pomalinku už i  žloutnoucích mandarinek. Do dvorka její velebnost udělala jenom pár voňavých květů a jinak nic. Ani větve sem příliš nerostou. Kromě dvou zatím zelených mandarinek, které byly v ulici, ruky na dosah nad ozdobnou mříží oplocení, byly všechny plody prostě venku, ve výšce nad chodníkem, úplně nahoře, natěsnané jedna na druhé.

Bylo to nějakých pět šest metrů nad zemí. V koruně se napsat nedá, protože koruna to fakt nebyla. Prostě na strmě trčící docela silné  větvi, v jejímž nepatrném rozvětvení, na jeho úplném konci kousek pod nebesy, si potvory žloutnoucí, ale většinově ještě skoro zelené, užívaly sluníčka.  Z čeho, z jaké podstaty a vláhy ty plody a konec konců i ta bytelná větev vznikly, to vůbec nechápu, tam, mezi jalovci, zalévám opravdu málokdy. Dařilo se jim tam ale překvapivě dobře.

Kdyby někdo sklidil ty, co rostly dole, nad mřížkou oplocení, prosím, prej to tak tady je. Jenomže ta dlouhá, nahoře zatížená větev už byla tak těžká, že začínala být ohnutá, pomalu vytvářela jakési nízké loubí nebo oblouk nad chodníkem, myslím, že by časem tečovala i vedle chodníku postávající auta. Nebylo to vůbec ošklivé. Jenomže kdyby do toho zapršelo, větev by se stala ještě těžší, než už byla, a drsně by fackovala lidi, jdoucí po chodníku.

Což by mohlo být i milé či legrační, ale leda v případě jiné dřeviny. Tohleto je totiž absolutně  nespolečenskej tvor. V životě nikdy předtím jsem na ničem ještě neviděla tolik a tak podlých, drsných trnů. Děsu běs. Až pět centimetrů dlouhé, hustěji než uchopující ruka stavěné a hezky ze všech stran, na první pohled téměř nepozorovatelné, tenoučké jak jehla, tvrdé, neohnutelné špice. Není nad trn, jako když se povede. A tady byly opravdu husté, vyčnívaly si na větvi ze všech stran  a po celé délce, takže při každém pokusu uchopit větev při řezání, byla dá se říct, pořád v útoku.

Myslím, že cyklista nebo koloběžkář, projíždějící pod tou nádherou, by vděk vůbec neprojevil a vyšším chodcům už by to taky mohlo sundat čepici, paruku nebo rozčísnout kůži pod kučerama. No, do příštího deště to asi ještě mohlo zůstat, jako že to mohlo být zajímavé zpestření cesty nebo test bystrosti kolemjdoucích, ale taky to mohla být přesně ta jáma, do které bych já, kolobežkář, mohla dle hezkého českého přísloví padnout. A kromě toho taky - na ulici plodící strom?

Vpravo pozůstatek uříznuté větve, kde byly plody, okolo pozůstalé větve, vypadající neživě

To nějak nemá logiku, žejo, když roste v zahradě. Tak šla, větev. S klením a skřípáním zuby, sakrováním nad popíchanou rukou, ale šla. Dokonce se mi podařilo ji zadržet, aby sebou nemázla o chodník. Postávající auto trochu pomohlo. Hezky to zaťukalo na střechu...

Já chci ty plody taky vidět odmalinka, jak rostou, když už rostou. A ne aby si to odbývaly pro ulici. Takže holt šla mandarinka dolů vlastně skoro celá. Co nadělám.  Jediné plody, které měla, byly ty do ulice. Na straně dvorka ji to prej nebaví, prej je na tak blbým místě, že se mi na to vybodne. Po uříznutí té nejtlustší, jediné plodící větve začala ale nějak odkládat i listí do dvora z toho zbytečku větviček a najednou mám na pozorování poněkud neduživou dřevinu.

No, uvidíme, jak to myslí. Není to žádné mladé roští, podle kmene ji může být určitě dvacet let. Třeba se ještě někdy zasnaží po tomhle drsném zmlazovacím řezu. Jakákoliv snaha vyhnat něco do ulice bude ukončena ihned. Doufám, že to pochopí. Upřímně se jejím kapricům zas tak moc nedivím. Je doslova vecpaná mezi ty dva obrovské jalovce, moc světla tam nemá. Chci ji zkusit ukecávat tím, že jednu nebo dvě pozůstalé větve zkusím pootočit a natáhnout nad dvorek a budu jí trochu podstrojovat, což znamená, že jí sem tam podstrčím kyblík vody... Jako navíc. Protože okolo těch jalovců fakt moc nezalévám, ty už si čerpají vodu z kdoví jaké hlubiny a vypadají, že jsou hodně soběstační.

Uvidíme, co tomu zákroku mandarinka řekne. Třeba si udělala taky hluboké kořeny, když měla tak dlouhou větev, a využije je. Na příští rok jsem už úrodu oželela, ale aspoň kdyby trochu kvetla, bo to fakt hrozně krásně voní. Plody mít nemusí. A rozhodně nepůjde, bo po mandarince jsem hodně toužila, a když mi u notáře bývalá paní majitelka řekla, že tu mandarinka je, tak mně to fakt udělalo radost. No, to jsem netušila, že se bude chovat jako nevycválaný parkos, kterému je nutné poněkud poopravit morálku, aby mi tu třeba nepozabíjel sousedy.

Mě teda při likvidaci toho obřího klandru, co si na ty plody udělala, popíchala, bestie, pěkně. Když jsem tu čtyřmetrovou větev stěhovala do dvorka, jak nejopatrněji to šlo, abych neomlátila ovoce, to znamená, že jsem ji nesla nad zemí jak posvátnost, dost jsem přitom klela, a pak jsem neměla ani kudy jít zavřít vrátka, protože ta trnitá věc se rozlezla a ležela v prostoru, který na dvorku zbýval. To jest nebyl zavalen jalovčím, protože jinak kromě rovné cesty od vrátek ke vchodu do domu bylo ořezané jalovčí prostě všude. A šlápnout jí na nějakou větev – kdo mi zaručí, že se vyhnu trnům...

S tím jalovčím to je a bude taky docela kabaret. Jak jsem se radovala, že ho rozšmelcuju drtičem zahradního odpadu, tak hned tak ne. Měkký prej nežere. Dusí se tím. Tak to nechávám uschnout, ztuhnout a je to teď samozřejmě všude. Vítr to suší a sem tam i roznáší porůznu. Moc pěkný to tu teď je a kudy projede zítra Merkadonec s vozejčky, je zatím ve hvězdách. Pomeranč už podejít nelze a  všude jinde je něco. Asi nastane metoda „hrň to“. Terminus technicus, který kdysi vymyslela máma při mém pokusu uklidit si v pokoji.

Jinak mandarinky, teda ty, co narostly, jsou fakt dost veliký, ale teď vypadají zatím spíš jak nepoživatelný pomeranče z betonu. Těžký a maximálně tuhý, ale už začaly aspoň nadějně žloutnout, tak snad. Mají se prý sklidit v říjnu, jsem se někde dočetla, v podstatě ještě zelený, a nechat klidně dojít. Je fakt, že na trhu jsem koupila takové ještě prozelenalé. Jednak během dvou týdnů v koši fakt došly, ale už od zelené byly opravdu sladké a na chuť dobré.

Akorát jedno nechápu. Jak známe mandarinky od nás, že jdou snadno vyloupnout, prakticky vyklopit z kůry, tak to tady naprosto neplatí. Kůru  mají tenoučkou skoro jako papír a někdy to vypadá, jako by byla k těm sladkým plodům přímo přilepená. Herkulesem! Pokaždý jsem pěkně zprasená a po konzumaci se musím jít pod vodu hned odlepit, bo by se ke mně prostě všechno, nač bych sáhla, přilepilo. Moc tomu nerozumím, co to jako je, ale je to tak. U těch koupených.

Pod pomerančem už nejde projít ani v hlubokém předklonu

Moje mandarinky po týdnu pobytu mimo strom už mají docela pěknou žluťoučkou barvu, na dvě, které odpadly  od větve, jsem se radostně vrhla a pokusila se zkonzumovat je. Ehm... Kyselý mám docela ráda, ale tohle bylo fakt nějak moc. Takový trpkokyselý. No co, no... snědla jsem si je. Jsou moje, žejo, tak si trp na trpkým... Ale zrovna moc jedlý mi teda nepřišly.

Jenomže teď jsem zase četla, že se mají sklízet až v březnu, to že jsou přesně hotový. To by tady tedy tedy s tou bývalou větví nešlo, do března by měla několik lidských obětí. Tak nevím. Možná jsem si původní informaci přečetla z Jižní Ameriky nebo z Austrálie, na tohle si budu muset dávat pozor. Anglicky i španělsky mluví leckde i u protinožců, tam to mají s počasím a s různými názvy měsíců zase nějak jinak, než tady v Evropě.

Ty moje mandarinky, co teď mám venku na stolku, musí prostě dojít. Kudy půjdou, jejich věc. Buď se jim to podaří, nebo ne. Dvě jsem zkusila a mohla bych je možná použít, ovšem bez nároku na mandarinkovou příchuť a leda jako citrón. Čtrnáct dnů po uříznutí větve jsou ty moje obří mandarinky, a prý jsou to opravdu mandarinky, říkala bývalá paní majitelka, tak jsou ty mandarinky většinově sice už žluté, ale to je jen pro zmatení nepřítele.

Zatím jsou to prostě kyseláči přímo ukázkoví, prakticky je to nejedlý. Pravda, pustila jsem na ně veškerou svoji statečnost, abych si tu báječnost vychutnala a objevila třeba nějaký zajimavý chuťový valér. Snědla jsem je, no, nic mi po nich nebylo, bo taky zblajznu důvěřivě všechno, co se nabízí, ale o pochutnání nemůže být řeči. Možná jsem se měla bývalé paní majitelky ještě zeptat, jestli jsou vůbec jedlé. Jenomže já jsem se jenom zaradovala hurá, no to je štěstí, mám vlastní mandarinky!

OK, mám. A ty větvičky, co mi tu zůstaly, jako že rozvědka do dvora, tak ty jsou teď fakt spíš k pláči. Uvnitř nepatrné korunky, která se vytvořila, je plno úplně prázdných větviček, jsou skoro a některé  úplně suché a vesměs neduživé. Lístky tý mojí chudince mandelíně najednou i opadávají, což by teď snad neměly, a je mi jí líto. Ale máme podzim, tak se uvidí. Však snad zase přijde jaro, přijde...

Blbý je, že co opravdu absolutně a vůbec neumím, je řez ovocných stromů, natožpak ještě subtropických. Ořezat hroznové víno, žádný problém. Ale jakýkoliv jiný strom – tma. Možná by to chtělo odborníka.  Doufejme, že zas nepřijde nějaký odborník na koloběžky.

Co se týče té hrůzostrašné trnité větve, co na ní rostly ty mandarinky, tak ta naštěstí šla do šroťáku úplně krásně. Nebezpečné trny zmizely ze dvorka, takže aspoň to. Akorát jsem si všimla, že kdykoliv se na dvorku pustím do nějaké činnosti, probudí se pámbuví kde a proč zdejší neurvalé mušky. Jo španělské mušky, to je taky pojem. A myslím, že vznikl na základě podobné skutečnosti. Rozhodně jsou malé jak kapka a dost rajcovní. Člověk je za chvilku sezení venku profackovanej, poškrábanej, jak uhýbá pomuchlanej. No neberte to, když je to zadara.

V Čechách takhle přítulný muší bestie fakt nejsou. Po půlhodinovém pobytu v jejich společnosti je člověk tak rozrušenej, že má dost a zdrhá domů. Něco tak dotěrného, vlezlého, neodehnatelného jsem fakt snad neviděla. Milujou, a opravdu vášnivě, obličej. Když vzpomenu na ty prevíty komáří, co nás s kamarádem vyhnali od laguny, je to srovnatelné, ale komárům jde o žrádlo, to se dá pochopit. Tyhle mrchy jenom obtěžujou, synonymum – rozrušujou, pruděj, což se projevuje tím, že je člověk vytočenej, pomlácenej a zdrhá. Právě na dvorku mají jedno místo, kde se jim nějak libí, srocujou se tam a útočí. Až do večera, do setmění.

To švábi jsou proti nim miliónoví. Jen lezou nebo lítají a od člověka nic nechtějí. A ještě jsou někdy na všelijakých igelitových nebo papírových podkladech tak hluční, že se o nich aspoň ví, což je posléze bezvadně ukončuje...

Vložil: Lea Hniličková