Sen si splnil, i když úplně jinak, než chtěl, a dobře tajené pochybnosti Menzelova řidiče Pávka. Tajnosti slavných
25.10.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov - Karel Ješátko
Popisek: Marián Labuda jako italský mafián Carmello Muscilo v bláznivé komedii Juraje Herze z roku 1981 Buldoci a třešně
Kulaťoučký strejc a „strážný duch“ mentálně opožděného Otíka z Vesničky Jiřího Menzela vždy znovu pobaví a současně pohladí po duši jemnou připomínkou, že i takoví lidé snad opravdu ještě existují. Na chrabrého Jánošíka skvělý herec a komik sice neměl, přesto se před ním ženám všech generací podlamovala kolena. Kulaťoučký Slovák jim totiž dokázal nabídnout mnohem víc než jen fyzické přednosti.
Vzrůstem sice nevelký, vždycky ale noblesní, ať už mu scenáristé předepsali perfektně střižený oblek, nebo zamatlané montérky. Jedinečný a nezapomenutelný Slovák, jehož nedožité osmdesátiny si připomínáme právě v den výročí vzniku samostatného Československa, měl v sobě prostě notnou dávku obyčejné „člověčiny“, s níž uměl skvěle pracovat na jevišti i před kamerou. Marián Labuda, který nikdy neztrácel osobitý smysl pro humor, vyrostl v mimořádného umělce a zůstal Čechoslovákem i po rozpadu republiky. Stal se neobsazovanějším Slovákem v českých filmech, v roce 2009 ho Kruh priateľov českej kultúry dokonce nazval velvyslancem slovenského herectví v Čechách. „Určite by mi tu prišlo aj viac ľudí na pohreb,“ prohlásil kdysi ve Všechnopárty Karla Šípa.
Malý farár z dediny
Narodil se pár měsíců před koncem druhé světové války, 28. října 1944, v malé slovenské podhorské vesničce Hontianske Nemce, v údolí řeky Štiavnica, proslaveném vinohradnictvím. A narozeniny si po celý život užíval, představoval si, že s ním slaví celá republika. S láskou vzpomínal na tatínka, který pracoval jako krejčí. V oparu jeho rozpálené žehličky si jako kluk hrával na pana faráře, v době, kdy ještě ani netušil, že herectví vůbec existuje. Nakonec se ale svému dětskému snu na hony vzdálil. Přesto kněžskou sutanu oblékl v životě dokonce několikrát, i když pouze před kamerou. V roce 1988 si v hořké komedii režiséra Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí zahrál faráře-alkoholika Dorendu, v roce 2000 kněze Barovszkého v maďarském dramatu Polštář Jadvigy a na jevišti nezapomenutelně ztvárnil římskokatolického kněze a nechvalně proslulého válečného prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa.
Tajený svět pochybností
Dětství prožil s uchem, nalepeným na rádiu, se zatajeným dechem poslouchal verneovky a byl přesvědčen, že se všechny ty fantastické příběhy v té škatuli opravdu odehrávají. Právě tehdy se pomaloučku začínala rodit jeho touha stát se hercem, i když ho celý život nepřestal provázet proklatý výrok jakéhosi úředního poradce, který suše konstatoval, že k něčemu takovému je třeba mít talent. Marián ho rozhodně měl, přesto o sobě nikdy nepřestal pochybovat, a právě to ho nejspíš neustále pohánělo kupředu. Měl pocit, že musí neustále dokazovat, že se na herecké škole ocitl správně, i když kolegové ani publikum neměli sebemenší důvod o tom pochybovat. „Byl nejtalentovanějším hercem ve své generaci. Je mi velmi líto, že jsme o něj přišli,“ povzdychl si po oznámení o jeho náhlého odchodu pro server sme.sk jeho letitý kolega a kamarád Milan Kňažko.
Vesničko má středisková:
Otci přidal dvacet cenťáčků
Když se blížil konec základní školy, Marián si ještě stále nebyl jistý, čím by chtěl být, takže o něm nakonec rozhodl otec. Poté co mu sousedka nadšeně přiznala, jak skvěle ji jeho synek pobavil poslal ho na konzervatoř. A kdykoli později přišla na toto období řeč, říkával, že je mu vděčný za dobrou práci, při níž sedí pod střechou a neprší na něj. Kvůli menší, od raného mládí zavalité postavě si ho prý dobírali už při přijímacích zkouškách na divadelní fakultu Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Když předstoupil v kraťasech před komisi, složenou ze samých významných herců v čele s národním umělcem Jánem Borodáčem, zdálo se mu, že je jim všem k smíchu. „Janko Borodáč totiž asi očekával, že by každý adept měl být hoden role Jánošíka, protože se mě zeptal, jak vysoký je můj otec. Vycítil jsem z té otázky zákeřnost, a tak jsem tatínkovi přidal dobrých dvacet centimetrů navíc. A Borodáč se spokojeně usadil, věděl, že mám perspektivu,“ vzpomínal.
Intelektuální vzpoura
Byl přijat a brzy předvedl, že se na vysněné škole ocitl právem, takže po absolvování divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění nastoupil rovnou do angažmá v bratislavském Slovenském národním divadle. V roce 1968 konečně začaly nacházet své místo na slunci i dříve zapovězená témata, tituly, autoři i nové jevištní formy. Z pocitu intelektuální převahy nad stupiditou vládnoucí moci se rodila řada malých divadelních scén, podle uznávaného teatrologa Přemysla Ruta z přesvědčení, že i tu nejobludnější absurditu lze rozložit zdravým rozumem, jehož výrazem byl smích. Vlivem následné normalizace ale měla většina jen velmi krátkou životnost.
Generální stop
Jednou z nich se stalo i legendární bratislavské Divadlo Na korze, které Marián Labuda spoluzakládal. Na podzim 1968 odstartovaly v prostorách bývalého Bristol baru sezónu tři soubory – činohra, populární dvojice Lasica a Satinský a divadlo poezie. Nakonec ale scéna existovala pouze tři roky a uvedla osm her. Poezie se nedožila ani druhé sezóny a po odvolání ředitele Kornela Földváriho v únoru 1970 začal přicházet jeden zákaz za druhým, takže brzy odešli Lasica se Satinským. Na jaře 1971 padl zákaz zájezdu souboru do Prahy, Češi pro změnu zase nesměli do Divadla Na korze. A pak už jen všichni čekali na „generální stop“. Oficiálně byla činnost souboru ukončena kvůli nedostatečné ventilaci v divadle, hlavní byl ale politický.
Pokračování v pondělí 28. října
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, SME, Korzár.sk, Český rozhlas, Slovenské národné divadlo, Zuzana Sílová: Marián Labuda. Role a duše)
Vložil: Adina Janovská