Jak zrušit ze Španělska nákup v Hongkongu? Probůh, já jsem na hlavu padlá... Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako foto v článku)

Popisek: Pomeranče zrají a už jsou nebezpečně nízko, i já se někdy bacím...

Já bez koloběžky, to je čiročiré neštěstí a zoufalství, protože koloběžka, to jsou prostě moje nohy, moje svoboda. Co už nadělám. Bez toho pocitu, že můžu kdykoliv někam vyrazit, je to fakt smutný... Tedy ne že bych byla pořád na cestách. To bych velice výrazně lhala, ale bez toho pocitu, že se můžu kdykoliv sebrat nastoupit a vyrazit, je mi prostě zoufale. No, zase jeden takovej drobnej podraz. Ze španělské strany. A z mojí blbosti taky.

A tak co se dá dělat, přišla v tuhle chvili jediná možná radost, hledáním probdělá noc a holt další objednání? Nene, tentokrát  jsem se na to vrhla prakticky hned odpoledne. Zajímavou strojovnu jsem totiž měla nalezenou už dřív. Také AOVO, ale jakési vylepšené vydání, stroj s tlustými pneumatikami či co, baterie silnější, a to všechno s dojezdem teoreticky(!) sto, prakticky zřejmě tak těch šedesát kilometrů, protože terén okolí a těžké tělnaté transportované břemeno...

Ale i tak bych s touhle kolobkou asi mohla semtam vyrazit na nějaký ten výlet, někam do okolí, do blízkého sousedství, do Rojales nebo do San Miguel de Salinas, to je jen pár kilometrů, a vzít to jako okruh. Prima! Nebo si naplánovat puťák. Jeden den ujet 60 kilometrů, někde přespat, druhý den taky tak a vyrazit směrem, no třeba Malaga, tam, kde v jakési vesnici sídlí mí youtuboví streamovací pondělníčci, bez kterých by mi tu bylo možná i smutno, LeMaxáci. Bydlí ve vesnici, která je odsud přes 400 kilometrů, ovšem v kopcích, a dělají každý týden zajímavou hodinovku, někdy i dvouhodinovku. Takže zásoby na deset dnů a jedem směr Malaga! No, mohlo by to být i krásné, protože Španělsko takové prostě je. Průjezd většinou Andaluzie!

Ale kdepak. Přemýšlej, máš kočku. Bezmála sedmnáctiletou. A dokud máš Bastet, tak žádné puťáky. Ale láká mě to. Být mi míň roků, mít víc síly a zdravý kolena, asi bych si tu sehnala nějaké kočičí hlídání a tradá.

Původně jsem tuhle koloběžku chtěla mít jako druhý stroj, takový cestovní. No, tak teď holt si ji tedy koupím jako jediný stroj, no. Podívala jsem se jenom tak jedním okem, co je to vlastně zač, ať nemám zbytečné prostoje. Objednávání mi jde fakt rychle, a co pak?! Ale stalo se cosi, co jsem doteď nepochopila: Nějaká bílá magie patrně.

Objednávka proběhla úplně normálně, zadala jsem všechny potřebné údaje, číslo platební karty a tak, firma mi na stránce potvrdila, že ok, že děkujou za objednávku, že už se v podstatě můžu začít tešit. Tedy výzva, kterou ani nepotřebuju, těším se automaticky a hned. Hned jsem se taky natěšeně ponořila do podrobného studia toho stroje, co jsem si právě objednala. No, pravda, trochu mě pro začátek polekalo, že stupně rychlosti má psané od 25km/h, žádné jiné, probůh, nižší rychlosti, mých předurčených deset se nikde neuvádí? No, sakra, to je poněkud... problém.

Ehm, přeci se nepodělám, zavelela jsem si v duchu statečně. No co co co, doba je taky rychlá a dřevěné kopací koloběžce, co jsem po ní marně toužila v dětství, už jsem odrostla. Možná kdyby mi ji máma koupila, jezdila bych teď na něčem jiném. Ta dřevěná byla fakt krásná. Když mi bylo nějakých deset roků, našla jsem válet na ulici na zemi to dřevěné kolečko, někomu upadlo. Bylo i s gumou. Aspoň to jsem měla... Zůstalo v Čechách, nejspíš je na skládce v Radimi.

Byla to krásná rychlost, těch 25 km/h, náhodou! Zavzpomínala jsem na jaro, vlastně poprvé a naposled jsem si tehdy tuhle rychlost 25 km/h nastavila a parádně užila, mlsná a s myšlenkou na frgály, u kterých už jsem skoro byla. No a pak jsem to v té rychlosti vzala přes pangejt a hlavou o šutr. Rychlost to byla ale fakt krásná. Odpalovací pangejt se teda taky dost poved. A hned pak, po devítidenním pobytu ve špitále, jsem se zařekla, že touhle rychlosti já už nikdy! Deset a nazdar.

A tady by těch krásných 25 km/h byla podle všeho ta nejnižší, vlastně základní rychlost? Ehm. Třeba ten pád nebyl tou rychlostí... Ok, tak musím hlavně koukat pořádně na cestu, a ne po vejrech nebo po frgálech, ale po překážkách. Kolik je tam tedy maximální rychlost? Čtyřicítka? No, pravdou je, že mě trošku obešla studená hrůza. Taková menší hrůzička, suchý leknutí.

Tady pod tou židlí rok dlela koloběžka, odnikud nebyla vidět. No, teď jsem tam dala krabici pro pouliční Kočku. Líbí se jí tam.

Pamatuju podobný pocit z dětství. Večer už tma a máma pletla, půl svetru měla na jehlicích, a najednou slyším prosebně: Leuško skoč mi, v košíku na půdě mám ještě  pár klubek, vem mi je sem, jo? Baterku máš ve špajzce. Huh. Na půdě? Listopadový vlhký temno. S baterkou a lehkým zámrazem v zádech i v hrdle jsem vyrazila. Babička mi kdysi říkala když se bojíš, tak si zpívej. Zpěv přehlušilo strašidelně vrzavé otevírání špajzky a zvuk otevírání velikých, plátovaných kovových dveří a krásná vůně půdního vzduchu. A ten pocit studeně sevřeného hrdla...

Hm. Tak si budu za jízdy zpívat. To vidím barevně a plasticky. Pangejty přede mnou budou v hrůze zdrhat. Vlastně už jsem si za jízdy zpívala, když jsem jezdila z Peček do Radimi před půlnocí, kdyby se někdo plouhal pěšky po silnici, tak abych ho varovala, že se něco divnýho řítí. A třeba zpívat nebudu. Už asi neumím. Ale co, už je objednáno, rušit to taky nebudu, nejsem přece srab, žejo. Tak holt budu jezdit opatrně, no a když se budu bát, budu si třeba něco recitovat.

Tehdy cestou na půdu zpívání  pomohlo a koš klubek jsem donesla. Když jsem se vrátila, máma se ptala: Ty ses tam bála? Neee, odvětila jsem statečně, s hrdlem ještě staženým. Teď budu zkrátka jízdu brzdit aktivací On a Of, tím se dá jet pomaleji. Studovala jsem dál návod na koloběžku a jen tak někde za rohem v duchu jsem si nadávala, co jsem to zase za mamlasa. Co jsem to provedla. Krásná budoucnost. Bábrdle 70+ se řítí vaší vesnicí, ukliďte, co se dá. Zažeňte děti, psy, slepice, ovce, opice, srovnejte pangejty...

Ale zase má ten stroj jakousi obnovenou baterii, která se dá vyndat jako hodně těžká kabelka a nabít někde v pokoji, zcela nefunkční koloběžka, v podstatě hromádka drátů a plechu, může klidně zůstat venku. To je super, to bych mohla nechávat zase koloběžku pod židlí venku, a kdyby ji někdo chtěl ukrást, byla by mu bez baterie celkem k ničemu. Tak to je super, radovala jsem se. Když se dá vyndat baterie, možná by mi ji vzali i do letadla. To byl přeci ve Vídni požadavek, když mi nenaložili mojí původní malou růžovou. Vyndejte baterií.

Taky se za několik nemálo peněz dá koupit celá ta kabelka s baterií jako náhradní. No, do toho bych asi nešla, protože je už teď ta věc asi těžká až hrůza, a tahat s sebou ještě baterku, by mě udolalo. To je pro hubeného svalovce, který ráno kopne do vrtule a za dvě hodiny je v Cartageně, dá si prohlídku města, něco k jídlu, mezitím někde nabije nebo vymění baterii a jede dál, což by se mi sice líbilo, ale zamlada. Neustála bych to teď prostě, ještě se zátěží. Vydržím stát taktak 20 minut... Chjo. Ledaže bych jela fakt tím nejvyšším forem. 40 km/h? Jo, zbytečná odvaha.

A jak jsem  procházela ty lákavé možnosti téhle právě objednané super strojovny, náhle mé nadšení dostalo to, čemu říkám rána na probranou, která měla samozřejmě přijít ještě před objednáváním. Probůh, já na hlavu padlá... To jsem prve nějak přehlídla. Tady, na jiné než původně odkazované stránce píšou, že to má třicet pět kilo!!! No nazdar, co s tím budu dělat? To je jak moped! Moje první elektrická koloběžka kdysi, nějakých dvacet let zpátky, měla devatenáct kilo a bylo to prostě těžký. Tohle je skoro dvakrát těžší! No, tak to je fakt průšvih. Hlavně že vždycky hledám nejlehčí...

To musím zrušit. Ale... jak? Jsem ve Španělsku. Čerta tu rozumím, a aby to šlo rychle, objednala jsem ještě ke všemu přímo v Hongkongu a platbu zadala u HSBC. Tak tohle neokecám. Po několika hodinách marného hledání a meldování jsem tedy mávla rukou nad svojí značně, pokročile opožděnou genialitou, pochválila jsem se, zamáčkla slzu nad 600 eury a pustila si na YouTube jako tréninkově nějakou skutečnou historickou krvačku. Na uklidnění. Tvl... co s tím budu dělat, když nastanou třeba dva schody? Když nebude nájezd na chodník? To budou teda balety. No, holt uvidím. Však ono konec konců nějak bude.

Přirozeně jsem u toho krvavého filmu nakonec usnula, většinou tady spím, jak položím hlavu, ať se děje co se děje, fakt jak jezule. Druhý den ráno jsem se začala těšit  na příjezd toho včera objednaného Bumbrlíčka. Vždyť to ani od branky nemám šanci v bedně unést, ach jo... Spásu jsem hledala v mejlu, že bych jako zkusila najít nějakou cestu ke zrušení objednávky, ale v mejlu nebylo vůbec, ale lautr nic. Jak probíhala před rokem první objednávka prvního AOVO, už si moc nepamatuju, ale mám dojem, že přišlo tehdy něco o přijetí peněz. Tentokrát nic? Divný.

Odpoledne už mi to přišlo hodně divný, tak jsem se koukala na účet u banky, a tam o zaplacení 600 eur nebylo ani slovo. Že by platba neproběhla? Proflákávám čas prožitý bez kolobky, ale počkám si do zítřka, třeba se stal zázrak. Jestli nic nedorazí, objednám jinou! Nějakou normální, probůh. Ne takový superrychlý monstrózní kolos... Balíků s odpadem, připravených na odvoz do kontejnerů, o další přibylo, to jsem teda zvědavá, jak, na čem a kdy to odvezu.

Další den, když se pořád v bance ani na mejlu nic nedělo, jsem objednala další kus, u stejné firmy AOVO, a to ten původní, co jsem měla, tu stejnou bílou krasavici, na kterou jsem už i docela zvyklá. Co mě to vlastně, zpychlou nádheru, napadlo, objednávat něco víc než dvakrát dražšího, vlastně  úplně jiného? Blázen, no. Jak říkala ta paní kdysi. „S dětma je to dobrý, ale starý lidi je nutný hlídat.“

Klasický příklad, že teda fakt! Teď jen musím já hlídat účet u banky, aby náhodou tu původně objednanou koloběžku těžkou, nezaplatili... I když na druhou stranu, krucinál, dyť já vlastně nevím. Že bych jako mohla na ty dlouhé výlety. Ale finančně by se to teď taky nehodilo. Musím udržet 9000 euro na účtu, aby nebyl problém se získáním pozice rezidenta. Ona i ta levnější je docela škrt přes rozpočet. Teď 250 euro, nedávno lednička, tiskárna, kabel, drahý papír. Takže to šestistovkové šílenství prostě nebrat. Teď ne! Zatím? Z toho plyne, že  tentokrát mě banka patrně nějak zachránila finance a možná že i kejhák, chacha.

A tak tedy hurá, sláva, opět nakoupeno, tentokrát i zaplaceno, všechno proběhlo, jak mělo, jenom čekám, čekám na nějakou zvěst v mejlu a vůbec nic se zase nestalo. Ani potvrzení druhého nákupu nějak nedošlo, jenom u banky bylo jasné, že a kde a za kolik jsem tentokrát nakoupila. Ok, počkám. Jsem ve Španělsku, tady se nespěchá. Zaplaceno v každém případě protentokrát mám.

Měla jsem v obrázcích zkopírovanou objednávku, tak jsem na ni koukla a zjistila, že slíbili, že v pátek 27. V pátek 27. jsem od rána hypnotizovala vrátka, dvakrát zkoušela, jestli zvonek zvoní. Zvoní. Stále koukám, zda za mříží uvidím nějaké větší auto, netrpělivá jak prvnička. A nic. Krev se mi začala lehce česky netrpělivě vařit. Když se ani o víkendu nic nedělo, tady doručují i v sobotu, tak už jsem byla ne znepokojená, ale spravedlivě rozzuřená, a hned při pondělku třicátého, třináctý den bez koloběžky jsem nabrousila zuby, drápy, svůj anglický ostrovtip i Google translator a hned po ránu jsem vyhledala na stránkách, doufejme, správnou emailovou  adresu a tvrdě udeřila! Sprdunk...

Odeslala jsem mejl s pocitem, že jsem konečně vykonala aspoň něco důležitého, dala jsem si s Bastet kuřecí stehna, jenom tak uvařená s cibulí, česnekem a kmínem, spíš aby se kočce taky čekalo veseleji... Ehm, vlastně aby kočka dostala po čase zase nějaké opravdické maso. A s kmínem je to moje docela oblíbená polívka. A čekaly jsme.

Odpoledne jsem se usadila k fejsbůku, že si tam na to AOVO už posvítim, vyhledám si je, písnu jim na FB, co jsou zač, ať všichni vidí. Když neposílají žádné informace. Rozzuřená česká osoba, rozhodnutá  jim tam pěkně zavařit, rozmáznout je, nebo celé AOVO rovnou na dálku uškrtit. Tak. To se mnou dělají ty krimi filmy asi... Akorát když jsem měla napsaný text, který si tedy fakt za rámeček rozhodně nedají, zatím samozřejmě radši v češtině, vše o jejich bídném charakteru, nespolehlivosti, nekomunikaci atd., a nabírala ho na myš, že ho dám do překladače, abych to měla správně anglicky, tak někdo zazvonil.

Za pomerančovníkem jsem viděla jenom nohy v šedých džínách. Tak jsem houkla: Si. I stay a casa. Jako že jsem doma, vůbec netuším, jestli je to v nějakém jazyce správně. Nohy od vrátek zmizely a já vyrazila k brance, za kterou se vzápětí objevila obrovská bedna. Povědomá. No jasně, že koloběžka. Chcete NIE? zeptala jsem se. Prej ne. Tak jsem vystartovala zpátky k domu pro klíče, abych mu otevřela. Mladík s velkou bednou proběhl dvorkem, vzal to hlavou o ještě zelený pomeranč, zasmál se tomu, bednu složil vedle vchodu do domu, zazubil se ještě široce, možná mému super punk účesu, pravil buenas tardes a byl pryč.

Teda že nechtěli NIE číslo k laciné tiskárně, to celkem chápu. Ale tohle stálo 250 eur. Nechápu, chtěli to číslo i k těsnicím kroužkům a ke šroubům za pár eur... No dobře. Zamkla jsem branku i mříž do pokoje, abych byla s tím pokladem o samotě a v bezpečí. V každém případě štěstí bylo zase se mnou. Vymazala jsem rychle z překladače neuctivý vzkaz pro AOVO, zavřela fejsbůk, omluvila se po mejlu za ten, který jsem odeslala dopoledne, že už je vše OK, a pustila jsem se do vybalování toho stroje, teoreticky identického s tím, co mi ukradli.

Tak úplně identický není. Má jiné, řekla bych, že lepší rozkládání, prostým zacvaknutím řidítek. Trochu to ještě netrefuju, ale dá se to. Na původní koloběžce jsem měla problém, byl tam kroužek, který šel otáčet hrozně těžko, vždycky to musel udělat někdo jiný. Tady je to jenom na cvaknutí. Má jiný spodek, dno. Původní bylo hezčí, tohle vypadá jak radiátor... Na řídítkách má jakýsi QR kód, přes který si asi nahraju aplikaci pro ovládání elektroniky z mobilu. A kreslená elektronická placička je patrně integrovaná v řídítkách.

To bude pro mne ještě vědecké studium. Musím si něco načíst. Vůbec tomu nehovím. U první koloběžky, té ukradené, ten kód nebyl. Tam byla nějaká placička, pomalovaná spoustou elektroniky, nenašla jsem, kam ji plácnout, kód jsem si měla najít na Google Play, tak se mnou ta věc rozpačitě pobývala na pohovce, až se někam vsákla. Buď je někde za polštáři, nebo pod pohovkou, taky je možné, že v šupleti, anebo jsem ji prostě zametla s hromadou kočičích chlupů. Byla fakt maličká a úplně placatá.

Šňůry,  vedoucí  elektřinu, jsou tedy hrozně dlouhé, asi je přivážu, bojím se, abych o něco někde nechytila. Ale celková spokojenost, na to, co jsem v průběhu těch třinácti dní vyváděla, se dostavila. Koloběžka dostala samozřejmě nové bydliště. Místo pod židlí venku se rozvalila po knihovně, pod židlí v pokoji, a kupodivu tam vůbec ničemu nevadi. Kdybych tam dala tu první, mohlo zůstat 250 éček v kešeni. Njn...

Jo a ten první mejl o faktuře a poděkování firmy za to, že jsem u nich nakoupila, na mne zcela vyjimečně (kdo by to tam hledal?) počkal ve spamu, když už jsem hledala nějakou úplně jinou fakturu...

A jiný už to nebude.

Vložil: Lea Hniličková