Pět může klidně být i sedm, jak okradli stařenku a odporná ukázka „vesnického soužití“ v pojetí pražské náplavy. Seniorka jede na jih
13.10.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Oštucovaní jalovci už nikoho nefackují a branka jde zase otevřít
OK. Takže nastalo pozítří, už od čtyř jsem byla hezky česky nervózní. Vytáhla jsem z mrazáku Tinto verano a začala česky nervózně čekat. V tomhle jsme my, Češi, opravdu Češi. Řeklo se v pět, no tak v pět, ne?
Tak v pět se nestalo vůbec nic. Kruci! Nová minilednička by třeba chtěla zapojit, ale to znamená přeházet tady plno věcí, náročná akce. Za chvilku třeba přijdou, teď se do ničeho pouštět nebudu. Tak jsem chvíli čekala jenom tak nasucho, v šest jsem se pustila do psaní, abych aspoň nějak vyplnila ten česky nervózní čas a trochu upila chladného tinta.
Říkal po pátý... no OK. V devět je ale taky po pátý. Ale jsem ve Španělsku, takže klid. Tady je přesný čas hodně relativní veličina. V 18:18 jsem koukla, kolik je, jo, tak to se na to asi vybodli. Telefon na ně jsem si, já husa nevzala. Prima, koho teď budu kde na tuhle práci shánět. Uklidňovala jsem se psaním. No, a v 18:50 najednou plnej dvorek lidí. Pracanti byli tady – a začali smlouvat o ceně.
Pokud si pamatuju, tak původní dohoda byla 20, což mi přišlo na zhruba hodinu práce pro tři lidi sice nic moc, ale pro mě dobrý. A najednou ten velký synek s koloběžkou vyštěknul 120 euro. Aha, tak to mají smůlu, tolik nedám, prostě proto, že ani doma nemám. Copak že tak podražilo? Původní domluva byla úplně jiná. Zeptala jsem se lámanou směsí podivných jazyků. No my jsme zapomněli, že auto bude taky něco stát.
To mě trochu nadzvedlo. Jaký auto? No, auto na odvoz ořezaných větví. Ale to já nechci. A ani tolik doma nemám. Tak na chvilku učinili poradu a zeptali se – a 50 máte? Jo, to mám. Dobrá, tak to bude bez odvozu. To mi ale vůbec nevadí, na to tady mám stroj, já si to rozdrtím. Takže dobrá, no, za pade. Hm. Ať už je to hotový, koho bych zase kde sháněla... Byli tři plus koloběžka jednoho z nich. Poněkud se chlapci předražili a prodražili, ale dobrá...
Jalovčí kam oko dohlédne? Dvorek je prakticky zrušen...
Ta elektrická věc, co jsem si koupila, nůžky na živý plot, vypadá, že pracuje super. Na střihu i úklidu pracovali všichni a pořád nechtěli pochopit, že nic nepovezou do kontejneru, že si tu celej ten ořezanej poklad nechám, proberu a od zítra budu šrotovat, zbytek odvezu do kontíku. Oštucovali to pěkně. Ne do kuličky, na to by byl potřeba vysoký žebřík, tak třeba příště. V každým případě jsou ti jalovcové teď na čas takoví umravnění, však na to nikdo nesáhl nejmíň tři roky, takže to bylo pěkně rozježený, už ani branka nešla otevřít.
Skončili v osm deset, takže si svoji padesátku velice přibližně zasloužili. Všechno, co se vešlo, nacpali do krabic, zbytek zůstal na dvorku volně ložený. Ulici uklidili, přes dvorek, zavalenej zeleným jalovčím, se dá taktak projít, a mně se hlavně hodně ulevilo, protože už jsem čekala nějaký sousedský sprd. Už jsem četla na Toerrevieja stránkách, jak se tam pár lidí rozčilovalo, že se majitelé, vesměs tedy město, nestarají. Tady asi lidi nejsou moc zvyklí si tyhle věci sami udržovat. Myslím živé ploty.
Na týhle partičce kluků bylo zajímavý, že jeden byl mladistvej, mohlo mu podle zjevu být tak šestnáct, ale uměl pracovat s tou nůžkovou elektrikou a šlo mu to perfektně. Vlastně díky tomu zvládli všechno za hodinu dvacet. Jako nic. Dala jsem jim na pití to Tinto verano, ten mladistvej se ani tý trošky alkoholu opravdu nedotkl. Docela překvapil. Šéfem tý party je zřejmě Ukrajinec ze Lvova. Prej to vystudoval a už někdy na jaře tu oštucoval strom islandských sousedů, kterej teď tvoří pěknou korunu. Palcem ukázal někam do prostoru, že tam je někde jeho institut. No, jestli nemyslel zahradnictví Valentin. Pravda, moje finanční portfolio díky tomu zákroku hodně spadlo, ale tím, že jsem odmítla auto, tak jsem vlastně ušetřila 70 euro. Kdybych náhodou vyrazila do trhu, tak ještě mám za co. A tak moje spokojenost byla ten večer vlastně téměř naprostá.
… ani streetcat zvaná Kočka z toho není moc nadšená
Odešli a zůstal po nich zelený, maximálně vonný zával na dvorečku. Dokonce mě napadlo – Jeee, tak si v tom ustlat, to by byla nádhera. Hodit si sem deky a spát v takový vůni. A měla jsem to udělat!
Ráno jsem dala kočkám a začala si připravovat pytle s odpadem, abych se tu hnula. Náhle jsem zjistila, že jsem naprosto v háji. Místo, na kterém celý rok stála před pohledy zvenčí ukrytá moje krásná bílá koloběžka, bylo prázdné. To znamená, že ten zbrklý nápad s přespáním ve vůni jalovce nebyl tak úplně špatný. Protože některý z těch tří pracovitých a milých chlapců, co tady tak snaživě a hezky štucovali jalovce a uklízeli jalovčí, mi v noci prostě sprostě ukradl moje chodivý nohy, moji bílou koloběžku AOVO. Ti kluci včera byli totiž jediní, kdo tady byl a kdo o ní věděl, že a kde je. A jeden z nich, ten, co přijel na koloběžce, jí věnoval hodně dlouhý a velice zkušený pohled. Říkala jsem si tehdy zpychle – asi se mu líbí, no, však mně taky. A dál už mě nic nenapadlo.
Život je krutej. Taková... Jo, pociťovala jsem to najednou, jako když zmizí přátelství, které nikdy vlastně nebylo. Jako taková nečekaná zrada od života. Jako bych vlastně zase naletěla? Úplně stejný zhrzený, zrazený pocit. Chjo. Cítím to opět jako životní podraz. Usídlila jsem se mezi těmi milými, příjemnými španělskými lidmi a hele, oni jsou tu taky zloději a takhle blízko. Nj, ondyno už jsem o tématu psala, ale nijak jsem se nezařídila. Zůstávám v pozici důvěřivý babky.
Jj, měla jsem si lehnout pod zrající pomeranče a chytit zloděje za nohu. Ten by zíral.
Varování, co jsem dostala před časem od mého čtenáře, jsem odhodila přes rameno jako nesmyslné. Naiva. Samozřejmě, zase je to moje chyba. Můj čtenář mě varoval, že jeho bytné se před časem stalo přesně to stejné. Ze dvorka ve městě jí ukradli koloběžku. Nojo, ve městě. Ale tady je to vesnice, vyargumentovala jsem si to tehdy svojí logikou... No, bude na ní vypadat ten chlap trochu jako čtyřprocentní. Je taková hodně dámská.
A třeba s ní uhranul nějakou kámošku, utěšuju se. Že můžou teď třeba jezdit spolu. Takovej dárek potěší. A je od něj, takže děvče dál už původ neřeší. Vždycky si všechno dokážu tak hezky okecat... A jestli na ní pojezdí zloděj sám, ať se na ní přerazí a zchromne, tak. Já ji nemám ze srandy ani kvůli frajeřině. Ale proto, že nemůžu chodit, což všichni tři dost dobře viděli, jak jsem se tady potácela.
Smůla jako ze života. Teď, když mám konečně možnost Potvrzení o žití si vytisknout, nemůžu odnést ten papír na Ayuntamiento. Takže důchod se zase o měsíc odkládá. Nedostanu se tam prostě, dokud nemám na čem. I od autobusu je to totiž kus. Napsala jsem o krádeži na WatsApp těm policajtům, co mě kdysi zachraňovali ze silnice. Podívali se na vzkaz, to jo, ale reakce žádná. Ostatně žádný zázraky nečekám.
Přemílaje chmurné myšlenky při koukání na WatsApp, doufaje naivně v nějakou odpověď, zaznamenala jsem, že mi píše kamarádka z Jižních Čech. Z vesničky snad nejmenší, jakou jsem kdy v životě navštívila, kde je ale úplně všechno, dokonce i kostelík, Václavské náměstí a vysoká pouliční lampa, která když svítí, tak osvětluje opravdu celou tu krásně maličkou vesničku. Tam už se asi nikdy nepodívám. Do Jindřichova Hradce hned vedle asi taky ne. Najdek se to tam jmenuje...
Sibiřský kocour Chanty, nalezen otráven, mrtvý. Fakt fajn sousedka...
Kamarádka si chtěla vylít srdce. Hodně smutný. Sousedka jí prý otrávila tři milované členy domácnosti, tři kočky. Nejmladší Arnoštek to zatím přežil, ale stále je mu zle, zvrací. Kocoura Chantyho, nádhernou sibiřskou kočku, našla mrtvého, kočku Myšmajdu dala panu doktorovi uspat, aby se netrápila. Nejmladší kocour sice zatím přežil, ale...
A proč to paní sousedka, pražská dámička, nejspíš z pozice manželky známého člověka, tedy jakési falešné VIP, udělala? Inu, důvod na sebe i práskla, začala šířit o mojí kamarádce po vsi, že jí její kočky kadí do záhonů. Jo, Pražáci. Hned mají svoje zákony. Najdek nemá paninka za trvalé bydliště. Během roku jezdí na víkendy, prázdniny celé a zima vůbec, to by se nikam nedostala, když sníh napadne. Takže věc se má tak, že panička pro několik týdnů z roku, které tam tráví, a pro svůj klid, že jí nikdo nebude hrabat v záhonech, vyřešila problém tím, že zabila jedem sousedům členy jejich rodiny.
Protože jistě cítíte, kdo máte nějaké domácí zvíře, kočku nebo psa, leguána, miniprasátko, vydru, fretku, papouška nebo co ještě může žít s lidmi, že je to prostě člen vaší rodiny. A kdo žijete v takovém maličkém klidném vesnickém prostředí, kde se všichni léta znají, kde dokonce končí jediná silnice, pouštíte zvířecího kamaráda ven s důvěrou, že se mu nic nestane. Protože je vlastně pořád doma, mezi svými. Všichni vás znají, všichni vaše zvíře znají, když se vám někde ztratí, pomohou ho i najít. Nic se mu zkrátka nestane. Pokud ale do obce vleze cizorodý živel, který začne zavádět svoje představy o překrásném, je zle.
Rezatý kocour Arnoštek, ten zatím útok jedem přežil. Na zdraví mu to nepřidalo.
Musím teď říct, že krádež koloběžky mě sebrala, jasně, nikam se nedostanu. A ten prevít, co ji ukradl, mě znechutil a dohnal ke kritice Španělů. Některých. Pocit absolutní důvěry a bezpečí, který jsem tady měla, se trochu zachvěl. Ale jen do momentu, než přijde nový stroj, na který už si dám lepší pozor. Prostě je to věc a ta je nahraditelná. Ale pokus o vybití kamarádčiny kočičí rodiny, to není jen tak nějaká lapálie. To je prostě hnusná vražda členů rodiny sousedů, které ta ženská notabene zná!
Zabila jim někoho, o koho léta pečovali, s kým se mazlili, radovali, a najednou se objeví kdosi, kdo z pozice takového nepravého VIP prostě a jednoduše začne vraždit něčí živé tvory v místě, kam teprve před pár lety vlezla. A kvůli čemu? Kvůli mrkvi? Salátu? Kedlubnám? Maceškám? Liliím? Jiřinám? Když jí párkrát rozbije míčem okno, otráví jiným sousedům i dítě?
Jen se ptám. Hloupá otázka, já vím. Ale fakt, je opravdu tak úplně hloupá? Připadá mi ten skutek jako naprosto odporná ukázka „vesnického soužití“ v pojetí pražské náplavy. Netušila jsem, že se něčím z Čech nechám ještě takhle vytočit. V každém případě ta dvě darebáctví mi v celkovém kontextu přijdou nesouměřitelná. Vedle otravy tří koček, milovaných členů rodiny, mi připadá krádež mojí koloběžky jako naprostá, v podstatě humorná banalita.
Vložil: Lea Hniličková