Nákupy pod rouškou tmy, není kabel jako kabel a nečekané španělské setkání s Čechem ze Švédska. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Temný noční čas, nejvyšší čas k hledání utrácení. Jinak je to palma přes ulici.

Tak jsem minulý týden na Facebooku potkala roztomilou modifikaci svého oblíbeného motta, tak se o ni musím podělit, protože o mně to platí absolutně. „Co je nejlepší na tom, být starší než padesát let? Že všechny ty hlouposti jsme dělali ještě předtím, než vznikl internet, takže o tom není důkaz.“ A to je fakt. Kdybych internetu svěřila všechny mladistvé aktivity, z ostudy bych zřejmě nevyšla, když si uvědomíme, s čím se svěřuji v již poměrně pokročilém věku.

Tak třeba: Díky nějaké nepochopitelné nepřízni si ani netroufám se zeptat, o deset domů dál, jestli bych si mohla přijít vytisknout dva důležité dokumenty, bez kterých nedostanu důchod, neboť tiskárna, kterou si nedávno koupili, je spolková a já jsem antispolková, do spolku nepřispívám, takže logicky nemám nárok. Kromě toho jsem celoživotně zvyklá být v takovýchto věcech soběstačná, nějaké peníze na to ještě můžu vydat. Tak jsem došla k jistotě, že je nutné zakoupiti sobě nějaká chytrá tiskátka a být prostě nezávislá, když se tím pořád chlubim, že... Co nejlevnější tiskátka, protože ten dokument si mohu teď vytisknout v libovolném počtu kopií a pokaždé jeden výtisk odnést na úřad jenom za účelem získání nového orazítkování a podepsání, takže i když vyschne inkoust, nebude to vlastně tragédie, co půjde, si vytisknu hned teď. Kolik času dožití si dám? Kolik si toho vytisknu? Na pět, deset, patnáct let? A až barva vyschne, tak vyschne.

Noční hledání trvalo pár dnů, taky proto, že jsem pořád váhala mezi laserovou a inkoustovou tiskárnou, jenomže trojnásobná cena laserovky mě odradila, takže vyhrál Canon. Nejlevnější, co jsem našla, stál 34,7 eura, což mi přišlo, že ujde. Doprava do domu byla další zvláštností španělských doručovacích služeb. Už jsem tu zažila tolik způsobů a metod, že by to vydalo na samostatnou povídku. Tentokrát přišlo den předem  emailem upozorněni, že mi cosi dovezou.

O.K., pro jistotu jsem i číhala z okna, abych je nepropásla, mobil s NIE číslem, které ne a ne si zapamatovat, a ještě španělsky, v ruce a připravena jak v bloku na startu. Předjelo podezřelé auto s nějakými písmenky, maník, co z něj vylezl, zavolal Lea, zvoněním se nerozptyloval, tak jsem, no, řekněme že vyběhla. Pak teprve zazvonil, to už jsem byla venku a svým krokem vrávory jsem se blížila k brance s připraveným NIE číslem na mobilu, abych pro něj nemusela běžet. Když mě viděl, zřetelně se zaradoval, zeptal se Lea?, já jsem řekla Lea a vší silou mrštně... podlézala pod obtěžkanými větvemi ke krabici, kterou držel. Najednou ale, jak zaregistroval celou figuru, co se vynořila zpod pomerančovníku, položil krabici, opřel ji o branku, a než jsem se k ní dotackala já, byl chlapík i s autem v trapu. Huh.

To ovšem znamenalo čelém vzad! a přece jenom doběhnout zpátky domů pro klíče, protože jak tu bednu dostat dovnitř, žejo ... Jo, čekala jsem, že mi tu krabici přes branku prostě podá. Zhruba čtyři až pět kilo bych i unesla. No tak ne, no. To, že i na těsnící kroužky chtěli NIE a teď opustili dodávané zboží na ulici, mě trochu udivilo, jako by ocenili, že cena té tiskárny je fakt nic moc. Jo, ještěže ji nepřehodil, řízek jeden, do dvorku přes plot. Koneckonců on by to zvládl a já bych nemusela dvakrát k brance...

Jakákoliv takováhle technika, jako je tiskárna, když mi přijde do rukou, je to pro mne radost a svátek. Miluju to. Hned jsem začala studovat návod, dokonce v češtině, ale nakonec jsem to vzala podle obrázkového návodu pro blbé. S úžasem jsem zjistila, že windowsy, které mám, nejsou ixpéčka, ale desítky, což se ukázalo jako štěstí. Inu, trochu jsem se překvapila, občas sebe sama po pouhých dvou letech udivím, co jsem si to vlastně koupila. Na práci jsem totiž používala Chromebook.

Ranní slunce na střeše vedlejších baráků a takhle suším prádlo já

Po dlouhých letech jsem zase jednou z CD instalovala ovladače tiskárny, opět celá překvapená, co to za středověk, to už jsem fakt nedělala hodně dávno, naposled snad před patnácti lety, ještě v Braníku. Všechno probíhalo automaticky a rychle, samostatně, ale náhle au... To mi nedošlo. Nemám nic na propojení tiskárny s počítačem. USB-B nedodali a instalovaný program striktně vyžadoval propojení, že jinak končí a instalace se nepovedla, no, to je radost...

Ten kabel k tiskárně jsem ovšem, jako zcela nepotřebný a zbytečný, zastaralý nesmysl, zahodila ještě v Čechách. Hurá, zase jednou jsem byla... prozíravá, protože Wi-Fi ani bluetooth ten můj novej poklad lacinej neumí! A kabel mu, blbečkovi nevybavenýmu, na cestu nedali, dokonce to bylo v propozicích, ale nijak mě to neupoutalo. Co se dá dělat.

Padl stejně temný večer, a tak nějak ze zvyku zase objednávám, za tmy, snad aby na mne radši nebylo vidět, jak jsem šikovná, a taky protože  v noci nakupuju úplně nejraději. Většinu svých peněz utratím v noci, mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní. To i u potravin. Tam si pak objednám i věci, o kterých vůbec nevím, co to je, a pak nad tím tady sedím a přemýšlím, na co to je a jak se to zpracovává a jestli se to vlastně jí...

No. Kupodivu jsem na nějaké stránce s PC doplňky poměrně rychle našla kabel, dva metry  i s poštovným za něco přes sedm eur, situace zachráněna. Za dva dny, ve čtvrtek, mě uvědomili, že dvoumetrový kabel nemají, že budou mít za týden, a jestli by mi nevadil trochu kratší, metr osmdesát. Neodpověděla jsem, v domnění, že si tedy holt počkám týden a pošlou ten dvoumetrový.

Nastalo pondělí. Někdy kolem deváté jsem otevřela oko, na střeše se rozvalovaly sluneční paprsky, ovládla mě lenošná ranní pohoda, jukla jsem do mobilu, přitáhla si deku, protože už asi týden je ráno chladněji a mám potřebu schoulit se v teple, a dumala jsem dřímaje, co budu dnes dělat. „Nic, to jsem sice dělala i včera, ale ještě to nemám hotový,“ a přišla na mne taková ta ranní lenošná dřímota.

Najednou zvonek. Se mi asi zdálo. Blbost, takhle chvilku po rozednění, a pokračovala jsem v pochrupávání. Za pár vteřin zas. Ježišmarjá, co to je? Kdo to je? Já nic nechci, já nic neprovedla a takhle skoro v noci... Začala jsem vykřikovat cosi jako „Jojo, tady jsem, musím si, si, sí, buenas, sakra já nic nechci... Nemám... Kruci, co si mám vzít?“ Byla jsem totiž jaksi zcela bez oděvu. Ještě je večer, když uléhám, teplo...

A sousedi Marokánci se mi vrátili po prázdninách v Maroku. A takhle suší oni...

Proboha, pár minut po deváté ranní, komu to hráblo, dyť dneska nic nečekam. Až za dva dny papír a za týden kabel, nebo naopak, to je jedno. Zkrátka až ve středu mám být bdělá a ostražitá, tak co to je v pondělí? Vypadalo to podle auta jako nějaká doručovací služba, která ovšem nedala předem echo, že přijede a potřebnou šňůru z počítače k tiskárně přiveze. Nahatá jsem se tu potácela, jak po večeru v Blatničce... Dobrá, hodila jsem na se cosi a vytackala se k brance. Takže hurá, kabel to byl! No dobře, tak hračka z minulého týdne, tiskárna Canon, má šanci ožít.

Lup lup a ožila, přestože při instalaci minulý týden mi notebook sděloval, že nemůže, nepřipojený k tiskárně, pokračovat, že se instalace nezdařila, ať to zkusím znovu. Tak teď se počítač kupodivu tvářil, že je zcela informován, doinstalován, akorát že externí přehrávač odmítal vydat instalační CD, pořád si ho přežvykoval, točil hučel jak nadranej a jinou komunikaci striktně odmítal. Rozhodl se nechat si ho už nafurt. Tak jsem mu odebrala žrádlo (odpojila od sítě) a konečně umlkl.

Pak ještě někdy po čtvrté dovezla zase jiná firma naprosto nečekaně ten papír, kterej slíbili dovézt za dva dny nebo v pátek. No, dobrá, tak mám všechno komplet, tak to si třeba konečně vytisknu to potvrzení o tom, že ještě žiju, a dočkám se možná i důchodu. Až jsem žasla, jak to hezky šlapalo, jako v Braníku na půdě, kde jsem měla takovou pěknou skoro kancelář na divoko. Potvrzení o žití bylo vytištěno, sláva... Akorát že ta Canon potvora sama od sebe neskenovala.

Nechápu. Scanner má, ale nic k tomu. Anebo se to v tom pomatení nenahrálo. A to taky potřebuju, abych to mohla v nějakém zminiaturizovaném formátu, orazítkované z ouřadu, poslat z datové schránky na ČSSZ, a pak už bych měla být ve vatě. Tak jsem nakrmila noťas, Vizionbook s dost miniaturní pamětí polknul  další program, scan. Nebylo zbytí. A hned jsem to vyzkoušela, protože datová schránka mi píše, že nejvíc může mít příloha 100 MB, což je pro dvoustránkové pédéefko naprosto nesmyslný požadavek. Ale scanuje to i ve formátu png a TIF, takže tech 15, 16 MB opravdu půjde i odeslat. Super. A na obrázku vidíte, prosím, konečné vítězství člověka nad všemi, zdejším životem připravenými nástrahami. V Čechách  bych neměla problém domluvit se třeba se sousedkou... Ale Canonáda moje díky bohu tiskne, kopíruje i skenuje, takže Urrraaa...

Ten den ovšem ještě neměl být radostí konec. Když se mi na jiném notebooku podařilo konečně vyjmout instalační cédéčko tiskárny z mechaniky, byla už tma, akorát jsem si pustila pondělní vysílání LeMax LM na youtubě. Na to se vždycky těším, to poslouchám soustředěně, protože mají skvělé a přátelské veselé streamy, debaty o zajímavých věcech od Malagy, Compety, zkrátka někde skoro až od Gibraltaru, z té části, co kouká na africký kontinent. Lenka a Max jsou tady zhruba stejně dlouho jako já. Poslouchám a se bavím jejich streamy, a to velice soustředěně, i kdyby Bastet říkala, že něco chce, měla by v tu dobu smůlu.

Vítězství člověka prakticky nad vším

Zdálo se mi najednou, že přes smích z mobilu, kde na to koukám, slyším dingdong – můj domovní zvonek? Tedy první zvonek jsem nevzala vůbec na vědomí, ostatně bylo tři čtvrtě na devět, takže kdo má, sakryš, co teď zvonit, žejo. Jenže zvonek si trval na svém. Tak jsem vylezla ven, s otráveným dotazem co je? Za brankou se poflakovali čtyři kluci, jeden seděl na koloběžce, věk bandy tak od šestnácti do dvaceti. Co sakra chtějí, napadlo mě. Hned mi naznačili, jestli nechci upravit ten jalovec, co už fackuje na chodníku lidi, jdoucí okolo. Mluvili španělsky, k angličtině se moc neměli, no, já nemám co mluvit...

Tak to bude super domluva. Mám sice v mobilu překladač SayHi, ale nechtělo se mi přerušovat poslouchání YT kanálu LeMax LM, protože se tam vždycky něčeho zajímavého domáknu, nějaké téma, teď bylo třeba o turistických pronájmech nemovitostí, nějaké novinky, což je mi sice cizí, jsem ráda, že se sem do domečku se svým celým životem vůbec vejdu sama, ale zajímá mě, co se děje a když mi to někdo česky objasní. Takže jsem tvrdohlavě nechala stream běžet.

U jednoho manika z té čtveřice jsem měla dojem, že to není úplná španělština, čím mluví. Začula jsem měkký slovanský přízvuk. Tak jsem se svojí sice netrénovanou, ale jistou ruštinou zeptala, jestli někdo náhodou nemluví rusky. A mluvil. Ukrajinec ze Lvova. Tak jsme se začali domlouvat, že zítra nebo pozítří navečer, po pátý. Zeptala jsem se, kolik za to budou chtít? Překvapeně se na mne koukal – vy za to chcete platit? Tak jsem moudře odvětila, skoro pyšná na svoji rusky jazykovou vybavenost: „No, vždyť je to práce a za práci se platí.“ Prohodil pár slov s kolegy.

Zjišťovala jsem před časem, jaká je tu minimální hodinová mzda, a ono nějakých 8,50 euro. Na pár vteřin se zamyslel a pravil dvacet euro, tak jsem to v hlavě prohodila korunou a odkývla to, že jo. Takže super, protože lidi už vážně začali chodit po silnici, aby je můj jalovec nefackoval. Eště by se někomu něco stalo a někdo by na mě nastoupil, že po chodníku se nedá chodit. Chodníkem se přiblížil nějaký občan a překvapivě spustil česky. Že se divil, co za partičku kluků to tu postává, co chtějí, že to přišel jen překontrolovat, jestli se nejedná o nějakou nepřístojnost. To potěší, ne?

A jsou to neuvěřitelné náhody. Žiju tu rok a čtvrt a nevím, že jen o dva domy dál tu pobývá krajan. No, krajan... Když kluci odešli, dali jsme chvilku řeč, ukázalo se, že sem jezdí jenom na pár měsíců z roku, ale teď že tu bude trávit času víc, neboť jeho paní už  jde do důchodu, takže nebude spěchat tak rychle domů. Ovšem domů, do Švédska. Čech, žijící léta tam, na severu. A potkáme se  my dva Češi tady, ve Španělsku. Hezký, ne?

Takže super. A pozítří se vyřeší ty šílené větve, fackující kolemjdoucí. Skvělej den teda, řekla jsem si, všechno úplně nečekaně vyšlo, a šla jsem si dál poslouchat diskusi na YouTube z produkce LeMax LM. A měla jsem takový ten krásný pocit, že paráda, že se život skvěle daří a všechno do sebe nádherně zapadá. A pozítří navečer bude ještě líp.

Vložil: Lea Hniličková