Slibuji, že už to neudělám. Budu nedůvěřivá, vrčivá baba. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Nebe mi tu často vylepšuje náladu...

Mezi četbou, koukáním na YouTube a zíráním do modrého nebe dostalo se mi taky několika udivených ohlasů. Třeba po mobilu: „Prosím tě, to pokaždý takhle blbneš, když tě někdo vyhodí z přátel na fejsbůku? Seš normální? Ber to jako srandu.“ Nevím. Další ohlas na stejné téma: „To vás to opravdu tak moc mrzí? Dyť tam máte přátel spoustu...“

Tak... já uznávám, že to fakt možná trochu přeháním, zmínila jsem to vlastně, sebekriticky přiznávám, ve třech pokračováních, jak mi bylo připomenuto, a tak se z toho teď a tady prostě vypovídám. Už jsem se vyhrabala za pomoci různých mlsných dobrot z krize. Je fakt, že během celého života jsem tak krize řešila. Kdysi u nás v Braníku ve skvělé cukrárně měli super léčivé dorty, například...

A teď tedy proč...? Protože jsem byla tak hloupá, že mi tohle FB přátelství opravdu připadalo jako něco mimořádného, jako fakt přátelství, což je pro mne pojem, který znamená úplně nejvíc. Úžasná náhoda, jakých je v životě málo. Naivní bába jsem byla. Čekala jsem velkorysost, to přeci charakterizuje přátelství... Chyba byla v tom, že jako takové opravdické přátelství jsem to chápala jenom já. Abych se toho jednou provždy zbavila, napíšu to a slibuju, už toho nechám, nebudu. Zapomenu...

Ono jak už takhle sedmdesátka klepe na futro, fyzické zdraví taktak, tak i když se neděje nic významného, člověku se patrně nějak mění vidění světa, vnímání, prožívání. Některé věci jdou úplně mimo něj. Tak třeba úřední šimly – ty jsem většinu života s nepříjemnými pocity ignorovala. Úřední obálky byly celoživotně hnus. Neotevírala jsem je někdy, což mě později stálo spoustu peněz. Za pokuty... Takže teď moje vědomí i podvědomí se jimi už vůbec nechce  zabývat. Ouřad, to je celoživotně něco pro mne smrtelného, opravdu odjakživa.

Můj sen byl odpojit se od systému, zatímco jsou jedinci, kteří se v tom perfektně orientují, dokážou v tom žít, vždycky ví kdy, kam, co a proč, orientují se a je to pro ně hračka. Nechápu, ale vím, že to existuje, a je celkem prima někoho takového znát. Bylo třeba skvělé kupovat tenhle dům, protože různí správní lidé vykonali všechno správně. Moje makléřky jsou hotový poklad. Já celoživotně některé úřední věci plním, když musím, ale spíš tak nějak... odhadem a vždycky jsou to nervy.

A na některé lidské věci začne být stárnoucí osoba náhle, no řekněme, háklivá. Forzíruje je a prostě si na nich, dá se říct, že i nesmyslně trvá. Třeba právě to přátelství, protože od určité doby ho považuju fakt za vzácnost. Jenomže na přátelství si nelze jednostranně trvat. Akorát když se se mnou tady najednou přestali bavit i další zde žijící české osoby a ještě před měsícem docela normálně komunikovali. Najednou neodpovídají na MMS ani na SMS, ač jsme si fakt nic neudělali, a byli jsme dokonce na něčem domluvení, tak mi to přijde, jako že to nemohlo vzniknout bez vnějšího zavinění.

Možná hloupě mi to připomnělo mého darebného otce, který dokázal to, že se od mámy začali odtahovat její dřívější známí, aniž by si co udělali. Prostě s nimi tatík promluvil a najednou – promiň... měli něco v troubě a museli to hlídat, nebo dělali s dítětem úkoly, odcházeli za chvíli pryč a tak. Jenomže u otce dokážu pochopit, co tím sledoval. Tady moc ne... Fakt je, že máma se důvody tehdejšího jednání jejích známých dozvěděla až nejaký čas po rozvodu.

Bude že mně tintoholik. Na blbou náladu ideální pití. A mám ho dost...

Vezmu to odjinud. Poněkud drsně. Vzpomínám na kauzu nějakých zlodějů, snad i příležitostných vrahů. Poslouchala jsem celé prázdniny na YouTube všelijaké skutečné kriminálky. A taky příběhy důvěřivých starých lidí. Na tom mě tedy nejvíc děsili ti staří lidé. Probůh, jak je to možné, jak mohli být tak neuvěřitelně důvěřiví, naivní, nebo hloupí? Chápu, že ty zloděje a darebáky někdy i znali, ale proč si ty vejlupky pustili tak blízko? Už si nevzpomenu přesně, co za historie to bylo.

Určitě ti staroušci byli lidé, kteří svým dětem kdysi vštěpovali, tak jako máma i babička mně – s nikým nikam, nikdy nikomu cizímu jen tak nevěř, od nikoho si nic neber!  A najednou tohle? Ti stejní opatrní lidé si pustí do bytu a doslova do života takové obludy? Jak je to možné? Setkala jsem se na tom YouTube s více podobnými příběhy a ta stařecká důvěřivost, když to člověk poslouchá, je jak přes kopírák. A najednou jsem si uvědomila, že já už jsem tam vlastně taky, že se nad sebou musím nějak hlouběji zamyslet.

Jak je člověk víceméně sám a modeluje si v hlavě svět i lidi tak, jak je chápe, jak je chce vnímat,  tak i když si na té samotě už léta zakládá a trvá a je v tom stavu víceméně spokojený, tak v něm přeci jenom přetrvává nějaká potřeba vstřícné, přátelské komunikace. Holt je člověk, chtě nechtě, společenský, sociální tvor. Už nezískává kamarády jako zamlada, kdy jich měl, ani nevěděl kolik, a někdy aani nevěděl, jak a kde k nim vlastně přišel. V mládí jsou tyhle seznamovací, spřátelovací mechanismy nějak jednoduché, téměř automatické, a když někdo najednou odpadne, ztratí se, většinou si mladší kus ani příliš nevšimne, nijak si to nebere.

Vzpomínám, jak jsem se jednou v noci vracela z Dona Giovanni, to jsem ještě bydlela v Praze, pršelo, už se mi nechtělo jít pěšky, byl podzim, tak jsem usedla, jak stavěly na přestup noční tramvaje ve Spálené, naproti je Lazarská. Za zády jsem měla knihkupectví, myslím, že MF, a vedly k němu schůdky, na které nepršelo, a jak jsem tak zadumaně seděla na těch schůdkách, potáceje se v mysli nějakou svojí, myslím že vztahovou lapálií, usedl ke mně nějaký, podle hlasu hodně mladý kdoví co. Hodnej člověk. A povídá mi – hele, tady nemůžeš sedět, tady tě seberou. Pojeď se mnou do Hostivaře, mám tam dvě veliký krabice od bojlerů, jednu si vem, tam můžeš přečkat v teple a v suchu... Skoro mě to dojalo.

Od té doby žiju jistotou, že v krizi se třeba ze tmy vynoří nějaký tvor, který poskytne aspoň krabici od bojleru, nenechá mě samotnou v mokru, v zimě, ve tmě. V podstatě mi to v situaci, ve které jsem byla, přišlo neopakovatelně krásný. Druhou noc už tam nebyl...

Dvě věci: To setkání bylo v době, kdy už mi přece jenom bylo okolo čtyřiceti, takže se z něj nový kamarád nestal, omluvila jsem se, ať se nezlobí, ale že mám kam jít, že musím domů... Druhá věc, a to je horší, být mi dvacet, možná bych s ním nakonec do té Hostivaře jela. A teď? Ne, ale jen proto, že bych nedošla. Jen proto bych chtěla jít, abych zjistila, kdo to je, co je to za člověka, kdo mi v nouzi, když jsem tam seděla poněkud zhroucená,  tak nezištně nabídl suchý, relativně bezpečný nocleh, jak to vlastně myslel. A zas tak úplně jsem mu tehdy nevěřila. Možná se jen těšil, že nebude v noci sám, čert ví dneska už. Naštěstí dojela tramvaj, takže jsem mu řekla něco jako tak čau a dík za nabídku i za pokec a odjela jsem domů, do Braníka.

Pokud nemám puštěné nějaké krváky, dám si k snídani drobnou literární přílohu. Aspoň chvilku.

Nu a jak člověk roste a spěje k té konečné předstařecké dospělosti, má už většinou úplně jiné kamarády, než které měl na základní škole, prostě co život přináší i odnáší, a přátelství, trvající od základní školy, jsou opravdová vzácnost.

A najednou je člověk starej. Jo, sedmdesátka, dá se říct, že už fakt není mládí a namlouvejme si klidně, že je to jen číslo, no... Tak úplně ne. Aniž by si to člověk nějak zařizoval, mění se mu tempo, názory na některé nepodstatné věci, zdraví už také většinou není úplně to ono. Někdo má spoustu dětí, vnuky a tak dál a to mu nedá tak úplně vypnout a jen tak si stárnout. Musí mít nějakou rezervní energii, ber, kde ber, musí mít nějaké švihlé nápady, protože vnoučata bývají vděčná a milují tento druh švihlé komunikace. Kamarádka byla třeba radostně pyšná, když naučila vnoučka úžasně prskat. Dělali to na sebe jako projev přízně a hrozně se jim to líbilo. Méně tedy už mamince...

A někdo nemá třeba nikoho, trvá si na své samotě, samostatnosti, soběstačnosti, dokonce ji považuje za výhodu, vnímá ji jako jisté lázně pro duši, koneckonců střelené nápady, pokud je někdy měl, tak ho většinou úplně neopustí, nějak s nimi pořád koketuje, některé v jistém pomatení mysli je i přes různé nedostatky a potíže schopen zrealizovat.

Ano, vracím se okrajově k mému oblíbenému mottu. „Nebojte se stáří. Budete dělat stejné pošetilosti jako dřív, akorát trochu pomaleji.“ Inu, proto nejsem v Radimi ani v Praze, ale ve Španělsku. Sen z dětství, který byl zapomenut, cesta na jih, touha po životě blízko moře, která vypadala, že už nikdy nemůže být, najednou je skutečností. Člověk musí trochu probudit spící rezervy a všechno kupodivu docela jde.

A vraťme se ke mně. Pořád jsem to já, osaměle žijící osoba, která ale má docela ráda lidi. Koneckonců jsem od divadla. Měla jsem kamarádku, vysvětlila mi, že je Srbochorvatka, a hned vzápětí dodávala, že ten pojem je samozřejmě nesmysl, ale ona že to tak má. Hodně jsme si rozuměly, podobné zájmy o umění, ale viděly jsme se když hodně často, tak jednou za půl roku u nás v Braníku nebo u ní na Národní, a to jsme vždycky řádně splkly. Bohužel, tak zřídkakdy! Kolik jsme toho neprobraly. Byla těžká astmatička a najednou prostě umřela. Bylo to tak hrozně nečekaný, měla většinou při ruce takové něco, co si vstříkla do krku, když cítila, že se blíží nějaká dechová krize. Nevím, nerozumím tomu... A jednou to asi neměla.

Nevím vlastně přesně, co se stalo. Byly jsme domluvené. Když jsem se jí nemohla dozvonit, dobouchat, šla jsem se zeptat jejího tatínka o patro níž. Otevřel dveře, řekl mi: „V... zemřela.“ A zavřel dveře. Seděla jsem tam pak dlouho na schodech a furt jsem to nechtěla pochopit. Dodneška jsem se s jejím odchodem úplně nesrovnala, přestože už je to nějakých třicet let. Život jakoby najednou – zradil. A přestože jsme se opravdu vídaly jednou za půl roku, považovala jsem ji v mém životě za důležitého člověka. A najednou – konec. Definitivní.

Možná se všichni pošťáci tak hezky smějou, když se vykulí stará bába a má na hlavě tohle

Smrt je mrcha. Když takhle sebere někoho, kdo je starý, beru to tak, že s tím se nedá nic dělat, to tak prostě je. Když odešli naši jediní rodinní přátelé, bylo mi hodně smutno, ale oběma bylo přes devadesát. Když odešla máma, bylo jí přes všechno životní marodění dost přes osmdesát. S tím člověk prostě musí počítat.

No a teď abych se obloučkem vrátila k původnímu tématu. Člověku v těch sedmdesáti zůstává už jen pár roků a pár přátel, které nasbíral v průběhu života – těch skvělých málo – dva tři, a kdo zůstal od základní školy, to je vzácnost. A teď si představte, že člověk uletí takovýhle světa lán a najednou si uvědomí, že má ve FB přátelích poměrně nově někoho, kdo taky rád Španělsko a bude se stěhovat sem. Jo! Kupuje dům nedaleko ode mne. Při prvním osobnim setkáni jsem měla takový ten opojný pocit, jako že život se daří, mládí se vrátilo, ostatně i proto jsem sem taky ujela, žejo.

Najednou to vypadalo, že se úprk před stářím vysloveně poved. Probraly jsme kdeco. Podobné názory, záliba v podobné, operní muzice, no přišlo mi to neuvěřitelný, že budeme, takhle spřízněné osoby, bydlet tady ve městě kousek od sebe, že tu prostě budu mít blízkého člověka a rádce. Je rozumnější, úředně vyspělá, vyzná se a umí španělsky. Tak jsem se z toho pocitu upřímného přátelství radovala a rozkecala, jak já to umím, vyblila jsem na sebe snad i to, co nevím, absolutní důvěra, člověk, který se v krizovém momentě zachoval jako cenná, opravdu účinná opora, prostě jsem to vnímala jako přátelství, jakých je málo, a že se mi prostě vede. To není správnej pocit, asi.

Babča se vyzpovídala ze vší svojí hlouposti, v domnění, že tohle přátelství je na těch pár let, dokud tu ještě budu, takže nafurt. A takové nikdy nezradí. Ostatně jednu takovou přítelku mám od základní školy, ale v Praze, ta ovšem venčí už dvě vnoučata, takže má i spoustu jiných radostných starostí. Problém byl, jak jsem psala na začátku, že za přátelství jsem to nové považovala jenom já.

Nu a je čas se zas vrátit i k tomu, jak se mohly stát různé mordy a oloupení, kde se, sakra, bere ta důvěřivost stařečků atd. Prostě v určitým věku člověk začne být naivnější, a když žije sám, tak i vstřícně důvěřivý. Nikdo mu neřekne to bacha! Nedůvěřuj absolutně. Mohla by ses se zlou potázat. No, a ono jo. Najednou někdo, koho jsem považovala za absolutně otevřeného, vstřícného, přátelského, se ukázal jako kalkulačka. Hodnotící od začátku každé moje slovo nebo čin, zájem, nezájem, žert, zkrátka comp, ukládající všechno na svůj „hard disk“. A hodnocení, nejspíš v nějakém Excelu, jako koně. Sloupečky, a tenhle ještě může běžet zelená, tenhle nejvejš do guláše červená a tenhle už je k ničemu, takže zahrabat třeba do hnoje, to je jedno -  černá.

Odrůda moje – jalovec chlupatý, denně fackuje lidi, jdoucí kolem

Upřímně – nechtěla jsem to dlouho pochopit. Nemám na tohle buňky. Holt ciťák. Nerozumím, že někdo může žít bez smyslu pro srandu, pro nadsázku, pro prudké výměny, a pak zase u kafe. Nejsem od kalkulačky, ale od divadla. Celoživotně. Takže tam někde zeje ta propast mezi náma, kterou jsem ve svojí starobní pitomosti a naivitě absolutně přehlédla. I když jsem ji zahlédla, bránila jsem se ji uvidět. Co pro mne byla třeba hra jako ping-pong, zapisovalo se na kalkulačku do nějaké tabulky se znamínkem, zpravidla minus a v černé barvě, nebo rovnou error... A až se toho černého erroru nastřádalo dost, tak holt kšá...

Samozřejmě, že chyba je u mě. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem svůj omyl pochopila. Nechtěla jsem ho pochopit, bránila jsem se to pochopit a pořád jsem doufala, že problém, například kudy smím nebo nesmím jezdit na koloběžce a chodníky že jsou zapovězený, když mně před brankou drandí kola i koloběžky pořád, což byl poslední spor. Zkrátka jsem věřila, že se to prostě nějak vstřebá. To jsem ovšem neměla tušení, že je to jenom poslední černé políčko v již dost mizerně o mně pokaňkané tabulce. A veškerá moje slovní obrana před tímhle neznámem byla pochopena jako osobní útok.

V tomhle věku bych už mohla mít zkušenost a rozum. Jenomže já jsem pořád ještě měla bezbřehou radost z něčeho, co se už v tomhle věku běžné nestává, z nového přátelství, nedorozumění jsem furt chtěla odbýt, že není prostě nafurt. Je! Přesně stejně zhlouplá, jak ti povraždění nebo okradení staroušci, co uvěřili někomu s dobrotivou, vlídnou tváří, koho si pustili do bytu a do života.

Slibuju, že už to neudělám. Budu nedůvěřivá, vrčná baba, každého si nejdřív pořádně proklepu,  prověřím. Aha, to je zrovna to, co mi moc nejde, ale zkusím, musím... Naštěstí lidi tady se pořád tak hezky usmívají. Ehm, možná se smějou fakt jen díky mým zatím samovolně vznikajícím účesům, momentálně mi narost model kohout... Takže aspoň tyhle úsměvy mi musí stačit? Ne, já je budu i nadále brát s důvěrou a doopravdy, že jsou pravé. Akorát mi časem bude vadit, že tu osobu mohu třeba potkat na ulici. No, nepřeskočím se kvůli tomu a doufám, že leknutím nehavaruju. A kamaráda tu ještě mám, ten se snad neodvrátil. A je taky od kumštu, takže ciťák.

A řekla bych teď už – mí milí vrstevníci sedmdesát a dál, nevěřte nikomu, kdo se vynoří a vypadá jako fakt přítel. V tomhle věku už se to nestává. Ať se pak týdny nehrabete jako já z deprese. V podstatě je tenhle článek takové varování, ale nevím, jestli konkrétně mně bude něco platné...

Vložil: Lea Hniličková