Úchvatná noční romantika, ždibec ke ždibci... a podezřele nenažraná lednička. Seniorka jede na jih
22.09.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Luxusní snídaně, sýr, křupavosti a protlak s olejem, taky super...
Vždycky, když se potkám s něčím mimořádným, co mě fakt osloví, napadne mně jo, o tomhle by se měly psát básně. A jelikož toho nejsem sama schopná, nechám to tak, ale mrzí mě to. Že neumím. Ok, vezmu to prózou. Kdybych to neřekla teď, vrtalo by mi to v hlavě pořád, jako dluh. Takhle doufám, že se toho taky alespoň částečně zbavím. Ale nevím, myslím, že spíš ne.
Občas člověk dumá, sedí pořád na tom Fejsbůku, diskutuje o nesmyslech a i smrtelně vážných věcech. Venku vedro, že by kočku nevyhnal... To je takové blaho starých lip; posedět, pokecat. To si nijak nestěžuju, mě to baví. Číst si, co mě zajímá, korzovat internetem, debatovat, někdy provokovat. Někdy poslouchat něco na YouTube, jsou tam třeba mraky zpráv, informací, které jinde nejsou, blogů, detektivek, muziky, ale sem tam člověk na něco narazí přímo fyzicky.
Fakt náraz! A neubrání se. Prostě cílený útok. Jakási reklama! Fuj, normálně reklamy vypínám, přeskakuju. Pravda je, že reklamu na hezkou baštu někdy výjimečně i dokoukám. Myslím video recepty. Někdy některý i uložím a už nikdy nenajdu. Ale že bych si nějakou reklamu na cokoliv pustila víckrát, to fakt ne, bo stejně nevařím. Uvařená brambora, politá máslem, je asi tak vrchol mého kuchařského snažení. Jo a ještě babiččin buřtguláš, ale ten tady, mezi chorizama a jamonama, asi neudělám. Ovšem tohle, co mě té noci potkalo ve formě reklamy(!), byl frontální útok přímo na komoru...
Jsem tady ve Španělsku, dost na jihu, krajina je tu vyprahlá, zežloutlá a taková představa, jako jsou hebké louky, vlídně se tvářící krávy nebo mírně bečící ovečky, natožpak potrhlé kozy, je tu asi dost nepatřičná. Co by tady, chudinky, baštily. Trávu nevidět, a když, tak je umělá, aby vydržela zelená a v těch suchých vedrech nezežloutla. Natažená čistě z estetického důvodu, aby bylo trochu zeleno a veselo. A v ní, tedy pod ní zakořeněný, třeba roste živý strom. Ten je fakt pravý. Půda tu je sice velice úrodná, ale na trávu ne. Jsou stromy, třeba olivy, citrusy, oleandry, bougainvilley, které tu rostou jak u nás bejlí i přes to sucho.
Ale Španělsko je země obrovská a na severu je situace úplně jiná než tady, ve Valenciáně. Taková Asturie, Baskicko, Rioja i Katalánsko... tam rostou nejenom stromy, ale i tráva, a tím pádem tam bydlí kravičky, kozičky i ovečky v množstvích, přímo úměrných množství zeleně, takže hodně. Nadějné území, krásné, ale v zimě jak u nás, poněkud temno a zima. Jednou jsme tam na severu zažili sněhovou kalamitu a přišla jak v Čechách. Přes noc. A mořské vlny druhý den lítaly až nahoru na skálu, na které jsem v noci seděla, nějakých deset patnáct metrů nad hladinou.
Tohohle muškátovýho zázraku bylo dohromady sedm kilo. Pak přišel ještě sýr...
A teď ten náraz, který se mi tady přihodil. Byl tvrdý a vedl k naprosté, krátké ztrátě orientace, paměti, k obluzení... V podstatě nemám peníze na zbytečnosti. Ještě jsem neodevzdala Potvrzení o žití, tedy ještě jsem českému státu nesdělila, že furt ještě žiju, takže zatím nemám nárok na důchod. I kdybych jim to zavolala, neuvěří. Na obyčejné emailové sdělení si klidně můžu i pentličku uvázat, bude to na nic. Chtějí to na jejich formuláři, mnou vyplněném, potvrzeném místním magistrátem nebo notářem. Trochu mám problém s tiskem, ale v tuhle chvíli už se řeší, takže jsem v reálné naději, že se i důchodu dočkám, až to datovkou odešlu. Pravda, to ale na ten magistrát nebo na to notářství musím taky nejdříve dojít...
Abych se vrátila k těm reklamním pokušením... Je tu spousta reklam třeba na med, vypadá nádherně, ale je dražší než ten z Mercadony. Takže ten mě nezláká. Ale... Už v Čechách byly mojí vášní sýry. Měla jsem tam jednu firmu, syrydeluxe, od které ke mně do vesnice občas, ne příliš často, dorazila velká polystyrenová bedna s chladícími kostkami a v ní obrovský blok pravého Ementálu, pravý ovčí Roquefort z údolí Vernières, Brie, kozí sýry, no prostě občas mi dorazila na vesnici bedna absolutních lahůdek.
Na ničem jiném neujíždím, ale na dobrých sýrech ano. No a tady ve Španělsku přišel logicky náraz přímo čelem, protože kromě suché Andaluzie a nikretak mokré Valenciany je tu, jak už jsem zmínila, ještě na severu třeba Asturie se skvělým mlékem, kterého jsem půl druhého litru v plastové láhvi nechala ležet a je schopné opravdu normálně zkysnout. Pak Baskicko. Nebo Rioja, Katalánsko... Takže ty kravičky, kozenky a ovečky jsou tam, na tom severu, celkem obvyklé. A sýrových výrobců je v celém Španělsku jak naseto. Dokonce prý i v suché Andaluzii. Nechápu, jak to dělají, ale prý jsou i tam. Sýry, velice silné pokušení, kam oko dohlédne...
V takových situacích, obzvlášť v noci, při surfování sítí, jsem naprosto slabá, bezmocná baba nad internetem, odevzdaná osudu, kterému se ovšem nikterak nevzpouzím. Nebráním se, nechám vše proběhnout, jak náleží, že, neboť mozeček je taky částečně vypnutý... To jest: Temná noc, prohlížím cokoliv, zprávy, dokument, film, nebo něco nejlevnějšího hledám, abych zase ušetřila, usínám u toho chvilkama a náhle se vnutí drze reklama. Zahlédnu předmět své vášně klik, klik, klik, odeslat a je to. Prostě když mi napíšou, že ten sýr obsahuje Roquefortí plesnivinu, jsem ztracená. Protože mezi všemi sýry pravý Roquefort z Vernières byl pro mne ohromný objev kdysi, ten jsem ochutnala teprve před čtyřmi lety a byla to láska na první ocuc. Pardon. Žádná tuhá, drobivá Niva, ale máslově krémový sýr skvělé nenahraditelné chuti a vůně. Tutově díky té konkrétní plísni.

Přes dvě kila pokladu, Torta queso suave azul. který je přesně tím, čím se zdá být v reklamě
Hned po příjezdu do Španělska jsem se po něm začala ohlížet a přišlo zklamání. Dobrých sýrů je tu mraky, ale tenhle můj miláček mají jenom desetidekagramové kousky, dovezené taky z Francie, a drahé jak u nás... Chjo, to mě tehdy trochu vykolejilo, protože jsem si říkala – Francie hned vedle, do toho údolí a jeskyní Vernières co by kamenem – a nic, jo?
Nicméně jsem hledala dál a jednou, při nočním surfování netem, mě napadlo zase zadat Roquefort a najednou na mne vyběhla ta reklama, taková ta hejbací. Sympatický chlapík velikým nožem překrojil nějaké veliké kolo v tmavém zeleném papíru s dekorem listů, krémovité to bylo, když to zlomil na polovic, a bylo to pěkně povědomě zeleně flekaté, teda pardon, oni říkají modrá plíseň, omáznul si manik, co to krájel, maličký kousíček toustíku s rozinkami tím krémovitým plesnivým čímsi, strčil to do pusy a v tu ránu bylo jasné, že je to ono! Heureka! Nemohl se zatvářit jinak.
Tak tuhle reklamu jsem si zopakovala snad pětkrát. Přečetla jsem si, co na stránce k tomu zázraku psali, pochopila jsem jediné. Že ke spořádané výchově tohoto sýra je použita roquefortí plíseň. A bylo rozhodnuto. Během pěti minut objednáno. Trochu se strachem, v jakém stavu a kdy to v tom zdejším horku a dopravním blázinci dorazí, ale s vírou, že nakonec, ve finále tady vždycky všechno funguje a dopadá dobře, tak snad...
Musím říct, jak tady nadávám na doručovací služby – v noci z neděle na pondělí, jak jinak, jsem objednala, ve středu ráno kolem jedenácté přišla obrovská vychlazená papundeklová krabice a v ní byl on. Přišel z El Colmado de Ezcaray, El Colmado mi slovník přeložil jako obchod s potravinami, Ezcaray je město, odkud ten zázrak přišel. Domovem obchodu je Rioja, ale sýr vzniká prý v Asturii. A když to přišlo, byla to tedy váha! Nějak jsem v tom objednávkovém rozvášnění přehlédla, že ho není jedno, ale rovnou přes dvě kila. Torta queso suave azul. Jemný krémový nivový dort. A rovnou dvě kila. No, na to, že toho bylo tolik, to i cenově bylo docela normální a hlavně, říkala jsem si naivně, tohleto mám na hodně dlouho. A 59 euro za dvě kila deset? To jde, ne? A kdo ví, na jak dlouho mám pokoj...

Není co dodat, jen mňam, mňam, mňam...
Jak už jsem psala, když se potkám s nějakou mimořádnou dobrotou, třeba tenoučké plátky jamonu nebo losůska nebo plzeňská 12°, kombinace Plzeň 12° a zavináč poránu... anebo jiná nezaměnitelná dobrota, tak si říkám sakra, o tomhle by se měly psát básně. To je prostě čistá poezie. Ráj v hubě. Jenomže na básnění já nemám, a tak doufám, že to někdo zvládne nebo už zvládnul místo mně. Třeba Magor – nenapsal něco k tématu? Dokonce jsem vymyslela, že kdo vymyslel Plzeň 12° a zavináč poránu (nemyslí se ledajaké ráno, že), ten že by měl dostat Nobelovu cenu za záchranu, věřím, že tisíců životů.
Tenhle sýr mne překonal natolik, že jsem mu věnovala alespoň skoro celé tohle pojednání. Je svojí chutí, jemností i máslovou strukturou opravdu hodně podobný pravému Roquefortu, ale je jemnější, možná proto, že je kraví. Přímo něžnější do huby. A zatímco Roquefort mě k ničemu nepřiměl, tenhle sýr mě přiměl k tomu, že jsem si hned objednala alespoň obyčejné Tinto víno i toustíky s rozinkami, protože když blaženstvi, tak absolutní. Nojo, to bude možná taky tím, že jsem se tu šíleně rozmlsala. Co už taky osamělé stařence zbývá za radosti, žejo.
Je na internetu spousta reklam na všelijakosti, hezkosti, průměrnosti i na věci, kterým je lepší se vyhnout. Ovšem reklama na Torta queso suave azul je naprosto dokonalá a zcela přesná. Tak prosím vás, ne že baba zase naletěla na nějakou reklamu, jo?! Baba byla jak motýlek, který naletěl na květinku. Představte si dlouhozobku na floxu, nebo babočku na budleji... Exaktně oprubovala, napsala veřejně, aby si to zjištění jako že nenechala sobecky pro sebe. Ale už teď si říká, radši zůstaňte všichni doma, sem nejezděte. Češi jsou mlsný a hodně. Pro smradlavý sejry mají pochopení – viz též milovaný pivní sýr, Romadůr nebo uff... Syreček olomoucký z Loštic. Ještě byste mi tady tu dobrotu vykoupili a nevím, co bych si počala, kdyby mi z Ezcaray napsali, že momentálně není.
Jak jsem si říkala dvě kila, to mi vydrží dlouho... Cha! Nepovedlo se. Možná to znáte, jak jdete kolem ledničky – mám prosklenou, říkáte si Eště je skoro celej, tak jenom ždibec! Ždibec ke ždibci... Asi dělám moc velké ždibce nebo co. Prostě normálně se mi z tý ledničky během deseti dnů(!) ta dvě kila nenávratně odpařila. Nevím, jestli to jde. Jsem tu sama, kočka v tomhle, pámbuzaplať(!), není potravní konkurent. Zkrátka prostě zmizel! Odparem. Jinak to není možné. Prostě tam není.

Asturijské skvělé mléko...
Tak jsem z rozpaslosti, když došel, vyzkoušela ještě jinou firmu, když jich tu je tolik, nacpala do ledničky kilo Brie a skoro kilo kozího. Kozí byl takový váleček, zabalený do ruličky z brček. To bylo skvělé baleni. Super, nezaměnitelné kozí chuti. Zato Brie měl tedy hodně mizerné balení. Přestože jsem koupila dohromady přes kilo, čtyři třicetidekové kusy, jiný způsob jsem tam nenašla, poslali to zabalené v papíře, který se trhá a lepí, takže užmoulat z něj pokaždé sýr je trochu problém a nechat ho na papíru je zase škoda, protože je taky dost dobrý, no Brie. Grrr. V Čechách mi prostě poslali kilové kolo a bylo! Tady ta možnost vůbec nebyla uvedená. RazaNostra prostě moc nezabodovala, chutí ano, ale formou nepotěšila tak úplně.
Ale co. Už se zase těším na ten velikánský dvoukilový dort, tedy Tortu se zelenomodrou plísní, a tentokrát si to ohlídám. Musím odpozorovat, kdo mi ho užírá. Nebo zkrátka musím přijít na to, kdy a kam se tak rychle ztrácí! A to přestože vím, že mi zase zmizí... Ostatně pračka prokazatelně žere fusekle, tak je logicky a čistě teoreticky možné, že lednice, gurmánka, žere sejry, no, nebo snad vidí někdo jiné vysvětlení...?
Pravda ovšem je, že sedm kilo muškátové révy jsem dokázala zlikvidovat za šest dnů a taky bez jakékoliv spolupráce, možná bude problém ve mně. Ovšem to blaho tohohle sýra v kombinaci s muškátovou révou – kdo neochutnal, neuvěří a jen stěží si může představit.
No! A teď co s tím??? Jediné řešení jsem vymyslela – počkat si na další...

Vložil: Lea Hniličková