Sen o instalatérovi, vítr ve vlasech a mozek je prej dokonalej hard disk aneb O kávovaru, co kamsi uletěl. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Krajně neprofesionální oprava tekoucí trubky, teď jen ukapává do máty

Čas plyne a celou dobu se, kupodivu bez mého přičinění, něco děje. Pozitivního i vyloženě negativního. Něco, co nejde řešit, ale i něco, co musím a můžu řešit, zaplaťpámbu, víceméně doma, protože venku nastaly ty teploty lehce pod 40°C. A to na to slunce radši nevylézám, aby to s bábou náhodou nepraštilo.

Zrovna nedávno jsem koukala na nějaké FB stránky o městě a bylo tam, že hledali nějakého pána, a druhý den tam bylo, že už ho našli. Bohužel pozdě. Definitivně, nenávratně zkolaboval zřejmě z horka někde, na nějaké boční cestičce, kudy nikdo moc nechodí. Jiné zdůvodnění tam nebylo, asi srdce. Já to mám tak, že teď trávím čas většinou ve stínu v domě, na internetu, na YouTube, kde poslouchám detektivky, kriminální stórky, krvačky všelijaké a semtam film, a pak taky na FB trávím víc času než normálně, mám tam s kým diskutovat, s kým se hádat, a mám tam na to i plno fajn kamarádů. A sem tam i ne zas až tak fajn, viz minule, ale co nadělám...

No a než se od rána  vzpamatuju, než se na internetu podívám opravdu na všechno, na co jsem se kouknout chtěla, je celý den... v pekle. A já už jenom marně vzpomínám, co to bylo? Co bylo ráno to první, co jsem chtěla vidět hned, vždyť to bylo nějak důležité, bo co... No, možná že ne až tak moc? Už  nevím. A třeba jsem právě ušetřila hromadu peněz, jak se znám.

Ondyno jsem chtěla kouknout jenom na velké plážové froté osušky, co mě tu budou stát. Kamarád mě přivedl na myšlenku spát na nich, bo jak je člověk v tom hicu pořád navlhlej, tak se mu ve spánku bídně otáčí, neb se prostě přilepí k lajntuchu! Ta osuška, kterou bych potřebovala a která se mi líbila, stála ovšem bez pár centů dvacku eur, léto už bude končit... Přišlo mi to nějak hodně, chtěla bych tři, tak jsem to zavrhla, nebudu přeci rozhazovat, že?! A místo co bych internet zavřela a šla ještě  spát, skončila jsem odpoledne po páté zjištěním, že si vlastně musím nutně koupit miniledničku... Za pár stovek eur...  No protože ta moje umí jen 13 °C a sýry přeci potřebují od 4 do 8. A to je prostě fakt. A na sýrech tady budu asi ujíždět výrazněji, než třeba na pivech, žejo. Tinto na 13 °C stačí, sýr ne... Tak.

Taky mě štve ta mizerná paměť, co teď mám. Tím jsem nikdy netrpěla, divadelní texty jsem se nikdy neučila, kolegové ze mne zkraje zkoušení trochu rostli, ale texty mi uvízly v hlavě v průběhu čtených a prvních zkoušek na scéně, s pohybem... A teď? Paměť? To je cosi, o čem darmo mluvit.

Spasený servis k výrobě vynikajícího kafe

Že si nevymýšlím - story z minulého týdne: Podvečer, mlela a vařila jsem si kafe. Šmejdím zároveň po internetu, nějakou krimi historku jsem poslouchala, streetcat zvaná kočka si přišla pro tradiční podvečerní pomazlení, mňoukla před mříží, tak jsem vyšla na dvorek, sedla do křesílka po mámě, kočka si vyskočila na klín a měly jsme tu půlhodinku podvečerního mazlení. Najednou seskočila a odkráčela za svými záležitostmi a já, koukajíc za ní, jsem jí slíbila, že jí dosypu noční keksy. A najednou mě zrovna do hlavy praštilo, jak jsem pomýšlela na to sypání, "ježíšmarjá, to kafe!"

Dyť já blb si vařím kafe! A největším tryskem, jakého jsem teď s mýma nohama schopná, jsem vyrazila přes dvorek do bytu a do kuchyně. V duchu jsem viděla přiškvařený kávovar, děsila se té katastrofy a smradu z plastu...  Čichám, čichám... no, nebude to tak hrozné. Ve vzduchu, ať jsem čuchala, jak jsem čuchala, nic nebylo... Doběhla... tedy doběhla, vší svojí silou jsem se vevalila do kuchyňky, oči hopkaly půl metru přede  mnou - a na vařiči... nebylo nic.

Co je, uletěl!? Mozek dostal přímý zasah. Kávovar, styl Bialetti, zdrhnul!? Probůh, už blbnu... Aha, já už jsem  si to kafe... možná udělala? A... i vypila?!!! Docházelo mi velmi zvolna, když jsem si připomněla nad prázdným hrnečkem špetku medu, který jsem si dala místo cukru. Při tom čtení a sledování krimi mi to prostě tak nějak... odletělo, no. A lepší už to nebude. Jo, vlastně jsem hodně ušetřila, protože kupování nerezového Bialetti není zrovna zadarmo, ani když je z Wishe. Ta krása červená, originál Bialetti, zůstal zapomenut v Čechách, možná je na skládce v Radimi..

Ale musím říct, že jsem sama sebe hodně překvapila. A to tím, že jsem za ty zhruba dvě hodiny neuvařila ani tenhle kávovar. To by mě fakt roztesknilo, protože je z něj opravdu nejlepší kafe. Takže vlastně nic nepřišlo vniveč. Akorát to kafe jo! Protože přesně o tom vypitém nejlepším kafi už jsem v tu chvíli, kdy mi všechno došlo, nevěděla vůbec nic a mohla bych si z fleku udělat další.

Jojo. Mozek prej je dokonalej hard disk. No, jak u koho. U někoho aby si na něj ukládal o lidech všelijaké skutečnosti, a mohl je pak časem poučeně použít, tak to možná jo. Ale můj mozeček, to je a vzdycky byl naprostý pomatenec, základní disk, ovšem zase s obrovskou kapacitou. Taková přebujelá Atari nebo T602... Ukládá informací hodně a naprosto neutříděně, hala bala černý les, nikdy už nás nehledej, někde tam jsme, a až budeme chtít, tak třeba vyskočíme... Inu, naštěstí Mercadonu mám v mobilu, takže hlady nevyhynu, tu nelze zapomenout. Na WC zatím taky trefím, takže – zatím snad dobrý. To fakt miluju, tyhle sklero-stórky...

To se španělštinou a mojí pamětí to je o moc horší. Fakt mi vadí, že nerozumím lidem, co chodí kolem branky, o čem si povídají. Teda... často jim rozumím skvěle, neboť si povídají rusky, polsky nebo ukrajinsky. Pak ještě arabsky, tomu taky nějak nerozumím. No a sem tam i španělsky. Někteří mi říkají Hola! Což potěší, to je pozdrav. A když jsem se snažila naučit stručnou větičku esto abierto – je otevřeno, aby mohl chlapík s Mercadona taškama dojet až těsně k domu, tak mi to vážně trvalo týden, než to šedá kůra mozková pobrala a fixla. S touhle pamětí bych se teď teda u divadla nechytila. Uvidím, co tady ještě poberu. Fakt je ten, že když nechodím ani do obchodu, protože mi, co chci, přivezou, nemám tu denní potřebu komunikace. Obě kočky víceméně rozumí česky... Slovo „na“ se streetcat zvaná Kočka naučila raz dva.

Letošní úroda pomerančů vypadá nadějně

Ven teď za horka během kritických hodin, tedy mezi 11. a 18. hodinou, příliš nevylézám, leda když si namluvím, že musím se smetím, což je taky záležitost pomatenýho disku... neboť teploty stále trčí lehce pod čtyřicítkou, a to fakt nechcete. Teplota lidského těla je mírně přes 36 °C a v momentě, kdy je okolní vzduch stejně teplý nebo teplejší, není to už nic moc. Domem mi naštěstí stále vane chladivý průvan, ve kterém se dá celý ten čas pobývat, klimatizaci vůbec nemám, bo žere elektriku, a ta tady taky není zadara. Ale ten průvan, co tu mám, je super, takže pro mne vcelku ok.

Ráno je sluníčko za sousedovo přistavěným domem, vstávám pozdě, před nebo po deváté, za mříží a sítí proti hmyzu už je připravená streetcat zvaná prostě Kočka a čeká na snídani. Dostane kapsičku, zblajzne kapsičku, a aniž by mě nějak moc brala na vědomí, odkráčí za svými záležitostmi. Bestie jedna nevděčná... Ale ne, někdy si ještě řekne o pohlazení a zcela výjimečně i vyskočí na klín, chvilku pobude, a až pak odkráčí neznámo kam. Někdy to ale pojme tak, že tu tráví skoro celý den. Co, kde a kdy žere, ví bůh. Doufám, že mi tu neloví dráčky,  gekony. Teď začala žrát hrozně málo. Třeba jenom polovinu želatinové kapsičky. Asi jí přijel z dovolené nějaký lepší krmič...

Ten sousedovo přístavek se teď v létě hodí. Je docela vysoký a slunce přes něj poránu nemůže, takže dvorek zůstává použitelný až skoro do dvanácti. Teď v létě. Zjara ale, když je docela chladno, tak zase ten přístavek hodně vadí, protože sluníčko sem může až odpoledne a bývá tu poránu fakt dlouho chladno. Ale je pravda, že teď ho docela chválím a cením. Ten přístavek.
Ptala se mě kamarádka, co žije až v Tunisu, jestli se tu v té samotě a horku třeba nenudím. Tak ne. Jednak vlastně od  máminy smrti jsem zvyklá na téměř úplnou, posléze vlastně i covidovou domácí  samotku, ostatně nejlíp si stejně popovídám s kočkama. Patrně něco chápou, vnímají, většinou jsou milé a hlavně, chacha, mi neodporují a ignorujou moje nálady a poklesky.

Akorát Bastet tedy, ta mi dneska poránu hrubě nabančila. Ona hrozně nemá ráda, když se jí někdo hrabe do srsti. Když jí prostě chci pečovat o srst. Během celého života to zvládala naprosto skvěle sama, ale teď už, stařenka za chvilku sedmnáctiletá, na to prostě kašle. Úplně. Semtam si líže tlapku nebo zadek, ale ostatní tělo jako by najednou ani nebylo její. „Divíš se, v tom horku!?“ ptá se občas. Nedivím. Však taky mám na ni jemný kartáček!... Jenomže jak ho ráno zahlédne v mojí ruce, nezahlédnu já ji po zbytek dne. Dneska ráno jsem si řekla, že nebudu vyzrazovat předem, co mám v úmyslu, vezmu ji prostě do náruče, to mimochodem taky moc nemiluje, má k smrti ráda prostě jen hlazení, to vydrží neomezeně, a zkusím jí tu srst prostě probrat rukama. Dělají se jí totiž šílený dredy a musí jí to hodně vadit, ale brání si, potvora, každý chlup.

Tak jsem ji ulovila, chvilku jsem jí lichotila, jak je krásná a tak, aby nepojala podezření, ale jak jsem se jenom dotkla prvního dredu, že ho jako rozeberu a vytáhnu, tak pojala. Ne podezření, ale jistotu, že je to zase ode mne nějaká hnusná zrada, kterou si ode mne nezasloužila. Snídani si, pravda, dala, ale celou dobu byla ve střehu, a pak se uchýlila pod stolek, kam ví, že dosáhnu jen velice obtížně. Tak holt zase zítra. Musím, je to nutné. Mám jediný štěstí, že ona nikdy nekouše. Ale do krku mě dneska škrábla, jak prchala, pěkně. Vůbec ji nechápu. V tom vedru tady žije a trvá si na každém chlupu, když já přemýšlím, co by se dalo z těla odložit, aby to bylo furt ještě mravné.

Když člověk jede na koloběžce, ujde to. Protože vítr ve vlasech. Mám už sice přilbu, ale na cyklostezce a u nás v ulici ji snímám a věším na řidítka, abych si tu cestu užila. Před vjezdem na silnici si ji zase beru, tam už taky tak moc nevnímám ten vítr ve vlasech, ale spíš intenzivně zírám, abych viděla, kam jedu. Při mé smůle mi dost komicky od prodejce přišel včera email, že tu přilbu můžu zahodit, že v EK či kde usoudili, že je nebezpečná. Asi si myslí, že si koupím novou. No, nekoupím. Při mojí rychlosti 10 km/h, tedy plížení světem, myslím, že mi úplně stačí, a ještě mi přijde docela elegantní, taková žokejská.

Elekantní a šaramantní čepička na kolobku, kterou prý nemám používat. A just budu.

Když jedu jen se smetím, je to na konec ulice, to ji nechávám viset doma a okouzluju okolí svým účesem, který se – pozor – z modelu jak když se prase lekne v posledním měsíci proměňuje v kohouta. Ne takového, kterým mě jako dítě mučila máma, aby mě učesala a ve finále mi tam natáhla gumičku se sponkou, takže to byl kohout s červenou beruškou. Ne, mně se teď na starý kolena dělá normální punkovej kohout. Ráno vstávám jako částečná punkerka, heč, po stranách teda trochu jako klaun Ferdinand.... A i když to uhrábnu, za chvíli zase kohout povstane. Nejlepší je, že mi ta krása mé hlavy úplně nedochází, když si jdu třeba k brance pro nějaký balík nebo otevřít Mercadonovi, a kdo ví, proč oni se na mne všichni tak... usmívají. Jestli já si  něco nenamlouvám... jestli jim třeba jen není blbý řvát smíchy!

Znáte jistě tu větu – někdo by měl dojít se smetím... Tu si říkám často i já, zrovna dneska ráno, ale vůbec se neposlouchám, kočka na to taky nereaguje. Takže skládám hromady, tedy Mercadona tašky s papírem, plechovkami od piva a kočičího dlabence, s plastem ze sušenek, nanuků, pizz, sýrů, jamonu a čeho ještě, někdy i se sklem, na dvorek, a když už mi to tam hodně vadí, konečně vyrážím...

Třídím odpad, odjakživa a vášnivě. Pak to všechno umně naložím na koloběžku, není to ani tak těžké, jako že je toho hodně, procpu úzkými vrátky, vždycky něco nebo všechno spadne, takže to zas a znova umně upevňuju na řidítka a pokaždé si upřímně a od srdce říkám: Ty deb*le, kdybys to odnesla, když jsi měla ty tašky plné jenom jednu nebo dvě, tak bys tu teď nemusela trapně  – šaškovat! A sama se sebou i teď – dvorek zase zavalen – vřele souhlasím.

Pokaždé velice důstojným, to jest pomalým krokem dokráčím k cíli, hlídám, aby mě nic nepřejelo, aby nic neodpadlo, a tam, na dojezdu, končí moje lety vycvičená logika. Kontejnery jsou tam tři, někdy čtyři, obrovské, černé, ale na dvou je napsáno Resto a hází tam všichni úplně všechno. I hadry a větve z prořezaných stromů. Takže ty moje pečlivě vytříděné odpadky odložím do toho Resto, říkám si, že to je špatně, akorát na sklo tam kupodivu extra kontejner je, naproti je hospoda a někdy je i kontejner na papír a karton. Ale sklo já zase skoro nemám a papíru mám na dvorku tolik, že to není na koloběžku, ale na auto, protože každou blbost, kterou si objednám, mi zabalí do jedné až dvou papundeklových krabic, čím větší, tím lepší. Jo, v budoucnu ještě přijede ta lednička. To bude zase materiálu...

Třídí se tu odpady, to ano, na druhý směr od mého domku to vypadá, že to mají dokonce odlišené barevně, jako v Čechách, ale tyhle kontejnery jsou zase často narvané, protože jsou u místně hlavní silničky Nenufares neboli Leknínové, takže si tam odloží kdekdo, kdo jede okolo. A já jsem tu asi něco nepochopila. Myslela jsem totiž celou dobu, že jsou tyhle kontiky něčí, soukromé, když hned na začátku soused Maur odvezl můj zřetelně  pečlivě vytříděný odpad tam, kam tedy chodím tvrdohlavě a asi úplně pitomně od té doby já. Asi to příště přehodnotím, ale mám dojem, že tam u těch druhých kontejnerů zase není žádné Resto, jenom Plast, Papír a Sklo. Tím pádem  budu muset se smetím, kterého je vždycky nejvíc, stejnak ještě jednou. S tím plechovým a všeobecným odpadem. Do těch obrovských kontejnerů, kam jsem chodila dosud.

Pohroma připravena k odvozu. Za zády není vidět ještě jeden pytel.

Alespoň že biologický odpad snaživě kompostuju. Ale prostě něco tady dělám od začátku špatně a chytla jsem to od toho souseda Maura. Ten asi moc netřídí, takže odkládá do směsného odpadu všechno, a vůbec ho nenapadá, že by to mohlo být jinak. A to, když chtěl být tak ochotný, jak odvezl ty moje kupy, tehdy i starou obří lednici, tak jsem mu říkala, co je plast, co papír... Pamatuju, jak mi rvalo žíly, když můj perfektně vytříděný odpad, i nějakých patnáct kilo sebraných spisů Aloise Jiráska, tam vyvezl. A vyvezl  to, soused Maur, za půjčení růdlu, kterým pak odvážel svoji stavební suť. A odvezl a nasypal to všechno najednou do jednoho kontejneru  – Resto. Suť i Jiráska...

Faktem ovšem je, že Kuka vozy, které tady jezdí a obsluhují oba konce ulice, jsou sice obrovské, ale podezírám je, že na nějaké třídění v nich není pamatováno. Absolutním zážitkem v tomhle ohledu byl pro mně norský Bergen. Tam, ve čtvrti malých domků, vystrkují lidi před domy mrňavé popelničky, a jestli jsem to dobře pochopila, tak odpad se tam vyváží každý den, a jeden den papír, druhý den plast, třetí den sklo, čtvrtý den plechy a resto, pátý den bio odpad. To mě fascinovalo, jak jednoduché to je, že? Tady by to přeci šlo taky... No, každý holt máme nějakou úchylku, hm? Hm... Já odjakživa třídím odpad a vztekle koušu, když to někdo zanedbává, takže teď ve finále chodím jak trhlý tydýt k velikým nečitelným směsným kontejnerům Resto.

Odjakživa až hystericky šetřím pitnou vodou, takže teď mám pro změnu zase věčně prasklé a do země tekoucí vodovodní potrubí. To je prostě tak. Osud. No, aspoň že je pod tou dírou v trubce záhonek, do kterého si ta proděravělá rourka učůrává. Máta a pýr jsou tam opravdu šťastní. Bohužel teď to nějak nemůžu správně opravit, protože jsou dvě záplaty skoro těsně u sebe, mezi nimi na dvou centimetrech trubky hned tři dírky, kterými snaživě prýští voda, a další záplatu mezi ty dvě abrazadery prostě vložit nelze.

Zkusila jsem jinou fintu viz obrázek, s pomocí jakési super lepenky a dvou kovových kroužků... Lepenka bohužel tak úplně nefunguje, furt to ukapává a kroužky měli jen trochu větší nebo trochu menší než je 15 mm. Kdyby se ta lepenka dostala do vlasů, lepila by spolehlivě. Na tlakovou vodu ale prostě nemá. Ale když ji přetáhnu tou malou kovovou abrazaderou, tak nestříká, no, aspoň si trošku kape.

Uvědomila jsem si ale, na rozdíl od loňska, že klid! Nehysterčit. Ještě před instalací téhle kroužkové ucpávky jsem to řešila tak: Večer natočím vodu na ráno na mytí do umyvadla, dám si hned sprchu, plním džbánky, láhve a konvičky, někdy i vyperu, přes den piju jiné mlsnoty než vodu, ještě dám vodu do kýblu a je na den vystaráno, ba i záhon se zalil. Ještě přistrčím hadici k pomerančovníku, úroda mi přijde veliká, tak aby se napil pořádně. No a pak zase vodu ve skříňce v ulici zavřu. Až padnu na ochotného Instalatéra, jo, bude zase akce plumber neboli fontener, který nebude odmlouvat, nebude vydřiduch a pochopí, co potřebuju, a udělá mi ještě jeden uzávěr vody uvnitř dvorka, abych v případě nové nehody nemusela vylézat k uzávěru  na ulici, budu spokojená.

Dost otravuje, když ještě mokrá po sprše se musím obléci, co kdyby někdo šel nebo jel, abych tu neměla před vrátky omdlelce. Když budu mít uzavírací kohout i uvnitř  dvorka, hodím přes sebe jen osušku nebo v noci i nic, a ať si každý trhne. A tehdy budu, myslím, úplně spokojená. Leč instalatér, plumber i fontener a kohoutek ve dvoře jsou zatím jenom ve výhledu sen.  Ale nějaký José už se rýsuje, tak uvidím. Takže zatím  – haj hou...

Vložil: Lea Hniličková