Houby, houbičky, už zase vystrkujete hlavičky. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Sen vášnivého houbaře

Letošní mokré jaro připravilo lesy na to, aby vydaly houbovou žeň, a tak Češi plundrují porosty nejen o víkendech, ale berou si na to i den dva dovolené, protože uprostřed týdne už hříbky, holubinky, bedly a kdo ví, co ještě, už stihly od neděle zase dorůst.

Kdysi jsem četla povídkovou knížku, jejíhož autora i název jsem dávno zapomněla, pro mě je ale typickým příběhem české posedlosti sbíráním hub. Byl jeden hostinský kdesi u lesů, ke kterému se lidé sjížděli na houbové speciality. Chodili se s ním i radit, kde jaké houby sbírat, jak je poznat. Pár milovníků hub tu zažilo nějaký svůj příběh, a tak hostinský byl nejen skvělý kuchař, ale také vypravěč historek. Prostě hospoda, jak má být. Pak jednou vyhlášený znalec hub nasbíral omylem něco jedovatého. Otrávil všechny víkendové návštěvníky, jen sebe ne, protože houby nejedl. Oběsil se na půdě. Smutný konec veselé knížky. Jenže tak to s houbami je, když si nedáte pozor.

Růžovky, nebo holubinky?

V naší rodině se samozřejmě houby sbíraly a sbírají, co pamatuji. Jenže do mě byl díky tomu zaset rozkol. Pominu-li hříbky pravé i hnědé, které sbírali všichni, v dalších druzích a jejich jedlosti se rodinné tradice značně lišily. Mámina rodina sbírala na Berounsku holubinky, bedly a václavky, tátova v Jizerských horách růžovky, ryzce a opěnky. Co jedni považovali za lahůdku, druzí z košíku vytřídili a vyhodili. Tedy když jsem to já, poučená z obou stran, z lesa donesla.

Dodnes, když vyrazím s máminým bratrem na houby, odmítám jeho sběr holubinek, nějak jsem jim odvykla a prostě je nerozeznávám. A ty opěnky – to nejspíš nebyly opěnky, jen jim tak babička říkala, když je sbírala na Jizerkách z pařezů a nakládala do skleniček, ty houby se žlutými drobnými hlavičkami se jmenují jinak a já je dnes už nepoznám. Na Brdech rostou václavky, do octa je vždycky co naložit.

Houbová skepse

Jako dítě jsem houby odmítala jíst. Máma tvrdila, že je to proto, že mě ve třech letech neprozřetelně vzala s sebou na pohřeb chlapečka své kamarádky, který umřel na otravu muchomůrkou zelenou. Já si to pochopitelně vůbec nepamatovala, ten smutný příběh se ale u nás doma opakoval u každého houbového jídla, takže není divu, že jsem se hub bála. Tedy těch na talíři, do lesa sbírat jsem chodila ráda. Jak známo, děti mají oči blíž k zemi, takže krásné hlavičky v mechu a trávě lépe vidí.

Milovala jsem rodinné výlety do lesa, už proto, že to bylo vždycky radostné, a i u čištění hub jsme byli všichni pohromadě a kochali se úlovky. Později jsem chodila na houby s manželem, který mi ovšem doma vysypal houby na stůl a odešel na fotbal nebo za jinou důležitou povinností. Každý, kdo osaměl s houbami a nožíkem na dlouhé hodiny, mě jistě pochopí, že láska k houbám se ze mě postupně vytrácela. Navíc mi přibyla další „otrávená“ historka kolegy, který neodolal množství hub na dovolené v Tatrách, jenže si neuvědomil, že v jiných krajích houby vypadají trochu jinak, a za pár hodin celou rodinu vezla houkačka do Popradu do nemocnice.

Takže když jsem já na dovolené v Polsku na Mazovských jezerech nacházela spousty netknutých hřibů, šla jsem se raději zeptat místních do hospody, proč je nesbírají. Dávno před zkázou Černobylu mi tvrdili, že jsou u nich houby radioaktivní. Nevím, má oblíbená inženýrka Dana Drábová tvrdí už léta, že po Černobylu rostly velké houby prostě proto, že ten rok bylo mimořádně vlhké jaro. Tenhle spor rozsuzovat a zkoumat nehodlám, těch hub za rok nesmím tolik, aby mě poškodily víc, než anabolická kuřata mého mládí.

Setkání se znalcem

Když jsem psávala pro hobby časopis, na podzim vždycky přišla chvíle, kdy někdo musel zpracovat houbovou přílohu. Tak to v Čechách chodí, některá témata se opakují s pravidelností ročních období. Když padl los na mě, rozhodla jsem se vyhledat odborníka a vyloudit z něj nějaké ne úplně okoukané houbové rady a recepty. Byl to velký zážitek, pan doktor Vít mi věnoval nejen řadu hodin času, ale také mi odhalil mnoho houbových tajemství. Třeba jak a jaké houby se sbírají v jiných zemích, proč tam i ty hříbky jinak voní a chutnají.

To mi připomnělo babičku z tátovy strany, která často vzpomínala, jak chodila na hřiby v severním Německu, kde několik let s dědečkem žili. Hřibů bylo všude dost, protože Němci je nesbírali, považovali je za jedovaté. Zase se tam ale babička naučila sbírat zmíněné muchomůrky růžovky, které u nás byly dlouho považované za nejedlé.

Doba se mění, do lesa se chodí i v zimě

Kdopak za mého dětství slyšel o jidášově uchu nebo stročku? Dnes chodí vášniví houbaři do lesa i v zimě, protože něco se dá najít v  každém ročním období. Touhle posedlostí netrpím. Za plotem v lese mi každý rok vyroste pár babek do polévky, a když opravdu rostou, zajdu do lesa nasbírat něco na usušení, protože bramboračka bez hub není úplně dokonalá, je tedy třeba mít zásobu i na zimu. Procházet po lese se umím i bez hledání hub, i když samozřejmě pěknému hříbku se nedá odolat.

Vložil: Ela Nováková