Nečekaná písečná bouře, česká „blbá“ nálada a ta španělská, která umí pohladit. Ochotou i poctivostí. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Písečná bouře v důsledku přistání Emergency helikoptéry na pláži

Tak ještě o nekterých Češích, co tu taky žijou... Někdy fakt nechápu, proč zrovna tady. Chodím na spoustu facebookových stránek v angličtině nebo ve španělštině, jednak abych se něco dozvěděla, jednak abych trochu věděla atmosféru, a taky protože je Google kamarád a všechno mi přeloží, takže vím, co se povídá.

Všimla jsem si takové zvláštnosti, že jenom na českých a slovenských stránkách se vyskytuje tolik negativismu. Někdo se na něco zeptá a často hned dostane sodu. Dá se tu narazit na tak nepříjemné jedince, že si říkám proč. Proboha proč, tohle je něco, před čím jsem taky ujela.

Příklad. Na českém Facebooku o Španělsku byl něčí film, co natočil, když přistávající žlutá helikoptéra Emergency nejdříve zvedla ze země desítky plážových slunečníků, to bylo docela půvabné, a posléze přistála, když našla jiný rovný kousek pláže, čímž způsobila menší písečnou bouři. Lidi to na Facebooku různě komentovali, vyzvídali, co to bylo, tak jsem přidala i svůj poznatek, že to byl takový rachot, že jsem měla strach, aby mi nepřistáli na dvorku, bo by mi vrtulí očesali pomeranče.  V tu chvíli tam byl český občan rozčilený, že zase trénovali, a až jich bude zapotřebí, nebudou mít palivo. A strčil tam film s jakousi bílou helikoptérou, postávající nad úplně jinou pláži někde úplně jinde.

Zasurfovala jsem internetem, abych zjistila, o co šlo, a opravdu někde poblíž hořelo v domě, někdo se nadýchal a potřeboval rychlý transport na přístroje do špitálu do Valencie. Tak proto. Dala jsem ten článek jako vysvětlení pod tu bílou helikoptéru a hned jsem se o sobě dozvěděla takovou spoustu věcí, které jsem ani netušila. Místo poděkování, neboť ten člověk byl zřejmě z rodu všeználků a vždyckypravďáků. Setrvala jsem ještě chvíli v nesmyslné debatě a nakonec, abych to odlehčila, jsem podotkla, že snad tu naši fákt ftipnou debatu dám do literatury, že si ji zkopíruju. A od rodu věrného Čecha jsem se ihned dozvěděla ... tuto jeho pravdu.

„Napiš si mě ty ku*do debilní ,já si vás mr*ky fašounský taky pamatuju, až začne denacifikace i v Evropě, tak u tý zdi stejně skončíš (zaslouženě)ty pí*o blbá...“ No. A mám to. O politice, přísahám, do té doby nepadlo ani slovo. Prostě vycukanej. Proč, prokristapána, odešel ten tvor zrovna do téhle země, mezi ty pozitivni, vstřícný, usměvavý lidi? Kyseláč. Takového tvora nelze nemilovat, že? A proč tak zbožňjuju Španěly? No jednak protože si myslím, že se takovýchhle zpruzeností nedopouštějí, a druhak protože dokáží být naprosto neuvěřitelní.

V tomhle by nepřistála ani myš

Co se týče mojí geniality, tak já si vystačím sama... Všechno vžycky vymyslím poněkud hloupě, ale říká se, všecko zlý pro něco dobrý, takže se dozvím, co jsem předtím netušila. Třeba tu stále hromadim tašky s odpadem. Houpý zvyk z Čech, kde se třídí odpady svědomitěji, uvědoměleji než tady, tedy alespoň na místní úrovni. A až už tu mám  zase balíků odpadků tolik, že na dvorku není pomalu kam kouknout, aby tam nějaký nebyl, tak nastane vývoz do kontejnerů, neboť tady nejsou popelnice.

Tuhle ráno bylo hezky oblačno, teploměr ukazoval pouhých 25 °C, tak jsem to začala skládat na koloběžku a že vyrazím. Asi jsem to dělala tak hezky, že si zdejší slunko řeklo, že to prostě musí vidět zblízka, vylezlo a začalo svítit, jak ono to umí. To jest pálit jak zmámený. Pak mi to ještě u branky všechno  popadalo na zem, takže nastaly hluboké předklony, to se sluníčku asi obzvlášť líbí, nějaké čtyři balíky jsem musela nechat opřené u vedlejší branky, nevešly se, a vyrazila jsem svojí plnou rychlostí... ke kontejnerům.

Moje plná rychlost, změřena měřidlem na koloběžce, je 1 km/h. Jo, takovýhle rychlík jsem teď. Dorazila jsem ve slunečním svitu z posledních sil, protože pomaličku po sluníčku, jednak aby nic neupadlo, druhak že mi to rychleji nejde. A okamžitě jsem otevřela dlaně a všechno včetně koloběžky upustila na zem, s tím, že v ubývajícím stínu u protějšího domu si musím aspoň chvilku oddechnout, mají tam schůdky, a hlavně ještě chvilku ten stín. Já mám to poledne zřejmě nějak vlité do hlavinky. Vždycky podvědomě vím, kdy vyrazit.

Když jsem nabrala sil, šla jsem to fakt vratkým krokem naházet do kontejneru, i to jsem zvládala nadvakrát. A akorát když už to tam bylo všechno a zase jsem zapařená, teploměr hlásil tradičních 37 a já, před omdlením, chtěla do stínu protějšího domu, že si před cestou zpátky ještě chvilku oddychnu, protože nožičky byly fakt jak ze sulců, tak mi cestu zakrylo auto Fedexu, a jestli jsem Lea. Z jejich anglické řeči jsem vyrozuměla, že mi nechali dva balíčky za dveřma a že přibouchli branku, že byla otevřená.

Veškeré svoje majetky nechávám neopatrně ležet u vchodových dveří

Tak jsem poděkovala, odjeli, já jsem nabrala sil  na cestu zpátky, nejistě jsem nastoupila na kolobku a na jistotu dojela v příjemném protivětru ke brance. Koukám po balíkách a našla jsem jen ten odpad, který jsem nechala opřený u sousedů. Žádné jiné balíky nikde. Tvl, je to možný??? Kam mohly zmizet? Přece je za tu chvilku nikdo nemohl čmajznout.

Propadla jsem malomyslnosti, že jsem asi špatně rozuměla, že mi něco říkali, třeba kam se mám obrátit, a já teď nevím vůbec nic. S mojí silně basic angličtinou by nebylo divu... Sedla jsem si na lavičku do stínu. Přehřátá hlava moc nefungovala, snažila jsem se dohnat ji k přemýšlení, aby hlavně vymyslela, co budu dělat, jestli obětovat dalších 123 euro nebo co, protože drtič zahradního odpadu prostě potřebuju... A patnáctimetrovou prodlužku taky. Fakt mě přepadla naprostá beznaděj a zoufalství a nepřipouštěla jsem si vlastně žádnou myšlenku...

Takže: Teď je nutný polejt si hlavu, by se mi v ní třeba rozbřesklo, třeba něco vymyslím...  A hlavně, něčeho se napít. Fakt mi vůbec nebylo ok. Blbá vyrazila ke kontikům opravdu v pravé poledne, koukla jsem na mobil, bylo 12:23... Vlezla jsem do pokoje, padla na pohovku, vysála zbytek kohoutkovky a něco Tinta. Vyrazila jsem ke sprše. A cestou s brutálním zaklením o cosi brkla, sakra, co to tady je? Kdo sem co dal?! Balíky!!!

Oni to z toho Fedexu, donesli až dovnitř, do bytu. Děsivou elegancí mého příbytku to pronesli tak, abych se o to nepřerazila hned za vstupníma dveřma. A k tý peněžence, co je na obrázku, tam ty mobily ležely dva. Na tom, ve kterém je sim karta a kterým to fotím, byla zpráva od Fedexu, že mi volali. Tak jsem za nimi esemeskou poslala tisíceré díky, protože tohle mi přišlo fakt hodně dobrý a udělalo mi to fakt radost, že jsou tu lidi takoví, jací jsou.

Balíky donesli fakt až domů...

Během toho dne to ale ještě nebylo všechno. Ještě tu zbyly ty tři tašky a jeden balík od deseti kilo kočičích keksů, plné kartonů od džusů, plastu od jogurtů a obalů od kočičích kapsiček. Takže lehoučký, akorát rozměrný. Tak jsem to naložila a svým tempem jeden km/h vyrazila opět ke kontejnerům. Po pár metrech mě dojel malej kluk na kole, tak deset až jedenáct roků, a ptal se, jestli s tím jedu ke kontejnerům. Kejvla jsem, že, jo, popadl dvě tašky a byl v tahu. Teda  byl u kontejnerů. Já jsem lezla stále svým tempem s tím zbývajícím. Rychlejc to prostě neumím, a už byl zpátky, popadl zbývající dva balíčky a byl zase tryskem v tahu. Zůstala jsem tentokrát stát jak ten kůl a koukala nevěřícně, užasle. Kluk hupsnul u kontiků na kolo, vykřikl Tardes a prostě zmizel.

Ten den mi tak neuvěřitelně zvednul poněkud zapšklou náladu, po tý komunikaci s bývalou kamarádkou normální svátek a po tom zářném zážitku z ranní diskuse jsem z deprese venku a krásně se mi vrátila španělsky usmívavá nálada. Jo, taky proto, že mi dorazily ty dvě hračky, patnáctimetrová prodlužka a drtič zahradního odpadu. Přesně ve chvíli, kdy se mi povedlo drtič smontovat a postavit, překráčel dvorkem manik z LeroyMerlina se strojem na střih těch dvou jalovců před domem. Dokulata je asi nezvládnu, ale aspoň tak, aby nefackovaly kolemjdoucí.

Překvapil tenhle střihací stroj, jak je těžký a strašně dlouhý v základním tvaru. Na výšku prý teoreticky zvládne ostříhat až čtyři metry vysoký živý plot. Chtěla jsem ho uklidit do patia, ale on se tam, potvor jeden, nevejde. Tak leží vedle knihovny. Drze si zabral celé dva metry její šíře, a ještě přečuhuje. Jsem zvědavá, jestli ho vůbec unesu. Má popruh přes rameno, tak snad jo. Jen by to na tu práci chtělo chladné, celodenně neslunečné počasí. Kdybych s tím ale začala v sedm ráno, kdy je tu teď ještě sice chládek, ale i tma, asi bych ty místní vstřícné a usměvavé lidi trochu zprudila. A to jim přeci nemůžu udělat.

Tady nejdřív po deváté, to ovšem snídám... A v deset už zase začíná hic. Ale však on přijde i sem podzim. (Někdy v prosinci.)

Vložil: Lea Hniličková