Už celý rok v novém domově, láska okaté kámošky a překvapivé španělské dary potrhlé stařence. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Večerní noční posezení

Neuvěřitelné. Už tady, pod horkým španělským sluncem, žiju víc než rok. V červnu loňského roku jsem do svojí nové země zaslíbené přiletěla a jenom díky tomu, že mám to datum i z jiných důvodů za významné, si to pamatuju. A šokuje mě to. Tedy hlavně mě šokuje, jak ten čas neúprosně, neodvratně a bezohledně plyne. S tím by se fakt mělo něco dělat!

Nojo, dyť vím. Nejde to. Asi to tak máme všichni, v dětství jsme se nemohli dočkat, kdy už nám bude zase o kousek víc a budeme mít svolení k tamtomu a už budu moct jít támhle a dovolit si třeba jet sama támhle a... No a teď by to člověk chtěl zastavit, přibrzdit, ale ty roky letí neomalenou rychlostí a nechávají člověka daleko za sebou. A moje oblíbené motto, to s tím stářím?...

Ano, nebojím se stáří, bojuju s ním, ale ještě jsem si na ně nezvykla. Dělám stále stejné pošetilosti jako zamlada, dokonce možná víc, dělám je opravdu ne o trochu, ale o moc pomaleji a tam se to právě nepotkává s tou rychlostí plynoucího času. Ten letí čím dál rychleji bez ohledu na to, co si o tom myslím, že jsem ještě nestihla tohleto, už neuvidím tamhleto a nedojedu... ani tam. A všechno, celý svět se kolem řítí bez ohledu na to, co by člověk ještě chtěl. A najednou zjistí, že něco už ani nemůže, že i tělo se nějak vzpříčilo a brání se u někoho rozhrkaným dýchavičným srdcem, u někoho spoustou cukru, který je, kde by neměl být, nebo nevychovaným žlučníkem, u někoho koleny, neschopnými žádných výkonů...

Hrozný je, že každý máme v těch zhruba sedmdesáti letech něco. Já třeba jsem strašně ráda chodila. Skoro každé odpoledne od Kladeňáku (autobus z Kladna) z Dejvic domů, tehdy do Braníka. Za hodinu a pár minut. Pěšky. Dnes mi to připadá k neuvěření a to jsem ráno většinu té cesty po smíchovské straně nábřeží, až na Klárov, šla také pěšky... Jak krásné byly pěší noční cesty z Říše loutek z Dona Giovanniho domů do Braníka ztemnělou Prahou. A to jsem do té Říše loutek vpodvečer také pěšky po náplavce došla.

Posléze jsem začala jezdit na koloběžce, nejdřív na kopačce, pak na elektrice, bylo to rychlejší. A během té doby, ani jsem si nějak nevšimla, kdy to přišlo s těmi koleny, že přestávala sloužit jako dřív. To zjištění ale přišlo najednou a vím, že mě dost rozladilo, a tehdy jsem si říkala – to na tom budu už teď jako kdysi moje babička? No a už je to tady. Akorát myslím, že babičce bylo nějak víc roků, když si začala takhle výrazně stěžovat. Pravda, babička nikdy nedrandila a nepadala střemhlav z koloběžky. V tomhle ohledu já mám natrénováno, z té malé, vzteklé kopací jsem padala někdy i několikrát denně.

Účes, jak když se prase lekne, takhle to dopadá pořád

Tak a dost hekání. Aspoň, lidi zlatý, vidíte, co mi taky zaměstnává mozek. Takové životní bilancování nebo co to na mě přišlo... Zbilancuju si tedy ten rok tady, to bude třeba veselejší. Tedy kromě podivné ztráty jednoho kamarádství, ale to je myslím jediný hodně temný bod toho roku.

Takže teď ta pozitiva. I když, abych  nebyla zas moc veselá, nesmím zapomenout na březnový úraz, kdy mě po pádu na koloběžce přinesli s prej celou krvavou hlavou do místního univerzitního špitálu. Když jsem si vymohla po devíti dnech propuštění, byla jsem hodně dezorientovaná a nefunkční nádiva. Teď vím, že během pobytu v nemocnici jsem měla drobné výpadky některých funkcí mozku, že mi plno věcí úplně vypadlo, přitom jsem měla pořád dojem, že jsem naprosto příčetná a in – no, nebyla. Akorát jsem bezpečně věděla, že musím domů, protože tam mám chudinku opuštěnou kočku Bastet, které jsem samozřejmě neřekla, že zmizím nadlouho. O tu se nakonec naštěstí skvěle postarala moje paní makléřka, které tady vděčím skoro za všechno, a taky bývalá kamarádka.

Usilovala jsem pořád o propuštění z nemocnice, jenomže hematom v hlavě, takže to hned fakt nešlo. Po opravdu vynuceném a vyprošeném propuštění se ukázalo, že jsem měla nohy dost nefunkční, taky po devíti dnech jenom ležení není divu. A tady doma jsem sebou hned třikrát bacila, zestoje rovnou na zadek, nemoha se na svých už takhle zchromlých nožičkách udržet. Ne nadarmo se mě doktor ptal, jestli tu se mnou alespoň první dny někdo bude. No, nebyl. Byla kočka Bastet. A ta byla zdravá a zaplať pámbu v pohodě. Super.

Ale těmi třemi domácími pády jsem nějak ublížila kyčlím v tříselné krajině, jak jsem třikrát dopadla z výšky rovnou na ten těžký zadek. Bolelo to hrozně. Nepříjemná lapálie. Jíst brufen denně je rozhodně nezdravé, vím, ale bez něj to vůbec nešlo. Bez něj jsem nemohla ani o holi kulhat. Od něj i od hole mě zachránila jinými tabletkami ta stejná paní, moje čtenářka, ke které jsem byla pozvaná v březnu na ty frgály a kafe, jak jsem cestou, skoro u ní před domem, bourala. Chvílema to teď vypadalo, že téhle nové bolesti se prostě už nikdy nezbavím.

Ale k něčemu je ten času běh přeci jenom... dobrý? No, dejme tomu. Nakonec mi opravdická pomoc přišla ve formě naproxenu od té mojí čtenářky s kafem a frgály. Naproxen zabral naprosto perfektně, možná, že i čas trochu pomohl. To jsou holt ty paradoxy s rychle prchajícími dny. Prostě po půl roce to konečně přestalo bolet, ale v podstatě je to teď teprve pár dnů. Akorát že jsem si hrozně zvykla kulhat a pohybovat se o holi. Teď si musím odvykat a jde to dost ztuha. Motám se, ale to motání není ve hlavě,  ale v nohách. Zvykly si spoléhat se na oporu, kterou jim teď odpírám. Ještě nechci skákat o holi.

Moje nový drápky mě fascinují, to jsem nikdy neměla

Chci jezdit. Ale abych mohla normálně jezdit, musím mít perfektní spoleh na tu nohu, na kterou sestupuju. A to je právě ta bolavá, vším možným postižená. Ta má fakt smůlu. Kdysi, ještě na střední škole, jsem po kotníku sjela jedno schodiště ve škole. Pak byla zlomená, obě kosti vejpůl, pak jsem na ni ošklivé upadla a v koleni nějak luplo, pak mi v něm v noci luplo při otočení v posteli, tehdy to vypadalo, že to nerozchodím. A teď by měla ke koleni ještě přibýt kyčel? Prostě má smůlu, levá noha.

Podle vzoru, že všechno nešikovný maso musí pryč? No, teď už to ujde. Teď už mě bolí jenom to koleno jako dřív, ale pořád ji cítím při sestupu z koloběžky jako nesprávnou, nejistou. Ne úplně pevnou. Nezaručím, že se na ni vždycky postavím bezpečně, a na koloběžce se díky ní někdy cítím hodně nejistá. A bojím se jet dál. Hloupý. Hloupá věc, tohle stáří. Taky se člověk nějak víc bojí.  Zamlada bych se prostě oklepala a běžela dál...

Tak k tomu bilancování zas něco konečně opravdu pozitivního. Kromě toho, že mi tady sice pomalu, ale perfektně začaly růst nehty, přestaly se lámat. Úplně mi tu taky přestaly padat vlasy. Taky rostou pomaleji než dříve, ale vůbec  nepadají. Pobyt na zdejším vzduchu, mezi třemi rybníky – dvě laguny a moře, mi dělá evidentně nesmírně dobře. Zřejmě ovzduší, plné slunce a jódu. To jsem po roce pobytu, kdy pro to vůbec nic nedělám, fakt nečekala.

Tuhle jsem, sedě na dvorku, chtěla nějaké vlasy zkusit vyškubnout. V Čechách stačilo jenom zaplést prsty a trošku cuknout a měla jsem jich plnou hrst. Teď ani jeden. Po delší snaze, dobrá, tak dva vytržené vlasy. Akorát že to zatím fakt nemůžu ocenit nějakým účesem, protože jak mi tu kuličku v nemocnici oholili a jak se mi tady jejich růst citelně zpomalil, tak mám stále jediný  účes – neotřelý model, říkám mu, jak když se prase lekne. Ráno to mokrými prsty uhrabu a v deset hodin jsem k nerozeznání od obyvatele Zoo. No, ale snad taky časem naroste něco na způsob hřívy pepř a sůl. Jo a odložila jsem paruku, když budu mít ty nové narostlé vlasy... možná. Nevyhodila, jen odložila, ale do šuplete.

Streetcat, zvaná Kočka, na klíně, mazlivá jako domácí

Další neuvěřitelná věc, která se mi tu děje: V Čechách jsem v noci musela...  třikrát čtyřikrát za těch pár hodin nutně vstávat. Tady? Neuvěříte – večer zalehnu, a pokud nic neposlouchám, spím celou noc, oko otevřu třeba až v půl deváté ráno a rozhodně nemusím hned běžet, jdu až klidně po deváté. Nebo za hodinku. Ono to horko... Člověk je pořád vlhký, prostě se asi odpařuje. Ale kdyby mi to někdo čistě teoreticky vyprávěl, tak mu neuvěřím. Nevím, jestli je to zcela zdravé, ale rozhodně příjemné to je. A  je to tak.

Nevím kdy se to objevilo, myslím, že to nebylo hned od prvních dnů. V každém případě v době, kdy jsem nemohla chodit, se hodně hodilo, že v noci nemusím rozespalá o holi někam chvátat. Pravda je, že to bylo zrovna v chladnějším období, ale šla jsem za noc, když maximum, tak dvakrát. Takový hloupý zvyk totiž mám, pít kafe večer. A po kafi... Teď, v horkých dnech, je ten zázrak zase zpátky.

Ještě k té roční bilanci. Sedím v noci dlouho, většinou přes půlnoc, na dvorku a užívám si příjemného chladu. Není v létě lepší způsob, jak po sprše oschnout. Vycházím takhle ven jen s osuškou, v bezpečí tmy, abych nevyděsila. Někdy přijde streetcat, zvaná prostě Kočka, ulehne mi na klín a chvíli vydrží. Asi přeci jen moc hřeju, takže po chvilce seskočí a lehne si vedle křesílka na dlažbě. Doteď nevím, čí Kočka je. Někdy u mne na dvorku tráví skoro celý den. Lehá si těsně za mřížemi a sítí a vydrží tam ležet klidně hodinu nebo dvě.

Když zajde slunce za dům, většinou vyjdu ven, posadím se na již zastíněné křesílko po mámě, kočka přijde, vyskočí na klín a nechá se chvíli intenzivně mazlit. Je to úžasně přítulná domácí kočka. Opravdická přítelkyně a dáma, která nezklame... Nicméně mě má hodně na háku, jsou dny, kdy se nasnídá, odejde a celý den se neukáže. Prostě kočka. Stejně jako nevypadávající vlasy a kvalitní nehty ji beru jako dar španělské země potrhlé stařence.

Taky tady jednou trochu pršelo, ale jen trošku

Dá se tady získat spousta věcí, ale pro začátek skromničím. Jo, a jak jsem si v roce draka přála seznámit se s nějakým, tak se mi to vlastně splnilo. Přišel gekonek. To je přeci takový malý dráček. Nevím, jak žije, ale už dvakrát jsem ho zahlídla, jak to bere rychle, šikmo traverzem za knihovnu.

Nevím, jak je to možné, ale letos nepřišli skoro žádní mravenci do postele a v pokoji jich bylo také méně než loni. Gekoni bydlí i v patiu. Taky jsem přišla na to, jak ochránit před těmi mrňousy kočičí žrádlo v misce. Prostě postříkat ho olejem. Kočce to maximálně chutná, prý to je pro ni i zdravé, sem tam nějaká kapénka kápne vedle a ta mastná podlaha mravence prostě odrazuje. Což se hodí i u misky s keksy pro Kočku venku na stolku. Tohle není ani tak bilance, to je můj letošní objev. Protože Bastet se jídla s mravenci ani nedotkne.

A ač jsem někde na Google četla, že jsou tu letos přemnožení švábi, tak u mne jich bylo právě letos mnohem míň než loni. Kdyby jich tolik bylo loni, možná bych si ani nevšimla, že tu jsou. Nebo bych si všimla, ale třeba až po měsíci, ne hned první den. To byl tehdy slušný šok! Za letošek jsem jich vlastní rukou, sprejem, odpravila jen pět.

Taky jsem se tu pěkně rozmlsala, takže moje původní ztráta dvaceti kilogramů živé váhy se ztenčila na čtrnáct... Ale to je taky tím, že jsem se kvůli té noze prakticky vůbec nehýbala. Což už bych měla nějak začít, když mě konečně přestala bolet ta kyčel. Neboť jsem opět ve stavu, kdy už zase nepotřebuju a neberu žádné prášky, a naproxen mi zbyl skoro celý na horší časy. A pohybu tedy nic nestojí v cestě.

Chtěla bych k mořovi, k moříčku, už jsem tam hrozně dlouho nebyla, neviděla tu sílu, nedobila baterky. Jenomže vypravit se tam teď? Když se řekne nával, tak to ještě ne zcela vystihuje to, co se tam děje. Počkám si, až přilétaví turisti zase odletí do práce a rozvalíme se tam na pár měsíců my, domácí Španěláci. Máme vlastně sezónu od září do dubna.

Vložil: Lea Hniličková