Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nezvaný noční návštěvník, rozeřvaný budík a nekonečná invaze černých nenažranců. Seniorka jede na jih

16.06.2024
Nezvaný noční návštěvník, rozeřvaný budík a nekonečná invaze černých nenažranců. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Bežové zvířátko, co chodí večer na keksy

Každý příběh, i když nekončí, by měl mít nějaký závěr. V Krajských listech jsem zaznamenala takovou milou rubriku, Zvířátko na konec. Půjčím si to. Takže zvířátka na konec, neboť jich je tady víc. A dlužno podotknout - konca ni kraja nemají.

Jsou dvojího druhu. Malá a velká nebo pozemní a vzdušná. A taky tichá a hlučná. Příjemným překvapením pro mne byli kosové. To, co znám z Čech z letních večerů, kdy si kosák vyletí na nějakou špici a začne koncertovat, tak to tady provádí, alespoň teď na jaře, každé časné, ještě šíravé ráno. Vydrží mu to pár minut, někdy půl hodinky. Respektive slyším ho pohvizdovat jeho kosí melodie do té doby, než se do hovoru vmísí papoušci. Pak už není slyšet nikdo jiný.

Začne jeden, tak skromně, skoro jako ten kos. Akorát má jiný hlásek a bydlí na palmě přes ulici. Druhý mu po chvíli odpoví, taky z té palmy, asi manželé. Chvilku si povídají, pak jim do toho vletí patrně tchýně nebo nějaká jiná hysterka a je pro zpěvu, změní se kadence i tón. Prostě řvou jeden přes druhého. Netuším  o čem a hrozně by mě to zajímalo. Papoušek je chytrý ptáček, takže to určitě nebudou banality, o čem na sebe hulákají. „Vylili jste mléko, zase ponožky v talíři, podělané prkénko, zašantročili jste mi klíče, dělejte něco, děti vám tam lezou po lustru...“ Nebo co si tak zběsile vyprávějí na té palmě?

Pak začnou s tím jekotem svištět vzduchem a není jasné, jestli někdo, a kdo koho, vyhodil z domu. Poté co takhle probudili celou obec, rázem zmlknou, jako by je vypnul knoflíkem. Na chvilku je opravdu naprosté ticho, patrně doma na palmě uklízejí a vyhazují, už dvakrát jsem našla na dvorku datli. Nevím, jestli je to možné. Ale datle mi tu fakt nerostou. No a pak se tihle malí, zelení papoušci, Mníškové, neboť ti tady bydlí, pustí do normálního denního štěbetání, pokřikování a poletování.

Někdy se jich zvedne do vzduchu asi deset, a to je potom takový randál, že není slyšet nic jiného. Přeřvou i hasiče a policajty. Když se zase uklidní, má člověk chvilku času v relativním klidu si lámat hlavu dumáním, kdo komu šlápl na kuří oko, že tak vyváděli. Anebo se prostě jenom radují ze života, protože mají palmu, slunce, modré nebe, můžou řvát po libosti a mají svobodu. Ptáci krásní, blázniví. Je neuvěřitelně ukecanej a uřvanej tenhle papouščí národ. Pardon, ale jemněji se to popsat nedá. A když prolétají ve slunci, tak jsou to zelené drahokamy.

Když jsem tu bydlela pár dní, ještě jsem byla hlavou v Radimi. Ráno mě probudily moje husičky svým kejháním. „Ferdo, neřvi,“ zařvala jsem jako obvykle v polospánku z postele. Houser Ferda takhle řvával na celou vesnici v noci často a rád. Teprve když jsem pootevřela oči, došlo mi. Aha... Těžko tady Ferda. No, papoušek to byl... Další ptáci, co tu jsou někdy slyšet, jsou cukrující hrdličky, když papoušci zrovna neřvou.

 

Černý loupeživý rošťák

Černý loupeživý rošťák

Onehdy, pár minut před půlnocí, už jsem byla zalezlá pod dekou a četla jsem si, když jsem zaslechla zepředu, jako z terasy, nějaké zvuky. Jak mám otevřená všechna okna i dveře, občas slyším zvenku spadnout lžičku nebo nějakou škatulku, jak si venkovní kočka špacíruje po stole... Tak asi ta streetcat Kočka zase něco prohrabává za oknem, řekla jsem si a zůstala ležet. Po chvilce jsem šla na WC a cestou zpátky jsem ještě nahlédla do obýváčku, jestli přes mříž a síť tu kočku venku neuvidím.

A sakra! Cosi velikého, ve dne v noci černého a s krátkým ocáskem, se v tu chvili začalo přes síť vyděšeně v panice cpát skrz mříž a síť ven. Kocour u nás byl. Znám ho. I ve tmě ho poznám právě podle toho krátkého ocásku, kdo ví, jak k tomu přišel, má ho i trochu zalomený. Je to na délku obr a má krásné dlouhé chlupy. A hladem patrně netrpí, keksy, co dávám ven, si vezme jen někdy. A je tak voprásklej, že přestože mi dosud nebyl představen, přijde  si jich pár sezobnout, i když sedím na dvorku, a tváří se, že mě nevidí.

Je to Kočkou odmítaný sparing partner, se kterým na sebe dokážou pěkně vrčet, a pak nastane honička, kdy ho Kočka, poté co si všechno řekli, bleskově vyprovodí ze dvorka. Pak se Kočka vrátí, asi aby mě ujistila: Neboj, s tímhle ani do kina... Drzý, černý obr, s krátkým ocáskem. Poté co zbaběle zdrhnul, když jsem ho vyrušila v mém obyváku, šla jsem obhlédnout sežrané škody.

Zblajzl mojí Bastet všechno, co v jejích miskách našel, dokonce i keksy  si vzal, jen vodu nechal... Večer jsem jí dala celou kapsičku, kdyby měla v noci hlad. A malou misku keksů. Všechno pryč. Jak se ten rošťák zlodějská cpal v děsu ven, poněkud oderval chabě držící síť, tak jsem ji trochu poopravila, chytila vypadlým šroubkem. Už mám koupenou novou, budu ji muset natáhnout. A šla jsem si zase lehnout. Vrátil se, mizera, zhruba za dvě hodiny, ale už neuspěl.

 

Gekonek

Gekonek

Takže já se celý čas bojím, aby mi sem pod tou sítí neprolezl nějaký malý gekonek, abych mu třeba neublížila, nešlápla na něj, a ono se sem vecpe takové veliké černé, chlupaté... Krásné hovado. Kdyby se aspoň dal pohladit, ale to zas nééé. Tak tato noční epizoda mě fakt pobavila. A co na to moje stařenka, šestnáctiletá kočka Bastet? Spala celou dobu jako Jezulátko. Asi už bábulinka moje moc neslyší. Anebo mi věří, že to vyřeším. Tak aspoň někdo.

Varovné tíkáni kosa v předranním tichu. Asi šla kočka okolo. Vedle těchto hlučilů zde žijí i menší a absolutně tiší tvorové, které zahlédnu zřídkakdy, v létě. Gekoni. Žijí u zdi, mezi květináči, odtamtud vybíhají, když zalévám, pohybují se střelhbitě v horkých dnech po drsné bílé zdi. Vystřelí za svými záležitostmi někam pod střešní krytinu a jinak o nich člověk neví. Čim se tu živí, co tu pro ně roste nebo běhá, netuším. Ale jsem ráda, že tady jsou. Žerou hmyz, třeba prý i šváby...

Koupila jsem jim na Wishi vzor, velikého plechového barevného gekona. Ten, ač visel na háčku, se ale na zdi neudržel, patrně pouhý vítr ho už několikrát sfoukl. Zato oni se po té zdi pohybují s naprostou jistotou a elegancí. Kdybych věděla, jak jim podstrojovat, abych si získala jejich přízeň... Jsou to takovi malí draci, zrovna teď je rok draka a mít spřáteleného draka by se mohlo třeba i hodit.

Zvonkové jsou další ptáčci, kterých se mi na zahrádce objevilo celé hejno. Jsou absolutně  tiší. Jsou maličcí, zelení, myslela jsem, že jsou to motýli. Celé hejno zelených zvonků sem létalo snad celý měsíc, asi jim chutnalo něco, co zrovna žilo na na mých stromech. Někdy, když mají papoušci asi tichou domácnost, je tu ráno slyšet i tiché, radostné švitoření ptáků, pěnkavek, vrabců a čeho ještě, úplně stejné jako v Čechách.

 

Saranče

Saranče

Další nezanedbatelnou položkou zdejší zvířecí říše jsou bohužel švábi a mravenci. Nebydlí tady šváb rus ani německý šváb, ale šváb americký, který má oproti německému švábu tu nezanedbatelnou vývojovou výhodu, že lítá. Takže nejenže při své placatosti vleze všude a proleze i dírou, která tam není, ale ještě vám prostě přiletí. K těm nemám takovou náklonnost jako třeba ke gekonkům a doufám, že je gekoni venku žerou. Se šváby doma komunikuju jen prostřednictvím spolehlivého spreje. Jsou nesmírně rychlí, když běhají, a útoční, když dostanou dávku. No, američtí... Akorát že pocházejí ze Středního východu.  Pokaždé se snaží ne zdrhnout, ale vrhají se od stropu nebo ze zdi přímo proti útočícímu spreji, takže já jsem ten, kdo zbaběle prchá. Jsem ve válce, která má přes zimu příměří, teď dozbrojujou, nabírají síly, no a já už mám z Mercadony objednaný další sprej.

Jinou fakt protivnou položkou jsou tu mravenečci. Takoví ti maličcí.  Pan Sekora a jeho ctitelé si teď zakryjí oči. Venku mi mravenci fakt nevadí, tam ať si dělají, co jim libo, teda lézt po mně zrovna nemusí. Ale v posteli, to tedy pardon, tam mi vadí. Lezou a štípou, potvory. Používají guerillový způsob boje. Drobné skupinky o dvou třech desítkách kusů podnikají výpravy a jsou prostě protivní. Naštěstí nejsou moc na sladké, ale do žemlí, do bagety vlezli. Nechala jsem na talířku obranou kost od kuřete, do rána byla černá a vedla od ní hotová přeplněná dálnice, ubíhající rovnou  pod mramorový práh...

Likvidace sprejem byla úspěšná a tam se pak dlouho neobjevili. Ale vylezli z jiných mist. Vlezou samozřejmě i do trouby, kdybych jako měla dojem, že si v ní bagetu schovám. A i do jedné malé ledničky, kde je nějak poškozená těsnící guma. Od konce října si vzali pauzu a jsou jenom venku, ale jistě přijdou, já jim věřím. Ještě jim koupím šmajchl kabinet, takový ten feromonový domeček, ale myslím, že na ně moc neplatí. Jsou hlavně shánčliví. Sprej na ně už je taky objednán.

A taky se mi tu objevily divný mušky, koutule. Pískají jak komáři a jsou otravný. Jo a komáři. Tak ti tu taky bydlí, protože kočka má otevřené dveře bez sítě do patia. Komáry řeším dlaněmi. Jo, v noci se fackuju. Tohle drobné zvířectvo zkrátka nějak nemusím.

Pavouci skákavky tu sice taky bydlí, ale vypadá to, že o ubytování v domě nemají zájem, žijí u zdi na dvorku.

Saranče, které se jednoho dne na podzim zavěsilo na síť ve dveřích, tu pobylo poměrně dlouho, pak se mě nějak leklo a ulítlo ke kompostu. Tam jsem ho vyrušila, tak zalítlo za strelícii, a když tamtudy procházela street cat, zvaná prostě Kočka, tak za ním chvíli poskakovala a myslím, že ho udolala.

 

Street cat zvaná kočka

Street cat zvaná kočka

Streetcat zvaná Kočka je další zvířátko, které sem chodí, ale to je úplně něco jiného, než všichni ostatní tvorové. To je prostě krásná světlá mourovaná přítulná kočičí dáma, která se rozhodla, že tu bude částečně bydlet. Do domu ji nepouštím, prská mi na Bastet, a to tedy ne. Ale koupila jsem jí na Temu boudičku do nepohody, kdyby pršelo, aby se mohla schovat. Poprvé když mi přišla říct, že sem nějak patří, sedla si za dveře jako domácí kočka, která tu prostě žije, tak dostala kapsičku, a od té doby chodí každý den ráno na snídani a večer dostává hrst keksů, které někdy jsou sežrané, někdy jen zčásti. Podle všeho má ještě nějakého krmiče. Jedna kapsička a trocha keksů by jí neměly stačit.

Je docela velká a chodí sem věrně každý den. Když sedím natažená na polohovacím křesílku, vyskočí si na mě, lehne si mi na hrudnik a vrní jak o život. Říkám si, jestli nepatřila původním majitelům. Třeba ji někomu dali, ale ona si pamatuje, kde byla doma... Kočky už jsou takové. Jednou, když Bastet spala v ložnici, zavřela jsem dveře obýváku a vpustila ji dovnitř. Pomalu prošla pokojem, všechno očuchala, a jako by nenašla to, co hledala, po malé chvilce prostě odešla. Evidentně je to domácí kočka. Někdy, když zavolám Kočko, tak za chvilinku přijde. Ale viditelně prostě nechce nikomu patřit. Je hodná, vrníci a má nádherné modré oči.

Tak a to by mohlo být všechno, co se týče živých tvorů, kteří mě tu tak nějak provázejí. Pravda je, že koček sem chodí víc. Jedna mourovatá má zřejmě nějaký vztah k té pouliční streetcat Kočce. Přichází s ní často, zůstává v úkrytu za papundeklovou bednou, a když Kočka zbaští snídani, spolu odcházejí. Zato když se připlete to černé zvíře s krátkým ocáskem, nastane rychlá bitka. Jednou tu seděli tři: Kočka, mourek a černej. Černej měl chuť nastupovat na mourka a to neměl dělat, protože Kočka po něm vystartovala a jemu byly plaňky v brance úzké.

No, zkrátka mi to na dvorku hezky žije. Vypadá to, že kočka je kastrovaná, už sem chodí dlouho a koťata nebyla a ani ti podle všeho kocouři nijak neosmrďují. Prostě místní kočky mě přijaly a vzaly jako že sem patřím, což mě těší. Kočka, zvaná Kočka, mě považuje za celkem solidního krmiče, který by mohl trochu přidat, a doufá, že to časem pochopím. Mluvím s ní česky a docela rozumí. Kočky jsou moudrá zvířata.

Mám v hlavě trochu problém. Vím že Bastet je šestnáct, což je hodně. Vím, že už si nemůžu vzít žádné zvíře, protože jsem sama, a nikdo se o něj pak, jednou, nepostará. Kočka zvaná Kočka mi to vlastně vyřešila.  Když jsem se vrátila po devíti dnech z nemocnice, přišla až za pár dnů. Vypadala spokojeně. Žila tady přede mnou, je ještě mladá, bude žít i po mně. Je nezávislá, ví jak, umí to. A hele, jakési světle béžové zvíře s modrýma očima venku na stole vyžírá Kočce keksy.  Oni si prostě dokážou najít.  Asi se brzy seznámíme. Krásný kočičí  zvířátko na konec...

A tak ne. Ukecali jste mě... Já se touto kapitolou chtěla definitivně rozloučit. Jenže nejedna osoba mi už po minulém dílu napsala nebo i vzkázala: To ne, to nesmite. Zkazila byste mi nedělní ráno... Byl to pro mne zcela výjimečný rok, a hlavně veliké překvapení nad zájmem o příběh babči, které poněkud šiblo. A tak už teď, prosím, slibuju, že to rozloučení není definitivní. Vždyť ono se pořád něco děje.

Na youtubovém kanálu LeMaxLM vznikla například podnětná letní debata, jestli se na pláži smí čůrat do moře. Inspirativní myšlenka. Pošetilosti jsou zkrátka věčné. Ale teď bych si prostě ráda vzala dovolenou asi na měsíc. Dyk budou, sakra, prázdniny! Tak se zatím mějte. Prázdninově.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková