Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sliby se slibují, a teď to vypadá jak umírání na opeře... Jenže čert nikdy nespí. Seniorka jede na jih

09.06.2024
Sliby se slibují, a teď to vypadá jak umírání na opeře... Jenže čert nikdy nespí. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Já skoro v plné polní...

Jsem slibovala už konec. Sliby se slibují, a teď to vypadá jak umírání na opeře... Věc je v tom, že čert nikdy nespí a furt se něco děje, a v pátek je čert vzhůru fest a strážní andělové mají poněkud pohotovost, neb je tady asi kilometr od mojí haciendy trh. Docela velký, bohatý, na který se pokaždé navalí ohromná spousta prodejců, ale i kupců i z okolních obcí, protože to většinou stojí za to.

Vzhledem k tomu, že stav pomerančů se po snídani ukázal být pouhé čtyři kusy a Mercadona je v plánu nejdřív za týden a spíš později, tak bylo jasné, že někdo musí do trhu. Kočka na to stabilně i přes výzvy peče, netuší totiž, že tam mají i kuřátka. Celé stojí sice deset eur, ale je skvělé, šťavnaté, kořeněné, prostě naprosto super ugrilátko. Neví Bastet, nikam nevyrazila s mošničkou, zbylo to zase na mně.

Ačkoliv mám s cestami na tržiště podivně rozdané karty od samého začátku, byla jsem tentokrát přesvědčená, že cesta, kterou jsem si našla, je sice delší, ale bezpečná a na jistotu. Vybavila jsem svoji ondyno natlučenou hlávku novou přilbou, navlékla jsem oranžovou reflexní vestu, aby mě fakt nikdo nepřehlédl, a lehce po poledni jsem vyrazila. Cesta byla fakt prvotřídní, jak po vymření, nikde kolo, na prvním malém kruháčku jsem byla sama, na tom druhém, větším, jsme byli dva a silnici ke třetímu, po kterém jsem původně neplánovala jet, jsem posoudila jako skoro prázdnou, stvořenou pro plynulou jízdu.

Možná se rozkřiklo, co za mistra jízdy se zase vypravilo na trh, a tak radši nikde nikdo. A tak jsem po té prázdné cestě, proti původnímu zbabělému, opatrnickému plánu, vyrazila obklopena příjemnou samotou. Velký kruhák byl taky skoro prázdný, tedy mně to tak přišlo,  možná nějaká auta jela za mnou a ne úplně mým směrem, ale jela jsem tentokrát cílevědomě za pomeranči, takže jsem po svém správně odbočila, před předposledním kruhákem k mostu se mi podařilo přidat rychlost na 25 km/h, abych vyjela ten kopeček mostu. To přidání i ubrání je docela protivná operace, protože ovladač je od řídítka na vzdálenost ruky obra, takže já musím pustit řidítko a vést dvě vteřiny jenom levou rukou, kde je brzda...

Ehm... Ani rychlost 25 km /h mě nevynesla na vrchol dost klenutého mostu, tak jsem musela seskočit a dokráčet na vrchol pěšky. Cestou jsem trochu brzdila za mnou jedoucí auta, protože jsem ze stezky pro cyklisty trochu lízla silnici, ale vešli jsme se všichni. Snižovala jsem totiž rychlost na původních 10 km a levá ruka měla zřejmě dojem, že teď je ta hlavní, teď řídí, když se jen kráčí...  A za mostem jsem zpychle přehlídla stezku, tedy zkratku mezi kamením vedle akvaparku, kterou mi ondyno prozradil můj čtenář, a vrátila jsem se k původnímu plánu, tedy po silnici, k hlavnímu vchodu.

 

pomeranče

Pět kilo z trhu. Nejsou tak krásný, jako ty z Mercadony, ale jsou strašně dobrý.

Ale ouvej. Doma jsem si nějak neuměla představit, kolik lidí se tu valí celé dopoledne na to tržiště nebo kam. Kruhák, za kterým jsem měla odbočit už rovnou k tomu mercadu, byl zcela ucpaný, dokonce tam rukama šermoval policajt. Dopravní skoro kolaps. Na kruháku! Tak to ne, u toho nemusím být. Pojedu po chodníku. Zabrzdila jsem, přešla přes silnici a – nenastartovala. Tedy koloběžka by byla jela, ale nešlo to, protože proti mně se valily davy, ne zrovna nepodobné prvomájovemu průvodu. Místo mávátek ale narvané tašky. Uff. No, takže jsem tu bílou krasavici, obtíženou velkým batohem tlačila celá nadšená proti zřejmě nikde nekončícímu davu, spěchajícímu patrně vařit oběd. Ještě že jsem ráno zblajzla Brufen.

Chtěla jsem naskočit a rozjet se, když na pár chvil lidi skončili, ale bála jsem se, že proti mírnému kopečku to po chodníku nerozjedu a skončím v rabatu se stromem. Takže jsem počkala na velikýho přejetýho policajta, tak jsou tu často řešené přechody pro chodce, přešla jsem na druhou stranu silnice a konečně se rozjela. A kam jsem dojela? K dalšímu kruháčku. By tady jeden fakt nečekal. Vlevo už byla vidět brána tržiště, ale já jedu dle pravidel vpravo. Poté co jsem si kupodivu skoro prázdný kroužek projela, zamířila jsem už do širokých vrat, vjezdu do toho trhu. Pravda, byl na protilehlé straně silnice, ale byl tu zbudovaný přechod pro chodce – přerušený záhon vprostřed silnice. Nic nejelo, takže hurá! A najednou co to? Že bych zase ležela na teplém asfaltu? Nojo, no...

Bylo to tentokrát docela příjemné. Zapomněla jsem si vzít brejle a moje oči, to už taky není žádná hitparáda. Základní tvary – přechod – vidím. Ale že se tam na okrajích chodník zvedá k záhonům, do jejich výšky, to jsem nějak... přešilhala.

Rozměrné a starší osoby to mají se vstáváním ze země blbé. Já to životem na koloběžce mám za léta docela zvládnuté. V této situaci – obrat na břicho, šup na kolena, na všechny čtyři, a už se škrábeme nahoru, na všechny dvě, ze všech čtyř... Tak přesně tohle cirkusové číslo se mi zrovna nechtělo shromážděným davům zevlujících kupců, čekajících znuděně na autobus, předvádět jenom tak, nahonem. Tak jsem vleže na zádech na asfaltu zapumpovala rukama, plácla do silnice, a už tu byl sympatický, statný mladý příslušník, celý starostlivý, jestli se mi něco nestalo, a že mi pomůže, a napřáhl ke mně obě ruce.

Byl fakt sympatickej, moc hezky se usmíval, když viděl moji snahu. Tak jsem se ho anglicky zeptala, jestli má dost síly, že jsem trochu těžší. Zasmál se, pravil nebojte, zapřela jsem se o jeho botu sandálem, druhý mě během pádu nakopl do přilby a ležel opodál, a už jsem stála. Sílu měl, sympaťák. Doobula jsem se, poděkovala a vyrazila do trhu. Mával mi, a ještě za mnou koukal, jestli fakt bezpečně jdu.

 

koloběžka

Sem se fakt moje čtyřicítka nevejde...

Tenhle trh je opravdu veliký, a pokud chcete něco konkrétního, já chtěla pomeranče a brambory, tak do něj musíte vlézt tou správnou dírou. Jo, nejlépe po stezce, co mi ukázal můj čtenář, protože jinak je to jak tůra po pamětihodnostech. To mi nějak nevyšlo, vlezla jsem dírou „hadry, boty“. No nic, takže jsem se na svých chromých nožkách snažila co nejrychleji, ale odpočinek už byl nutný. Naštěstí je u každé churerie či kuřecího bufetu postavené nějaké posezení.

Poseděla jsem a vyrazila dál, za pomeranči, mezi stánky s nesmysly. První pomeranče, které jsem zahlédla, byly ty pravé, pět kilo za tři eura. Hned tam měla paní i brambory, takže jsem vzala něco přes dvě kilečka krásných omytých hladkých brambůrek a v podstatě jsem mohla jít domů. Jak jsem vložila brambory do báglu, poroučel se. Urval se popruh. No nazdar, tak to mi chybělo. Tohle si na záda nehodím. Jak to, probůh, dovezu ten kusanec domů?

Usedla jsem zase u nějaké churerie a pokoušela se batoh všelijakými úskoky přesvědčit, aby se pevně uchytil na koloběžce, abych mohla jet, ale nedařilo se a ani za půl hodiny. Veselý chasník už začal skládat židličky, neboť trh ve dvě končí, vše odnesou, zavřou, odjedou, zamknou a zase příští pátek... A já jsem tady pořád montovala koloběžku a batoh. Absolutně to nešlo. Sedm a půl kilo plus váha batohu se neustále smekaly a začalo to vypadat, že tam budu muset přenocovat. Jako jediná schůdná možnost, jak to odvézt domů, se nakonec ukázalo posazení batohu na stupátko koloběžky, tam držel dost pevně, když byl ještě urvanými popruhy přivázán ke stroji. No dobře. Koloběžku povedu. Ale je to hrozná dálka a noha, hlavně koleno, se i po prášku drsně ozývalo.

Spásný nápad – zavolám si taxi. U trhu je zóna přímo vyhrazená taxíkům, ale u ní bylo skoro stejně lidí, jako u autobusů. No nazdar. Zaslechla jsem češtinu a zaradovala se! Hurá, zavolají mi taxíka, třeba. Zakřičela jsem hlasem mocným, no... Takovým, kterého jsem v tu chvíli, po souboji s batohem a koloběžkou byla schopná. Haló, slyším, co to slyším, jste Češi? Jo, byli. Začali jsme se domlouvat, ale ne, taxíka mi nezavolali. Bylo to pět nebo šest dovolenkářů z Litoměřic, kteří španělsky neuměli ani šeptnout. Jeden z nich se ale chopil těžké koloběžky s batohem a převedl mi ji až ke stanovišti taxíků.

 

nákup 2

Nákup vypadá nic moc, ale 7,5 kilo je 7,5 kilo...

Zaparkoval a odešli. Pokusila jsem se zavolat si taxíka sama, ale při mojí momentální smůle mi automat dvou taxislužeb poradil, abych si stáhla jejich apku, že to budu mít i do budoucna jednodušší. Problém je tady v tom, že když chci zadat k potvrzení svůj český mobil, tak nelze. Potvory xenofobní. Německé, anglické, italské, francouzské... číslo znají. České ne. Mezitím  přijely dva taxíky a odvezly pár čekajících lidí. Nemohla jsem už stát, kolena – záda. Tak jsem usedla na docela vysoký pankejt chodníku.

Zahloubala jsem se nad stylem, kterým budu vstávat. Čas plynul, už mi nebylo moc ok. Náladu mi trochu spravily dva pomeranče, o které jsem odlehčila batohu. Jsou skvělé. Lepší než ty z Mercadony. Šťavnatější. Posilněná jsem zaznamenala, že několik čekatelů na taxi přeběhlo na protější stranu, kam právě dorazil autobus. Pochybuju, že se tam všichni ti lidi vejdou. Zmocnila se mě trochu beznaděj. Rozprostřu si tu igelitky, pod hlavu dám brambory, dvě až tři budou stačit, a přespím v přeschlém trávníku. Leda že bych zkusila popojít...

Vyhlídka nic moc, ale nápad mě napad, jak nejít pěšky celou cestu až domů. Tam dole je přeci policajt, co řídil ten kruhák. Místní sympaťák, co mě zvedal ze země, už byl pryč. Ale jestli bude ten na tom kruháku, tak ho poprosím, aby mi zavolal taxi, to by mohlo vyjít. Potupnou metodou na břicho, na všechny čtyři, nástup na všechny dvě jsem se zvedla, sedící diváci v autobusu jistě aplaudovali alespoň v duchu, a vyrazila jsem.

Sralbotka. Intenzivně jsem cítila, že začínám mít dost. Slunce svítilo a pěkně peklo, odpočinout si nebylo kde. Naštěstí po cestě, kterou jsem šla, byly stromy. Skupinka postávajících čtyř osob se navalila do docela velikého auta, byli to asi Rusové. Tak jsem použila ten jediný jazyk který docela ovládám, ale nic z toho nebylo. Nebyl to taxík, ale kamarád, a s kolobkou bych se už nevešla.

 

branka

Nejkrásnější cíl cesty

Opět jsem osaměla, ale hurá! Vylágrovaná elektrická skříňka ve zdi, bez krytu a dvířek, čímž vzniklo příjemné sedátko, čert ví, jestli pod proudem. Usedla jsem a začala přemýšlet. Touhle rychlostí budu na tom kruháku s policajtem vpodvečer. Začala jsem dumat o použití koloběžky k jízdě, jako dopravního prostředku. Jenomže díky tomu batohu nebylo na stupátku prostě místo pro moji čtyřicítku. A když budu patou na blatníku, budu poněkud brzdit. To se prostě nedá. Zkusila jsem batoh trochu nadzvednout, že bych kousek nohy strčila pod něj, že by mi jako seděl na nártu. To by mohlo jít. A kupodivu – šlo to!

Svoji rychlostí 10 km/h, ještě radši trochu brzděnou, jsem zvolna sjížděla dolů. Policajt už ale kruhák neřídil, doprava zřídla. Zvolna jsem pokračovala dál, po pravé straně na most. Aha, teď přidat rychlost, abych to pokud možno vyjela. Přidala jsem, ale z blbosti jsem zmáčkla brzdu, která je vlevo, a tím nějak škubla řídítky doleva, a auto, kterému jsem mírně překřížila cestu, zaječelo tak strašně, že jsem si leknutím skoro sedla. Nohu jsem ale měla stále uvězněnou pod batohem, takže jsem setrvala vestoje.

Čekala jsem, že řidič vyletí a přijde mi poupravit fasádu, zasloužila jsem. Nasadila jsem ten nejkajícnější výraz, jakého jsem schopná, a přemýšlela zlomek vteřiny, co mu řeknu. Aby mi rozuměl, až si začnu ve vrstvách kydat máslo na hlavu. Ale nic se nestalo, jel dál. Tak jsem, s ulehčením a s tím kajícným výrazem, alespoň sepnula ruce nad hlavou v jeho směru. Netuším, jestli mě viděl, ale i na tom autu snad bylo vidět, co si o mně myslí. Průšvih to mohl být pěkný, kdyby za ním něco jelo a česky spěchalo. No, zase jsem jednou měla fakt kliku. Anděl strážný musí být teď... pěkně uštvanej. Možná i naštvanej.

Můj oblíbený kruhák byl skoro volný. S pocitem úlevy jsem ho projela do správné ulice, ještě jednou pravá, podél zdi hřiště, ještě pro změnu levá... Široko daleko ani jedno jedoucí auto a už jsem se rychlostí 10 km/h řítila k vytouženému domovu. Fakt šťastná, že to takhle dopadlo. Akorát nárt trochu utlačený od batohu a pomerančů jsem nemohla v první chvíli z koloběžky vůbec urvat, protože stupátko je šmirglově drsné, a málem jsem se disciplinovaně složila. Ale to už jsem byla u mojí branky, takže by to i bylo jedno...

Uff. Nic krásnějšího, než moje vrátka, jsem dlouho neviděla. Tak to stařenka zase jednou přežila a je to super. Utratila jsem 5,5 euro za pět kilo pomerančů a něco přes dvě kila brambor, do večera mi půjdou pomeranče i ušima. Zítra dám dvě brambůrky s máslem. No, však příští pátek je trh zase, žejo...

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková