Ze mě si příklad neberte aneb Proč ve Španělsku bez právníka ani ránu. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Binec všude, u sousedky vypráno

Vypadá to, že jsem ve Španělsku ve městě Torrevieja přečkala téměř úplně ve zdraví, a hlavně v pohodě celý rok. No, až na ten karambol v březnu. Všechny knihy už jsou přesunuty do domu, na dvorku ještě sem tam něco straší, ale to už je zvládnutelné, neboť noha je schopna přestat bolet, a to tak že úplně, cítím jenom trochu tlak, nepotřebuju tudíž hůl a můžu přenášet věci v obou rukách.

Veliká výhoda. Na dvorku vždycky něco bude, mám ráda zabydlený dvorek. Minimálně tam zůstane nádoba s vodou, stolky u zdi, jeden s krásnými květináči, které dosud těžím ze záhonů, lampa z umělého pískovce, masivní bambusové židle a ve stínu pod jalovci kovové posezení, židličky, stolek a lavička. Ta se v hicu hodně hodí. A mravenci. Už zase přišli.

Někdy v říjnu se odstěhovali do svých příbytků, teď už jsou to zase turisti po domácnosti. Nejsou to specialisti, ulítávající na cukru, vypadá to, že radši mají třeba chleba nebo kus masité flákoty. Ostatně mravenec je jedlý, známá musela denně požívat kyselinu mravenčí. Umělou. Řekla bych, že mám výhodu. Přestali mě rozčilovat.

Taky už jsem konečně ochutnala ty frgály, co jsem na ně nedojela v březnu. Na návštěvu jsem byla tentokrát pro jistotu odvezena. A bylo to velice příjemné posezení, pokec do noci, nejen s maminkou, ale i s novými kamarádkami. A vejslužka – kusy frgálu na snídani. Taky jsem dostala od maminky dva pytlíky české  majoránky, a hlavně jiné léky na bolest, než Brufen, na ten naražený kyčelní pletenec. Nutí mě ta bolest, mizera, chodit o holi, bolí to a dost stresuje, a tenhle prášek udrží bezbolestnost déle. Už týden, nádhera...

Jezdit na kolobce už můžu, což je pozitivní, necítím se už jak svázaná. To mi hrozně vadilo, ta bezmoc. Koloběžka naštěstí přežila ten březnový karambol úplně bez následků, ani zvonek neuletěl. Jo a taky jsem si myslela, že už můžu v pátek do trhu. Na kruhák, na kterém jsem předváděla podivné, rotační, málem cirkusové číslo, totiž vůbec nemusím. Úplně jsem předtím totiž přehlédla, že jen kousek od kruháku je pro chodce a cyklisty vybudovaný elegantní nadjezd. To jsem si myslela... A jak mně bylo divné, proč tam není přechod.

Tak ano, pro chodce nadchod funguje. Pro moji koloběžku ne. Utrpěla jsem perfektní prohru. Chtěla jsem jet do trhu, nakoupit si pomeranče. Došly mi. Po hodině bloudění jsem se vrátila domů bez pomerančů, tak jsem si je objednala v Mercadoně.

Stolek s květináči, všechny vytěženy ze záhonů a ještě zdaleka ne všechny

Ten nadchod je mi úplně k ničemu, je pro mne nepoužitelný, nemám v té levé noze žádnou sílu k nutnému odrazu do kopce a bez něj se kolobka nehne. Takže jsem skoro celý nadchod překráčela, a pak jsem se na parkovišti vecpala do špatného směru, trochu jsem si tu pobloudila, dokonce nějakým staveništěm, a po delší době jsem zahlédla cosi, co se podobalo zase tomu nadchodu, tak jsem ho obešla a jela domů. Podle mapy jsem zjistila, kde jsem to vlastně byla. Jen kousek od tržiště, ale na druhé straně dálnice. K dalšímu nadchodu nad ní už jsem nedojela. Ony se tady sice budujou věci pro lidi, ale já budu muset příště jinudy.

Tak a teď proč vůbec píšu tenhle předposlední díl mojí jižní epopeje. Kdokoliv to čtete a uvažujete, že byste třeba taky takhle hurá na jih, tak, prosím vás, ne! Tedy ne že vůbec ne, ale absolutně si ze mě neberte příklad, nedělejte to jako já.  Mám teď z toho svého vyprávění trochu pošramocené svědomí. Protože kdyby někdo podobný přesun uskutečnil stejně jako já, to jest vzal si mě za příklad, tak by mohl dopadnout hodně špatně a přijít o spoustu peněz bez toho, že by něčeho dosáhl.

Ano, já jsem měla obrovské štěstí, že mi kamarád poradil agenturu. Uvěřila jsem mu a vyplatilo se to. Ve chvili, kdy jsem fofrem poslala ze spořitelny na úplně  neznámý účet pámbuví kam první tři tisíce eur jako zálohu, pouze po emailové komunikaci, měla jsem trochu šílený pocit, ale řekla jsem si věř, nic jiného ti nezbývá, a nakonec to  vyšlo. Ale na koho může narazit kdokoliv jiný, bůh suď.

Četla jsem tu na Facebooku neuvěřitelný případ, že si někdo díky nějaké nabídce předplatil nájem na celé tři měsíce, přes letní sezónu, v nějakém půvabném domečku u moře, taky nechtěl ztrácet čas přelety a běhat po barácích, prohlížet si realitu, takže nechal všechno na jakési agentuře. Zaplatil a měl klid. Poté co s rodinou přiletěl, zjistil, že ten dům v té ulici vůbec nestojí, prostě neexistuje. AI? Kdo ví. Podvod prostě. Jak to ve finále dopadlo, už nevím...

Nechoďte raději do koupě domu nebo bytu bez právníka. Najdou se tu i Češi a anglicky umí skoro všichni v oboru nemovitosti. To byla také moje chyba, která se mohla šeredně vymstít. Zhrdla jsem. No, měla jsem štěstí, jak říkám, ale některé ty věci si uvědomuju až teď, dávno po baletu. Je tady obrovský obrat v nemovitostech. Španělé to řeší i tak, že letos a třeba ještě dva roky budeme tady, pak to prodáme a koupíme si chaloupku třeba v Cartageně. A takových tu je! Takže narazit na nějaké čachry, potkat hochštaplera přes nemovitosti nemusí být vyloučené.

Pomeranče nakonec z Mercadony, pět kilo za 4,9 euro

Právník vám také ohlídá všelijaké komplikované dědické záležitosti, kdy dědiců na nemovitost je jako much a jeden se kousne a prohlásí ne! Bez právníka situace sice řešitelná, ale zdlouhavě a velice obtížně. A když už všechno zvládnete korektně, tak tu s právníkem většinou máte do začátku i prvního questora, člověka, který vám ohlídá daně, ať už vaše nebo z nemovitostí. A na ty tady pozor.

Je tu takové pro nás nepochopitelné pravidlo. Pokud nejste rezident, to znamená pokud tady nemáte trvalé bydliště, ale vlastníte dům nebo byt, musíte kromě daně domovní platit ještě takzvanou daň z pronájmu. Že nepronajímáte? Tak to je každému celkem fuk. Protože – mohli byste! Takže vám podle velikosti nemovitosti spočítají, i pokud nepronajímáte, kolik ještě zaplatíte. Prostě ještě jedna, vyšší, daň domovní. Pokud pronajímáte, musíte přiznat výdělek a z něj zaplatit daň.

Oni jsou Španělé trochu daňově posedlí. Až šílení, bych řekla, ale zas jsou tu nižší daně na potraviny, takže vcelku nahlíženo je to výhodné. Vlastně i pro vás. Ale když daň nezaplatíte, tu z pronájmu, tak pozor na ně. Když nejste rezident. To se prostě musí! Poněkud praštěné pravidlo? Inu španělské. Je fakt, že vás nehlídají. Ale když vás někdo bonzne, nebo náhoda, tak máte velký problém. Oni jsou... velice daňově citliví.

Tak doufám, že jsem vás, milí čtenáři,  náležitě vyděsila před kroky podobně zbrklými, neuváženými, jako byly ty moje. Holt jsem měla zatím obrovské štěstí na přátele i na cizí lidi, ale to vůbec nemusí být pravidlo.

Sousedčino velké prádlo, namotané i na mojí růži

Další komplikace, která tu na vás může čekat, je zdravotní kartička S1. Pokud jste důchodce a budete chtít být rezident, to jest člověk, žijící tu trvale, budete ji potřebovat. Formulář na ni nikde nehledejte, na webu není. Musíte se obrátit na svoji zdravotní pojišťovnu a tam ho vyloudit. A až ten formulář získáte, musíte s ním zaskočit do INSS v místě bydliště. Prostě na zdravotně sociální úřad.

Nevím, jak to mají pracující, ale my starci tím papírem dáváme místnímu systému uklidnění, že v případě, že sebou třeba někde šikovně bacíme, náklady proplatí naše česká pojišťovna. A pokud jako důchodce nemáte třeba nějaké místní zdravotní pojištění z dřívějška nebo kartičku S1, tak vás tu neudělají rezidentem. To je další z nepřekonatelných zdejších pravidel, přes které nejede vlak. Je to jedna z podmínek k získání pozice rezidenta. Tedy... při španělských pravidlech. Kdo ví, jak je to jinde, ale má to tak zcela jistě Toerrevieja.

A ještě něco o životě v tom paneláku naležato. Tak předně, je to opravdu panelák. Jak bylo v osmém patře slyšet všechno, co se dělo pod námi, vedle i nad námi, tak tady to vyjde nastejno. Chce to mít za sousedy tiché domácnosti. Islanďani, co bydlí zprava, jsou v pohodě, jako by tam ani nebyli. Za hlavou mi nebydlí ti dva staroušci, co přišli řešit kočičí trus, ale někdo s malým dítětem, a to když v noci napadne jezdit autíčkem po hrbolaté stěně, tak máte o zábavu postaráno, dokud neusne. Pouštím mu z mobilu alfa vlny, zdá se, že to docela funguje. Respektive já usnu spolehlivě.

Asi metr, o který přečnívá dům vlevo, je tichá domácnost. Buď mají v té místnosti jenom skříně, kde asi dvakrát někdo něco hledal, nebo nevím, co to je, jestli je to jenom chalupa nebo trvalé bydliště. Je tam prakticky úplné ticho. Zato hned vedle zleva je ještě dlouhá stěna maurských sousedů se dvěma dětmi. Žijí tak, jako by tam žili široko daleko sami. Šoupání židlí po dlažbě se věnují zřejmě všichni, a když to na ně přijde, šoupou přes celý dům hezky pomalu, s přednesem... Poctivě, třeba v deset večer.

No, tohle jsme si nedomluvily, někdy to hodí i strelicii na listy...

Okolo jedenácté večer přichází na děti největší juchání, smích, patrně hraní her a jásot. Taky běhání od vchodu až k mojí ložnici je přes stěny docela slyšet, u zdi občas něco šramotí, že to skoro vypadá, jako by to bylo u mě. Kouknu se vždycky na Bastet. Spí, takže u mě to není. Sem tam začnou večer něco vrtat nebo rovnat přímo na stěně, no, co se dá dělat. Naštěstí usínají nejpozději v jednu po půlnoci a to máme zhruba stejně. Takže pokud byste se vrhli do kupování paneláku naležato, tak opatrně.

Rozhlédněte se také po sousedech, mít tu čtyři takovéto spoluuživatele společných zdí by bylo horší. Ani to vám ovšem nemusí pomocí, když máte kousek od domu školu a hřiště. To hřiště má kovovou bránu. Ten kov hodně hlučně rezonuje, takže když se sejdou dva tři budoucí Maradonové a mají jedinou ctižádost trefit kovovou bránu, neslyším chvilkami ani rádio. Ale nejsem nejspíš sama, komu to leze na nervy, a vždycky po nějaké chvíli na ně nějaká ženská osoba vyletí, takže jdou kopat do něčeho jiného, a pak už je klid.

Ono je taky fakt, že ve Španělsku se hodně žije v noci, takže z nedaleké karaoke hospody sem občas doléhá hudba a zpěv, v parku Nacionale bývají přímo hudební produkce a taky sousedi o pár domů dál mají semtam hudební  mejdánek, takže se ty hudební produkce občas zvesela kříží, což mi ale zase tak moc nevadí.

Já jsem celkem tichá domácnost, ale uliční kočky občas na dvorku spustí hádku a je jim úplně jedno, kolik je, takže i moje území někdy k obecnému tartasu něčím přispěje. Lidi kolem jedné ranní opravdu utichají, kočky nepříliš často a policejní hodinu neznají, tudíž nedrží. A s kočkami jsem já prostě kamarád. Jednou nasypete keksy a už si vás zařadí do svého denního jídelníčku.

Tak a to bylo poslední varování, protože na žádné další už si nevzpomenu. Nejsou tu i přes život v noci kupodivu noční opilci, očůrávající ploty a nároží, lidé jsou tu milí, usměvaví... Takže jak říkám – hlavně se neřiďte podle mých rad. To jsem považovala za nutné ještě napsat. Protože si fakt přeju, když sem někdo přijedete žít, abyste byli alespoň tak šťastní a spokojení, jako jsem teď já. Protože z mého zjednodušeného pohledu jsem udělala všechno dobře.

Tak good luck a třeba na viděnou. Protože co se literatury týče, v příštím  dílu se s vámi už rozloučím.

Vložil: Lea Hniličková