Tři věci, které ve Španělsku musíte mít, souboj s daněmi a trpká zrada růžové vražednice. Seniorka jede na jih
26.05.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Moje růžovoučká koloběžka. Vražedná, ale nizoučká, pohodlná... Ta nová je holt jiná třída.
Následující řádky, ještě jednu vzpomínku na letní záležitosti, je potřeba brát s velikou rezervou. Všechno tady okolo jsou totiž Španělé. Takže někde platí to a někde zase tamto a někde vůbec nic, ale co je fakt - všechno funguje. Takže trochu o pravidlech nepravidlech.
Když chcete žít ve Španělsku, musíte mít v zásadě dvě věci, já tři... Ne, není to španělština, mám sousedy Maury a maurská paní například mluví jenom arabsky, španělsky neumí vůbec. Na většině úřadů a jiných oficiálních míst se alespoň trochu mluví anglicky. Je to NIE, co je nezbytné mít, zdejší daňové identifikační číslo, bez toho se neobejdete nikde. Bez něj vás nikdo nezaměstná ani byt nebo dům vám neprodá ani dlouhodobě nepronajme, dokonce ani vámi objednaný balíček na vaši španělskou adresu, ve vašem vlastním domě, vám bez něj většinou nevydají. Za mě celé NIE absolvovala a vyřídila, za avizovaný obolus, paní makléřka.
Jsou tady tedy jedinci, kteří tvrdí, že NIE lze získat tak, že můžete zažádat v Čechách na španělské ambasádě. Nevím. Nešlo to. Jeden jedinec tady tvrdí, že se tu dá získat hned a za 12 euro. Kdyby mi ho takhle chtěl někdo vyřídit, asi bych mu spíš nevěřila. Tady totiž nic na světě nejde rychle, natožpak hned. Takže tvrzení, že právě NIE bude hned, prostě nevěřím. Ale Španělsko je obrovité, takže možná jak kde.
Druhé, bez čeho se neobejdete, je účet ve španělské bance. Bez toho tu teoreticky nekoupíte ani psí boudu. I když, jak už jsem naznačila, někde platí to, jinde zase něco jiného. Jsou lidi, kteří tvrdí, že tu zaplatili dům i z jiného účtu než Španělského. Jo a španělský účet prý vám založí, teprve když máte NIE. Tak nééé, to zase můžu říct já z vlastní praxe. Abych nemusela vyhazovat peníze za další letenky, nechala jsem i toto většinově na paní makléřce a ta vše vyřešila vlastně rychle a najednou při jednorázovém příletu. Paní makléřka vybrala Banco Sabadell, je nejblíž k mému domu, tak jsem tam. A NIE? Tak to jsem dostala až více než tři týdny po založení toho účtu, který vám prý bez NIE nezaloží.
Strašidelnou historku mi vyprávěla kamarádka, která tu koupila domek. Daň z koupě nemovitosti je nutno zaplatit poměrně rychle a do určitého termínu. A činí celých deset procent z ceny domu. Španělé milujou daně, jsou v tom až trochu úchylní. Pročež musela vyrazit do Alicante, neboť její banka nemá v Toerrevieja pobočku. No a když došla v Alicante do své banky, tak jí prostě řekli, že oni pro tuto operaci nemají licenci, že ji u nich nelze provést. Oháněla se nutností zaplatit daň do přesného termínu - marně. To je prostě operace, kterou zde není možno provést, a tečka.
Poradili jí ale, že v jiné bance by to jít mělo, akorát že na to bude potřebovat hotové cash peníze. Jelikož má v bance dostatek finančních prostředků, nechala si svojí bankou vyplatit hromadu peněz, přes 10 000 euro, a s těmi běhala po Alicante a hledala banku, která by byla schopna nebo ochotná tuto operaci provést. Jedna jí sdělila, že cizí klienty bere jedině ve čtvrtek. Byl už ale pátek. V další bylo narváno, takže to bylo naprosto beznadějné. Nakonec, po dlouhém poletování po ulicích a bankách Alicante, uspěla u banky BBVA, kde to kupodivu žádný problém nebyl, akorát že úředník mluvil jenom španělsky.
Ukázalo se, že člověk v krizi dokáže i nemožné, přestože kamarádka neovládá španělštinu dokonale, v krizi dokáže dokonce pochopit i bankovní hatmatilku. Takže se nakonec podařilo daň zaplatit. Záhada... Prostě zákony tu jsou. To ano. Pravidla se dodržují. Někde, nějaká. Ale logiku to občas postrádá. Když se po téhle bankovní anabázi vrátila do teď již definitivně jejího domu, musela si, ač téměř abstinentka, dát paňáka Becherovky, která tam prý nepochopitelně zůstala po bývalých španělských majitelích. Jsou Španělé prostě někdy opravdu zvláštní...

Policejní stanice v obci La Siesta
No a když už koupíte dům, poplatíte daně a žijete v něm, musíte se do tří měsíců od nastěhování (které ovšem nikdo nekontroluje, takže jsou tu jedinci, kteří tu prostě žijí a hotovo) přihlásit v místě bydliště. Takzvané empadronamiento. Z toho jsem měla od začátku největší vítr. Na internetu jsem si vyhledala spoustu nejrůznějších hrůzostrašných informací, které mě utvrdily v tom, že je to hrozně složitý proces, že jsou neochotní a že to sama nezvládnu. I poprosila jsem o pomoc na radnici, což bylo zřejmě přesně to, co jsem měla udělat.
Za dva dny přišla odpověď, abych se za týden dostavila – v létě, v pravé poledne, jak jinak – na policii v sousední obci s mnohoznačným názvem La Siesta. Když nadešel den, vyparádila jsem se, tedy převlékla z vytahaného obrovského pánského trika za slušného člověka, vzala kupní smlouvu na dům, originál, kopii nemám, neboť nemám tiskа́rnu, nabila do plných svoji starou růžovou elektrickou koloběžku (byl to už potenciální vrah, z plné rychlosti z ničeho nic brzdila na fleku a shazovala do škarpy), rozloučila jsem se s kočkou – co když mě rovnou zatknou – a vyrazila jsem na Siestu.
Koloběžka cestou předváděla všechny své záludné úskoky a vrtochy najednou. Naštěstí podél silnice vede dost široký pruh krajnice, na kterém se to dalo zvládnout, a vedle silnice je široká travnatá škarpa, kde by se to snad také dalo nějak zvládnout. Dorazila jsem do cíle dřív, což je výhoda stáří. Všude chcete být tak, abyste to fakt úplně naprosto bezpečně, no ne, tak s rezervou, no ano, na jistotu stihli. Aspoň jsem si odpočala na lavičce a v tichosti přemáhala obavy z toho úředního jednání, a ještě na policii! Cítila jsem se tam, pod stromem, jak před čekárnou u zubaře.
Po půlhodině, když odbyla dvanáctá, vstoupily jsme, já i koloběžka, do úřadovny, kde u dvou stolů seděly dvě dámy. „Buenos días,“ pravila jsem a rozlámanou angličtinou začala vysvětlovat, co tam pohledávám. Odevzdala jsem svůj originál kupní smlouvy, zapůjčila ke scanu občanku, nadiktovala samozřejmě NIE number a dostala informaci, že za deset dnů bude hotovo, protože to dělá kolegyně, která tu dnes není. Dáma za stolem si před sebou hezky srovnala moje papíry, sešívačkou scvakla dohromady, vrátila mi jenom občanku... a s úsměvem mě i s koloběžkou vyprovodila se slovy, že za dvacet dnů bude hotovo, že mi dají vědět.
Trochu se ta informace nepotkávala s těmi deseti dny. Nu což, zase – dají mi vědět. Hádat se tu nebudu, nedala bych to se svou angličtinou, a kromě toho už jsem si všimla, že tady se fakt nespěchá. Našlápla jsem tu zbrklou růžovou věc a jejím vražedným trhavým stylem jsem zamířila z mírného kopečka zpátky domů. Koloběžka zase předváděla celou škálu svých úskoků a poskoků, naštěstí mě chránily všudypřítomné stezky pro cyklisty.

Nový stroj, skoro jsem se ho bála
Několikrát jsem s ní musela mírně bacit, aby se zase trochu vzpamatovala a rozjela, ale u obchoďáku Hyperber, kam jsem se chtěla jít podívat na ceny a koupit chleba a co tak uvidím, zkrátka menší nákup, zkolabovala úplně. Domů to byl ještě kus cesty pěšky, už jsem byla celkem znavená, kolena v protestu, tak jsem holt obchod vypustila z programu a po svých, vratkým krokem došla asi půl kilometru do svého domečku, od kterého jsem teď paradoxně neměla vůbec žádné doklady.
Kupní smlouva zůstala u policie a výpis z katastru teď, o prázdninách, není na pořadu dne, bo jsou prostě ty prázdniny. A ke všemu, jak se právě ukázalo, už jsem opravdu musela koupit nové pojízdné zařízení, abych se někam vůbec bez nebezpečí zpoždění nebo pádu dostala. Jo další, čistě mojí nutností pro život kdekoliv, bez které nemůžu být, je elektrická koloběžka. Nohy mě moc nenosí, koloběžka zatím ano.
Chvíli už jsem hledala nějaký nový stroj a v podstatě jsem už měla vybráno, za nějakých 290 euro, což docela ujde. Německá koloběžka Aovo. Tedy prý. Kdo ví, kde ji montují. Moje první elektrická koloběžka, ještě v Radimi, byla také německá. Egret se jmenovala. Volavka. A byla vynikající, než jí náhle umřela baterka. Po výměně už za moc nestála. Tahle, kterou jsem chtěla, má nějakou speciální baterii, no... Uvidíme, řekla jsem si, hlavně aby to jezdilo a bylo bezpečné.
Tak tedy jo. Přišel stroj, který jsem si hned při vybalení díky vlastní šikovnosti pustila na nohy, prý nejlehčí koloběžka - váha 13,5 kg, ta moje růžová čínská potvora-vražednice má 6,5 kg a nízké stupátko. Pokusila jsem se na novém stroji popojet po dvorku, ale proti té staré má stupátko opravdu hrozně vysoko, je pod ním baterie, moje stará růžovka má baterii v řídítkách. Po asi dvou metrech jizdy jsem lehce narazila o stolek a už jsem se válela na dvorku na dlažbě a ze stolku, do kterého jsem vrazila, na mě spořádaně, jeden po druhém, padaly překvapené hrnky, skleničky a květináček. Štěstí, že na mě, rozbil se jenom jeden hrneček a jedna sklenička, co se netrefia.
Ležela jsem tam ve střepech, trochu dožraná, hodně naštvaná a v mírné beznaději jsem brousila myšlenku, že se toho stroje nějak bojím nebo co?! A modlila jsem se, aby si nikdo z lidí, co chodili okolo, ničeho nevšiml. Těžko bych jim přes jazykovou bariéru z hadí vejšky vysvětlovala, proč se tu válím na břiše, na dlažbě, ve střepech, pod stromy, pokropená nádobím...

Pozůstatky lehkého drcnuti po ujetí dvou metrů
Takže tohle ne, takhle by to nešlo! Následující dva dny jsem trénovala nástup a sestup na koloběžku, z koloběžky, na koloběžku, z koloběžky, to celé vždycky až do pocitu, že na slunci uhořím. Je fakt vysoká, a jak mě bolí kolena, tak to není nic moc. Ale získala jsem přeci jenom pocit pevnosti a jistoty a třetího dne jsem vyrazila na první kolečko naší ulicí. Jooooo!!! Pohybová paměť se vrátila. Před lety jsem měla tu Egretu taky s takhle vysokým stupátkem a jezdila jsem na ní hodně často a jak drak. Teď jsem si náhle připadala jako bílá husa nebo bílý jednorožec. Je bílá, ta koloběžka...
Čas plyne jak běhutá voda a najednou jsem si uvědomila, že už je to nějak dlouho od té doby, co jsem lehkomyslně odevzdala na policii svůj originál kupní smlouvy. Bylo to už 22 dnů a z úřadů dosud nic nepřišlo. Opatrně jsem zaurgovala emailem a zase za dva dny – ejhle. Ano, přijďte si kdykoliv, máte to hotové.
Druhý den jsem vskočila na to nové kolobrko a bezpečně, hladce a bez přískoků dorazila na policejní služebnu. Hned ve dveřích jsem spustila angličtinou a jediná úplně cizí paní, kterou jsem minule ani nezahlédla, na mne zpod brýlí koukala zdvořile, ale nechápavě. Nerozuměla anglicky. Vůbec. Zkusila jsem na ni mluvící překladač, co mi nahrál do telefonu soused Maur, z češtiny do španělštiny. Ani tomu nerozuměla. Ale pomoci zřetelně chtěla. Nakonec jsme se domluvily, kdo mi doklad vyřizoval, ale ta že tu bude až za týden. No super.
Neřka ani slovo, zatvářila jsem se hezky česky: Vopruz, to sem budu muset zase. Paní pochopila mé české bezmluví, nebo se slitovala nad šedinami, zalovila v polici a z jedné ze dvou vedle sebe ležících hromádek papírů vylovila fascikl, "Lea?" řekla. Lea, řekla jsem a vzápětí jsem dostala svoji kupní smlouvu a dva listy papíru, na kterých bylo napsáno, že je to Empadronamiento, takže už jsem přihlášena jako obyvatel obce. Poděkovala jsem a s pocitem vítěze, který si týdny brousil drápy do tvrdého, nelítostného boje a který výhru získal nějak moc lacino, jsem vyrazila nejdřív do El Limonaru, mojí zamilované, krásné, maličké obce, plné hustě nasázených, bílých, malých domečků, a pak tradá domů, k mojí Bastet a ke svým knihám, tehdy ještě i na dvorku, a zkrátka ke své celé a stále rozestěhované domácnosti.
Takže už mi zbývá jenom stát se tady rezidentem, to jest člověkem, žijícím tu trvale, což ovšem byla v létě budoucnost vzdálenější, protože to musí jedinec žít v obci minimálně 186 dnů z roku. A španělské občanství? To nově dávají až nejdřív za pět let. Dřív to bylo za deset, ale to nechci, protože bych se musela vzdát českého občanství, když tu není možné dvojí, a to se mi přeci jenom zase tak úplně, spíš vůbec, fakt nechce. Já si nějak na tom, být občanem té malé, krásné, občas poněkud praštěné zemičky ve středu Evropy, ve které je lidí jak třikrát do mariáše, trvám.

Vložil: Lea Hniličková