Melancholie z poslední návštěvy Prahy, koulení se z gate na letišti a tajuplná LED světýlka. Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: V Praze na letišti

Po mejdánku Na Paloučku už mě vlastně nečekalo nic, ale kvůli zrušené letence na neděli jsem musela v Praze přečkat ještě do pondělí. Žádný program jsem neměla, díky špatné chůzi mi ani nepřišlo jít se samotná procházet po sídlišti, dál bych stejně nedošla, tak jsem si celý den pouštěla YouTube.

Vyslechla jsem si všechno, co jsem za týden nestihla - dalo se to. Akorát hlava mě pobolívala celý den. Nevím, co to je. Prostě sídliště. Ten pocit z dětství prostě přežil. Snědla jsem tam skoro všechny zásoby, z překvapivé rozežranosti i tři pytlíkové polévky, které mi tu nechala moje zlatá kolegyně - ubytovatelka, hrachová byla nejlepší. Přespala jsem, pobalila svých pár věcí a s povadlým opět správně poloprázdným batůžkem pod sedadlo do letadla jsem vyrazila na již čekajícího Bolta. Jarov je opravdu hodně vzdálené sídliště, na letiště jsme jeli poctivě hodinu, všelijakými tunely, o kterých ani netuším že jsou pod Prahou vykutané.

Zmocnila se mě nálada zcela melancholická. Možná se právě chystám opustit svoje rodné město už navždycky. Už i úředně v téhle zemi nebydlím. Trochu mi z toho bylo úzko a smutno, trochu jsem litovala, že jsem alespoň někam nevyrazila a neviděla víc, ale Jarov je fakt daleko a vzhledem k bolestem levé nohy to prostě nešlo. Zaplať pámbu, že jsem vyřídila a viděla to všechno, co jsem viděla a vyřídila, když jsem byla u spolužačky ze ZDŠ v centru...

Na letišti mě tentokrát vpustili do něčeho jako invalidní čekárna mezi vozíky, ale pražský systém není tak přímočarý a vstřícný jako ten v Alicante. Personál je v každém případě přívětivý, a ochotný, v tom problém není. Jen systém by mohl být trochu nápaditější. Mladík, který mě posléze vezl, byl milý a zvídavý, ale náhle jsme dojeli k mojí gate a on se otázal - A tohle byste sešla? Koukla jsem a zasmála se. Gate vedla hodně z kopečka. Vím přesně, jak by to dopadlo. S chozením z kopce mám veliký problém. Po cca pěti krocích bych skončila na nose. K tomu zasmání se jsem ještě rezolutně zavrtěla hlavou. Ne, tohle bych fakt nedala. Leda válet sudy. Ok, odešel s tím, že se včas vrátí a já jsem se pustila do Bonpari, které jsem před chvílí zakoupila, abych mohla při startu dobře polykat.

Když nastal ten správný čas, opravdu se můj průvodce objevil, svezl mě ke vstupu do dosud prázdného letadla a Praha se opět a možná napořád stávala krásnou, milovanou, zlatou vzpomínkou. Lituju toho? Nevím. Ale opravdu hodně intenzivně jsem se těšila domů, tam kde jsou moje knihy a kočka Bastet. Jak to asi přečkala...?

Ze sedadla 15f jsem koukala z okénka trochu přes křídlo, ale bylo vidět - asi jsme letěli trošku jinudy než tam. Pořád bylo dole vidět světla, ulice, terén, prostě nějakou obydlenou krajinu. Hledala jsem moře, ale ta černočerná prázdeň se nijak nekonala. Pořád světýlka.

Chvilku před přistáním to vypadalo, že letadlo drncá po hodně děravé silnici a když to přešlo, tak piloti oznámili, že se máme připoutat, že budou turbulence. Anžto jsem stále osoba podstatná, mám s těmi poutacími popruhy vždycky problém. Jsou mi prostě krátké. Takže si ten delší, do uličky, vždycky natáhnu, aby byl vidět že je napjatý a z druhé strany mé osoby si ho nenápadně, pod cípem svetru, držím rukou. Po tom drkotání před chvílí jsem po ohlášení turbulencí čekala, kdo ví, co bude - a už nic nebylo. V klidu, jako vždycky zázrakem, jsme po chvíli naprosto měkce v tom kolosu dosedli a byla jsem - vlastně doma.

55 kiláků k domovu

Jen bylo ještě potřeba nějak překonat těch cca 55 kilometrů k mému domečku. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych třeba počkala na první ranní autobus za 7hodin a za 7€. Nechala jsem se rovnou zavézt k taxíkům a dopředu jsem se děsila, že to bude asi taky pěkná rána, ale co se dá dělat. Už chci být u Bastet. Čekat od půl jedné do osmi - to fakt ne. Zase - kdybych byla normálně chodící, tak možná ano, ale takhle? Ne. Chci prostě domů.

Slečna, která mě vezla, mě po prosbě zavezla rovnou na stanoviště taxi, kde odjížděly taxíky jeden za druhým, tuším že do pátého jsem obtížně nastoupila, vždycky je pro mne trochu problém zavléct obě nohy dovnitř, protože je moc nezvednu. Pomáhám si rukou za kraj ponožky... Nahlásila jsem adresu a doufala, že se hodinku prospím.

A nastalo něco, co jsem - zřejmě mladá, světa nezkušená - opravdu nečekala. Předpokládala jsem, že přijedeme na dálnici a nastane tma tmoucí a až nastane zase světlo luceren, budu doma.

Tma nenastala. Nastala možná nejpřekvapivější část mojí cesty. Naprosto nechápu. Ale podél celé silnice - a to jsme několikrát zahnuli - byla ta silnice osvětlená malými, hodně intenzivními led světýlky zapuštěnými kousek od sebe do asfaltu. Celou cestu. Celých +-50 kilometrů. Bylo to jako průjezd přes obří šapitó, jinak ten dojem pojmenovat neumím. Někde patrně na překřížení nebo odbočce byly i vysoké lucerny, ale ta drobná světýlka v zemi byla opravdu úplně všude podél mojí cesty. Byla jsem z toho tak udivená, že ač jsem ho vyhlížela, úplně jsem přehlédla vjezd do města a až v mojí ulici jsem si uvědomila, že už jsem doma. Zaplatila jsem za tu báječnou show kartou 69€ a klidně bych za tohleto dala i víc, protože to fakt stálo za to. No, jak říkám mladá, nezkušená...

Světýlka

Po té skoro hodině jsem byla poněkud ztuhlá, takže postavit se na všechny dvě byl trochu problém, pouliční streetcat Kočka na mne čekala ve dvorku a hned se ke mně rozeběhla, tak jsem jí dala úplně mimo program kapsičku a šla domů, podívat se na Bastet. Prošla jsem po devíti dnech domem, tentokrát bez pádu, celkem potichu a ač jsem ji něžnými slůvky volala, nenašla jsem ji. Prolezla jsem všechno, nikde nebyla, volala jsem všemi jmény a nic. Zmocnil se mně strach. Začala jsem přemýšlet, jak a v jakém stavu ji najdu a co udělám. A najednou, ale jako by se to rozumělo samo sebou, se ozvalo zamňoukání, vylezla zpod postele a zamířila rovnou k prázdné misce. Všechny tři misky od měkkého jídla byly dokonale vysmejčené, jedna miska kexů také zela prázdnotou, druhá byla poloplná.

Bastet

Do jídla se pustila hned, nacpala to do sebe a? Zhruba se slovy no, to ti to zase trvalo, odešla do ložnice spát - na svůj polštář.

S výsledky její činnosti jsem se setkala druhý den ráno, ještě před pozdní snídaní, když přišli jacísi dva staroušci, prý sousedi, mi sdělit, že bych měla po kočce uklidit, že mají také otevřené patio hned vedle mne a že to tam k nim tudíž táhne... No sakra. Kolikrát tu asi byli, když jsem tu nebyla... Nevím, jak to děvenka moje provedla, ale nasázela jich na plochu malého patia za těch 9 dnů 15. Cpala se a rozhodně netroškařila a hned poránu mě hezky zaměstnala. Během těch devíti dnů, co jsem tu nebyla, několikrát pršelo, takže byl teď už zaschlý zanechaný materiál poněkud rozpláclý a přilepený. Hmmm.

Život se prostě vrátil do svých kolejí, zkrátka už jsem zase doma, ve svém bordýlku a... Když jsem to uklidila a vynesla mimo objekt, kočka usoudila, že nějak jako poděkuje a při pozdní snídani si vedle mne přišla sednout a nechala se dost dlouho hladit a mazlit, což u ní není úplně obvyklé, takže mi za tu dobu vystydl čaj. No, tak aspoň něco. Bastet totiž, když je klidná a když ji začnu hladit, je jak automat na vrnění. A vrní, „až se třesou vokna" Když se nabažila mé lásky a péče, protáhla se, zobla si z misky a odebrala se spát do ložnice na svůj polštář. Prospí teď většinu času, stařenka moje. Vlastně teď už, až na drobné nutné pauzičky, jenom žere a spí. Ale když k ní spící do ložnice přijdu a jenom se jí dotknu, spustí ten automat na hlasité vrnění, kočička moje. Jo, je to radost mít ji. Je to radost být s tou svéhlavičkou zase doma.

Vložil: Lea Hniličková