Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zisky a ztráty prvního roku ve Španělsku, letně prázdné úřady a nové životní krédo – spěchej pomalu. Seniorka jede na jih

21.04.2024
Zisky a ztráty prvního roku ve Španělsku, letně prázdné úřady a nové životní krédo – spěchej pomalu. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Strelicie pořád kvete

Na pár vteřin se vrátím k minulému mírně krumpáčovému dilu. Napsala jsem, že se ta věc, tedy krumpáč, se ve Španělsku jmenuje Gardol pico. V Bauhausu ano, jinde to nezkoušejte. Gardol je totiž značka. Firma, zabývající se zahradnickým náčiním. S mým krumpáčem tedy souvisí jen částečně. Ve Španělsku je to prostě Pico. Ovšem jenom někdy, protože Pico je také portugalský ostrov, ale i zobák nebo prostě ostrá špice a ještě spousta jiných věcí. Vážně...

Když tohle píšu, je pokročilý krásný duben, za chvíli už někteří ofouklí jedinci polezou do moře. Venku se v lednu, v únoru i v březnu trochu ochladilo, ale jelikož jsem z Čech dost otužilá, přešla jsem už někdy v listopadu na jedinou změnu v odívání, k dlouhému tričku jsem přibrala kalhoty a svetr, který jsem v průběhu dne ještě někdy odkládala. Domem sice stále vál vítr, ale ne zase takový, aby mne přiměl zavřít okna nebo dveře, kromě jediného v ložnici. Vítr, čechrající moji trošku vlasů, mi v noci nějak vadil. A taky kočka Bastet by spala chudinka v průvanu.

Slunce, když svítí, tak stále pěkně hřeje. A někdy i hodně. Od 22. června minulého roku mám zkrátka stále otevřená ze tří dvě okna a dveře do dvora i do patia, stále žiju vlastně venku, akorát krytá střechou, stále dýchám místní, jódem ze tří stran – z lagun a od moře – prosycený vzduch a vstřebávám vitamín D. Pravda, před mojí koloběžkovou havárií mě neochránilo nic, ale některé zisky a ztráty za ten rok tady jsou přeci jenom zajímavé.

Základní a první pozorování – neuvěřitelně se mi tady zpevnily nehty. Na stará kolena si snad ještě začnu brousit drápy do elegantních tvarů. V Čechách to nemělo smysl. Nehty se mi třepily a lámaly, ještě než vůbec narostly. Ani mi to teď tady nedocházelo. Až známá, když jsem jí poslala fotku mého kaktusu, „sedátka pro tchyni“, který jsem jakože hladila po jeho tuhých kučerách, mi psala: Ty máš krásný pevný nehty, jak to děláš? No, jak... Nijak. Žiju na zdravém povětří. Jiný důvod mě nenapadá.

Další výsledek mého téměř ročního pobytu na jihu je dost značná ztráta, z které pošel na chvilku i zisk. Jojo. Celou šestinu mojí živé váhy, 20 kg, jsem tu někde ztratila. V tom horku v létě jsem tady prostě jedla, jen kolik bylo nezbytně třeba. Obecně jsem na jídlo neměla pomyšlení. Tělo si nějak zvyklo. A přešly mě tu takové ty stavy, kdy má člověk nezřízenou potřebu a chuť, veřejnost promine, s odpuštěním sežrat, nebo alespoň ochutnat hned polovinu nákupu, který mu dovezou nebo který dovleču...

 

kaktus 1

Pohlazení kučer kaktusu

Tyhle hrozivé zlozvyky mě pronásledovaly v Čechách pořád a taky to určitě nějak souvisí s tím teplem. Tady mě to v létě úplně přešlo, v zimě se to trochu vrátilo, ale dá se to ukočírovat. Mám tu hromady nakoupených dobrot, ale fakt lahůdek, a leží tu, dokud na ně nedojde řada nebo chuť. A když to někdy přijde, tak si do čokolády jen kousnu, a tím s ní pro ten den končím, ne že ji do sebe nacpu, a ještě hledám další, jak to bývalo.

A ten zisk? Získala jsem, alespoň na krátký čas, úplně zadarmo nové černé zateplené kalhoty. Možná moje hadrnictví, které jsem chtěla většinou vyhazovat, vydá ještě jiné skvělé kousky... Proberu a uvidím. Stěhování probíhalo zmatečně, takže jsem sem přivezla i plno úplně zbytečných věcí. Tyhle kalhoty jsem kdysi koupila na Wishi, ale poslali mi o číslo menší. Tak jsem je vyreklamovala s tím, že i správné číslo, ve kterém už jsem jedny měla, by mi bylo taktak. Vrátili mi peníze, kalhoty zpátky nechtěli. Sem přicestovaly jako obalový materiál porcelánu.

Někdy v únoru jsem do kupy ještě neutříděných hadrů vsunula ruku u vědomí, že by tam někde měly být ty moje černé zateplené gatě, které mi poslali ve správném číslování a které jsem v Radimi už nějaký pátek nosila a nedávno i vyprala. Vytáhla jsem je hmatem, podle materiálu, a sakra, ony to byly ty nové, co mi nebyly. I přestom jsem si je zkusila a ony mi byly. Úbytek váhy v praxi. Dobrý nákup, ne? Wish je prostě boží. Moje pády až tak ne. Protože patrně aby mě mohli po nedávném pádu rychle kvůli rentgenu odstrojit donaha, tak na  mně ty skvělé zateplené kalhoty, stejně jako veliké, černé pánské triko rozstříhali, takže teď jsou „na zdrapy a framforce“... No, třeba půjdou sešít. Jediné, co nechali v původní podobě, jsou vlastně kroxky...

Taky mi tady začaly růst vlasy. Ale než se to stihlo nějak výrazněji projevit, oholili mi v nemocnici půlku hlavy, takže jsem teď lehce punk, jak to roste, tak půl hlavy mám jak tenisák, na druhé půlce jakési zbytky vlasů... Uvidím, co mi časem naroste. Ale na té tenisákové půlce hlavy to vypadá velice nadějně.

 

vlasy

Nevím, jestli se mi to nezdá, ale mám dojem, že mi vlasů roste víc než v Čechách

Další věc, kterou jsem tady pochopila, že moudro Festina Letné, tedy spěchej pomalu, tady platí a je dodržováno v obecné rovině na všech sto a možná i víc procent. Co se dělá a potřebuje v právě tekoucím čase být uděláno, to jsou opravdu schopní v tom čase udělat. Ale na čem už tak moc nezáleží, co už je jenom formální potvrzení nějakého faktu, tak v tom se Španělé rozhodně nepřervou a na nějakou přesnost si ani nehrají. Takže NIE, daňové číslo, jsem získala díky paní makléřce v přesně vytčeném termínu a čase. Na hodinu a den přesně. U policie se v tomto případě na čas dbalo.

Empadronamiento, tedy povolení k pobytu, vznikalo tak, že jsem se na městském magistrátu zeptala a paní úřednice mě pozvala na policejní služebnu do sousední vísky La Siesta. Už sám ten název...  Tam jsem předložila občanku, kupní smlouvu, nahlásila NIE numero a bylo mi řečeno, že tuhle agendu vyřizuje jiná úřednice a že to bude možná tak za deset dní hotové. Když mi paní vracela občanku a loučila se, připomněla mi: Tak za 20 dnů si můžete přijít, ale my se vám dříve ozveme. Po 22 dnech, když se nikdo neozýval, jsem znervózněla napsala email a odpověď byla: Jo máte to hotové, můžete si kdykoliv přijít.

Aha, takže kdybych se neozvala, tak nic nevím, ale měla bych to – tam – hotové. Když jsem na služebnu dorazila, seděla tam úplně jiná paní úřednice, s angličtinou si jen vzdáleně onikala, na můj překladač se usmívala a nerozuměla mu. Nakonec mi řekla, že ta moje úřednice tady je jen jednou v týdnu, a to bylo včera. Když viděla můj výraz zoufalé stařenky,  na  nic nečekala, s úsměvem se zvedla, zašmátrala v hromadě lejster v polici nad sebou, jedno vylovila, ověřila jméno, jenom křestní, moje příjmení je pro Španěly neřešitelná enigma či rovnou rébus, do kterého se nepouštějí, a už jsem třímala v ruce ten papír. Své oprávnění k pobytu ve svazku valencijských obcí. Podle data bylo toto mé Empadronamiento vyhotoveno... ano, přesně za těch deset dnů od první návštěvy.

To takový výpis z katastru nemovitostí, což už je jenom potvrzení, že jsem se nedávno stala vlastníkem čehosi, v čem už stejně skoro rok bydlím, potřebuje ke svému vzniku opravdu hodně dlouhou dobu. Paní makléřka je taky jenom člověk a jistě musí být na nervy, když se někdo co týden vyptává, kdy už to bude. A jestli je nás takových víc... Obzvlášť když se nám do toho vložily letní prázdniny. Z jejího vysvětlování a hlasu v telefonu jsem úplně slyšela ten vítr, volně vanoucí letně prázdným katastrálním úřadem.

Fakt je, že výpis z katastru nemovitostí tady není jen tak ledajaký hadr A4 s kulatým razítkem, ale je to masivní důstojná složka. Poprvé jsem ji viděla u kamaráda a užasla jsem. Sešit dokumentů v kroužkové vazbě, z obou stran v lesklých průhledných plastových deskách, první hnědá kartonová stránka je do obdélníku vyříznutá a v tom výřezu to je. Tam už je vepsaný majitel – jako Don, vlastník domku. Tak to jo, to stojí za to si počkat. Pravda tedy je, že můj výpis není nijak noblesní a připomíná prostě hromadu papírů v deskách. Bůh suď, kde se stala chyba...

 

policejní stanice

Parčík-neparčík u policejní stanice

Vzhledem ke šrumci na notářství je ale pochopitelné, že takových objemných dokumentů vyhotovuje katastrální úřad poměrně hodně, tak proto asi potřebuje ke svému vzniku ten čas. A tak jsem si tady prostě řekla: Uklidni se a spěchej pomalu, nejsi v Čechách a taky není kam spěchat.  A vida, po jedenácti měsících lejstra ve vazbě dorazila. Prostě – hlavně klid.

Ostatně se mi tu už vyjevilo, že „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré bývá“, když jsem si fofrem hned na zítra ráno sehnala opravu prasklé vodovodni trubky, a ještě expresně. Stejně přišel pozdě a ke všemu druhý den, v sobotu. Těch 302 eur, které si za tu „pohotovost“, sedm minut práce a sobotu pan instalatér naúčtoval, mi doteď žere játra a pije krev, ale vlastně je to spravedlivý trest za můj panikářský kvalt.

To jsem zvědavá, jak bude probíhat moje žádost o residente, tedy trvalý pobyt zde. Nemusela bych o něj žádat, není to povinné, ale kdo je rezident, tedy má trvalý pobyt, platí o polovinu nižší daň domovní, a to už se vyplatí, protože všechny daně, jakkoliv související s nemovitostmi, jsou ve Španělsku ouvej.  Desetiprocentní daň z koupě například. Z toho titulu jsou ale zase nižší daně na potraviny. Vycházejí asi Španělé z toho, že barák si člověk kupuje jenom sem tam, ale potraviny pořád. Jak říkám, Španělsko je země pro lidi...

Dumám, jsem teď  už v poslední fázi života. Provedla jsem tím přestěhováním i pro mne trochu nečekaný skok. Jednou mě tady probudil takový sen. Byla v něm máma i babička i já a já jsem se probudila do bdělého stavu otázkou, vyřčenou možná i nahlas: „Proboha, co jsi to provedla!?“ Taky si občas kladu otázku: A je tohle to štěstí, nebo co to člověk pořád hledá? Nevím. Ono štěstí je taková potvora, nikdy vám v tu chvíli neřekne: Haló, tady jsem, koukni a užívej si mne, dokud jsem.

Vzpomínám někdy na dětství v Kobylisích u babičky, na Střední knihovnickou školu, na léta na katedře loutkářství DAMU. Teď vím, že to byla léta, kdy jsem žila víceméně štěstí, ale vždycky ho něco hatilo. Nejdřív přestěhování do Zahradního Města mezi paneláky, to jsem nesla dost úkorně, zbavilo mě to kobyliských kamarádů a půvabu předměstského života, kde se všichni zdravili a znali. Pak vpád Rusáků v 68. roce, který mi už tehdy zabránil v mojí touze odjet studovat na jih, k moři, do jižní Francie, no a pak přišla plíživě, nenápadně, ale zle mámina schizofrenie.

Bylo štěstí to, že jsem se po neustálých jejích návratech do Bohnic rozhodla odhlásit se ze sociálního pojištění. Mohla jsem z titulu profese a každá koruna byla dobrá...  Starala jsem se o ni ve smyslu, že jsem jí dělala celodenní společnost, a hlavně opravdu jí podávala 3x denně léky, tak jak jí je v nemocnici předepsali a jak je u téhle choroby bezpodmínečně nutné, když toho pacient samozřejmě sám není schopen. On se přeci necítí nemocný, nic ho nebolí, tak na co léky...  Dostala jsem ji tou denodenní péčí do naprosto normálního, zdravého stavu. Ano, to byla moje největší životní zásluha a štěstí, mít po dlouhých letech, zhruba od patnácti, naprosto duševně zdravou mámu, ve které už nebylo žádné nepřátelství, rozpory a kterou jsem zas bezmezně  milovala.

 

brambory

Hrnec brambor – skvělý oběd

Když v 83 letech zemřela, ocitla jsem se náhle, tak smutně... „na svobodě“. Hned jsem si to neuvědomila. Pravda, ještě pět roků mě drželo divadlo. Don Giovanni v Národním divadle Marionet, což bylo hodně silné pouto, neboť jsem dělala to, co jsem opravdu měla ráda. Sice ne často, protože nám nacpali alternantů jak malých psů. Nakonec nás bylo pět na jednu roli. A tuhle malou, ale významnou radost mi přerval v roce 2020 covid.

A teď zase díky nenahlášení péče o mámu úřadům, díky celoživotní panice z úřadů a z dotazníků nemám nárok na důchod. Teda snad ano, na ten úplně miniaturní, který mi třeba pan Jurečka opravdu za dva roky nechá zvednout na celých 8000... Hm. Dožiju se toho? Nedávno to vypadalo, že třeba ani ne. Když jsem se,- jak pravila jedna známá, málem zrakvila na koloběžce, ještě než jsem se důchodu vůbec dožila.

Jo, pořád zbývá něco peněz z prodeje domu v Čechách a pořád zbývá naděje. Dosud mě může živit home office,  výzkumné callcentrum, pokud mi nezruší DPP. A z maximálních deseti tisíc korun, které si tam můžu vydělat, tady při „nuzném“ skromném životě vyžiju úplně v pohodě, kromě toho je tu teplo... Listopad, prosinec, leden, únor, březen i duben už jsou za mnou, mám stále otevřená okna i dveře, kromě ložnice, kde jsem po dva chladnější dny trochu přitopila a pracovala. Sedět pět až sedm hodin ve 13-14 stupních, to je člověku i přes svetry fakt zima.

A na jídle nešetřím, jím, co mi chutná, a tady je fakt výběr. Jen do hospod nechodím. Je to škoda, ale to by bylo drahé. Stravuju se darebně, jako většinu života. Co mi přijde pod ruku. Miluju brambory a chleba. S chlebem je tu trochu ouvej. Český kvasový chleba, ten z Poděbrad od Merhauta, který jsem si kupovala v Radimi, tu nemá žádného konkurenta. Chleba je v Čechách prostě beznadějně ... lepší. Zato ovoce všeho druhu, tak to je zase bezkonkurenční tady. A pak mám takový skoro obřad, téměř denně ráno před snídaní si dávám jediný, tenoučký, jak krajíc veliký plátek španělské suché šunky, Jamónu. Dlouho ho žvýkám a říkám si: To je, panečku, dobrota! Jo, to je skoro blahobyt. Pro tělo určitě nezdravý, ale pro duši prostě lék.

Pravda, po tom „zrakvení“ se ještě trochu bojím vylézt na koloběžku a jen tak se projet, ale drobná jízda už proběhla, od kontejnerů na rohu ulice k brance mého sídla. A jelo se mi skvěle, až jsem se divila. Život je prostě samé překvápko, a kdo je připraven, není překvapen... Na ten úraz jsem fakt připravena nebyla, ač padám celkem často, ale s tím, že bych nemohla jezdit na koloběžce, vůbec nepočítám. Však ono to zase půjde. Nespěchat. Jsem ve Španělsku a tady se prostě na nic nespěchá, i ty kytky netuší, kdy mají přestat kvést. Strelicie například kvete od léta nepřetržitě nerušeně furt. Taky má nějakou dobu kvetení, ale prostě nedbá...

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková