Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Setkání s divnou bílou smrtkou, co do mne vandrovala prstíkem, a jak jsem zvítězila nad Bauhausem. Seniorka jede na jih

14.04.2024
Setkání s divnou bílou smrtkou, co do mne vandrovala prstíkem, a jak jsem zvítězila nad Bauhausem. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Pomeranč krásně vykvetl

Abych trochu odlehčila špitál a následky mojí zběsilé jízdy za frgály... Například mi za tu dobu, co jsem byla v nemocnici, nádherně vykvetl pomerančovník. Pomeranče na něm asi nebudou, potřeboval by ostříhat a já nevím jak. Takže drobný plůdek, který naznačuje po květech jakési úmysly, pokorně opadává. Škoda.

No, loni se urodily dva pomeranče, tak snad by letos taky mohl. Budu si časem muset zjednat někoho, kdo tomu řezu rozumí. Vypadá ten stromek, že byl opravdu pěstovaný, ale teď už na něj asi tři roky nikdo ani nesáhl. Myslím, že zahradnictví Valentin nedaleko odsud tyhle služby nabízí. Teď jen, kolik to bude stát. Ale kvetl nádherné a voněl tak, že provoněl i dům.

Taky šavli svého kvetení předvedla aloe. Jsem vůbec netušila, že taky kvete...  Ale co se vegetace týká, krásně jsem si už dopředu zkomplikovala život. Člověk se tu fakt nenudí a každou chvilku je něčím překvapen, i když se jedná o něco tak normálního, jako je třeba krumpáč. Tahle story se fakt vybarvila.

Vlastně je to historka těsně přednemocniční a úplně nevinná. Vinná réva a bougainvillea tady prostě musí růst, jsem se rozhodla. Takže pergola se bude stavět, jupí... Vrhla jsem se na Google a začala hledat. Nejdříve zemní vruty, těm věřím, jo, na těch by to mělo být ukotveno. Ale - undrholt, nemožnost a drahota. Amazon nebo eBay, anebo nějaký polský dodavatel. Takže tudy cesta nepovede. V Čechách koupit zemní vruty, na kterých pak stála terasa s altánem, bylo otázkou půl hodiny. Tady jsem strávila hledáním skoro celý den a nakonec by mě vyšly přesně ty čtyři zemní vruty, které bych potřebovala, v přepočtu na české koruny hodně přes 4000 korun. Násobek ceny v Čechách.

Tak jsem zkusila najít zemní kotvy. To už vypadalo lépe, přivedlo mě to na španělský Bauhaus a měli tam všechno. Hranoly i prkna i latě, tak jsem si hezky naházela do košíku ty kotvy, hranoly, kamení, šrouby, trávu, a pak jsem zahlédla i celou pergolu, zlevněnou o 30 €! No, neber to... Takže jsem všechno dříví z košíku vyházela, pergolu přihodila a najednou mi došlo, že vlastně nemám čím zlikvidovat a rozebrat část dlažby, abych měla kam zasadit, co jsem si ještě vymyslela, že tu poroste. Asi to mám tak, že bez jungle nikam...

Broskev, kumkvát nebo dva, no a výše zmíněné víno a bougainvillea. A já tu nemám ani obyčejnou motyku. I zadala jsem do překladače krumpáč, co může být lapidárnějšího, a vypadlo mi elegir. Naprosto nevěda, jak se tady krumpáč jmenuje, vrhla jsem to slovo do vyhledávače a užasla nad tím, co našel. Vyskočily všelijaké figurky na něčem, co tady člověk mezi těmi kruháky na křižovatkách prakticky nepotká. Jo, panáčci na křižovatkách se šipkama! Pomoc!!! Vrátila jsem se do překladače, zadala jsem obrácený překlad elegir a do češtiny se mi to vrátilo jako vybrat. No, tak teď si teda vyber...

Vysypala jsem v Bauhausu celý můj krásně poskládaný košík a šla hledat znovu, protože bez krumpáče tu nelze nic, musím vykopat fatsii. Je celkem hezká, ale obrovská, dělá binec u mne i u sousedů. Pořád z ní něco padá. Listy má veliké, plody jako šištice  kaštánků a nejedí je ani ptáci. Já jsem je koštla a nic, co by uchvátilo. Doufala jsem, že na nich třeba budou hodovat papoušci. Ale ne. Akorát to padá na zem, ke mně i k sousedům, pořád se musí zametat, takže půjde.

 

Aloe Vera jde do květu

Aloe Vera jde do květu

Leč zpátky ke krumpáči. Už nevím, co všechno jsem si napřekládala ve snaze zjistit, jak se tady může taková věc, jako krumpáč, probůh, jmenovat? Pak na mě přišla logická úvaha – co s tím budu dělat? Vykopat křovisko potřebuju. „Vykopat keř nástroj“ jsem zadala. Ok, to zafungovalo, ale jenom trochu. Obrázky, které na mne vykoukly, už sem tam vypadaly podobně jako krumpáč, ale při bližším ohledání to byly prostě různé zahradnické kracičky s délkou heftu maximálně 40 centimetrů a váhou úderné hlavy třeba 30 deka. Tak tím bych toho vykopala...

Zkusila jsem zadat „výkop nástroj“. A zase kracičky, ale přeci jenom úplně na konci řady obrázků byla jedna úderná hlava a vypadala jako fakt železo od krumpáče. Ale obchod se jmenoval železo, takže bez násady. A tu chci taky! Tak zpátky na Bauhaus, tam mají i dřevo. Vložila jsem do jejich vyhledávače to, co jsem našla v tom železe, takže pica de construcción, a vypadly na mě - nějaké kulaté velké mísy. Tak to už je vážně na blázinec.

Odpoledne se během hledání a překládání nesmyslů proměnilo v temný večer a já jsem pořád nevěděla, jak tady hergot sakra už taky! říkají krumpáči, co si to mám objednat? Zkusila jsem Bauhausovi zadat jenom pico, už jsem měla vztek a hledat zase v jiném obchodě, když tady mají jinak všechno a určitě i krumpáč, jenom nevím, jak na něj volají, se mi nechtělo, protože poštovné si počítá skoro každý obchod mastné a rád a Bauhaus si nepočítá skoro nic.

Abych to nezamluvila... tak co to pico? A pico uspělo. Vyjukla na mne nabídka všech možných krumpáčovitých instrumentů, které mají v Bauhausu. Byly tam i ty půlkilové kracičky, ale i normální krumpáč jak z výkopu, 2,5 kg. No, kdysi jsem měla údernějsí, ale ať. Uff, to by jeden nečekal, že budu normální krumpáč hledat půl dne. Měla jsem právě tak dost, akorát zavolala letitá přítelkyně z Králového Hradce, tak jsem své hledání skončila, to gardol pico jsem si uložila v mobilu na plochu a zítra pokračování.

Bez jakýchkoliv dramatických zápletek jsem druhý den odpoledne zase naházela do košíčku všechno potřebné, i to gardol pico, a zmocnilo se mě předčasné budovatelské nadšení. Objednávání, jo, to mi jde, to už je skoro jako by bylo postaveno. A dokonce ve dne, což je neobvyklé, obvykle se mi to stává tak ve dvě ve tři v noci, to objednávání.

Ze samé radosti jsem ovšem zase zapomněla potvrdit nákup v bance, takže se mi vrátilo nějaké euro, které asi předtím odešlo. Díky tomu jsem se podívala na účet a objednávka tam nebyla, tak jsem zase odešla do  Bauhausu zjistit, co se stalo, a čekalo na mne upozornění, že jsem chtěla cosi zaplatit, tak jestli jo, anebo ne... Tak jsem to konečně potvrdila a tím bylo zaplaceno a rozhodnuto. Do týdne mi přijede hromada dříví, šutrů, deset metrů umělého trávníku ECO a železo. Kam to dám?

 

Zemní kotvy hezky leží na kompostu

Zemní kotvy hezky leží na kompostu

No, kdo ví? Nicméně již před dlouhými lety jsem vyvinula metodu, říkala jsem tomu zastrkalismus, takže si říkám, však ono se to vsákne. A tak se brouk v hlavě, který se mi stal osudným v sousední čtvrti, začínal pomalu zhmotňovat. Zahrádka, pergola... Jo, komplikovat si pohodlný život, to je moje. Brouky v hlavě si nasazuju zcela nečekaně, ale programově, vznikají náhle jako akutní onemocnění a vzhledem k mojí i jiné nekázni je většinou i nějak realizuju. Neříkám, že vždycky dobře, ale vždycky s radostí.

Brouk v hlavě, který se mi usadil v sousední obci, u té zahrádky kousek od domku kamarádky, mě připravil o pěkné peníze. 460 euro je pro mne fakt dost. Ta zahrádka se mnou ale chodí, jako by už byla tady u mě, a když vyjdu ven a ještě ji tam nevidím, jsem zklamaná. Už jsem se smířila s umělým trávníkem, který tam bude, protože živý bych tu vypěstovat ani uživit nedokázala. Ostatně v té inspirativni zahrádce je také umělý. Už přesně vím, kam dám vinnou révu, kam bougainvilleu, kam broskev a kumkváty, vím, kde bude stát pergola. Ta tady bude hodně prospěšná, protože v létě je terasa jedna neobyvatelná, rozpálená nezastíněná pec. Letos to ještě nebude nic moc, ale víno pustím na pět oček a příští rok už by mělo alespoň částečně plnit svoji funkci.

Z ničeho z nic, celkem nečekaně, po třech dnech přišel krumpáč, zemní kotvy a šrouby. A sdělení, že větší objednávky nemusí přijít najednou. OK. Jo, to se to sní a vymýšlí a nakupuje. A pak, ve chvíli, kdy už jsou ty věci částečně doma a částečně na cestě, tak si jeden vyrazí na návštěvu na koloběžce, nastaví si největší rychlost 25 km/h, aby tam byl brzy, cestou si nevšimne pangejtu a probudí se z bezvědomí druhý den ráno v nemocnici. Vůbec nic nechápe a chce domů.

Bauhaus se prý pokusil kameny, trávu a pergolou doručit, ale já jsem se tou dobou vyvalovala na JIPce, nevnímala jsem, nebrala jsem telefony a nekoukala na zprávy. No, teď už s tím nic neudělám. Peníze za pergolu a kamení Bauhaus vrátil úplně sám od sebe, krumpáč a zemní kotvy mám, tak ještě musím vykorespondovat trávník a celá akce se zkrátka odkládá na neurčito. Až získám zase jistotu v pohybu a nějakou sílu. A to jsem se těšila, jak ta pergola krásně zaroste a jaký bude v horkém létě dělat stín. Tak ne. Tak až někdy. Grrr!

S tím trávníkem byl ještě trochu problém, Bauhaus mi tvrdil, že mi ho doručil, a to s odpuštěním pěkně lhal. Peníze vracet nechtěl a operoval podepsanou fakturou. Jenomže se to podepisuje na elektronické destičce, a tam nevidíte, co vám přivezli. Víte jen, že vám něco přivezli. Krumpáč přivezli, zemní kotvy, ale trávník jaksi nepřivezli. Za pergolu a kamení vrátili peníze úplně bez říkání, za dost drahý trávník nějak ne. No, uvidíme. Byla jsem rozhodnutá poprosit o právní pomoc. Zahodit 250 € mi přišlo docela líto.

Ok, tak jsem učinila pokus alespoň trochu uklidit dvorek. Plynová varná deska se vším příslušenstvím už tu straší dlouho, obrovitý pytel plastového odpadu taky, dva pytle s kartonem od džusů. To vše bylo naloženo na koloběžku, samozřejmě hned před vrátky venku na chodníku vše spadlo. Slunce peklo jak šílený, ale já jsem byla zatvrzelá, všechno jsem, v hlubokém předklonu,  zpátky naložila a vyrazila směr kontejnery, tedy cesta tak zhruba 60 metrů.

 

Krumpáč dorazil

Krumpáč dorazil

Po prvních pár metrech mě zastavil jakýsi patrně Maur na kole, ukázal na varnou desku a jestli ji vezu do kontejnerů. Pochopila jsem a kývla a rovnou mu naznačila a anglicky se optala, jestli ji chce, že je komplet. Chtěl. A tak jsem postála na horkém poledním sluníčku, než si to odebral. Nebylo mi nějak po těle, hlava se mi trochu začala motat, ale ať. Když si to odebral, zbyly už jen ty lehké pytle s plasty a kartony od džusů, to půjde. Postupovala jsem pomalu, rychlostí moji nynější chůze, samozřejmě v plném slunci.

U kontejnerů mi bylo tak, že lehnout si tam by bylo nejlepší řešení. Silou vůle nebo čeho jsem naházela pytle do prvního směsného kontiku v řadě a byla přede mnou cesta domů. Hlava už se mi na tom slunci motala hodně, ale bylo nutno jít. Samozřejmě po tom sluníčku. Poledním. Šourala jsem se podél bílých plotů ze sloupků, přidržovala se jich, abych sebou nepráskla, cítila jsem, jak mě opouštějí síly, byla jsem ráda za ty sloupky, těch se šlo aspoň držet.

Po úmorné pouti jsem se doplížila pod moje jalovce, vlezla do dvorka, dovlekla koloběžku do bytu, venku zůstat nemůže. Branka je odemčená, zavřela jsem mříž u bytu na klíč a svezla se do pohovky víc mrtvá než živá. Dejchej, hlavně dejchej zhluboka. A nespi, říkala jsem si nevěda, jesltli jsou to následky úrazu hlavy, úžeh nebo úpal, nebo všechno najednou. Chtěla jsem se napít, neměla jsem ani sílu hrábnout pro džus u pohovky. Chtěla jsem si lehnout na postel – vstát z krátké pohovky nešlo, motala se mi hlava.

Setrvala jsem tak asi hodinu, ve stavu absolutní bezvládnosti, s motající se hlavou a měla docela strach. V životě mě nenapadlo, že by mi mohlo z ničehož nic být takhle mizerně. Pravda, v životě jsem neměla úžeh ani úpal, ani snad úraz hlavy. Až zvítězil pocit, že si prostě musím lehnout. Doplazila jsem se, opíraje se o vše v dosahu do postele, v relativním chladu ložnice jsem vyřídila pár telefonátů a usnula.

Probrala jsem se v jednu v noci a bylo mi – úplně normálně. Jako včera časně ráno. Ufff. Co to bylo? Ta divná bílá smrtka, co do mne včera vandrovala prstíkem, ta bezvládná bezmoc? A dlouhý spánek v chladu, který přinesl vysvobození. Holt už ti, seniorko, není dvacet. Holt už funguješ zpomaleně a trochu pomateně, tak se s tím, sakra, smiř!

Co mi ale přijde naprosto úžasný, že mi po delším korespondování z Bauhausu přišla kladná odpověď. Tak to už jsem fakt nečekala. Že se omlouvají za nepříjemnost a že prý peníze za trávník vrátili. A po třech dnech se ukázalo, že fakt vrátili. Do centu. Takže vlastně konec dobrý, všechno dobré.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková