Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nohy jako z rosolu… Dojdu rovnou na vlastní záchůdek? A kde se tu vzal ten cinkající klaun? Seniorka jede na jih

07.04.2024
Nohy jako z rosolu… Dojdu rovnou na vlastní záchůdek? A kde se tu vzal ten cinkající klaun? Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Půlnoční návrat domů

Být zase doma byla veliká krása. První minuty na mojí květované pohovce byly úžasné, přesně podle mých představ. Rozhlížela jsem se po knihách a po tom mém bordýlku kolem a byla jsem spokojená navýsost. Pak ale přišel ten moment, od včera poprvé, a...

Dojdu opravdu rovnou na vlastní záchůdek? Však jsem to v nemocnici slíbila, že? Jenomže už při vstávání z pohovky bylo jasné, že to nebude žádná brnkačka. Nešlo to dlouho se zvednout, až po nějaké chvíli se mi podařilo vyhoupnout se na obě dvě třaslavé vratké nohy, a jelikož mě poněkud bolela třísla, nebylo to nic moc. S hůlkou, o kterou jsem ještě stihla poprosit saniťáka, byla původně pověšená na obraze u zdi za dveřmi a nedosáhla bych na ni,  jsem se pokusila dokráčet na trůnní místnost.

Nohy byly jak z rosolu nebo z vody, téměř u cíle jsem se pokusila rozsvítit si tam. Ale jelikož jsem se rukama tak tak držela všeho, čeho šlo, abych se udržela na nohách, zkusila jsem ťuknout do vypínače čelem. Úplně dementní nápad. Díky nečekanému přenesení váhy levé vodové třaslavé koleno rezolutně prohlásilo - tak tohle tedy ne, povolilo a fláklo se mnou v úzké chodbičce před záchodem o zem.

Náhle jsem seděla na zadku, zcela nahá v té zimě, neboť modrého andělíčka jsem odložila s tím, že hned jak vejdu do ložnice, hrábnu pro něco teplejšího, leč k tomu už nedošlo. Inu zadek byl v tu chvíli zhruba dva metry od kýženého cíle, na zádech chlad zvenčí a močový měchýř taky prohlašoval dost rezolutně, že dál už to zadržovat nehodlá. Tak jsem se holt lehce zabatolila na plenu a šlo to fofrem. Jo, to jsou ty paradoxy. Nemocniční postel jsem potřísnit nechtěla ani za svět a doma si to pěkně pustím na koberci. Naštěstí se ukázalo, že plena byla fakt dobrá, kvalitní a opravdu všechno pobrala. Nepochopím...

Protože teď jsem se nějak musela, po zadku nebo jak, dostat po tom koberci na ten záchod, i protože mi tam padla hůl. Tyjo, no to jsou tedy problémy. Vzpomněla jsem, jak při vizitě pan doktor říkal něco v tom smyslu, že by bylo dobré, kdyby se mnou doma někdo byl, aby mi pomohl, protože kdybych spadla, tak asi nebudu moci jen tak lehce vstát. Tehdy jsem si říkala, co blázní doktůrek, proč bych měla padat? Jasnovidec jeden!

 

konečně doma

Konečně doma

Byla jsem na té zemi dost bezradná a všelijak se tam vrtě, pobyla jsem skoro hodinku. Bastet si přišla studeným nosíkem očuchat moje záda, zjistit, co se jí to válí v cestě, a jelikož moje konání nepochopila, odešla do kuchyně, zatímco já jsem stále, zcela nahá, v 9-10°C seděla na tenkém koberečku, pěkně zapráskaném vším možným od té doby, co  tu leží. Tuším od Vánoc. I jeden kočičí keks bych mohla zobnout, kdyby přišel hlad. Vstát se mi fakt nedařilo, přemýšlela jsem o potupnosti situace a stáří. Ani to nepomáhalo.

Trochu jsem zapojila mozek: Být semtam na zemi, to pro mne přeci není zas až tak úplně neobvyklé. Tak jak vstávám, když sebou někde tak docela obyčejně bacím na koloběžce? Jo, ondyno mě v Praze zvedali dva Arabi, jenže tady nikdo nebyl a taky na to nejsem oblečená... Musím nějak sama... Takže tady, po logické úvaze, vyšlo mi toto: Musím se v té úzké chodbičce nějak obrátit na břicho, couvnout zadkem do kuchyně, předek pootočit správným směrem, a pak dolézt k míse po kolenou. To by mohlo fungovat.

Obrátit se v tom úzkém prostoru nebylo nic jednoduchého, ale nakonec to šlo, kupodivu. Pak už to k mému úžasu bylo celkem schůdné, postavit se zase na ty dvě vratké třaslavé nohy, obrátit se a... konečně pohodlně usednout. Už ale za jediným účelem, obrat ze sebe všechen binec, který se na mne za tu hodinku stihl nalepit z koberce. Přitáhla jsem holí plenu, kterou jsem při přesunu odložila, smýkla jsem s ní pod umyvadlo, tam může hajat až do...

Podařilo se mi pustit vodu, studenou samozřejmě, bojler ještě nikdo nezprovoznil. Ovládání věcí a jejich funkcí holí na dálku se musím pořádně naučit, bude se hodit. I ručník jsem si podala stejným způsobem a namočený jsem ho použila na otření nohou a břicha  od kobercových nánosů. Vší silou a opatrně jsem se zvedla z trůnu, zmrzlá jak holubí trus, a vratkým krokem, opíraje svoje kinklající se tělo o kinklavou hůl, jsem dopajdala k posteli, na kterou jsem vděčně dopadla. Jako zázrakem jsem na židli pod oknem zahlédla přesně ten správný teplý modrý, něco jako svetr, oblékla si ho a zase na mne, z toho tepla, skočil pocit pohody, a že je vlastně všechno, jak má být, jsem zkrátka doma.

 

výhled

Takový výhled jsem měla tu hodinku – ze psí vejšky

Ta hodina na zemi, to byl trest za můj spěch z místa, kde mě skvěle opatrovali,  krmili a starali se o mne jako o vlastní. Až na tu měkkou postel a na to dlouhé čekání na ambulanci mi bylo v nemocnici skvěle. Ach jo, teď bych ležela pěkně v teple. Nasoukala jsem nohy i tělo na svoji tvrdou pružinovou postel, nebylo to jen tak, levá kyčel v tříselné krajině mě možná od toho pádu najednou hodně bolela a příliš nespolupracovala. Podařilo se mi naklást na sebe dvě milované chlupaté deky a poměrně brzy jsem v tom teple únavou usnula. Ufff. Světlo jsem zapomněla zhasnout, ale ať.

Najednou mě probralo nějaké cinkání, jemné tiché zvonečky... Ne! Zadívala jsem se ve světle, co to zvoní, a byl to klaun! Otevřenými dveřmi vplul do ložnice, rám široký asi metr, vysoký asi 70 centimetrů, zvonící malými zlatými a modrými, zářícími mini hvězdičkami na nějaké nitěné osnově, a v něm byla mezi těmi hvězdičkami tvář klauna. S červeným, kulatým  nosem, velkým úsměvem a klaunsky namalovanýma očima. Rám vjel, zastavil se, koukala jsem na něj, zhasla jsem světlo, jestli ho stále uvidím, a ještě i v té tmě tam proti oknu opravdu byl. Položila jsem hlavu a s tím pohledem zase usnula, stále jsem vnímala to tiché zvonění a vůbec mi to nepřipadalo divné.

Ráno, za šera, když jsem se probudila, hledala jsem toho klauna, ten rám. Nic tam nebylo. Co to tedy bylo? Takového něco jsem v životě nezažila. Nějaká iluze? Vždyť jsem byla vzhůru. Důsledek otřesu mozku? Vidina? Ale bylo to fakt  pěkné. Jako nějaká produkce. Bylo to tak skutečné... Nojo, asi už blbnu. Pomyslela jsem na Beřkovice, Bohnice... Chvíli jsem si četla nějaké zprávy, a pak přišla nutnost dostat se zase na onu místnost, pokud možno včas a bez pádu. Posunovala jsem se k  okraji postele až na konec, abych nemusela dělat tolik bolavých  kroků, obtížně jsem se zvedla a s bolestí v levé kyčli a třísle jsem dolezla, kam bylo nutno. Tentokrát to vyšlo! Ale ta obava, že sebou řachnu, je zatím fakt nepříjemná.

No, tos to dopracovala, říkala jsem si vsedě na míse. Ani babička, když jí bylo devadesát, nic takového neměla. Natožpak vidiny. A způsobit si to sama, vlastní šikovností, tak to už chce fakt talent. Leč veškeré smlouvání sama se sebou nebylo moc platné, bylo nutné zase se zvednout a doškrábat zpátky na postel a ještě si trochu zchrupnout. Což se podařilo, spala jsem nakonec do devíti.

 

Bastet

Bastet, tak trochu na útěku

Snídaně... Jo, to nebude jenom se posadit a sníst, co mi někdo strčí pod nos. Teď bude potřeba něco si tu ulovit. Kafe v Bialetti kávovaru dopravit na vařič a cestou neupustit, vylovit něco v ledničce – vyhrál kozí sýr, opražit dva tousťáky. A všechno včetně horké kávy to o holi dopravit na stůl. No zkrátka tak trochu boj. Vypila jsem kávu, najedla se a co teď? Když nemůžu pořádně chodit... S kamarádkou jsme byly domluvené, že přijde, ale čekat u dveří se mi nějak  nechtělo, a tak jsem zalezla zpátky do postele, ostatně prý mám odpočívat, povídal pan doktor.

Odpočívala jsem až do sladkého spánku, když se najednou ozvalo volání. Byla tady. Za mříží za oknem. Tak jsem  z plna hrdla vykřikla, pojď dál, ale to nevyšlo. Ty dveře, které večer saniťák zabouchl, jsou bezpečnostní. Zvenčí bez klíče otevřít nejdou. "Musíš vstát a otevřít mi zevnitř." A to jsem si říkala jak jsem mazaná, že ani nebudu muset  vstávat z postele, když jsem branku nechala odemčenou... Pomalinku jsem se zvedla, opatrně a zdlouhavě došla ke dveřím, sluníčko venku krásně hřálo, sedly jsme si každá na židli, sály to teplo a prostě jen plkaly. To člověk takto potrefený pozná, jak taková návštěva udělá dobře na duši.

Pak ale náhle přišla opět nutnost navštívit onu místnost, a byla nějak velice naléhavá. Tak jsem se opatrně zvedla, a jak jsem se pokusila o první krok, už bylo znát, že to nějak překotně spěchá. Ó ano, víc než týden, devět dnů, jsem nebyla... Skoro jsem se opotila. Kamarádka trvala na tom, že mne doprovodí a podepře, abych náhodou nepadla, snažila jsem se jít, jak nejrychleji to šlo, a na cíl jsem dosedla opravdu v té úplně poslední chvíli. Kdyby kamarádka tušila, co jí hrozilo!  Uff, velice extrémní záležitost toto... Absolutně nejsem zvyklá ani marodit ani zvládat podobné excesy, všechno mi funguje normálně. Jestli mě i tohle teďka čeká... Ach jo. Potupa, tohle stáří.

Domluvily jsme se, že zítra ještě přijde, ale že má důležité jednání a že se tady jen na pár vteřin zastaví, aby mi předala mnou dlouho očekávaný dokument, výpis z katastru nemovitostí, který právě dorazil k mým makléřkám. A to už se zase dostavila blaženost. Po téměř jedenácti měsících konečně budu mít všechny dokumenty od domu pohromadě. Tolik štěstí jsem zrovna v tuhle chvili ani nečekala. Umí si někdo v Čechách či na Moravě představit, že by čekal na výpis z katastru nemovitostí při koupi nebo prodeji domu od dubna do března dalšího roku? Ale tady je to prostě Španělsko, tady se nespěchá. I odjezd ze špitálu po snídani – inu i půlnoc je pár chvil po snídani, nebo ne?

 

nálepka

Tohle mi zůstalo. Nálepku mi dali na modřinu, vůbec nevím, co to je, ale nechám to, až to upadne samo.

Nemožnost normálně a bez bolesti chodit mi dost ztrpčovala pohyb po domě i po dvorku. Nerada ho beru, ale asi použiju Brufen. Druhý den ráno jsem dorazila kozí sýr, přes veškeré doufání se moje bolestivé problémy nezlepšily a uvědomila jsem si, že jsem si to opravdu mohla způsobit i sama, tím pádem. Dopadla jsem na zadek. V nemocnici, když jsem zkusmo vstala, tak mě nic nebolelo, jen jsem neměla žádnou sílu a hrozně jsem se kymácela. Tak jsem slupla Brufen k snídani a uvidíme.

Usadila jsem se za dveřmi, abych to k nim měla blízko, až přijde kamarádka s těmi dokumenty. Přišla vyšťavená pobíháním po Alicante a neuvěřitelným jednáním bank, kdy nemohla najít banku, ze které by mohla včas poslat daň z koupě nemovitosti, přičemž nikdo nechtěl pochopit, že to opravdu spěchá. Každá banka měla důvod, proč to neudělají. Až BBVA to přijala. Pro mne ale byl nejdůležitější ten svazek, ta složka lejster v deskách s výřezem, který ze mne konečně definitivně a přede všemi udělal oprávněného vlastníka a uživatele mého domu, ve kterém už žiju skoro rok...

Tedy fakt to není jenom nějaký papírek. Kamarádka trvala na tom, že  uloží můj výpis do Cleerfilu, desek, které jsem si kdysi koupila v Zaragoze a ve kterých už léta schraňuju důležité dokumenty. Založila vše zpátky do police a tentokrát se rozloučila a hned odešla, neboť měla objednaného zámečníka na čtvrtou. Neuvěřitelné je, že v této krásné, s časem všelijak nakládajici zemi přišel prý úplně přesně a pracoval jak šroub.

Co se mojí osoby týče, zvedání z křesla a z postele už mi docela jde, ale bolest v levé kyčlotříselné krajině při chůzi  je fakt nepříjemná. Těžký zadek to komplikuje. Chození mi zkrátka nejde. Takže jsem odpoledne akorát zalila kýblem na kolečkách pomeranč, za to, že tak krásně kvete a voní, pak jsem poměrně brzy zalezla do tepla pod deky, začalo totiž nepříjemně foukat. Chvíli jsem něco poslouchala, chvíli jsem si četla, co se to zase děje v Čechách, tentokrát jsem ani nerozsvítila, mobil mi svítil dost a poměrně rychle mě přemohl spánek.

 

jídelní lístky

Jídelní lístečky z nemocnice. Jinak bych nevěděla, co jsem jedla.

A najednou – zase cinkání! Zase přijel ten rám s cinkajicimi hvězdičkami a s klaunem, stejný jako včera, ale tentokrát ve tmě. Koukala jsem na to a čekala, až dojede co nejblíž. Jelikož jsem nesvítila, rám s hvězdičkami i klaunem byl temný jako stín proti oknu, za kterým bylo trochu světla od led lampy, která i zhasnutá trochu svítí. Takže proti tomu oknu jsem to viděla jako tmavý stín. Když to bylo nejblíž, natáhla jsem ruku, abych ohmatala materiál, ze kterého to je. Bylo to takové, jako kdyby to bylo vyřezané z nějaké pryže. Držela jsem asi vteřinu v ruce jednu hvězdičku. To mě, nevím proč, uklidnilo, zatáhla jsem ruku zpátky pod deku a sledovala jsem ten tmavý cinkající výjev, dokud jsem zase neusnula.

Kolik bylo hodin, mě nenapadlo se podívat, ani vyfotit to mě nenapadlo. A když mě probudilo, že musím zase „pípí“, svítilo slunce a už tam samozřejmě nic nebylo. Co to je? Nepila jsem opojné nápoje ani jsem nic nefetla, nehulím žádné šmejdy. Kde se vzala dvě noci za sebou taková dokonalá iluze? Úplně stejný sen? Kdepak tady mají asi cvokatinec? No, zatím to nechám jenom tak v paměti, ale pamatuju si to tak, že bych ten celý výjev dokázala udělat. Jediné, co si dokážu trochu vysvětlit, je to cinkání. Foukalo docela a já mám na dvorku asi pět všelijakých větrných cinkátek. Takže dejme tomu ten zvuk má příčinu, ale to, co jsem testovala hmatem? Přelud? Mámení? Naprosto dokonalá... vidina. Inu, co já tady v té zemi ještě všechno nepoznám...

Podstatné mi připadá, že mi to přišlo prostě hezký. Takový zvláštní sen, jako dárek.  A přitom trochu i jako reklamní plakát. Do rána po probuzení samozřejmě iluze zmizela, zato tristní nutnost rychlé cesty na trůn byla. Ta bolest kyčle a třísla byla nepříjemná, dala se sice přečkat, ale bez ní by mi už bylo prakticky úplně dobře. Sakra!

Abych se trochu posunula k normálnímu životu, koukla jsem na stránky na našem výzkumném Callcentru, kde mám DPP brigádu, a zeleně tam na mne svítily volné odpolední směny. Paráda. Tak jsem si hned celý týden vzala, nevěda ovšem, jak se mi bude mluvit a jestli to fyzicky zvládnu. Zkrátím to. Jakž takž jsem zvládla dvě, ale sedět od tří do osmi hodin mi teď nějak dělá větší problém než dřív. Od toho nepřetržitého dlouhého ohnutého sezení nad notebookem mě prostě hodně rozbolela záda. Tak to fakt k bolestem levé nohy v kyčli a tříslech můžu potřebovat.

 

cinkátko

Vlevo achátové cinkátko, cinká hodně

Peníze jsou sice potřeba, ale záda asi víc. Takže ostatní tři směny jsem poraženecky vzdala. Snad se to, proboha, časem zlepší! No, kvůli té noze si vlastně asi i sedám nějak jinak, to bude možná tím. Probírala jsem to s kamarádkou, co vrtá do fyzioterapie, a ta usoudila, že to rozhodně chce čas. Tak jo tedy, vrčela jsem. „Nezapomeň, že ses málem zrakvila. Bylas jakou dobu v bezvědomí, po probrání jsi blábolila docela nesmysly, tak se teď hoď do klidu, nemachruj a nech organismu čas na návrat do trochu původního stavu.“ Tak dobře. Ale jak dlouho to hodlá trvat, krucinál?

Pořád si říkám, už aby mi dali alespoň  nějaký ten miniaturní důchodeček, z 5000 korun tady zaplatím elektřinu, internet, vodu, v Čechách mobil a ještě pár korun zbude. Abych třeba mohla pracovat jen pár dnů do měsíce. Nebo pár hodin přes den. Protože ta práce mě v podstatě baví, bo je to práce s lidmi. Když žádnou nemám, připadám si nějak stará, vykolejená, neužitečná... Jenomže ta doba sezení u notebooku není teď nějak ok. Mám ho jenom na tu práci. Když žádnou nemám, leží tam v komoře a sosá proud, jinak všechno dělám na mobilu, i tohle píšu na mobilu.

S tím si můžu sednout, lehnout, jak a kdy potřebuju. Zkroutit se nebo narovnat se... S notebookem bych si, pravda, taky mohla třeba lehnout. Ale jednou, ještě v Radimi, jsem to zkusila a nedopadlo to. Já totiž v horizontální poloze dost rychle usínám. Dlouho to jenom vyzvánělo, monotónně... A pak najednou někdo zvedl telefon a promluvil a jéjej, to byl úlek a zvláštní návrat do reality. Takže tudy stezka nevede.

Od úrazu vlastně uběhly v tuto chvíli tři týdny. A nebyl to rozhodně lehký otřes mozku, ale spíš dost bytelný. S krví z hlavy i z ucha a s hematomem pod lebkou. Tak počkám. Třeba se to opravdu časem pomalu samo srovná. Alespoň do toho stavu, v kterém jsem byla ještě 4. března ráno. Jak dlouho to bude trvat? Kdo ví, ale žít se musí, takže tak.

Jo, ještě drobnost doplním. Klaun v rámu s cinkajícími hvězdičkami už se mi nezjevuje. Zjevil se hned ty první dvě noci po sobě, jednou za rozsvíceného světla, jednou za tmy, teď už ne. Možná i škoda. Vypadalo to trochu jako upoutávka na nějakou akci. Ale co já vím... Třeba už ta akce proběhla.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková