Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak mi fešní policisté dali ve špitále číslo na WhatsApp, kam prý mají zavézt mou koloběžku. Seniorka jede na jih

03.04.2024
Jak mi fešní policisté dali ve špitále číslo na WhatsApp, kam prý mají zavézt mou koloběžku. Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Bastet beze mne doma nestrádala...

Nohy jsou jak tekuté. Jak se mi podařilo se nasunout na samotný okraj postele, trochu jsem si chrupla na levoboku a jak jsem se chtěla po chvíli převrátit na záda, tak tam nebyla ta železná zábrana a jak jsem ležela na samém krajíčku, tak jsem sebou jednoduše břinkla na dlaždice u postele, až hlava zaduněla. Chudák hlava... Aha, tak tohle asi nebude úplně dobře.

Zkoušela jsem, jak vstát, ale nijak to nešlo. Musela jsem poprosit bzikadlo. Že jsem spadla z postele a nemůžu vstát. Během chvilky tam byli chasníci, popadli mě a silou mě vyzvedli do postele. A zvedli kovové bočnice postele. Tak a mám po žížalkách...  Moc už si z celé slavné neděle nepamatuju. Asi jsem i jedla, ale tak jsem se tím pádem rozladila, že všechno nějak v paměti zaniklo.

Jo, myslím, že mezi snídani a obědem bylo „koupání" Teda ne že by mě zavezli do koupelny, jako kdysi v Kolíně při mrtvičce. Ale přišla tři veselá děvčátka, plácla mi na břicho nějaký mokrý asi ručník namočený nečekaně hodně teplou vodou, že jsem skoro leknutím vykřikla, to prostě nečekáte.  Pak si mě všelijak obracely dívčiny a nakrucovaly, až mě celou tou teplou vodou umyly, utřely, navlékly čistého modrého „andělíčka" A bylo hotovo. Kupodivu v posteli fakt mokro nebylo, hned potom jsem asi usnula. Oběd moc nepamatuju, večeři taky ne, jak mi někdo vešel do pokoje za jakýmkoliv účelem, vím, že jsem loudila, kdy už půjdu domů, že tam mám tu kočku, což se tvářili, že to celkem chápou, ale...

V pondělí ráno byla jakási vizita, pan doktor na moji tisící prosbu jít domů se ptal, jestli si myslím, že to zvládnu. Na což jsem s naprosto jasným sebevědomím odvětila, že jo, a tak mi přislíbil, dobrá, tak zítra. Že přijede ambulance, naloží mě a odveze. Že možná v domácím prostředí budu nucena k nějakému normálnímu pohybu, což by mohlo být i dobré. Že to neustálé ležení už nejspíš není úplně nutné. Hurá, řekla jsem si, to vypadá, že zítra, po snídani, bych mohla být opravdu doma u Bastet.

 

A zatím doma Bastet...

Po chvilce přišla sestřička, zářivě se usmívala a ohlásila mi, že mám návštěvu. Vykulila jsem oči, proboha kdo? Usmála se na rozloučenou, odešla a vzápětí napochodovali dva fešní policajti. Koukala jsem na ně jak na zjevení a čekala co bude. Pokuta? Jeden starší, jeden mladší, ale byli to prý ti dva, kteří mě sebrali s krvavou hlavou z chodníku, když jsem se válela na zemi a na koloběžce s hlavou v záhonu vedle šutru, mezi travinama. Hezky se radovali, jak jsem to pěkně přežila - byli to oni, kteří mi zřejmě zachránili život tím, že mě hned štandopede zařídili odvoz do téhle univerzitní nemocnice.

Po krátké chvilce jsem se zeptala, kde mám koloběžku. To se zasmáli oba a řekli, že je u nich, že si právě přišli pro adresu, aby věděli, kam ji dovézt. No logicky, v občance mám ještě českou adresu do Radimi.  Docela humorné bylo, že jsem si hned nemohla vybavit správné číslo domu. Tak mi dali telefon na WhatsApp a že si kdyžtak napíšeme. A odešli. Zalovila jsem v mobilu a našla, že jsem číslo zadala kupodivu správně, tak jsem jim ho po WhatsAppu potvrdila. Poděkovali a popřáli mi šťastný návrat domů, a až tam budu, abych jim dala vědět. Od té doby fakt miluju zdejší policii. Prostě proto, že funguje. Lidsky.

K obědu byla zase ta dobrá cizrnová hustota, grilovaná prsíčka s hráškem a mrkví a pomeranč. Prsa jsem zase většinou nechala, zeleninu všechnu snědla. Odpoledne, místo úplného klidu, přišla sestřička a zbavila mě čůrací hadičky. Kdyby něco, tak jsem prý měla plenu. Potupný teda dost, ta představa, že budu třeba muset močit do pleny. Ale už to vypadalo nadějně s tím propuštěním. Odjet bych měla zítra, po snídani, povídal pan doktor ráno. Tak to snad už vydržím.

K večeři byla hustá krémovitá žampionová prý polévka, zeleninová omeleta a hrášek s mrkví plus jogurt a voda. Tak vodu jsem nechala ležet, z omelety jsem si jen kousek uřízla, myslím, že byla květáková, hrášek s mrkví, přílohu, jsem slupla a hubený jogurt taky. Jo, myslím, že ještě jablko bylo. A už jsem se začala těšit, že zítra po snídani pojedu domů. Ještě jednou se vyspím a už to bude. Moje nálada nemohla být na noc lepší.

 

Hlavička bez vlasů, ale s modřinama

Ráno po snídani jsem se začala pídit po odjezdu. Sestřička se mě zeptala, jestli jsem byla „pípí". Myslela tím, jestli jsem se počůrala. Rezolutně jsem zavrtěla hlavou a sdělila jí, že do postele nemočím od dětství. Zatvářila se vážně a povídala něco o tom, že to je špatný, že musím, jinak nepůjdu domů. To mě dost šokovalo - a opravdu, celé dopoledne se vůbec nic nedělo, žádná ambulance nepřicházela. Kupodivu pro mne měli i oběd. Nemočí, tak pokračovat v léčbě, patrně někdo rozhodnul. Začala jsem být trochu zuřivá. Celé odpoledne jsem se já ptala, kdy už pojedu, a ony se ptaly, jestli už jsem se potento. Přišlo mi to natolik potupné, že jsem se jim pokusila svoji bídnou angličtinou sdělit, že do postele prostě ne, to že si radši nechám vyvalit bok. No, něco z toho jedna z nich patrně pochopila a zeptala se - když vás odvezeme domů, tak doma na záchod půjdete? Odpověděla jsem, že ano a možná, že hned. To jí trochu překvapilo, asi pochopila, že si radši způsobím v nemocnici zdravotní problém, než bych pomočila postel. A slíbila, že tedy pošle tu ambulanci.

Celý seriál Leiných dobrodružství najdete ZDE.

Večeři jsem už nedostala, už se mnou asi opravdu nepočítali, ale ambulance taky nepřicházela. Volala jsem přes pípadlo, co je, kde to vázne, že čekám na ambulanci, která nejde a že už je dost pozdě. Kamarádka, která měla klíče od mého domu, volala někdy po desáté, že kde jsem, že byla v Hyperberu na nákupu, což je ode mne kousíček, že měla klíče s sebou, ale když se nikdo neozýval, že šla domů, že tam nehodlá v noci sama pobíhat po parku, až se jim uráčí mě dovézt. A domluvily jsme se. Že si prostě dneska v noci ještě lehnu a tu noc tam přečkám. Že zítra má volno, takže nebude problém. „A pořádně jim to tam podělej. Ať mají radost." Jasně, chtějí to, mají to mít. A tím jsme hovor ukončily. V tu ránu, někdy kolem jedenácté vtrhnul dovnitř kulatý jedinec s vozíkem, já jsem se zaradovala, potvrdil mi, že je z ambulance, ale zavřel za sebou dveře a zmizel. Asi se mě lekl či co. Když se dlouho nevracel, zavolala jsem to na pípadlo, ze zdi mi odpověděla osoba něco ve smyslu aha, a tím to bylo vyřešeno.

Natáhla jsem se na posteli a skoro okamžitě začala dřímat, čekání od rána, úplně na nic, mě docela vyšťavilo a sebralo energii. Jak jsem tak čekala na definitivní usnutí, přestalo se mi chtít čůrat a už to vypadalo, že ráno se zase zeptají, jestli jsem byla pípí, a já zase řeknu, že ne. Ve chvíli, kdy mě definitivně přemohlo usínání, najednou se rozletěly dveře a najel chlapík s vozíkem. Mohlo být po jedenácté v noci. Přišlo mi trochu na hlavu teď někam jet, ale trval si na svém, že je ambulance a že mě má odvézt. Bránila jsem se, že nemám klíče od domu a že kamarádka ten kus v noci nepůjde. Tak ji zavolejte. Tak jsem ji zavolala, byla překvapená a naprosto jasně sdělila, nejspíš i španělsky, že teď v noci nikam nepoběží, že se prostě bojí pobíhat v noci dost rozlehlým parkem, že musíme my dojet tedy k ní a že mi předá klíče u ní.

Najednou byl odjezd, na který jsem čekala celé hodiny od rána, neodvratný. Řidič souhlasil se zajížďkou, přešoupli mě na jeho sanitní lehátko, dali balík s nějakými prý mými věcmi k nohám a už jsme se, jako by mě ukrad, řítili chodbami, výtahem dolů, pak dalšími chodbami, okolo příjmu, kde mi několik lidí mávalo, a byli jsme venku. Tam byla pěkná zima a já jsem byla jen v tom modrém „andělíčku". Naštěstí mě saniťák brzy dotáhl k sanitce, šoupl dovnitř a už jsme uháněli nocí tmou, ví bůh kudy, přišlo mi to nějak daleko, pořád to drncalo, patrně „mrtvý policajt" - je jich tu docela hodně. A po nějakých deseti, patnácti minutách jsme zastavili u domu kamarádky. Nepoznala jsem to, vleže nebylo nic vidět, takže jsem ji nezavolala předem, vytáhl ji až řidič zvonkem. Předala mi klíče, pak jsme si jenom zamávaly...  my, sestřenice... a já jsem se konečně vydala sanitou na cestu ke mně domů za Bastet. Svíraje v dlani klíče, měla jsem pocit podivného vítězství.

U mého příbytku saniťák zastavil, vytáhl mě do zimy na chodník, z vozu ven, podle předpovědi mělo být v tu chvíli 9 - 10 °C. Otevřel branku a zavezl mě k zamčeným dveřím a mříži do domu. Teprve tady těsně u dveří nějak povolil lehátko, to sjelo dolů a mohla jsem se konečně posadit a spustit nohy dolů, vylovila jsem z balíku mých věci kroksy a teprve tehdy mi dovolil vstát. Bylo to hrozný, moc to nešlo, ještě že tam byl a zachytil mě. 

Cítila jsem hroznou slabost a že nemůžu stát pořádně. Že se nesmyslné kymácím. přitom hlava se mi nemotala. Byla to prostě nějaká slabost asi z devíti dnů ležení. Čert ví, co to znamená a jak to dopadne. Když jsem vybrala všechny klíče, na kolik zámků tu bylo zamčeno, odemkla jsem a hned jsem cvakla světlem a byla jsem  - konečně doma. Dovedl mě opatrně až k mojí milované květované pohovce, na tu jsem se sesula a byla v tu chvíli bezmála šťastná. Poděkovala jsem, ještě jsem poprosila, aby mi podal hůl, která byla pověšená za dveřmi na obraze nad stařičkým křeslem, co z něj v Radimi vyběhla myš. Rozloučila jsem se a několik minut před půlnocí jsem byla konečně opravdu doma, knihy všude a obecný binec taky... Saniťák odešel, zabouchl vchodové dveře od bytu a tím bylo zamčeno zvenčí a konečně hotovo.

Moje zlatá, milovaná Bastet samozřejmě - nepřišla. Slyšela cizí hlas, takže zůstala radši spát v bezpečí, tam, kde se uložila. Holt to není psí povaha. Její skleněný jídelní talířek byl ale dokonale dočista vysmejčen, takže všechno v pohodě. Na chvilku jsem natáhla nohy na podlaze před sebe, otevřela jsem jí kapsičku, kterou tam zanechala kamarádka, a byla jsem skoro blažená. Však ona přijde, když bude mít hlad. Teda, bylo mi v tom „andělíčku" modrém  trochu chladno, ve špitále bylo vlastně příjemné teplo, ale tady je přítomen  ten fakt, že je tu většina otvorů od minulého června otevřená a domem volně chodí průvan. Že žiju vlastně venku, akorát zakrytá střechou, pod kterou bloudí veškeré větry, které Torrevieju postihnou... Ale aťsi. Jsem konečně tady! Mezi svými knihami a někde tu spí i moje stařenka šestnáctiletá - kočka Bastet.

29. 3. bude mít narozeniny. Ty šestnácté. A já jsem u ní doma! Konečně. Na chvilku to vypadalo skoro jako absolutní blaženost a že všechno dobře dopadlo. A taky už jsem se těšila na vlastní tvrdou pružinovou matraci, jak se převléknu do teplého svetru, jak se konečně po devíti dnech vyspím ve svém. Jak málo stačí člověku ke štěstí...

 

QRcode

Vložil: Lea Hniličková