Z JIPky na normální pokoj. Do tak měkké postele, že jsem jí málem propadla a z níž nešlo uniknout. Seniorka jede na jih
30.03.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Od čeho mám modřínu na zápěstí?
Tedy jestli jsem si myslela, že pobyt na normálním pokoji bude nějaké super lábuž - gaudium, hogo fogo svoboda nebo tak něco, tak ne. Jediné co byl veliký zisk, že mě odpoutali od všech snímačů. Tedy kromě čůrací hadičky. Konečně jsem mohla normálně spát, vrtět se v posteli jak vorvaň ve vaně, kroutit zprava do leva a zase zpátky a toho jsem si tedy první noc ze čtvrtka na pátek užívala, jak zmámená.
Mým zádům pětidenní pobyt vleže na zádech moc dobře neudělal, ale tady už byla možnost si je trochu protáhnout. Někdy doma „cvičím" pozici kobry a tady to taky šlo skvěle, akorát mi při tom nějak divně hučelo v hlavě a celkově v ní byla nepohoda, takže jsem si kobru zkusila jen párkrát.
Pro komunikaci, kdyby něco tak s personálem jsem stále měla bzikadlo u postele, které se mnou komunikovalo ze zdi pod televizí, další ovladač, který mi zůstal, bylo polohovací zařízení postele. Ono posadit se v té měkotě vlastní silou nebylo nic moc, ale podpora pod zády, která mě vynesla do sedu, byla super, ovšem to jsem měla i na JIPce. První věc, na kterou jsem použila bzikadlo, jestli by někdo mohl proboha vypnout televizi na zdi a zhasnout světlo. Stěna pod televizí mi odpověděla, že ano a za chvilku opravdu přiběhla slečna a vypnula to. Pocit pohody se zvýšil.
Pokrmy se nezměnily, takže hned druhý den ráno byl „chleba", džem, káva a jogurt. Půlku té chlebové veky jsem si pomazala mocnou vrstvicí džemu, jogurt taky ušel. Cítila jsem se celkem obstojně akorát jsem pořád nechápala tu zamřížovanou postel, ze které prostě nešlo odejít. Několikrát jsem se sestřiček ptala, jestli by to mohly dát dolů... Nemohly.
Krmili tu stejně dobře jako na JIPce, takže kuřecí prsa se zeleninou přišla k obědu a jelikož si asi všimli, jak nedojídám, a zrovna maso nechávám, tak použili milou fintu, v pátek mi přinesl oběd fešný mladík - patrně asistent a celou porci těch ogrilovaných kuřecích prsíček mi nařezal na malé ovčičky. Celou dobu se u té práce krásně a mile usmíval, popřál mi anglicky „dobrou chuť" a tak jsem si řekla - tentokrát to prostě musím sníst, když mi to takhle pěkně a sám od sebe připravil - a snědla jsem.
Rozhodně jsem se nemusela přemáhat, kuřátko bylo vypečené skvěle, zelenina k němu výborná, překvapením byla cizrnová - no, oni tvrdí, že polévka, jenomže byla to dost hustá kaše, ale skvělá. Tak hustá, že jen tak vypít nešla, ale podařilo se, když opravdu chci něco slupnout, tak mi to jde. Zeleninový salát neměl chybu, a obří jablko! Jablka dávali vynikající sladké, jemně nakyslé chuťové kvality. Takže tentokrát jsem oběd zvládla celý.
Celou dobu jsem si lámala hlavu otázkou, co budou dělat, když začnu řvát, že se mi chce na velkou. Leč nechápu, jak to provedli, ale od pondělka, kdy mě do nemocnice donesli, jsem nebyla ani jednou. Asi na to něco mají, co do mne cpou. ostatně před každým jídlem jsem musela polknout nějakou tabletu a dávali mi injekce do břicha... Nebránila jsem se, nevyzvídala, ostatně stejně by mi to bylo k ničemu.
Přesto, že o mně pečovali jak o vlastní, zachovala jsem si darebnou nevděčnost, neboť v té měkké posteli s bočními železnými zábranami jsem se cítila trochu jako ve vězení a pořád mi v hlavě vězelo, jestli by třeba nešlo zdrhnout. Nebo aspoň si vyrazit na špacír chodbami špitálu... Měla jsem spoustu času na prozkoumání bočnic postele, ale žádnou možnost k útěku jsem neobjevila.
Tam někde je můj dům a Bastet…
Z darebných myšlenek mě vyvedla sváča - dva balíčky sušenek Marie a káva, „chleba" a nějaký džem. Tak jeden balíček jsem si dala a džem jsem zvládla lžičkou.... No cpali mě tam, snad abych fakt přibrala... Po osmé hodině večer přišla ještě večeře. No, jak už jsem porušila ty svoje jídelní zvyklosti, tak jsem to snědla. Paella s bramborami jako přílohou, zeleninový salát a pomeranč na noc – no, nejezte to, že jo...
Ráno druhý den jsem se probudila s tím pocitem, že se můžu vrtět, ležet na břiše, ale byla jsem poněkud podivně zamotaná do čůrací hadičky, takže jsem snad půl hodiny strávila hledáním, kudy vlastně vede a jak se z ní vymotat, pytlík mi ve finále upadl na zem, takže jsem lovila - no, veselé zpestření časného jitra....
Po snídani jsem se hodila do pohody a čekala na odpoledne, jelikož jsme se dohodly s kamarádkou, se kterou jsme ondyno stěhovaly vrchní díl kredence a teď jsme byly domluvené, že mě přijde navštívit, což tady nejde jen tak. Jako nepříbuznou by ji nevpustili, tak abych věděla, že mám sestřenici, že to nemůžou zjistit, jak to je. Pěkné je, že se to španělsky řekne prima - a kamarádka odhalila, že to má logiku, protože jsme prima baby, takže je logické, že jsme sestřenice. Přišla akorát když mi ležel na stolku oběd - zase kuře se zeleninou, v misce nějaká polívka, výjimečně zcela tekutá, a jablko. Když viděla, že z prsa kuřete jsem si jenom udloubla, postarala se o zbytek, takže jsem byla za vzornou, celý oběd jak náleží zmizel.
Hlavně mi ale podala zprávu o Bastet. Že je v pořádku, že do kapsičky, kterou jí koupila, se pustila hned a že už se jí jako cizího člověka nebála. I fotku z akce mi po WhatsAppu poslala. Tou návštěvou a tou fotkou jsem se náramně uklidnila, že moje kočičí babička šestnáctiletá nestrádá. Ještě jsme trochu splkly, domluvily se, že mě snad brzy propustí, tak se ještě uvidíme a odešla. Byl to pro mne svátek. Nikdy bych nevěřila, jak taková návštěva udělá člověku v mě situaci dobře na duši. Pak přišla ještě výživná večeře, kterou jsem, kromě zeleniny, skoro celou nechala a nastala neděle, kdy jsem doufala, třeba, v to propuštění.
K tomu nedošlo, ale vyzkoušeli, zda jsem schopná se obejít sama. Povolili bočnice postele, takže jsem se hned hrnula ke kraji a jako že vstanu. Naštěstí tu byli dva chasníci každý z jedné strany, takže když jsem udělala první pokus, a hned se začala sunout k zemi, zachytili mě a odvedli cca 3 krůčky do křesílka, na které jsem ráda dopadla a jenom se divila - sakra, co to je? Mám rozbitou hlavu, tak proč nefungujou nohy?! Nechali mě sedět v křesílku a odešli s tím, že kdyby byl problém, tak mi dali na dosah bzikadlo.
Zpupná pejcha, která ve mně v tu chvíli dlela, mi zavelela, zvedni se a aspoň si obejdi pokojík. Nějak jsem se zvedla a po dvou vratkých, rozkinklaných krocích jsem sebou potupně práskla, naštěstí na postel, na kterou jsem se pak pracně vysápala celá, hlídaje stále čůrací hadičku, a nakonec, s pocitem vítěze, kterého poněkud zmlátili, jsem ulehla na levobok a přemýšlela, co to sakra je, že mám ty vratké nohy, že se klepu jak malej drahej pes a do těla mi vlezla hrozná únava. Když jsem si přeci namlátila hlavu a ta celkem začíná normálně fungovat a nebolí.
Pokračování mých nemocničních lapálií již příští týden.

Vložil: Lea Hniličková