Nečekané probuzení ze snu o češtině a frgálech a přímo šokující návštěva. Seniorka jede na jih
24.03.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Kafíčko a skvělé frgále? Už jsem se nemohla dočkat. Místo toho mě ale čekal výhled oknem nemocničního pokoje.
Omlouvám dlouhou pauzu. Má důvody. Pokud se mi přihodí něco nového, většinou je to dějové a pro mne má dost grády. Prostě příběhotvorná bába.
Přišloť ondyno při pondělku takové příjemné, teplé, prosluněné odpoledne a měla jsem pozvání do apartmánu mé věrné čtenářky. Její hodná maminka, která zrovna přiletěla z Čech, mě pozvala na kafe a na frgály. Těšila jsem se jak děcko, ne že by mi tu chyběla čeština, ale... Chybí a tohle vypadalo na příjemný český pokec u kafe a že si toho spoustu řeknem, jo a jelikož jsem mlsná, taky frgály ochutnám.
Jelikož bydlí obě v Punta Prima, což je ode mne docela daleká čtvrť, dohledala jsem si příjemnou cestu, většinou po cyklostezce, byl to přímo model ideál na odpoledne. Kleštěmi jsem uchroupla na zahrádce dvě strelicie a jednu kalanchoe, zabalila, vstrčila do batůžku, připevnila na řídítka, rozloučila se s Bastet, vysvětlila jí, že nevím, kdy se vrátím, a vyrazila jsem. Jelikož je to dálka a samé cyklostezky, nařídila jsem na koloběžce rychlost 25 kilometrů v hodině. A vyjela.

Zpočátku to vypadalo na příjemnou jízdu, vyhlédnutá trasa mě ale brzy vyvedla z omylu
Cesta byla skvělá, rovná, jen ve městě jsem trošku zakufrovala mezi uličkami, než jsem trefila zase tu cyklostezku, kterou jsem si našla, ale vše se v dobré obrátilo a svištěla jsem dál. Jelo se fakt krásně, rychle, snově. Ta rychlost 25 dělá divy. Ještě jsem ji nikdy nezkoušela, až mě překvapilo, jak to s takovou těžkou bábou uhání. Chvilku jsem tu správnou cestičku ztratila, protože pokračování bylo přerušeno silnicí. Tu jsem přejela, ale tam, kudy jsem měla jet, stálo nějaké auto, tak jsem usoudila – ha, tudy se nesmí, a vyrazila po té souběžné cestě vedle, což ale, jak se po pár metrech ukázalo, byla spíš polňačka a jelo se po ní hůř, prostě kamínky.
Leč dojela jsem až na konec téhle záhady a celou cestu jsem viděla, za příkopem, jak koloběžky sviští po té stezce vedle, po které jsem se nedala. Takže to jsem čistě ztrdlila. Myslela jsem, přímo očekávala, že na konci uvidím odbočku. Skoro všude jsou tu takové, i jenom vyšlapané. Tady ouha – tady ne. Takže hupky do příkopu, přetáhnout koloběžku na druhou stranu a pokračovat. Váha koloběžky je pro mne značná, takže přetáhnout ji přes dost hluboký, poněkud zarostlý betonový příkop mi nějak dalo zabrat víc, než jsem čekala, ale zvládlo se to.

Přetáhnout koloběžku přes tenhle pangejt nebyla právě procházka růžovým sadem
Vidina frgálů mi dodala sil a pokračovala jsem dál. Jízda po tomhle úseku byla hotové blaho, na které snad nikdy nezapomenu, prostě kilometr čistého letu. A po chvíli jsem v dálce viděla domy, ke kterým jedu, kafíčko před očima jako živé, předpokládala jsem tam, alespoň mapa to tvrdí, i dva bankomaty, ze kterých vyzvednu stovku. Na téhle cestě jsem si připadala jako dáma. Cíl mojí cesty už byl blízko, už jsem ho viděla, frgál se mi chvilkami zjevoval, jen nějaký ten ten bankomat musím najít. Pokračovala jsem svižně dál ještě kousek a najednou – nevím.
Nevím, co se stalo, jak to proběhlo a vypadalo, že mé tělo provedlo cosi, co bylo nějak zvláštní. Ráda bych to popsala, ale fakt nevím nic. Poslední, co si pamatuju, že jsem na zemi a objímám koloběžku a bágl s kytkama. O co jsem se snažila, netuším, a od toho momentu naprostá v hlavě tma. Mám takových zážitků ze života broučků a rostlinek v nějaké mezi víc, ale nikdy jsem si je nepořídila v rychlosti 25 kilometrů v hodině, takže mě žádný neposlal do několikahodinového hlubokého bezvědomí.
Probrala jsem se s údivem, kde to jsem, nahá v měkké posteli. Na prostěradlech jsem se zoufale pokoušela o nějaký pohyb, vyhrabat se z toho stavu, lehnout si na břicho, což je moje základní spací poloha večer, když si čtu a usnu... Nešlo to, byla jsem napojena na několik hadiček a kabelů. Tak jsem je všechny z levé strany těla oloupala, ale v tu ránu nastal povyk, přiběhla sestřička a všechno na mne zpátky nalepila, aby umlkly přístroje, které jsem svojí činností rozeřvala.

Probrala jsem se pod lajntuchem, a navíc ta příííšerně měkká postel...
Sestra mě zase otočila, a poté co na mne všechno navěsila, spokojeně odešla. Na pravé straně hlavy, nad čelem, byla moc pěkná přelepka. A se vším tím, když se nemůžu otáčet, si prostě to svoje pohodlí udělat nelze. Vždycky jakmile sestřičky zaslechly, že ze mne něco upadlo, a tím pádem zjistily, že se jim na jipce zase něco začalo vrtět, tak jich hned přiběhlo několik a začaly se starat. Byly hrozně přívětivé, to jo, ale držely mě striktně na těch kabelech a šňůrkách.
Snažila jsem se vyzvědět, proč jsem tam, že jsem asi jen upadla na koloběžce a že nechápu, proč tam jsem. Ta postel mě štvala, byla měkká a nešlo z ní utéct, což byla první myšlenka, když jsem nabyla vědomí. Jestli mě neodvezete domů, tak zdrhnu, vysvětlovala jsem doktorovi. Na to mi doktor odvětil, mohla jste být mrtvá. Máte hematom. Proto jste tady. Tomu jsem s tím rozoumkem, co jsem v tu chvíli měla, nevěřila a stále jsem se domáhala cesty domů. Tak mě uklidnil sdělením, že mám štěstí, že mluvím a pamatuju si něco, teď že musím vytrvat tam, protože ten hematom... Že musíme udělat scan mozku.
Ještě chvilku mě obskakovali, pak už mě celá grupa přikryla lajntuchem, pod kterým bylo chladno, a opustili mě a nechali mě osudu. Na měkký posteli. Jsem zvyklá, na tu moji tvrdou pružinovou postel, tahle mi vůbec nevyhovovala. Měkká, molitanová, tak jsem se aspoň vnitřně vztekala a na požádání mi dodali teplou deku.

Tomuhle tady říkají chleba, kafe ale vaří vynikající
Teď, z větší dálky, to vidím, že jsem byla poněkud obtížný pacient. A oni se mnou měli andělskou trpělivost. Zachránili mi život a já jim málem vynadala. No nakonec jsem nějak usnula, nic moc tedy, ale ráno mě k plnému vědomí probudila snídaně na tácu vedle postele. Skvělý hrnek kafe, chleba, teda oni tomu říkají chleba, ve skutečnosti balená chlebovitá celozrnná žemle. A skvělý jogurt. Řecký, broskvový. Na cedulce, co přijela s tím, se psalo, že mám dietu pro srdcaře. Snědla jsem jen ten jogurt a vypila to kafe. Ne že bych byla moc mlsná, ale zrovna tohle mě na chvíli smířilo se situací.
Po chvíli, kdy jsem dojedla, tácek odnesli a já jsem nějak usnula. Jen z té rozespalosti si vzpomínám, že mi píchli nějakou injekci do svalu do břicha a odebrali krev, ale to jsem nevnímala. Spala jsem a jen jsem si říkala – snad vědí, co dělají. Po půldenní malátnosti přijel oběd. Nějaká omeleta se zeleninou, polívka, tedy hustá hmota nic moc chuti, ale snědla jsem ji, jejich chleba a jogurt. Jenomže já zrovna neměla hlad, z omelety jsem si uřízla kousek.
Zaveleli mi slupnout před obědem nějaký prášek, že prý na tlak. Tak jsem ho smlsla a z oběda snědla jen kousek omelety a zeleninu, co byla jako příloha. Skoro celou hustou polívku jsem vypila. Tyhle husté věci můžu. A tím jsem skončila, jen půllitrovou láhev vody jsem si vzala, pitná kúra mi přišla nutná, pravidelně jsem plnila čůrací trubičkou pytel, zavěšený na mřížích postele. Jídlo jsem nechala odnést. Doma skoro neobědvám a jsem v pohybu a tady jen ležím a nic nedělám. Spím. Nezhubla jsem za ten skoro rok pár kilo, abych je v nemocnici zase nabrala, sakra, říkala jsem si.

Postupně zjišťuju, cože se mi to vlastně přihodilo...
Poté jsem se zase zřítila do spánku a probudila mě někdy v šest svačina. Tou dobou už vůbec nejím, naposled ve tři ve čtyři. Byly dva balíčky sušenek Maria. Znám je, mám jich doma veliký balíky, kdyby byla někdy chuť. Takže jsem se nechala ukecat. Ještě přišla skvělá káva, jejich chleba a džem. Takže ještě padl jamm a jeden ze dvou balíků Mariany. Čtyři kousky kulaté dobroty. Zase jsem se natáhla a upadla do dřímoty. K plnému životu mě probrala až večeře někdy po osmé, to jsem své zásady vzdala a podívala se, co si dám. Tedy hlavně vodu. Vozí nám tu půllitrovky vody Font Vella. Tu dávaji ke každému jídlu.
Další část večeře byl salát v misce. Zeleninový a dobrý, kuřecí prsa, jako příloha mrkev a obrovské jablko. Tedy do kuřete jsem si jen hryzla, fakt nemusím maso od rána do večera, ale skvělou zeleninu jsem zchroupala všechnu, z misky i z talíře. A jablka, která tu dávají, to je prostě veliká dobrota. Porušiv takto svoje stravovací návyky, jsem to všechno Font Vellou zapilla a vydala se na cestu nocí v tý šílený molitanový nebo jaký, pro mne tak nepohodlný měkký posteli. Nicméně usnula jsem, se všemi šňúrkami, co ze mne vedly ke strojovně kolem mne. Dobře napapaná jsem spala jak jezule. Člověk si zvykne i na šibenici, praví rčení, a je to pravda.

...pomlácená jsem snad úplně všude, kde to šlo
Jelikož mě v noci nerušilo močení, to řeší trubička a pytlík na posteli, spala jsem, mám dojem, až do rána bílého, což je u mne zcela neobvyklé. Po snídani, sestávající z chleba a džemu, následoval program. Statný chasník mě odpojil od přístrojů a vyrazili jsme chodbami na scan mozku. Zavezli mě do místnosti, šoupli hlavu do přístroje, sdělili nehýbat a nastalo scanování. Byla to procedura vlídná. Bez mojí nutné činnosti. A když bude to, co mnozí marně hledají, ok, tak že půjdu na normální pokoj. Tedy pryč z jipky.
Ráda bych, ale fakt si do hlavy nevidím, oni tu moc mají, vyčkám tedy. Po dlouhé jízdě chodbami jsem čekala, kde přibrzdí, ale šoupli mě zpátky na jipku, takže v hlavičce asi pořád něco bloudí. Už jsem se začala těšit na oběd, co bude. Jenomže nebylo nic, protože v kritický čas jsem se poflakovala na scanu, kdy, zdá se, zjistili, že mozek jakýsi v té natlučené, děravé skořepině je, ale jinak nic moc. A vyřešili to svačinkou, někdy kolem čtvrté. Sušenky Maria, jamm, chleba. Káva, mimochodem fakt skvělá. A tradiční půllitrovka Font Velly.

Sestřičky nadosah a neustále v pohotovosti, sotva se pokusím o nějakou tu nepatřičnost, už pádí
Vzápětí přišel absolutní šok. Že prý mám návštěvu. Proboha, koho? Naprosto neuvěřitelné. Mezi roletu, která tvořila vstup, vpluly dvě ženské osoby. Trochu jsem na ně třeštila oči, měly obě černé náhubky, tedy masky, takže není divu, že jsem je nepoznala. Netušila jsem, kdo to je. Až jedna promluvila. Alejandra. V tu ránu mi došlo, že za mnou do špitálu, do kterého smí jenom příbuzní, pronikla máma s dcerou, agentura J&M Spanish properties, makléřky, které prakticky do detailu zorganizovaly a provedly celou moji koupi domu skoro před rokem včetně NIE a kterým jsem do smrti vděčná. Spíš bych očekávala, že se objeví lední medvěd nebo něco podobně obvyklého v nemocnici...
Zaradovala jsem se na plné pecky. Jak to provedly, že je pustili na jipku? Nepochopitelné! V každém případě mi přišly sdělit, že si do nemocnice přišly pro klíče, že se postarají o Bastet. Pro klíče přišly, poté co je upozornila jedna moje čtenářka, ta, ke které jsem jela na kafe a na frgále. Nezdržely se dlouho, ale byla jsem jim za tu krátkou návštěvu hodně vděčná. Řekly, že teď se o Bastet postarají, a pak předají klíče k další péči kamarádce, jestli proti tomu něco nemám. Neměla jsem, byla jsem fakt vděčná... Doteď nechápu, jak pronikly.
Člověk by řekl, že tím by mohlo celé dobrodružství toho dne skončit. ale ještě přišla večeře. Polívka zeleninová, kupodivu ne krémová, ale tekutá, kuřátko prsa a zelenina jako příloha. Takže zeleninu jsem zchroupala, do kuřete jsem jenom kousla, jogurt jsem snědla a polívku vypila. Celkový dojem – pečují tu o mě jako o vlastní. To se musí nechat. Jen já, potvora, většinou sním jen kousek a zeleninu. Když odnesli, co jsem nechala, bylo kolem deváté a čekala mě další JIP noc. Ok. Naučila jsem se na tom měkkým zamřížovaným kanapi ležet a spát, takže jsem byla celá spokojená z té navštěvy a z té večeře taky, v nimbu vzápětí. Tož dobrou noc tedy.

Jídlo si užívám, ale opatrně. Přece tu za pár dnů znovu nepřiberu pracně shozená kila.
Ráno proběhla tradiční snídaně a vzápětí ze mne zase odloupali lepítka a trubičky a šňůry, kterými jsem byla připoutaná k obrazovkám práskačkám, zase následoval dlouhými chodbami vejlet na scan kebule. Zase mě šoupli do kruhu, chvilku nechali, asi dělali obrázky, pak jsem chvíli čekala, jak to dopadne, a po té dlouhé cestě chodbami jsem najednou byla sama v normálním pokoji. Ne za roletami, ale za dveřmi. Už jsem se těšila, že mě třeba pustí i na WC, ale nevím. Pořád jsem byla na zamřížovaným lůžku, ze kterého nelze utéct. Hodně se mi ale ulevilo bez těch všech nálepek na těle a hadiček, poutajících pohyb.
Oběd mi tentokrát neutekl, krémová, hustá žampionová polívka, dýňová omeleta se zeleninovou oblohou s pečeným rajčetem, a když jsem zahlídla pomeranč, těšila jsem se jak dítě na Jéžiška. Doma jím pomeranče skoro pořád, tady poprvé.... Tentokrát jsem, kromě omelety, slupla všechno. Z omelety jsem si zas jenom uřízla. Zapila Font Vellou a začala se těšit na normální život, který by na normálním pokoji mohl konečně nastat.
A taky by mě třeba mohli konečně pustit domů, za Bastet...

Vložil: Lea Hniličková