Erotickým symbolem jen se souhlasem manžela aneb Jak Vávra objevil krásnou Židovku se smutnýma očima. Tajnosti slavných
06.03.2024
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Třiadvacetiletá Soňa Valentová jako kuchařka Zuzana Voglicková v historickém dramatu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice
VIDEO Nad jejími křivkami se tajil všem mužům dech i na pozadí hrůz, při jejichž realistickém odhalování tuhla krev v žilách. Její velkolepý úspěch ale brzy skončil v trezoru a normalizační soudruzi tenkrát rozhodně nebyli se svým zdůvodněním daleko od pravdy.
Literární předlohou slavného historického hororu režiséra Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice byl stejnojmenný román Václava Kaplického, málokdo ale tuší, že tehdejší realita daleko předčila hrůzy, zpodobněné v knize i ve filmu. Čarodějnické procesy rozpoutal v roce 1622 v Jeseníku doktor Lorenz a inkvizitor Jindřich František Bobling se do jejich historie zapsal až o třicet let později. Vážený olomoucký měšťan, jehož fanatismus ve filmu skvěle zahrál František Šmeral, rozpoutal peklo s nebývalou vervou, jen aby nashromáždil dostatečně velké věno pro svoji dceru, majetek odsouzených totiž propadal z větší části právě jemu. Sveřepý strážce mravnosti a čistoty víry navíc v Olomouci vlastnil výdělečný veřejný dům.
Perseus - Plameny:
Než mimořádně úspěšný filmový debut krásné tmavovlásky se smutnýma očima Soni Valentové skončil v trezoru, stihlo jej zhlédnout více než 2,6 milionů diváků. V nepřízni normalizačních soudruhů se ocitl kvůli paralele s procesy padesátých let, a nutno přiznat, že nebyli daleko od pravdy. Sám režisér Vávra přiznal, že ho k natočení přiměl proces s komunistickým politikem Rudolfem Slánským, jenž se nakonec stal obětí čistek, které sám odstartoval. Kariéru právě začínající úchvatné slovenské herečky ale naštěstí stažení filmu nepoznamenalo.
Kráska se smutnýma očima
Tak jí přezdívali po celou dobu její kariéry a lidé zpravidla nechápali, kde se v její duši tak obrovská dávka smutku vzala. Až nečekaně pokorná žena byla déle než čtyřicet let nejznámější slovenskou umělkyní doma i v zahraničí, její herecké kreace zahrnovaly filmové, televizní i rozhlasové postavy. Nejvýrazněji zazářila právě ve Vávrově Kladivu na čarodějnice nebo Renčově Requiem pro panenku a díky hlasu i hudebnímu talentu účinkovala i v muzikálech. Kdo po detailech z jejího soukromí nikdy nepátral, mohl by si myslet, že měla celý život ustláno na růžích. Až do vysokého věku si uchovala výjimečný půvab, měla dvě úspěšné dcery, rovněž herečky, byla provdána za uznávaného divadelního i televizního režiséra a role, o kterých se jejím konkurentkám jen mohlo zdát, se jí doslova hrnuly samy. Jenže…
Noc v internátu:
Utajený udavač
Narodila se 3. června 1946 v slovenské Trnavě a odmalička byla hýčkaným jedináčkem svých rodičů. Ve skutečnosti ale jejich jediným dítětem nebyla. Před ní totiž měli už dvě dcery, které ale Soňa nikdy nepoznala. Za druhé světové války jim totiž hrozilo kvůli židovskému původu zavlečení do Německa nebo koncentrační tábor, a tak se rodiče rozhodli ukrýt je v evangelickém internátu. Kdosi je ale udal, gestapo je objevilo a desetiletá Věrka a čtyřletá Emka zemřely v plynové komoře vyhlazovacího tábora Osvětim. Rodiče nakonec válku přežili, jejich „chráněné“ dcerky však nikoli. Nikdy se nedozvěděli, kdo smrt jejich dětí zavinil, zůstala jenom krutá, bolestná rána, stesk a nesmyslný pocit viny, že k ní snad nepřímo přispěli.
Ze školy do Národního
Soňa se od dětství věnovala baletu, hrála na klavír a během studia na gymnáziu přišla na chuť herectví, takže po maturitě složila úspěšně přijímačky na bratislavskou VŠMU. Prokázala opravdu výjimečný talent a hned po absolutoriu dostala angažmá v Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde působila déle než čtyřicet sezón. Na rozdíl od jiných začínajících hereček nebyla zatížena rolemi naivních milovnic, ale od počátků dostávala složité psychologické role a v dramatických, až tragických postavách přímo excelovala. Na jevišti ale uplatňovala nejen talent a půvaby, ale i umění komediální nadsázky. Díky taneční průpravě obsáhla i pohybově náročné postavy a také zpívala. Na filmové plátno vstoupila poprvé koncem šedesátých let nejprve jen hlasem, když namluvila Magdu Vášáryovou ve filmu Vtáčkovia, siroty a blázni a českou herečku Olgu Schoberovou předabovala do slovenštiny v titulu Dovidenia v pekle, priatelia.
Slovácko se nesúdí:
Hvězdou díky manželovi?
Mezitím debutovala v slavném Kladivu na čarodějnice a na Slovensku se stala její první filmovou úlohou půvabná Zuzana v historickém titulu Zlozor. Poté se vrátila před kameru až po pěti letech, a to současně v Čechách i na Slovensku. V českém životopisném filmu Paleta lásky ztvárnila po boku Petra Kostky herečku Jindřišku Slavínskou, na Slovensku si zase zahrála s Jurajem Kukurou ve filmu Koncert pre pozostalých. Souběžně se začala uplatňovat i v televizi, do svých inscenací, natočených často podle kvalitních literárních předloh, ji obsazoval především její manžel Pavol Haspra, kterého poznala, když už byl šéfem činohry bratislavského Národního divadla. Dlouhá léta velice trpěla tím, že jí kolegyně vyčítaly, že dostává role jenom díky manželovi. Že tomu tak opravdu nebylo, dokazovala svými výkony celá léta po jeho smrti.
Na režii rezignovala
Po další přestávce stanula znovu před kamerou až počátkem osmdesátých let, mezitím vystudovala na bratislavské VŠMU televizní režii, které se ale nakonec nevěnovala. Pouze v roce 1985 natočila televizní inscenaci psychologickou baladu o nenaplněném mateřství Plánka, k níž si také napsala scénář podle divadelní hry Federica Garcíi Lorcy. V devadesátých letech rozšířila svůj divadelní repertoár o muzikály, současně spolupracovala s rozhlasem a dabingem a během kariéry posbírala řadu ocenění. Už v roce 1970 obdržela slovenskou divadelní Cenu Janka Borodáča, v roce 1975 převzala za působení na televizní obrazovce Zlatého krokodýla a těsně před pádem komunistického režimu získala titul Zasloužilé umělkyně. V roce 2006 pak na Slovensku obdržela vysoké státní vyznamenání, Řád Ľudovíta Štúra II. třídy za zásluhy v oblasti kultury.
Requiem pro panenku:
Milující hromosvod
Její životní láska Pavol Haspra, kterému porodila dcery Katarínu a Natálii, byl o sedmnáct let starší a jejich vztah byl prý velmi živý a kontroverzní. Manželi byli osmatřicet let a herečka na něm obdivovala především obrovskou pracovitost, kterou prý zdědily i jejich dcery. „Neuměl nepracovat a také měl obrovský smysl pro spravedlnost, Bylo mu jedno, když se s nějakým hercem pohádal. Když ho potřeboval, tak ho obsadil,“ zavzpomínala před pár lety v rozhovoru pro server pluska.sk a dodala: „Když mě potřeboval, hrála jsem, a když nepotřeboval, nehrála. Občas si na mě zanadával, poplakala jsem si, ale potom jsem pochopila, že jsem hromosvod.“ Vážné zdravotní komplikace se u něj projevily ze dne na den, podle lékařů měl ale Haspra nakonec štěstí v neštěstí, protože průběh zákeřné leukémie u něj nabral rychlý spád. S nemocí bojoval čtyři měsíce a zemřel koncem března 2004. Bolesti ho ale začaly trápit až v posledním stadiu.
V zajetí sekty
Manželova smrt obrátila Sonin život naruby, hledala útěchu ve víře a říkala, že všechnu svoji lásku dává od té doby Bohu. Svoji víru propagovala, kudy chodila, dcera Katarína si dokonce posteskla, že od otcovy smrti už prý nejsou rodina. Začala žít podle pravidel Svědků Jehovových a víra prý komplikovala i lékařskou péči, protože ji odmítala. V roce 2016 ji postihla náhlá cévní příhoda, která se naštěstí neprojevila na její řeči a paměti, nebyla pak ale schopná chůze, takže strávila poslední roky života v domě sociálních služeb v Petržalce. Mimořádná slovenská herečka s nejsmutnějšíma očima Soňa Valentová zemřela 10. prosince 2022 ve spánku, v bratislavském domově pro seniory. Veřejné rozloučení rodina odmítla, takže fanoušci na ní mohli uctít její památkou jen zápisem do kondolenční knihy, umístěné ve foyer Činohry Slovenského národního divadla.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Korzár.sk, Wintonfilm, SME, pluska.sk)

Vložil: Adina Janovská