Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vtrhla jsem na kruhák! Všichni okolo si mě všimli a většina poděkovala zatroubením... Seniorka jede na jih

02.03.2024
Vtrhla jsem na kruhák! Všichni okolo si mě všimli a většina poděkovala zatroubením... Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Španělé jsou vášniví milovníci kruhových objezdů

Milí automobilisti i čtenáři, vám všem se předem omlouvám a děkuji za pochopení... Byla jsem poprvé samostatně na trhu. Po dlouhé rotaci na kruhu a seznamování se s hustým provozem objezdu, když jsem se konečně odstředila do bezpečí, zůstala jsem bez halíře, respektive bez centu. Respektive zbylo mi pět centů a zaplaťpámbu - oudy v původním stavu. Za posledních 5 eur a 75 centů jsem nakonec na trhu pořídila překvapivě celkem dost ovoce. V podstatě přesně tolik, kolik jsem byla schopna v pohodě já unést a koloběžka uvézt.

Vymýšlela jsem dlouho cestičku do trhu přes méně kruháků, jenomže ono to prostě nejde. Normální nejbližší cestou leží a kroutí se čtyři a basta. Křižovatku na světla tady prostě popírají jako neexistující fakt, leda snad v městské houštině nějaká existuje. Jinou cestu jsem sice našla, ale tou se mi nechtělo, bo je dvakrát delší.

Nejdříve jsem otestovala provoz v naší ulici, výjezd s odpadky do kontejnerů na rohu byl užitečný a nutný, už jich tu bylo moc. Nejsou tu popelnice, odpad se nosí do kontejnerů. Plus minus tříděný odpad, akorát ty s nápisem Rest tu mají funkci našich nádob na směsný odpad a strká se tam skoro všechno. Dojem, který ve mně u kontejnerů vznikl, byl ten, že venku vcelku nic nejezdí, je klid, takže jsem si vyrazila na pohodový výlet. Už na prvním malém kruháčku se ale ukázalo, že provoz nějak zhoustl.

Na druhém, větším kruhu  bylo jasné, že provoz zhoustl hodně, ale šlo to projet normálně, protože je obrovitý, nějak převratně moc toho po něm nikdy nejezdí, nikdo nespěchá a taky všichni vlastně jeli tam, kam já. Což ovšem vytvořilo logicky problém u dalšího velikého kruhového objezdu na hlavní silnici. Před tímhle, podstatným, už se auta začala štosovat za sebou, vytvořila se fronta, takže bylo jasné, že na kruhu už je pěkně husto a zřejmě funguje systém zip.

 

cesta na nákup

Cesta na nákup

Zpomalila jsem, abych se nemusela řadit k chodníku. Čert ví, kam ta všechna auta teď pojedou, a já řidítko za jízdy nepustím, abych ukázala, že chci po kruháku dál, doleva - mezi auty bojím... Auta vedle mne pořád stála a já jsem pořád pomalinku jela. To první auto na výjezdu už blikalo, že jako pojede doprava... Jeď do háje třeba, ale já tam nepojedu, řekla jsem si v duchu a záludně ho v poslední chvíli objela ke straně ridiče, aby mě nenatlačil do směru, do kterého nechci. Musím říct, že takový úspěch člověk neutrpí ani na divadle. Vtrhla jsem na kruhák. Všichni v okolí si všimli mého výstupu a většina poděkovala zatroubením...

Podstatná bába s bojovým výrazem na bílé koloběžce, v červeném svetru v naprosto nesmyslném místě rozhodně upoutala. Auto, které už jelo po kruháku a chtělo tím stejným směrem jako to první, které  jsem objela, způsobně přibrzdilo, žádný plech nezachrastil, moje kolečko pět centimetrů od jeho stojícího kola, pořád jelo, už za toho mocného troubení asi trochu překvapených řidičů. Slyšela jsem v tom:  „Proboha, co to je a co to tu dělá a kam to teď uhne?“ Já jsem si v tu chvíli mezi těmi všemi auty říkala něco dost podobného a připadala jsem si trochu jako v dětské hře Pletla v kytku rozmarýnku devatero divný květ, když to někdo poplete. To jdou dva kroužky proti sobě, proplétají se, rukama se pozdravují a jednou zprava a jednou zleva. No a teď to zrovna někdo splet. Že by já snad? Ale kam tedy teď?

Tvářila jsem se asi zpupně a že vím. Život mě naučil tvářit se, že mě nic nevyvede z míry, umím se násilím uklidnit. Dokonce i za jízdy. Ani z původního směru mě nic neodklonilo, nikdo nic nekřičel, jen troubili, a najednou tady já - prostě jedu, ale já teď...

 

kruhák 1

Kroužím a kroužím...

Poněkud kroužím! Jelikož jsem se svojí vlastní šikovností dostala na kruháku do úplně vnitřního kruhu, nebylo jak uhnout do kterékoliv z ulic. Měla jsem největší chuť vjet na trávník, do středu kruhu, tam za mnou nikdo nepojede, slézt, sednout si na zdobný kámen a počkat  na půlnoc, až všichni zalezou. Jo, to by šlo a všem by se nám ulevilo...

Ani jsem se nepokoušela hned uhnout do ulice mezi Carrefour a Mercadonu, kudy se jede k tržišti, to bylo v tu chvíli z vnitřního kruhu neproveditelné. Stejně ještě chci do Carrefouru k bankomatu, vyzvednout stovku €. A tak jsem zůstala kroužit. Velká  centrifuga, fakt... V nejhorším pojedu pořád a časem koloběžce dojde baterka. Ale co pak?

Naštěstí jeli všichni opravdu pomalu, nevím, jestli mojí zásluhou, že mě nikdo nechtěl mít namotanou pod blatnikem, možná předpokládali, že nějak vysublimuju. Hustota provozu taky zpomalila, a tak jsem si dala celý ten kroužek svojí pomalou rychlostí u středu kruhu ještě jednou, v naprosté nejistotě, jestli a jak se mi podaří to ukončit. Bylo mi tam vlastně docela bezpečno, když jsem nechtěla moc nikam uhýbat. Ale musela jsem, vždyť už je to ostuda. A za hodinu trh končí. Tak klid a lehce pravou... Lehce. A tak jsem si tu radost dala ještě potřetí. Už to vypadalo, že to bude zábava na zbytek dne.

Aut neubývalo, ale naštěstí náhle řidič z vnějšího kruhu, k jehož  okénku jsem  se zrovna před chvilkou začala statečně sunout, bliknul pravou, vyjel z kruhu, já pořád vedle něj, a tak mě vyvedl po své levé ruce na silnici, vedoucí podél Carrefouru. Celá šťastná, že spolu už nepojedeme další kolečko, jsem odjela z té kulaté zapeklitosti s ním a i se mi jakousi myškou podařilo opustit hlavní silnici a trefit se na odbočku na parkoviště, kde jsem se teprve opravdu uklidnila. Je fakt, že auto, které vyjelo za námi, pro jistotu na vteřinu přibrzdilo, řidiči jsou tu fakt hodní.

 

kruhák

Podle naznačených šipek je zelená, podle potřeby jedu já

Myšky se mnou bydlely v Radimi, myšky tady asi budu produkovat na silnicích. Můj odzkoušený jezdecký styl. Nikdo mě nečeká a všichni radši zpomalí, jak mě zahlédnou. Baba bláznivá, taky už by mohla mít rozum? Ne...

Vydala jsem se ke Carefouru, kde by měl být podle mapy bankomat, protože s hotovostí, kterou jsem měla, bych se na trhu nemohla moc rozdovádět. U strašně dlouhé, úplně hladké stěny stála u jediných úzkých dvířek slečna v černočervené uniformě a dloubala do mobilu. Zeptala jsem se na „bankomat“. Upřela na mne zrak, patrně chtěla porozumět, ale s tím slovem bankomat se zřejmě setkala prvně v životě. Porozuměla mi, až když jsem vyslovila Sabadellbank bankomat. Mávla rukou směrem, kterým skutečně, za dva kilometry, je budova Sabadellbank v sousední obci, v La Siestě. Na moje vytrvalé opakování slova bankomat s bezradným úsměvem zavrtěla hlavou. Zcela evidentně by ráda bábrdli pomohla, ale to, co tu hledala, v jejím rajonu prostě nikde neprodávají. A dál se věnovala svým esemeskám.

No, a jsem nahraná. Mám pět eur a pár centů, a co teď? Ale na pět kilo pomerančů by to přesně stačilo i v Mercadoně, takže na trhu určitě pořídím. A ty z trhu chutnají líp. Tak jsem se zase vypravila k silnici, netřeba zdůrazňovat, že v protisměru, jinak to nešlo, a pokračovala jsem k čtvrtému, poslednímu kruháku na mé cestě, který naštěstí jenom tečuju. Můstek, který na něj navazuje, vede nad dálnicí, je dost vyklenutý, musím pokaždé sestoupit a chvíli koloběžku v předklonu tlačit. Hm... Být hubené chrastítko, tak bych to, panečku, normálně vyjela!

 

nákup 1

Ovoce z trhu za necelých šest euro - s tím nějaký čas v pohodě vystačím

Musím říct, že po těch skoro třech kroužcích mezi auty jsem měla docela dost. Za mostem jsem chtěla jet dál po silnici, k vjezdu pro auta, ale jelikož nevím přesně kudy, jelikož experimentování jsem pro tento den měla už dost a jelikož mi můj čtenář z Moravy ukázal před časem kratší cestu, takovou kamenitou polňačku, kterou jezdí na kole, vrátila jsem se na ni. Nějaká paní s nákupem, bělovlasá mladice zhruba v mém věku s hrkotajícím vozíkem-taškou s docela velkými kolečky, plnými pórku, a kdo ví čeho ještě, se na mně z dálky zubila a vysvětlovala, ukazovala na moje kolečka a říkala, že tam pro mne je moc špatná cesta, kamenitá.

Nojo, dyť já vím. Uměla stopově anglicky, takže jsme si báječné rozuměly. OK. V krajním případě ten kus půjdu pěšky. Poděkovala jsem jí a jela dál. Ale měla paní pravdu, na takových cestách bych tu koloběžku fakt brzy zničila. Příště to vezmu po silnici.

Tržištěm jsem tentokrát prošustila, jak nejrychleji jsem mohla. Kolena začínala mít taky dost, a to jsem si vzala Brufen. Utratila jsem kromě pěti centů všechno. 5,70 €, na chvíli jsem musela usednout na židli u Churerie, tam, kde posledně. Už jsem byla moc dlouho na nohách. To je taková potupa, ty stařecký, léta různými koloběžkovými ztreštěnostmi otloukaná, potrefená kolena!

 

pomeranč

Pro srovnání – kdy jste naposledy koupili takhle velký pomeranč?

Poté co jsem se trochu zmátořila, hodila jsem batoh s pomeranči, mandarinkami, jablky a peněženkou s pěti  centy na záda a vydala se po silnici nikoli k domovu, ale musím prostě do banky, k bankomatu v sousední vesnici. V té La Siestě. Zase můstek, zase jsem koloběžku do kopečka strkala, ale pak už to šlo jak po másle. Silnice je rovná, hladká, místo pro cyklisty dostatečně široké, zkrátka pohoda.

Když jsem dorazila k bance, vyděsilo mne, že jsem prostě ke všemu ještě asi i trdlo, že neumím zrovna z tohohle nejsabadelovatějšího bankomatu vybrat. Anebo je to tím, že některé instituce ve Španělsku jsou poněkud zápaďácky xenofobní. Jestli to dobře chápu, tak tenhle bankomat u banky má elektronickou čtecí zónu. Jen přiložíte, načte si data z vaší karty, zalistuje v paměti, banku s daty má za zády, takže na váš telefon vám pošle SMS s kódem, který zadáte, než bankomatu řeknete, co po něm vlastně chcete. Ne pin, ale ten kód musíte zadat.

Aspoň tak jsem to pochopila z anglického textu, který se mi ukázal na displeji. To by bylo všechno OK. Jenomže bankomat Sabadell, jakož i aplikace některých jiných zdejších institucí jsou poněkud západoevropsky xenofobní. Zná, chce znát a uznává jenom telefonní předčíslí starých kamarádů - Německa, Británie, Francie, Itálie, Portugalska, Švýcarska, Holandska, Rakouska, Švédska atd. Samozřejmě i Španělska. České ani náhodou...

 

datlovník

Datlovník rady najdete na každém rohu jako v Čechách ptačí zob

Setkala jsem se s tím právě ve chvíli zakládání účtu, z té jejich aplikace se mi paní nemohla dovolat. Nakonec mám sice aplikaci nainstalovanou, můžu z ní platit, ale  nic moc víc, prostě nic, co chce potvrzení poslat na telefonní číslo, nemůžu. Mám jenom český telefon, s českým předčíslím. Tak, a jsem podruhé nahraná, peníze nebudou. Protože banku mi stihli, i díky mému delšímu, potrhlému rodeu na kruháku, před několika minutami zavřít.

Možná bych se ještě dobouchala, jsou ochotní, ale v tu chvíli mě opustila snaha, naděje a nebyla vůle, byla trochu krize, únava a nechtělo se mi komunikovat. Holt si v týdnu budu muset skočit k normálnímu bankomatu, jaký funguje stejně jako u nás. Tak tohle se moc nepovedlo.

Ale jelikož jsem byla kousíček od mojí zamilované dědiny El Limonar, hodila jsem všechno za hlavu, a když už mám dneska tak rozcouráno, rozjedu se ještě i tam, abych si vylepšila náladu. A taky protože ze zdejšího velikého kruháku je tam cesta krásně přehledná, jasná, pochopiltelná, pohodlná a bezpečná. Kromě toho v pátek po druhé hodině toho už jezdilo málo. Siesta v La Siestě. Ovšem když chci jet do Limonaru po paralelní silničce ode mne od domu, tedy z druhé strany, je to pro mne rébus, který jsem nerozluštila, asi nerozluštím a jezdím to prostě rovně. Španělé jsou totiž fanatiky kruhových objezdů, a to si fakt nevymýšlím.

 

kruháky

 

Cesta zpátky je přehledná a logická, cesta z pravého spodního rohu k červenému bodu pro mne naprosto logiku postrádá. Koleček jak naseto, naštěstí pro mne- skoro nikdo tam tudy nejezdí. Po romantické projížďce mezi malými bílými domečky už jsem fakt zamířila k domovu, s jasným předsevzetím, že dneska už nic a nikam! Zasednu k mandarinkám a dám sladkou siestu.

Teď jen kde jsem tady viděla normální bankomat? Za boha si nevzpomenu. Nicméně pomerančů jsem si dovezla 4,5 kg, mandarinek skoro dvě kila plus kilo jablek, a to mně, myslím, na dva týdny zabaví. A příště to do trhu zkusím vzít fakt jinudy. Zdánlivě nelogicky, úplně na druhou stranu. To kroužení mezi auty mě definitivně zbavilo snahy jet tou co nejkratší cestou.

Je tu úplně v opačném směru hlavní silnice a hned u ní nákupák Hyperber. Tam je sice taky kruhák, ale díky tomu, že je tam hned obchod a hospoda, je tam i přechod pro chodce a mám dojem, že tam vede k dnešnímu dramatickému kruháku cesta pro pěší, že jsem ji snad dokonce už jednou šla po svých, ještě než jsem definitivně koupila dům. Byla to pěšky dálka, ale na koloběžce to bude jak nic. Skoro nikdo po té cestě nechodí a já po ní prostě příště zkusím jet, tím se vyhnu třem kruhákům. Tu dnešní centrifugu,  docela zlý sen, jen líznu hezky v protisměru, ale po pěšině pro chodce, a ten u Hyperberu překonám normálně pěšky po zebře.

Jo, holt už mi není ...cet roků, to byl člověk fakt rychlejší, jistější a jel s přehledem. Teď tu jistotu zatím, zdá se, celkem úspěšně předstírám, ale musím přiznat, a pro tento den to platí na víc než sto procent určitě, že jsem z toho neměla vůbec dobrý pocit. Jo, a abych nezapomněla. Ta věc, co vydává peníze na ruku, se tady fakt nejmenuje bankomat. Možná kdyby mě napadlo říct automat for money - automat na peníze, což je samozřejmě krásný nesmysl, tak by mě slečna pochopila. Tady se to totiž jmenuje Cajero automático. Tak propříště...

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková