Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Začarovaná ves jako ze sci-fi a absolutní vývrat mozku. Aspoň že mě nesežral ten pes… Seniorka jede na jih

25.02.2024
Začarovaná ves jako ze sci-fi a absolutní vývrat mozku. Aspoň že mě nesežral ten pes… Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Domy mají na střechách podivné betonové rámy jako ze sci-fi filmu. K čemu jsou vlastně dobré, to je pro mě záhada.

Slíbila jsem ondyno, že pojedu omrknout domek, který tu hodlá kupovat nebo už koupila kamarádka. Slíbila jsem to, tak bych to měla splnit, nemůže sem teď zase dojet, ještě pracuje. Super je, že mě tam povede nově objevená cyklistická stezka. Je to v jiné čtvrti, ale nedaleko ode mne, ještě dál od města, než jsem já, ale hodně blízko u Růžové laguny. Tak bych na ni mohla kouknout, třeba bude tentokrát opravdu růžová.

A hlavně, pak se pojedu podívat dál, kam až ta cesta, stezka cyklistická, vlastně vede. Tedy já to z mapy vím, vede k velikému zahradnictví Valentin, do kterého se chystám pro kumkvát. Je možné k němu dojet i po stezce podél silnice, ale tahle cestička kolem rybníka, pardon... laguny, a ještě navíc růžové, mi připadala nádherně romantická. Plán byl jasný, hodně se mi líbil a sliboval příjemně pestré odpoledne.

Na všech zhruba šesti městských křižovatkách k moři jsem v neděli před týdnem nezahlédla ani jedno auto, prostě předjarní nedělní odpolední provoz. Teď jsem na té velké křižovatce, kousek od mého domečku, jedno auto nechala s teatrálně velkorysým gestem Prosím, račte!  projet. Byla v něm hlavně hrozná spousta dětí, pět nebo šest kousků? Mávaly mi a strašně něco nesrozumitelně, tedy pardon, španělsky,  křičely. Být řidičkou toho vozu, asi mi hrábne nebo rupne hlava.

Kdysi jsem si myslela, že Španělé jsou prudké, zlostné povahy. Nevím, kde jsem to sebrala, nejspíš z nějaké dětské literatury o indiánech. Není tomu tak. Vůbec. Mluví tedy rychle, to ano. Řeč je dramatická, dynamická. Tím asi vznikl ten dojem. Ale zároveň je ta řeč úžasně melodická. Takže tady na křižovatce ta dětským diskantem zakřičená melodie projela okolo mne jako kytička radostných písní a já vyrazila po cestě Vias verdes de Toerrevieja dál k cíli.

Křižovatka kromě téhle jedné nebyla už žádná. Konec pouti mě odměnil křižovatkou bez kruháku, ovšem s otočkou o 180°, a tak jsem vzhledem k nedávným zážitkům z toho svého stroje radši slezla, popošla a všimla si, že ač jsem zase docela dlouho stála, kolena mě skoro nebolela.

Čtvrť, v které jsem se ocitla, má spoustu zvláštností na střechách. Různé zděné, nejspíš betonové prefabrikované rámy, s hranatými nebo kulatými výřezy, kdysi jsem to tady někde viděla přes protihlukovou stěnu z dálnice a absolutně jsem si neuměla vysvětlit,  co tam pod těmi tvary vlastně stojí. Vypadalo to jako podivné dekorace, na které ještě přijde něco navěsit. Tak ne. Pod těmi rámy jsou prostě normální domy. Bungalovy, akorát že mají tohle na střeše. Třeba pro hezký výhled? Možná.

 

střechy

Záhadné betonové nástavby na střechách tu najdete úplně všude

Na střechách jsou tu terasy všude, na všech domech. Možné je tedy, že jsou to  bytelné rámy pro ukotvení pergoly, což by mělo i logiku, protože tady když začne opravdu foukat, tak je to docela dramatické, a pokaždé čekám, jestli si vichr urve a vezme s sebou moji zcela zarolovanou markýzu. A to jsem u země. Takže když má někdo terasu na střeše, tak aby ji mohl v horkých dnech vůbec využívat, je nutná nějaká plátnem krytá pergola, to je jasné. Ukotvit ji hodně  pevně je nezbytně nutné, vítr tu má fakt sílu. A kotvit ji prostě k podlaze by se mohlo za silného vichru i vymstít.

Takže v tomto kontextu jsou ty rámy vlastně docela praktická a logická záležitost. Pravda, vypadá to zvláštně, téměř jako divadelní dekorace. A průchod touhle čtvrti působí nějak... Neumím to popsat jinak než velebně, vznešeně. I když jsou tu z podstaty věci pořád jen ty paneláky naležato, jako všude okolo, a kolem nich samozřejmě palmy, ibišky, bougainvilley, pomeranče a spousta jiné krásné vegetace. Některé domy působí i velmi noblesně.

Cestou po cyklostezce jsem zase potkala jen pár lidí, ať už na kolech, nebo pěšáků. Povrch stezky je místy docela rozdrbaný, ale dá se to. Chvilku jsem dokonce uvažovala, že pojedu radši po cihlovém chodníku, ale tam to drncá pořád a pravidelně. Ale konec konců třeba mi právě to mírné nepravidelné klepání na tvrdých kolečkách dělá opravdu dobře na kolena. Vedle stezky, za různými objekty, jako palmy, dětské a sportovní hřiště, ale stále vede silnice, až tak někde v půli cesty mi došlo, že jsem mohla jet po té silnici, která je zcela jistě asfaltově hladká. No, co už teď nadělám.  Zpátky domů to vyzkouším.

Najít za jízdy názvy ulic je tady někdy složité. Naše červené tabulky s výraznými bílými nápisy jsou z tohoto hlediska praktičtější, místní jsou zase tady tradiční a hezčí, ale o dost méně viditelné. Takže můj obvyklý postup: Jedu, jedu, tady už by to snad mělo být, tady v té ulici, nebo až v téhle, jak se sakra jmenuje? Ne, ani v tuté to není a ta už je poslední. Takže je to v té, kterou už jsem dávno minula. Jedu ale stále dál, protože je pořád na co koukat. Domy, malé zahrádky, pořád jedu, třeba se nejdřív podívám na lagunu.

 

značení ulic

Značení ulic je sice mnohem hezčí než v Čechách, když ale kolem nich jedete, moc vám nepomůže

A aj... ne, nepodívám. Ve výhledu mi na konci obce brání snad třímetrový hustý rákos nebo co to je, kam až oko dohlédne. Tady není potřeba žádné drátěné oplocení laguny. Tady prostě vyrostla pěkně hustá džungle. Tak holt obrat a pro změnu zase hledám správnou ulici. Nikde nikdo, prázdno, semtam stojí auto, jinak je tu naprosté ticho a klid, jen v jedné uličce běhají dvě děti do domu a k autu a vynášejí nějaké tašky. Jinak pusto. Působí to tu s těmi skelety na střechách trochu až tajemně.

Ve správné ulici jsem našla podle plotu ze stříhaných konifer správný dům a zůstala jsem trochu v šoku. Přes vjezdovou bránu jsem zahlédla, že dveře do domu byly otevřené a uvnitř štěkal nějaký, podle hlasu veliký pes. Nahlédla jsem skrz bránu do dvorku. Je rozdělený na dvě poloviny. Jeden pruh za vjezdem, pro příjezd a zaparkování auta, zastíněný kovovou, textilem krytou pergolou, druhý pruh neobvykle krásně zelený, nizoučký. Pěstěný trávníček, na něm pět úžasných polokmenů pomerančovníků s pěknou úrodou, okolo nich vytvořená kulatá rabata z nějakých kvádrů a v nich pětilitrové pet lahve. Asi nějaký zavlažovací způsob...

Ale pootevřené okno? Tak... trochu jsem zůstala v šoku. Podle fotky plotu je to ono. Křovisko u plotu, rámy na střeše, brána, ale tohle přeci není dům v prodeji! Tohle je normálně obývaný dům! Se psem a zahrádkou. Můj smysl pro logiku dostal trhlinu. Respektive trochu mi vyhořel mozek...

Ne že bych přijímala konspirace, ale jsem schopná nějakou, jak se ukázalo, vymyslet. Moje fantazií vybuzená hlavinka vymyslela, co když  je to všechno vymyšlené a narafičené na nějakého kupce. Trávníček je tak krásný, že je tutově umělý, a pomerančovníky taky skoro jak z kreslené pohádky. Co když jsou ty pomeranče umělé? Po chvíli oblézání okolo vysokého živého plotu z thuje nebo jalovce jsem usoudila, že musím nejspíš být v jiné ulici. U jiného domu. Ale ten plot, brána, přeci jsem viděla fotku... Prostě dokonalý vývrat mozku.

 

dům

Napohled sice krása, jako dům na prodej to ale nevypadá....

Tady a teď ovšem nic nevyřeším ani nevymyslím, usoudila jsem. Ještě jsem si trochu projela pár uliček, jestli třeba neuvidím to, co hledám. Začarovaná ves...  Radši se pojedu podívat, jak pokračuje dál ta cyklostezka. Měla by podle mapy vést k tomu obrovskému zahradnictví. A to mě zajímá, protože chci do mojí pidizahrádky nacpat ještě jeden kumkvát. Takový citrus s plody velikosti jednohubky, které se jedí i s kůrou a strašně mi chutnají. Hořkost kůry se šťavnatou sladkokyselostí plodu je pro moji papulu naprosto dokonalá harmonie. A plodí hned. Někdy se prodává už i s plody. Takže bych tam mohla dojet, objednat a nechat si dovézt, ostatně i nějakou rašelinu potřebuju.

Vyjela jsem ze začarované vsi zpět na hlavní, k stezce, přejela přes silnici a vjela na pokračování stezky. A ouha, po nějakých třech stovkách metrů jsem to vzdala. Na velkých nafukovacích kolech na kole by to možná šlo. Na tom mém bílém brkoletu s dvaceticentimetrovými tvrdými kolečky ne. Absolutně hrubá kamenitá cesta, šutráky ve velikosti asi 10x10 centimetrů, některé menší, některé i o dost větší. Snažila jsem se chvilku jet, ale na tom bych tu koloběžku rychle zničila, vysypal by se mi na tom motor. Není terénní, miluje hladký asfalt.

Smůla a smutek. Budu muset najít jinou cestu nebo jiné zahradnictví. Otočila jsem na fleku zase o 180° a pěšky vyrazila želvím tempem zpátky k silnici. Cestou kamením mě svižným krokem minul mladý arabsky pár, oba v černém, mezi tím rákosem, vysokým z obou stran, mi ten prostor přišel vhodný do nějakého hororu, ale tihle dva byli asi zamilovaní, drželi se za ruce. Ticho, šumění rákosu, úzká kamenitá cesta a zdáli tiché, zadržované kvílení... Kvílení, no byl to racek, zabloudivší od moře. Tak holt ani horor nebude, jede se domů.

 

rákos

Růžová laguna dál zůstává snem, přes tuhle houštinu ji neuvidím

Ergo kladívko celý tento výjezd se naprosto minul cílem. Nepovedl se,  prostě dokonalá minela. Lagunu jsem ani nezahlédla přes vysoký rákos, strašila jsem nejspíš u úplně jiného domu, v jiné ulici nebo někde úplně jinde, čert ví. A příjemná, celkem rovná stezka se proměnila v polygon pro odzkoušení endura do hodně drsného terénu. Cestu zpátky jsem si aspoň dala po silnici, která mě odměnila hladkým asfaltem, takže konec dobrý, všechno dobré. Svoji ulici a domek jsem zase na první dobrou netrefila. To je už tradice, zmátly mě nádoby na odpad. O dvě ulice výš je mají kupodivu taky.

Dala jsem kafe a hned jsem napsala a zavolala kamarádce, cože se to děje v jejím domečku, jak jí krásně rostou pomeranče, ale že ten barák sakryš nevypadá, že by se prodával! Že je tam za otevřenými dveřmi slyšet psa a okno je taky pootevřené. Chvíli mě brala vážně, vyprávím přesvědčivě. Pak jsem jí poslala fotku, a pak už se jen smála. Fakt mě spletl ten na první pohled úplně stejný plot. Strašila jsem o hezkých pár domů jinde. Ještěže nikdo nevylezl a nezačala jsem ho zpovídat, kdy se jako hodlají vystěhovat, že je to už na spadnutí.

Ještěže na mne nevyběhl ten pes. Těžko bych jim při svých lingvistických schopnostech cokoliv vysvětlila. Nějakou klidnou léčebnu na hlavu by mi tady určitě našli, pokud by mě tedy nesežralo to zvíře. Ale musím říct, že zahrádka se mi tam u toho cizího domu líbila moc, to zase ano. Mám teď brouka v hlavě. Přemýšlím, že bych si trochu rozbombila terasu a...

 

stezka

Na první pohled krásná cyklostezka se při bližším pohledu proměnila v terénní záludnost

Hned jsem zalehla  k internetu, začala hledat a zjistila, že všechno mají, všechno by mi dovezli, já už bych mohla jenom kopat, rýt a sázet víno, broskev, kumkvát, pod dlažbou terasy je určitě stejně úrodná země, jako všude okolo, nějakou zeminu bych ještě koupila, kompost si už pěstuju... Jo, budu potřebovat krumpáč. Teď jen jestli to v tomhle věku má ještě vůbec smysl.

Vinokeř jsem si kdysi vypěstovala z hezkého proutku z plotu z Modřan. Přes zimu byl u okna ve váze a na jaře hele, kořínky. Tak jsem ho zasadila a vyrostla z toho nádherně plodící a hrozně dobrá černá réva, tlusté kmeny měla dva a kočky po nich chodily domů jak po dálnici. I jsem tu révu pravidelně řezala a vím jak. Jo, takže révu a asi... černou! Broskvoň jsem měla kdysi v Praze. První rok zrodila tři nádherně veliké, voňavé, nezapomenutelné broskve. Pak plodila docela pěkně celé roky, a pak jeden rok omrzla, pak chytla nějakou chorobu, rozštípl se jí kmen a umřela...

Jak se chce člověk vracet ke svým hříchům z mládí. Ještě to musím promyslet. Fakt je, že tady mi nic neomrzne. Nejnižší teplota tady letos v lednu byla dvě nebo tři noci +5 °C, ale vydržela vždycky jenom dvě tři hodiny, a pak to šplhalo poměrně rychle až na 14 až 15 stupnů. Vím o tom chladu jen z předpovědí, neb tu letošní nejhorší „lednovou hrůzu“ jsem zaspala pod chlupatými dekami. V domě, kde okna i dveře jsou od června dokořán, jen v ložnici jsem okno zavřela, aby mi ve spánku za větru nevlály vlasy. To mi v tom nastalém chladu nějak vadilo.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková