Nacionalismus velkoruský a ukrajinský se navzájem tragicky živí, říká politická analytička Veronika Sušová-Salminen

ROZHOVORY NA OKRAJI S tou jsme před nějakou dobou debatovali nad politickou situací ve Finsku, kde dlouhodobě žije. Zároveň se však zabývá i ruskou velmocenskou politikou a osobností Vladimira Putina. Dle slibu proto navazujeme na minulý rozhovor pokračováním naší debaty, tentokrát o Rusku a Ukrajině, u příležitosti 2. výročí rusko-ukrajinské války.

Veroniko, ty jsi napsala několik knih o Vladimíru Putinovi. Upřímně, čekala jsi Putinův vpád na Ukrajinu, nebo jsi patřila k optimistům, kteří dění před válkou vnímali jako pouhé řinčení zbraněmi?

Ne, nečekala jsem to v této formě, čekala jsem neustálé lavírování na hraně války a řinčení zbraní. Důvodem ale nebyl můj optimismus ani naivita, která by mě vedla k úvaze, že Putin by to neudělal, protože by toho nebyl schopen. Na to jsem ho měla příliš nastudovaného, abych byla takhle naivní. Považovala jsem ale ten krok za příliš riskantní pro Rusko a jeho budoucnost a pro režim, který je založený na stabilitě jako nejvyšší hodnotě. Nicméně pravdu měli pesimisté, kteří třeba v ČR tradičně převažují. Moje úvaha stavěla na tom, že ta kalkulace měla příliš mnoho rizik, včetně právě výrazného ohrožení domácí stability. A hned v prvních měsících po rozhodnutí začít invazi se ukázalo, proč byla moje úvaha o rizicích správná – bezprecedentní sankce, ztráta důležitých ekonomických trhů, bezprecedentní logistické problémy, nárůst celé řady destabilizačních faktorů v ruské společnosti, demografický průšvih, rozšíření NATO o Finsko a Švédsko nebo velmi slabá performance ruské armády a tajných služeb hned na začátku invaze, která předvedla značné slabosti prý modernizované armády. Nic z toho ale při úvahách v Kremlu zřejmě nepřevážilo nad invazí, i když dokonce i v ruském tisku se krátce před invazí objevovala varování ohledně důsledků takového kroku. Konflikt výrazně narušil rozvoj země a způsobil obrovskou míru nových problémů i nárůst destabilizačních faktorů. Ovšem faktem také je, že k žádnému rychlému kolapsu Ruska nedošlo. Ostatně Rusové jsou mistři v adaptaci a nejlepší výkony podávají pod masivním tlakem. Tohle se na Západě podceňuje.

 

Veronika Sušová-Salminen

Dovedu pochopit pozitivní lidský i kulturní vztah ke slovanským národům, včetně rusofilie. Osobně mám převážně pozitivní zkušenosti s lidmi z východoslovanských zemí, které jsem poznal mezi studenty nebo i dělníky. Je mi milá jejich srdečná povaha, i když samozřejmě vnímám též negativa, která jsme zažili jako stát ve vztahu třeba k Sovětskému svazu po stránce politické. Ale co mi je cizí, to je putinofilie a kladný vztah ke krvavému mocnáři a jeho režimu. Jaké faktory podle tebe vedou část našich spoluobčanů k tomu, že se vzhlížejí v Putinovi?

Hlavní důvody jsou domácí, je to určitá forma kompenzace, zároveň projev stále silnější nedůvěry k institucím doma, která podporuje v lidech nikoli pragmatismus, ale cynismus. Z části může jít také o důsledek dvojích metrů, systémového pokrytectví a dlouhodobě pokřivený veřejný obraz Ruska i Putina, na které občané nějakým způsobem reagují. Bude tam hrát roli i obdiv k silným lídrům (strongman), což najdeme v každé společnosti. Nekritické postoje k Putinovi a jeho režimu plynou opravdu hlavně z domácího prostředí. A jen málo vypovídají o reálné situaci v Rusku a o schopnosti ji znát a zhodnotit.

Jak by se dal objektivně klasifikovat Putinův režim? Jako nacismus? Fašismus? „Rašismus“? Jsou v něm skutečně přítomné dokonce fašisticko-nacistické prvky, nebo už je to přehnané a spíše emoční hodnocení?

To jsou emoční hodnocení ve chvíli, kdy jim nedáme přesný obsah, nějakou definici a konkrétní kontext. Sama bych hodnotila ruský režim jako elektorální autoritářství, které v posledních letech směřuje ideologicky k výraznému konzervativismu.  To první znamená, že režim kombinuje demokratické prvky, hlavně plebiscitně pojaté volby, s autoritářskými, nedemokratickými praktikami, jako jsou manipulace volbami a veřejným míněním, cenzurní kroky, výběrová represe vůči oponentům a další omezení. Kromě toho režim často využívá neformální, klientelistické praktiky namísto fungování podle institucionalizovaných pravidel. To druhé znamená, že se režim dlouhodobě přihlašuje ke konzervativním hodnotám jako k součásti svojí politiky. Tady je nutné si přiznat, že je Rusko v souladu s politickým vývojem jinde v Evropě nebo v USA. Ovšemže třeba neo-fašistické tendence v Rusku najdeme také a válka je zviditelnila ještě víc, protože otevřela stavidla politického násilí, nicméně nejsou podle mě dominantní natolik, že bychom mohli mluvit o fašistickém Rusku.

Je pro Putina vhodné označení diktátor? Anebo takové pojmenování v něčem kulhá?

Lidi si pod slovem diktátor představí někoho, kdo má neomezenou moc rozkazovat, bez jakýchkoliv omezení, prostě „může cokoliv“. Z toho hlediska je to zavádějící, protože Putin má sice velkou moc, ale nemůže rozhodovat neomezeně. Dokonce bych řekla, že ruská politika funguje tak, že kdyby se začal chovat jako diktátor, může ho to stát život. Putin spíš musí vyvažovat různé zájmy mezi různými skupinami s vlivem a mocí v celém systému, musí hledat kompromisy a dohody, ovšem může i trestat. Jeho moc tak stojí na autoritě moderátora neustálých konfliktů o zdroje a soutěžení o moc (nad zdroji). Z toho pak plyne, že právě autorita je podstatou jeho moci. Pokud ji ztratí, ztratí moc.

Co nedávná smrt čelného politického vězně Alexeje Navalného? Lze ji brát jako výsledek záměrné vězeňské šikany a nedostatečné zdravotní péče, nebo coby chytře načasovanou vraždu, respektive varování Borisi Naděždinovi a jeho stoupencům, kteří vystupují proti válce na Ukrajině a představují určité riziko pro režim?

Tady si asi každý může vybrat svůj výklad, protože všechna fakta se jen těžko na veřejnost dostanou. Takže jde zmínit jen ta, která známe s určitostí.

Alexej Navalnyj byl ve vězení z politických důvodů, protože otevřeně a opakovaně kritizoval současný politický systém Ruska, především pak jeho základní pilíř, kterým je systémová korupce. Okolnosti jeho případů jsou takové, že opravdu nejde tvrdit, že politika nehrála žádnou roli. Od roku 2021 současný režim otevřeně posílá své politické kritiky do vězení a potlačuje či trestá disentní názory v ruské společnosti. Ve chvíli, kdy saháte k těmto metodám, přiznáváte, že ztrácíte legitimitu a potřebujete donucení.

Je ale celkem možné, že Navalného zabil ruský vězeňský systém, který je opakovaně kritizován i v samotném Rusku. Bohužel podmínky v řadě ruských věznic jsou stále velmi a nesmyslně tvrdé a podle dostupných informací vězení, kam ho v prosinci přemístili, se takovými podmínkami vyznačovalo. Takže smrt způsobená dlouhodobým strádáním spolu s už tak podlomeným zdravím je dosti pravděpodobná. A objektivně viděno, Navalnyj zemřel v těchto podmínkách a v zařízení pod plnou kontrolou státu. Takže odpovědnost je tu poměrně jasná.

Nedá se vyloučit i jiný scénář: třeba připravená vražda, za kterou mohlo být radikální křídlo jestřábů v Kremlu, které je rozhodně proti jakémukoliv jednání a kompromisu se Západem a zároveň vyslaný vzkaz zbytkům domácí opozice, která volá po míru. S určitostí nejde vyloučit nic.

Ano, i ta jestřábí teorie mně přišla na mysl, protože Navalného smrt – s ohledem na západní reakce – nyní jasně oddaluje nějaké možnosti jednání o míru nebo příměří... Domníváš se, že se vpádu Ruska na Ukrajinu dalo zabránit a kde případně Západ nebo sami Ukrajinci udělali chybu? Anebo významně rozhodla i nevypočitatelnost ruského vladaře?

Tohle je těžká otázka. Já jsem dlouhodobě varovala před tím, že se EU, Ukrajina a Rusko řítí někam, kam by se řítit neměly a že všem chybí schopnost hledat kompromisy a vést skutečný dialog o problémech. Říkala jsem dávno před invazí, že potřebujeme systémově řešit bezpečnost v Evropě a že mít z Ruska nepřítele bude nejen problém, ale povede to k destabilizaci bezpečnosti en bloc. Doufala jsem, že válka z toho nebude. A pořád platí, že tato válka není nějaký prostý konflikt o území, ale je to konflikt o uspořádání bezpečnosti v Evropě v souvislosti s řadou strukturálních proměn ve světě. Podle mě existovalo okno příležitosti někdy mezi roky 2000-2007, kdy bylo možné najít nějaký modus vivendi s Ruskem, ovšem na Západě se všichni soustředili na rozšiřování EU a NATO a považovali kontinuální ruské námitky za kolorit. Rusko mezitím zahořklo a ztratilo důvěru, protože mělo dojem, že jeho zájmy nikdo nebere vážně. Ráda bych tu ale zdůraznila, že ta válka není dílem jednoho muže, ani jednoho okamžiku. Tahle fixace na Putina je nesmyslná a hodně zkresluje realitu. Já chápu, že je pro lidi jednoduší personifikovat společenské procesy, ale „nevypočitatelnost ruského vladaře“ opravdu není zdrojem nebo příčinou této války.

Jestli mne něco hodně překvapilo, tak to byla reakce Evropské unie, když se začala omezovat jazyková práva neukrajinsky mluvících obyvatel na Ukrajině, v souvislosti s politickými změnami v roce 2014. Možná je to jenom můj subjektivní dojem, ale zdá se mi, že jinému státu by totéž rozhodně prominuto nebylo a už by se křičelo na poplach, kdežto tady jsem vnímal jakési podivné mlčení. Navíc si říkám: Má někdo zapotřebí omezovat v 21. století druhého kvůli jeho jazyku? Proč? A připojím malou vzpomínku z roku 2022 na dvě Ukrajinky, které uprchly do Česka v tomtéž roce. Myslel jsem, že před válkou. Lámanou „česko-ruštinou“ mi ale objasnily, že prchly před válkou i před ukrajinskými nacionalisty, kteří je kdesi na střední Ukrajině nutili oproti dřívějšku mluvit a vyřizovat úřední věci v ukrajinštině, kterou neovládaly a jim to přišlo jako šikana. Ale do putinovského Ruska se jim už vůbec nechtělo. Chtěly především někam, kde je klid, lepší životní úroveň – a Ruska i Ukrajiny měly akorát plné zuby…

Evropská unie na Ukrajině opakovaně „popřela samu sebe“ a prokázala, že skutečné situaci na Ukrajině příliš nerozumí, a to hned v roce 2014. Zřejmě ze strategických důvodů a také pod tlakem zájmů USA zavírala oči před nejrůznějšími problémy na Ukrajině.

Z ukrajinského hlediska se derusifikace stala součástí přirozené emancipace od Ruska. Bohužel ale převládla spíše tendence ne k demokracii, nýbrž k etnokracii, což odcizilo například Ukrajince na Donbase. Bylo škoda, že se v rámci emancipačního procesu a budování státu víc nezdůraznila jiná linka, linka dvojjazyčné ukrajinské státní identity a vlastenectví, jedné Ukrajiny a více jazyků. Přitom takové tradice na Ukrajině jsou, opravdu tam není jenom tradice (západo)ukrajinských nacionalistů. Dokonce si myslím, že Ukrajina skutečně evropských hodnot by se přiklonila právě k tomuto druhému řešení. Takže tohle je další paradox vývoje a evropské podpory Ukrajiny.

 

Pak je tu ještě jedna dimenze – někteří v Rusku dodnes nejsou ochotni pochopit, že Ukrajinci nejsou Rusové a že mají vlastní národní identitu, která je odlišná od velkoruských představ o trojjediném národě. Vladimir Putin opakovaně prokazuje (naposledy znovu v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem), že žije někde v 19. století a nerespektuje skutečnost, že postsovětské národy mají vlastní subjektivitu, Ukrajinci nejsou prostě Rusové a chtějí žít ve vlastním státě. Je to nezvládnutí rozpadu SSSR, a dokonce projev nepochopení toho, co je národní identita a že není na Rusku, aby Ukrajincům říkalo, kým jsou nebo nejsou, kam patří nebo nepatří. Tohle nepochybně podporuje zase nacionalismus na druhé straně; řekla bych, že ty dva nacionalismy (velkoruský a ukrajinský) se v současnosti navzájem tragicky živí.

Ale aby to nevypadalo, že kritizuji jen ukrajinské nacionalisty. Je nějaká šance pro ukrajinsky mluvící obyvatele na obsazeném jihovýchodu Ukrajiny, že udrží svůj jazyk, nebo je zřejmě všechny čeká přísná rusifikace? A co by čekalo celou Ukrajinu po jazykové stránce, kdyby ji ovládl Putin? Lze to odhadnout?

Na jihovýchodě zčásti převládá (poslední cenzus máme ale z roku 2001) ruština, ukrajinština byla menšinová (Luhanská oblast 24 %, Doněcká 30 %, poloostrov Krym 10 %), zčásti byla ukrajinština dominantní (Zaporožská oblast 73 %, Chersonská také 73 %). Z ústavy Ruska vyplývá, že všechny národy Ruska mají právo na pěstování rodného jazyka. Reálně je ale ruština dominantní, nejen proto, že to vyžaduje a podporuje centrum, ale i proto, že je to společný jazyk pro všechny v zemi, mísí se tam politický zájem s tím čistě praktickým. Myslím, že pro Putina by ale byla v takovém případě důležitější jiná forma poruštění, ta hodnotová (Putin jí říká „denacifikace“). V případě celé Ukrajiny by musel být napřed zaveden nějaký režim vojenské okupace a nějaká ústava by tam platila jenom těžko. Ruština by se zcela jistě vrátila do role státního jazyka, ale ukrajinština by o roli druhého úředního jazyka asi nepřišla.

Občas slýcháme srovnání, že převážně albánské Kosovo se smělo odtrhnout, leč Donbasu totéž přáno není. Je takový argument na místě? A co referendum o odtržení Donbasu? Lze ho brát vážně? Nebo by nám mohlo připomínat spíše „dobrovolné rozhodnutí“ obyvatel Podkarpatské Rusi, kteří se po osvobození svého území v závěrečném období 2. světové války pod tlakem Rudé armády údajně masově rozhodli pro připojení k SSSR?

Co se týká Donbasu, tak podle mého názoru se referendum, které se konalo ve válečných podmínkách, brát vážně nedá. Ovšem tady mluvíme hlavně o technikáliích, tj. o tom, zda se realizovalo s respektem k demokratickým procedurám a zda je v souladu s mezinárodním právem a vůbec jestli k němu existovaly odpovídající podmínky. Ohledně vůle těch lidí je to podle mého názoru složitější. Bude tam dost těch, snad i většina, kteří připojení k Rusku uvítali. To jsou dvě různé věci, které je nutné brát v potaz.

Odtržení Kosova od Srbska a hlavně způsob, jak k němu došlo, podle mého názoru hodně přispělo k tomu, že se Rusko začalo vzdalovat Západu a porušovat významně mezinárodní právo v postsovětském prostoru.

Ve veřejnoprávních médiích jasně rezonují proukrajinské postoje. Ale chybí mi pohled druhé strany, třeba obyvatel Donbasu. Je to české specifikum, nebo takto vypadá zpravodajství i v jiných státech?

Ne, není. Jednostranné zpravodajství o Ukrajině je ve většině západních médií. Výsledkem je, že nevíme, co se tam děje. Pak po měsících pozitivních zpráv o ukrajinské protiofenzívě zjistíme, že opak je pravdou. To pak neposiluje důvěru lidí v informace v západních médiích. Když uvedu nejnovější příklad, kterým byl rozhovor Carlsona s Putinem: tady bylo vidět, že spousta lidí je tak unavená z té jednostrannosti, že mají pak tendenci vnímat to, co říká Putin, jako objektivní pravdu bez ohledu na to, že je to také jednostranný výklad druhé strany konfliktu.

Jak vidíš šance na vítězství Ukrajiny nad Ruskem? Osobně se mi zdá, byť fandím Ukrajině, že Západ, a hlavně velké mocnosti vládnoucí nejlepšími zbrojními arzenály nehrají s Ukrajinci poctivou hru. Některé klíčové zbraně Ukrajincům fatálně chybějí a ti o ně žádají marně. A tak nějak se čeká na zázrak, až s horší nebo neúplnou výbavou porazí své lépe vyzbrojené a násobně početnější nepřátele…

Určitě za nějakých podmínek existuje v asymetrickém souboji možnost, aby slabší, když ne vyhrál, tak uhrál remízu. Jenže musí se brát v potaz nejen potenciál obou stran, ale i motivy pro ten konflikt a jaký mu která strana přikládá význam. Mám strach, že tu možnost Ukrajina ztratila. Čím déle ten konflikt bude pokračovat, tím spíše Ukrajina nemá šanci na remízu a na silnou vyjednávací pozici vůči Rusku. Vyjdeme-li z toho, že Rusko dalo opakovaně najevo, že ten konflikt chápe jako existenciální otázku, ne jako obyčejnou proxy válku, jako byl Afghánistán pro SSSR nebo Vietnam pro USA, tak otázka zní: je možná vojenská porážka jaderné velmoci ve válce, kterou vnímá jako otázku života, nebo smrti? A tady je pak nutné uvažovat o tom, jestli pak hrajeme sami se sebou a s Ukrajinou upřímnou hru.

Někteří levicoví i krajně pravicoví politici či řadoví občané tvrdí, že nejlepším řešením by bylo podporovat mír a na Ukrajinu žádnou vojenskou pomoc nevysílat. Co by v takovém případě následovalo?

Vzhledem k nebezpečí toho, že se z války na Ukrajině stane celoevropský nebo globální konflikt, je usilování o mír, ať paralelně s probíhajícími boji, nebo jako součást dohodnutého příměří, rozumná politika. Nerozumná politika je jenom roztáčet spirálu násilí, eskalace a válčení za odmítání jednání a diplomacie. Jednání neznamená automaticky kapitulaci nebo že artikulované počáteční podmínky a požadavky budou součástí dohody na konci jednání. Pokud si někdo ale myslí, že ke spravedlivému míru stačí neposílat zbraně, tak se samozřejmě mýlí. Takhle svět nefunguje a silový faktor je v této situaci důležitá proměnná. Spravedlivý mír také neznamená porážku Ukrajiny Ruskem.

Jak vnímáš riziko atomové války, i v souvislosti s aktivizací Severní Koreje. Jsme jí blíže než po vypuknutí konfliktu? Nebo je to stále spíše nepravděpodobné řešení?

V souvislosti s válkou na Ukrajině vnímám riziko jaderné války velmi silně a celou dobu. Zvláště taktické využití jaderných zbraní na Ukrajině v případě, že by Rusko prohrávalo, považuju za možnost, kterou vůbec nelze vyloučit.

V případě Severní Koreje mají mít jaderné zbraně především zastrašovací smysl: režim se tak chce upevnit před vnějšími zásahy a proti silnějšímu sousedovi v situaci, kdy má slabou konvenční armádu. Je to způsob „vyrovnávání hrozeb“. Házet jaderné zbraně kolem sebe v podobě politiky jakési kolektivní sebevraždy asi není smyslem. Nicméně v Severní Koreji se riziko využití jaderných zbraní zvyšuje paradoxně kvůli zastaralé konvenční armádě.

Mimochodem – dá se vůbec seriózně jednat s Ruskem třeba jen o příměří po tom, co předvedlo nedlouho před zahájením války, kdy vyrukovalo s přemrštěnými a nereálnými požadavky na návrat ke stavu z roku 1997?

No je mi líto, ale reálně se o příměří a míru stejně bude jednat s Ruskem, to se obejít nedá. Ty ruské požadavky ohledně „garancí bezpečnosti“ ve formě návrhu z prosince 2021 ale nebyly vyrukování, nebylo to něco, co se stalo najednou a zničehonic. Bylo to jen vyvrcholení toho, co Rusko opakovalo celé roky a bez výsledku. Byla tam naprostá kontinuita, nulové překvapení, ty argumenty byly stále stejné. Ultimátnost byla varováním – začneme jednat, nebo bude válka („technicko-vojenské kroky“). Jednání o těch tématech Západ odmítl z principu, pak následovala invaze.  Tady jsme zpátky u té systémové neochoty hledat kompromisy a vést dialog napříč – nejen s těmi, kteří jsou „jako my“, ale i s těmi, kteří nejsou jako my, vidí svět jinak nebo částečně jinak. Samozřejmě v pozadí nejsou vůbec žádné hodnoty, nýbrž prostá velmocenská politika, jejímž smyslem je dostat Rusko ze sedla globální velmoci. Nedohodnotím teď, zda Rusko má být, nebo nemá být globální velmoc, ale považuju za pokrytectví myslet si, že proti tomu nebude nic dělat.

Silné zastoupení mají v ruské armádě některé chudší národy Ruské federace. Nehrají poněkud roli užitečných idiotů, když krvácejí v podstatě za posílení slovanské složky obyvatel Ruska? Při případném připojení Ukrajiny nebo její podstatné části totiž jejich vliv ve státě může zákonitě více či méně poklesnout…

Myslím si, že hlavní v této otázce je to slovo chudý. Nedávno vyšel článek, který napsal, že v ukrajinské společnosti si víc a víc lidí uvědomuje, že je to válka bojovaná chudými. A přesně tak je to v případě Ruska (a bez iluzí – bylo by to i v případě třeba Česka). V Rusku byla částečná mobilizace nakombinována s čistě tržními způsoby rekrutování vojáků, a plat, který se slibuje, je pro hodně lidí z chudých regionů něco, co je pro ně řešení, start k lepšímu životu. I za cenu toho rizika. Nemyslím si, že by v jejich úvahách hrál roli faktor nějaké „slovanské většiny“ a jejího posilování. Hlavní jsou sociální nerovnosti, nerovné šance a možnosti. Ti, co byli mobilizováni povolávacím rozkazem, museli narukovat, pokud neměli zdroje na emigraci nebo na úplatky (stejně tak na Ukrajině), a ti, kteří podepsali smlouvu, se zajímali o ekonomickou stránku na prvním místě. Už teď je jasné, že ten konflikt bude mít velmi negativní dopady na už tak nepříznivý vývoj ruské demografie. Bez ohledu na cokoliv.

 

Troufla by sis tipovat, kdo by se mohl stát Putinovým nástupcem v případě jeho smrti, přirozené či násilné? A jakým rizikem pro svět či Ukrajinu by mohl být případný úspěšný atentát na Vladimíra Putina? Nebyl by vzápětí oplátkou zlikvidován Zelenský, třebas i taktickou jadernou zbraní?

Nedokážu to říct. Okolí Putina je naprosto nečitelné, není vůbec jasné, jestli existuje nějaká opozice uvnitř režimu, která by si troufla na palácový převrat. Myslím, že nástupce Putina bude spíš výsledkem momentální události než něčím, co se dá odhadnout. Buď si ho Putin zvolí sám a v režimu „speciální operace“ naservíruje ruské společnosti a elitám, nebo vyplyne z nějakého zákulisního boje, například v případě úmrtí. Atentát na Putina je určitě riziko. Nemyslím, že by si to Rusové nechali líbit. Scénářů Ruska bez Putina je ale hned několik a přechodu moci taky několik. A upřímně: některé z nich můžou být takové, že budeme nostalgicky vzpomínat na Putina.

Zvažuje se mezinárodní soud nad Putinem a ruskými pohlaváry za vpád na Ukrajinu. Není to spíše symbolické plácnutí do vody? A co americký vpád do Iráku? Diktátor Saddám Husajn se schoval v rodném městě, po zatčení pak do sebe s chutí ládoval americké koblihy, zato konflikt zaplatilo nedobrovolně životem kromě vojáků i velké množství iráckých civilistů. Nemohl by být také tento vpád bez posvěcení OSN zhodnocen podobně jako vpád Rusů na Ukrajinu? Nebo je to srovnávání nesrovnatelného?

Napadení nějaké země bez mandátu Rady bezpečnosti OSN je porušení mezinárodního práva. Jenže jak se bude tohle právo vymáhat a jak se vymáhalo v minulosti, třeba v případě Iráku? Vzhledem k tomu, že mezinárodní právo a „právo velmocí“ jsou dvě různé věci, považuju souzení Vladimira Putina za krajně nepravděpodobné. Takže takové uvažování je spíš symbolické gesto, které ale zase zároveň demonstruje, že tu máme dvojí metry. Paradoxně si tak Západ vychovává vlastní kritiky a dál šíří nedůvěru ve vlastní hodnoty a „řád postavený na pravidlech“. Pravidla platí pro všechny, nebo jen pro někoho – tohle je pak naprosto logická otázka. Řada zemí globálního Jihu už dala najevo, co si o západních slovech a činech myslí. Divit se jim nedá.

A poslední tradiční otázka na konec. Chystáš k tomuto tématu nebo ruské politice nějakou novou knihu? Nebo kde by případně čtenáři mohli najít tvé komentáře k problematice, o níž jsme aktuálně debatovali?

Uvidíme. V roce 2025 uplyne 10 let od vydání první knížky, která už je antikvovaná a nepostihuje posledních deset let, kdy se toho stalo hodně, včetně právě rusko-ukrajinského konfliktu.

Dobře, nechme se tedy překvapit. Děkuji ti za rozhovor a velmi zajímavou analýzu.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Veronika Sušová Salminen, HP, Rozhovory na okraji,