Padám, a ještě přitom vypadám, že sportuju, a příliš těsné setkání s jorkšírským teriérem. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Pobřežní promenáda je sice jako narýsovaná podle pravítka, ani největší snaha architektů mi ale v haváriích nezabrání

Na margo mojí koloběžkové kariéry přibylo jedno přespříliš těsné setkáni s jorkšírským teriérem a musím říct, že mě to docela pošramotilo jen tak tak získané momentální jezdecké sebevědomí. Celý čas, co jezdím na koloběžkách, se bojím, že někoho přejedu, nebo že hodím řidítka při kvapném opuštění stroje někomu na nohu. Ale ducnutí s malým pejskem bylo pro mne po těch plus minus 35 letech nóvum a tak nečekané a na psýchu strašné, že mě úplně vykolejilo.

Samozřejmě, že mi v tu chvili vyskočila před očima spousta pražských historek. Tam jsem bourala každou chvíli i silniční lišej na rukách se sem tam objevil. Řacha do brady o chodník, když jsem píchla pneumatiku u první elektrokoloběžky o napínáček a vzápětí najela na kanál, pneumatika se bleskově vyfoukla a... Brada a zuby cvakly. Tehdy celkem nic, jen modřina na bradě. Po necelém roce mě opustily čtyři tehdy ťuklé špičáky a později ještě dvě dvojky a v podstatě to proběhlo během několika týdnů. Od té doby nechci nafukovací kolečka.

Nebo jednou, v mlékárně na Vinohradech, bylo zrovna přivezené zboží, a jak tak bývaji ty bedničky na zemi připravené k odnesení, tak abych o ně třeba neškrtla a něco nezpůsobila, měla jsem koloběžku pro jistotu na neobvyklé straně, u levoboku. Ale nejsem zvyklá ji tam přidržovat. V životě bych nečekala, že pravé řidítko tak rychle vyplní kelímek půllitrového jogurtu. Selského bílého...

Měla ta mrňavá kopací věc řidítka s dost měkkými molitanovými gripy, ale kovový okraj už dost čouhal a plastová záslepka dávno někde vypadla. Hliníkové víko se poddalo snadno a to jedno provinilé pravé řidítko vypilo tolik jogurtu, co za tu chvíli stihlo, něco vybryndalo, zbytek mi nechalo... Zaplatila jsem nákup o ten jogurt větší a se spoustou omluv jsem se bleskově vypoklonkovala z dohledu, abych nemusela ještě i vytírat krám. K vyprání gripu jsem se dostala až po pár hodinách, to už tam jogurt držel jak přivařený. Mléčný produkt...

Nový rok teprve začíná a trnová koruna už se pyšní květem. Není to nádhera?

Jednou už jsem zažila nakyslé mléko, vylité v hotelu v Jeseníku na koberci. Nešlo s tím bydlet. Bylo to v zimě. Radši jsem se celou noc klepala s otevřeným oknem pod dekou, ale na vzduchu. Jogurt na tom bude asi podobně. Grip by smrděl po pár dnech strašně, takže jsem v prodejně u nás, tehdy v Braníku, hned další den koupila nové, luxusní gumové gripy. Od té doby už mi řidítka nikdy do ničeho podstatného neupadla.

Ve všech  podobných situacích, ať už to byly dramatické pády, nečekané kontakty, anebo tahle jogurtová lapálie, platí vždycky  jediné. Musím se nějak usebrat, zkrátka odjet z místa a dojet domů. I v tomto případě jsem hodlala zamířit rovnou tou nejkratší cestou na nedávno nalezenou cyklostezku. Už abych na ní byla, tam nikoho nepovalim. Nicméně pořád mi zvonil v hlavě výstražný zvoneček. Což je špatně. Protože když jedete na takhle otevřeném stroji, rozhodně se nesmíte bát každého pšouku. Zaplaťpámbu, po energetické kůře, získané pohledem na mořské vlny, už jsem se aspoň netřásla.

Po cestě okolo kamenitého mořského břehu jsem ještě musela udělat pár drobných zastávek. Přímo u vody tu stojí na kamenech několik velkých bílých betonových lavic, na jedné z nich sedí, prý už víc než sto let, Bella Lola. Krásná Lola čeká, s tváří zasněně otočenou k moři a s trpělivým, toužebným, oddaným výrazem, na svého muže, až nebo jestli se vrátí z rybolovu... No, nevim, snad se jednou dočká, já osobně už bych to vzdala. Paní, která seděla zrovna v tu chvíli na stejné lavičce, už to podle všeho vzdala někdy dřív.

Bella Lola a paní, která už nejspíš na nikoho nečeká

Ke konci promenády, před dlouhou cestou vestoje, jsem ještě na chvíli usedla a sledovala cvrkot. Lidí trochu přibylo, na dlouhé, téměř nekonečné dřevěné lavici jich sedělo hodně, skoro jako by si taky ještě aspoň chvilku chtěli užít toho pohledu a blízkosti moře. Seděl tu i prodejce všeho možného, co měl vyložené na ubrusu na zemi před sebou.

Většinou jich tam chodí několik, ověšení pultíky nebo jen rozložení se zbožím na zemi, někteří jsou otravní a snaží se lidem, co nic nechtějí, vnutit tu brýle proti slunci, tu kabelku, pásek ke kalhotám nebo šátek. Připadá mi to jako hodně podivná existence. Tenhle z mojí lavičky nekoukal na moře, ale do mobilu. Měl s sebou v batohu zřejmě celý život nebo co. Na mobil ve slunci asi příliš neviděl, něco do něj arabsky vysvětloval, chvilku mírně, chvilku tlumeně dramaticky syčivě, chvilku zřetelně někoho ukecával, a po chvilce mu buď scípla baterka, nebo dostal definitivní kopačky a dáma na druhém konci zavěsila. Šeredně, potichu a nesrozumitelně zaklel. Možná že dojde k mordu, v každém případě vypadal, že ten  mobil vzteky zahodí. No, nezahodil...

Naštvaný prodejce

Popošla jsem radši ještě o kousek, až ke konci lavic, a naposledy jsem se zadívala na hladinu, klidné odpoledne, jasné nebe, slunce. Dva metry ode mne někdo spal s batohem pod hlavou a kousek opodál najednou začal nějaký mlaďoch, tak 25 až 30 let, po chvilce probírání strun hrát a zpívat jakousi tesknou píseň s kytarou. Zpíval pěkně.

To je tu docela častý jev. Kdysi tu koncertoval s tahací harmoniku nějaký děda, hrál všechno možné a taky moc pěkně. Pak za ním došel další děda s kytarou a donesl si i kombo, hráli francouzské šansony, španělské písně, chvíli sóla, chvíli v duetu a občas si taky pozpěvovali a byl to hotový koncert. Možná dokonce nějak patřili k restauraci, u které to provozovali. Dělá to na té promenádě u moře úžasnou atmosféru a vyloženě to láká k usednutí. Jestli si tím ten člověk ještě i přivydělá na živobytí, na cestu nebo na co, tak je to přímo model ideál.

Zamlada, kdyby to tehdy u nás bylo možné, bych do toho určitě šla, zpívala jsem dost pěkně. Jenomže tehdy by to byla nepovolená žebrota. Známá kdysi hrála v hotelu Panorama na krásné bílé koncertní křídlo. Vypadalo to velice noblesně. Ale musím říct, že tohle pouliční koncertování se mi jeví mnohem sympatičtější. Je v tom sice asi dost nejistota, ale taky  svoboda.

Siesta na promenádě. Znavený cestovatel si ustlal s batohem pod hlavou.

Cestičku od moře k cyklostezce jsem zvolila co nejkratší, kdyby to šlo, tak přímou čarou. Skrz pro ten den zvolna končící tržiště, rovnou na silnici, takže samozřejmě šup hnedka do jednosměrky, jiná tam nebyla, a rovnou v protisměru. Se z těch jejich jednosměrek fakt picnu. Jak se v tom můžou vůbec vyznat? U nás by člověk čekal, že hned na prvním rohu bude nějaká stráž, výběrčí od policie. Pak bych jednosměrky tak hezky česky chápala.

Tady jsou prý kvůli tomu, aby nedocházelo k nehodám. Kvůli tomu je tu prý i takové množství kruhových objezdů. A nikde tu nehlídá nikdo. Normální lidi asi jezdí  tak, jak mají. Jo. A nekonečně trpěliví řidiči jsou tu. A nedělá jim problém udělat oblouček, aby nerozumnou bábu, jedoucí v protisměru na koloběžce, náhodou nesmetli nebo nenatlačili do záhonu...

Radila mi nedávno kamarádka, když jsem ještě s touhle novou koloběžkou trochu válčila: „Tož tak si kup na to ježdění takové ten sedací vuzék, ne? Budeš sedět a nemůžeš tak snadno spadnout.“ Ne. Dokud stojím, a jedu, tak pohoda. Jsem zvyklá i padat, a ještě vypadám, že sportuju. A kromě toho ty otřesy při jízdě asi fakt dělají nějak dobře mým kolenům. Normálně dvacet minut stát na místě, třeba při vaření, nevydržím. Na koloběžce ano. V momentě, kdy bych si sedla, měla bych pocit, že jedu v posteli, a ať v proti nebo po směru, už rovnou do truhly. Si myslím teď. No, uvidíme za pár...

Cyklistickou cestičku jsem našla kupodivu poměrně snadno, kolem ústavu pro Alzheimery. Konec ledna, sluníčko, odpoledne, teplota kolem 18-20 °C, co víc si přát? A koukám, u chodníku kvete místní „ruderální vegetace“ fialově. Asi Hybanthus enneaspermus. Asi tu vypuklo teď, na konci ledna, to pravé jaro. Na plné pecky...

Jaro koncem ledna

Takže první výprava k moři, po půl roce pobytu tady, dopadla... no, dejme tomu, plus minus dobře. Ale když jsem konečně zahlédla bílou vázu s kvítky trnové koruny a za ní hned jalovec a dvůr a mámino zelené křesílko, hodně se mi ulevilo. Dopadla jsem do něj, natáhla záda – je polohovací, natáhla nohy a okamžitě přišla pouliční kočka, které říkám prostě Kočko. Ulehla mi na hruď a začala vrnět, upírajíc na mě ty své nádherné modré oči, a bylo to skoro jak to moře.

Ani mi v tu chvíli nepřišlo divné české povykování a pozdravování u branky. Pán a paní tam stáli, že jdou jen okolo, z procházky. Zaostřila jsem pohled – a aha! V nedalekém sousedství tu bydlí Češi. Na setkání Čechů v hospodě La Zenia jsme se už viděli. Žijí pár domků ode mne. Je tam Česká mateřská školka ve Španělsku. Byla jsem ale po tom vejletě tak vyřízená, že jsem zůstala nezdvořile natažená v křesílku a jenom jsme se vlastně pozdravili. Budu to muset napravit.

Když odešli, odešla i kočka za svými záležitostmi a konečně jsem šla do domu, podívat se, co dělá moje kočička, Bastet. No, co by dělala, stařenka moje... Dělala, že spí v ložnici. Když jsem vešla, zvedla hlavičku a zřetelně pravila: No konečně, co to bylo tam venku? Trochu žárlí, když si povídám a mazlim se s Kočkou. A zase si lehla. Pravda, po chvíli za mnou přišla a taky naprosto zřetelně si stoupla k prázdné misce...

Vložil: Lea Hniličková