Výlet k moři. Když v tom se u kola mé koloběžky objevil malý psík a hop, už letěl obloukem… Seniorka jede na jih
10.02.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: TO moře
Skutečně ta rychlost se v mém věku už značně zpomalila. Projevuje se to na všem, a dokonce i na brejlení do mapy. Orientuju se podle ní celoživotně celkem slušně, ale tady už s gigantickým zpožděním.
Celou dobu jsem tu hledala nějakou rozumnou, krátkou, bezpečnou a klidnou cestu, po které by se dalo dojet k moři. Je to k němu v podstatě kousek. Podle údajů z Google nějakých 2300 metrů. V Čechách jsem běžně jezdila z Radimi do Peček a zpátky, což bylo dohromady nějakých minimálně 7 kilometrů, tady tedy tam a zpátky jenom 4,6. Ale zde je to cesta skrz rušné město, a ta cesta, která se na mapě jevila nejkratší, mi nepřišla zas až tak úplně bezpečná. Jednak plno kruháků a hlavně ve městě pak zdejší systém jednosměrek. Ten tedy fakt neovládám, tím pádem netoleruju, jedu, kudy potřebuju a jsem tím pádem vděčná místním řidičům za jejich maximální tolerantnost. Zdejší lidi jsou na jednosměrky zvyklí a znalí, ale já tápu. Vjet do mini obce El Limonar v protisměru není nic tragického, protože udivím maximálně jedno auto. Ale ve městě, v centru, toho jezdí hodně a nerada bych...
Takže jsem stále brouzdala raději prstem po mapě a hledala jsem. Od příjezdu sem, v červnu loňského roku, jsem opravdu u moře nebyla, ač je to takový kousek. Teď už je leden a já pořád trčím...
Ovšem nedávno jsem slíbila, že vskočím na kůň a pojedu se kouknout na domek, který tady opodál kupuje kamarádka a hledala jsem nějakou nejkratší cestu, zase prstem po mapě, a padla mi do oka tenoučká zelená čára, které jsem si dosud nevšimla. Sakra - potok nebo co to je? Popojela jsem po té lince prstíkem a ejhle, ono se to jmenuje. A nejmenuje se to jako potok, ale jako zelená cesta „Vias verdes de Torrevieja".
Vzpomněla jsem, že jsem cestou k laguně přejížděla nějakou divnou křižovatku, sice byly na silnici hodně výrazně namalované divné čáry, ale nějaká masivní silnice do boku nepokračovala. Leda chodníček a nic mě tehdy nenapadlo. Až teď, po půl roce mi přišlo zajímavé prozkoumat to na terénní mapě a ejhle, fakt to není potok, ale dvě stezky vedle sebe - pěší a cyklistická. Pěší je růžová, vyskládaná z hladkých cihliček, a cyklistická z drsného asfaltu. A vede tahle stezka od budoucího domu kamarádky až téměř k moři. Dá se říct naprosto rovně a na každém křížení s normální silnicí jsou ty výrazné divné čáry, aby řidiči počítali s tím, že se jim z boku může vyřítit nějaký moula jako třeba já nebo dítě na kole nebo tak něco. Prostě bezpečná stezka s dvojím jištěním.
Takže hned jak jsem ten zázrak objevila, nakopla jsem vrtuli a vyrazila konečně, po půl roce, k tomu kdysi vysněnému moři. Stezka je opravdu přesně to, co slibuje a chodí po ní jen pár lidí. Cyklistů jsem potkala taky jenom několik.
Když jsem dojela do centra, samozřejmě že jsem zahnula místo doleva na pravou stranu, kam jsem vůbec nechtěla, takže jsem se kus vracela, ale i tak jsem za chviličku usedla na velkorysou kachlíčkovou lavičku pod masivním kovovým loubím. Lavička trochu připomíná styl Gaudí. Je bílá, dlouhá několik desítek metrů, oblá, z malých bílých keramických kousků, mírně zvlněná a pohodlná, s výhledem do přístavu přes širokou plochu promenády z velkých kamenných dlaždic. Kolem palmy, za zády keře a na promenádě nedělním odpolednem zvolna se courajících několik místních i turistů. No, prostě promenáda.
Malá holčička, 3-4 letá, v doprovodu tatínka, která se na těch hladkých dlaždicích učila udržet rovnováhu na velkých růžových plastových bruslích, byla neuvěřitelně vytrvalá a kdykoliv sebou bácla, čekala jsem, že to vzdá, rozeřve se a nechá se tatínkem v náručí odnést.
Ale kdepak. Byla to Španělka.
Chvilku si poseděla na zemi a pak se vzdorně vztyčila na těch nepevných okolečkovaných plastových botičkách a statečně udělala několik nesmělých kroků nebo pokusů o jízdu, než sebou zase bacila a tak stále dokola, pětkrát, desetkrát, patnáctkrát, ale stále s tou urputnou, vzdorovitou vytrvalostí. A tatínek? Jen asi dvakrát jí pomohl vstát a ukotvit postoj, něco jí vysvětloval, pozorně ho poslouchala, pak se zase kousek vzdálil a nechal ji bojovat. Myslím, že do týdne to dítě bude jezdit jako drak.
Malá bruslařka
Chvilku jsem ještě poseděla a hleděla na množství stožárů na vlnách a pak jsem vyrazila na další cestu ještě blíže k mému mořovi. Nějaká oplocenka mě přivedla do turistického tržiště s ohromným množstvím barevných šálů, triček, obrázků a dalších všemožných cetek a roztomilých nesmyslů všeho druhu - polovina krámků byla otevřená, polovina zabedněná - zřejmě nedělní provoz. Ve všední dny tu bývá někdy tak nacpáno turisty, že se prakticky nedá projít, natožpak projet, jen stateční ojedinělí důchodci na pomalých elektrických čtyřkolkách se prodírají davem. A já jsem tady radši slezla z koloběžky a šla dál pěšky, bloumající turisti jsou nebezpeční. Jdou, najednou je něco zaujme, zprudka odbočí - a je to.
Tržiště
V Praze jsem takhle jednou přejela špičku žluté kožené boty obrovitému Švédovi. Byl vysoký a nohu v hnědé kožené noblesní botě měl snad padesátku... Udělal krok dopředu, pak se jeho tělo naklonilo dozadu, asi chtěl couvnout, ale nespěchal s tím a nestihl to. Naštěstí koloběžka měla nafukovací měkká kolečka a já podstatně míň kil než teď, takže po omluvě jsme se oba zasmáli a on mohl doma vyprávět, že ho v Praze přejela dospělá ženská osoba na koloběžce...
Ocitla jsem se na mé pouti už jen malý kousek od laviček nad kamenným břehem, na místě, které jsem si oblíbila už při první návštěvě Torreviejy (španělsky čti Torevjechy).
Ne že by se mi nelíbily hladké, písčité pláže třeba playa Cura, ale kamenitý břeh, o který se tříští vlny, se mi líbí víc. Vjela jsem na nábřeží s tím téměř svátečním, krásným pocitem, že to je ono, to je přesně to, po čem jsem s bolavými koleny a obavou z automobilového provozu toužila už před půl rokem a pak celý ten čas tady. Kolena mě bolí i na koloběžce, ale ne tolik, otřesy zřejmě působí částečně uvolnění a hlavně - jedu, jsem v pohybu, jsem na cestě a „cesta je cíl“!
V mírném větru, v plném slunečním svitu, v mé pomalé rychlosti se mě na kratičkou chvíli zmocnil pocit, který se podobal štěstí. Návštěvníků nebylo moc, nemusela jsem kličkovat, prostě super.
Moře. Hotový zázrak
A pak to přišlo. Maminka, dvě děti tak 8 - 10 roků a na šňůře pejsek. Malý, chlupatý, roztomilý. Jorkšírský teriér. Na druhém konci jeho šňůry maminka s mobilem. A jak vím, že ženské osoby jsou schopné bez problémů zvládat víc věcí najednou - jít, koukat do mobilu, kontrolovat širokou kantnou okolí, psa i děti, tak jsem byla v klidu, v domnění, že mě přeci vidí a uhne. To jsem si myslela já. Takže abych se nemusela vyhýbat rozpohybovaným dětem, zamířila jsem zhruba do středu skupinky, v domnění, že mě vidí a pejska stáhne kousek k sobě. Pak nastalo pár náhod... Jak jsem ještě pořád zvyklá na jiné řízení staré koloběžky, místo brzdy jsem křečovitě mačkala páčku zvonku. Nebrzdil, potvora, ale ani nezvonil, protože jsem neklikala, ale zoufale jsem jen tiskla páčku jako brzdu... Paní pejska nestáhla, protože viděla spíš mobil než mně, kromě toho šla proti slunci a možná spoléhala, že se vyhnu já, protože nejspíš neviděla ty děti, které byly tak metr za ní. A duc... Ucítila jsem, jak kolo koloběžky nabralo pejska a odhodilo ho. Ani nekviknul, opsal na šňůře oblouk paní kolem nohou. Já, už v šoku, jsem zabrzdila po nějakých pěti metrech, a s vyděšeným, nešťastným výrazem a s pocitem zoufalství jsem spěchala k oběti mojí jízdy v hrůze, co najdu, co se stalo. Pejska už měla paní v náručí a teď jsem se děsila, co bude.
Další šok. Nebylo nic. Paní ho jemně prohmatávala, já jsem ho zoufale hladila po tlamičce, on se tvářil, že pohoda, že je mu to milé, že je zvyklý, dokonce mi olízl ruku. Na můj dotaz, jestli si paní myslí, že je v pořádku, úplně klidně, stále ještě s ním v náručí, kývla, že jo, že je ok. Čekala jsem, že aspoň děti mě sežerou nebo zmlátí - ne, jen ho taky přišly pohladit, paní ho postavila na zem, pejsek se oklepal, jako kdyby právě vyběhl z roští, a pokračoval v chůzi. Jakoby nic.
Když paní viděla můj vyraz, ještě jednou mě ujistila, že je vše ok. „Buenos tardes“ a odešli všichni čtyři původním směrem. Prostě nátury z úplně jiné planety. 2300 kilometrů od Prahy...
Já jsem tam zůstala stát, připadala jsem si jako pitomec a vrah malých dětí a zvířátek, jehož oběť, jak se zdá, naštěstí přežila bez úhony. Uff...
A tohle je vždycky, když se mě zmocní ten idiotský pocit blaženosti, spokojenosti a štěstí.
Pěšky jsem s roztřesenými koleny došla ke svojí oblíbené lavičce, vyčerpaně jsem se na ni svezla a měla jsem dost. Chvíli jsem tupě hleděla do dlažby, než mě konečně napadlo otočit se tím správným směrem, zadívat se do té modré, šplouchající nádhery, pomalu začít obalovat nervy klidem a nabíjet mojí momentálně mentálně zničenou, rozklepanou osobu tou nekonečnou věčnou, silnou mořskou energií. A musím říct - fakt to funguje.
Po zhruba hodinové seanci jsem byla zklidněná, schopná normálně vstát a opět nastoupit na koloběžku a jet. Normálně by tu za tu mořskou nabíječku mohli vybírat vstupné. Pravda je, že jsem si pro jistotu a klid v duši dala jedno kolečko, takový malý okruh přímo tam, mezi palmami pro kontrolu, jestli se ještě klepu nebo ne. Neklepala. Ufff. Ale ten zážitek prostě fakt nebyl nic moc.
Vzpomínám, jak jsem jednou v Praze na Vinohradech jela dolů Korunní třídou, ještě na takové té malé vzteklé kopací hliníkové koloběžce s mrňavými kolečky, byl podzim, slunce, žluté akáty a všude napadáno plno toho akátového zlata. Přede mnou šel stejným směrem jako já přes ulici penzista s taštičkou malého nákupu a tady najednou já jedu. Vyměřila jsem si, kudy ho objedu, ale mířila jsem špatně. Byla tam díra po velké silniční dlažební kostce, ale zapadaná tím zlatem, takže jsem ji zaregistrovala v poslední chvíli. Pro tu pidi koloběžku by to byla smrtelná past, jela jsem dost rychle. Bylo ale ještě místo maličko uhnout, vzít to vedle té díry a o fous minout dědu. Jenomže jeho rozvážný, pomalý krok najednou uhnul do strany a mně nezbývalo nic než bleskově odhodit řídítka taky do strany, abych ho nepraštila, a skočit mu v rychlosti na záda. No, děda to naštěstí ustál, já ne. Ještě teď vidím nahoru stoupající oponu jeho šedého saka, jak popoběhl a jak jsem se po jeho zádech sunula k zemi. Hned jsem se začala omlouvat, on byl poněkud zmatený a pravil: „No to jsem se lek´, já jsem vás ... nečekal" V tomhle momentě, po té odpovědi byl pro mě ovšem největší problém zachovat seriózní tvář a nezačít řvát smíchy. Po zjištění, že je děda v pohodě, že se mu fakt nic nestalo, jsem kvapně prchla na druhou stranu a tam jsem teprve vybuchla v řehot, nahlas jak blázen i při té představě, co asi bude vykládat doma nebo kamarádům v hospodě.
Ke všemu tyhle věci vidím vždycky jako film... Moje jízda tehdy nejspíš dost vyšinula Vietnamku, stojící na prahu vietnamské restaurace, kolem které jsem rozchechtaná profrčela a která nejspíš viděla celou tu scénku úplně od začátku.
Musím ale říct, že ta přímořská havárie s pejskem byla pro mne ze všech tří ta nejhorší. Se Švédem jsme se oba zasmáli, děda konstatoval v tom překvapení ještě, že přeci nemůžu v tomhle věku (bylo mi cca 45) takhle jezdit na koloběžce a v pohodě odešel, ale jorkšíra jsem opravdu fyzicky ohrozila a myslím, že se mi o tom bude i zdát. Přitom to byla souhra náhod. Mobil, zvonek, který jsem tiskla místo brzdy, takže nezvonil a pravda ani nebrzdil, prudké odpolední slunce... Klika byla asi i to, že pejsek nebyl na obojku, ale na postroji.
Naštěstí všechno dopadlo ok a moře nakonec vykonalo svoje blahodárné dílo.
Jak mi napsala jedna moje čtenářka - kdybychom tohle měli v Čechách, tak spousta lidí ušetří za psychology nebo psychiatry. A to tedy opravdu jo.

Vložil: Lea Hniličková