Hledej mango! aneb Návštěva tržiště s pánským doprovodem a její překvapivé konce. Seniorka jede na jih
04.02.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Zkrotit nákupní vášeň na místním tržišti nejspíš nedokáže nikdo. Ještěže mě tentokrát doprovázel skutečný gentleman.
Tak mi moje literární činnost přinesla přímo tady ve městě čtenáře z Moravy, který hned ochotně nabídl pomoc, kdybych jako náhodou něco potřebovala. Dovézt nebo tak. Popili jsme na terase kafe, popovídali, zdvořile jsem pomoc víceméně odmítla. A pak jsem napsala špatně adresu při objednávce běhounu...
Jak jsem potom byla šťastná, když mi ten balik nakonec po ne úplně jednoduchém vyhledání služebny CTT (místní pošty Coreros) můj čtenář vyzvedl a donesl. To byla vůbec atrakce. V pátek dopoledne mi přišla zpráva, že v pondělí bude doručováno. Všimla jsem si, že adresa není ok. Chybělo tam číslo domu. Příslib byl na pondělí a byla tam možnost úpravy termínu i místa doručení, tak jsem si řekla, že odpoledne to opravím a odešlu. A odpoledne hned ještě v ten pátek mi přišel email z CTT, že byl učiněn dvojí pokus o doručení, neúspěšný, a že si mám pro balík přijít do týdne na jejich služebnu. Na druhý konec města. Normální hochštapleři.
Ó, jak jsem zavzpomínala na perfektní, spolehlivý balíkový servis České pošty v Radimi. Jak na Českou poštu všichni nadávaji, tak u nás ve vsi, co se balíků týče, všechno fungovalo naprosto perfektně. Když mi měl přijít balíček, paní pošťačka vždycky zavolala „za minutku jsem u vás“ a byla. S listovním zasilkami to bylo, pravda, jak kdy, jednou mi dokonce tenkou krabičku s tabletem nechaly holčiny, co doručovaly do schránky, ležet venku u dveří na trávníku. Stálo to na wishi nějaký tisíc, takže jsem byla dost rozezlená. A jeden malinký balíček jsem dokonce našla metr od domu na silnici..Asi vítr. Ale co se baliků týče, vždycky perfektní.
Tady se mi naštěstí ke komplikaci s balíkem náhle vysloveně nabízelo poprosit o pomoc mého věrného čtenáře, takže všechno nakonec dopadlo skvěle. Pravda, dohledával složitě nejen tu „instituci“,byl to prostě obyčejný obchod, něco jako u nás Balíkovna, ale téměř týden nevyzvednutý balík nezvyklého tvaru, role 60 ccentimetrů vysoká, prostě srolovaný běhoun, kamsi zapadl a pověření pracovníci ho dost složitě hledali. Na tuhle pomoc mého čtenáře opravdu vzpomínám s vděkem.
Počasí nic moc, takže vhodné právě tak k cestě na trh
Nyní se chystal můj čtenář po pár měsících života v Torrevieja k odjezdu, a jelikož chtěl do Čech přivézt nějaké to exotické ovoce, a ne jeden nebo dva kousky, ale pro více příbuzných a známých, vzal si na to tentokrát auto a stavil se i pro mne, že mne odveze. Při stavu mých kolen jsem byla vděčná, už hodně dlouho jsem na trhu nebyla a je fakt, že nakupovat tam je požitek nejen co do množství a druhů zboží, ale i značný požitek finanční. Areál je veliký, jeli jsme až k druhé bráně. Naložila jsem si s sebou koloběžku, abych se měla o co opírat a na co věšet ty nákupy.
Zaparkovali jsme hned u brány a vyrazili. První stánek rovnou i s rozlehlou restaurační zahrádkou, tam vždycky prodávají vynikající churos. K těm můj průvodce ihned stočil krok, bez těch prý nikdy nikam. Já jsem churos, hadry, boty, kabelky a jiné báječnosti úplně minula a pokračovala jsem mezi zeleninu a ovoce. A to je tady prostě nářez. Cokoliv si vymyslíte, můžete mít. Šla jsem cílevědomě jenom po pomerančích. Je po sklizni a urodilo se, takže jich je hodně a jsou levné. Nic jiného brát nebudu, ještě mám nějaké pomeranče doma, ale s tím si poradím.
Mango, které můžete oloupat stejně snadno jako banán, takový zázrak u nás nenajdete
Našla jsem je po pár krocích. Pět kilo za dvě eura, jo, to by šlo. Prodejce mi k zváženým pěti kilům ještě, jako starý Věk, dva pomeranče přihodil. Jen jsem tu tíhu zaplatila a zavěsila na řidítka, už tu byl můj průvodce a tašku s tím nákladem mi odnesl do auta. A já, volná jak pták, jsem se tedy poněkud utrhla. Jó, to se to nakupovalo... Ve víru dost plného tržiště bylo slyšet všechny možné jazyky, hodně mezinárodní společenství se tu sešlo, slyšet byla kromě spanělstiny angličtina, arabština, ruština i „Sakra Kájo, dávej pozor na cestu! A hledej mango“ proběhla okolo mne rodinka.
Ceny oslepovaly. Všechno po sklizni, všechno čerstvé, a co už trochu déle po sklizni, to za symbolické ceny. Takže jsem koupila ještě 2,5 kila brambor, hromadu vína, nevím přesně kolik, hodně přes dvě kila. Podle pokynů českého tatínka jsem taky hledala to mango, a to se tedy hodně vyplatilo. Vzala jsem hned čtyři nádherně měkká, dobrá, šťavnatá manga, která jdou normálně loupat, ve smyslu stáhnout slupku jak z banánu, taková jsem zatím nikdy nikde nepotkala.
Darovaná kaki. Napohled nic moc, chuť ale skvělá.
A jelikož byly moje nákupy stále odnášeny do auta, ztratila jsem trochu kontrolu a koupila ještě kupku banánů, u prodejce, ke kterému jsem původně vůbec nechtěla jít, neměl tam už nic než právě ty banány. Byl to patrně Rus nebo Ukrajinec nebo tak něco, zrovna mu nějaký rodák platil, na čemsi se domlouvali, ale tak nějak tajemně, ač rusky umím, tak jsem pochytila jen „závtra“. Tak třeba zítra půjdou na kafe, protože trhy na Playa Flamenca, které bývaly v sobotu, byly zrušeny.
Zakoupené banány mi opět byly odebrány a odneseny do auta, a když už jsem pajdala opřená o koloběžku s tím, že už nic nechci a že už jdu k autu, potkala jsem obrovskou bílou ředkev, což je zelenina, kterou bezmezně miluju. A teprve pak jsem zaostřila ještě na macaté hlavy ledového salátu, tak jsem zavěsila hned dvě na řidítka koloběžky a téměř jsem prchala k autu, abych už, proboha, nic dalšího nekupovala! Protože radost z nakupování je jedno a druhá věc je, že to taky musím někdy sníst, protože k smrti nerada vyhazuju jakékoliv jídlo. Babiččina výchova. S tím, co mám doma, je tohle pro mne bašta na tři týdny nejmíň.
Sladký oběd naservírován, jdu na to.
Po vynesení všech dobrot z auta a rozloučení jsem zjistila, že jsem ještě dostala darem asi dvě kila kaki, takové už vypadalo ne zrovna nejčerstvější, ale ukázalo se být naprosto skvělé. A dvě balení churros, která jsem sice vůbec neměla v plánu, ale krabici tekuté čokolády mám kupodivu doma z Mercadony, takže oběd byl vyřešen. Nasladko. Den byl pošmourný, po nebi se od rána plouhaly mraky, ale tenhle nákupní zájezd do trhu mi ten zachmuřený čas dokonale projasnil. Kdybych jela na koloběžce, těžko bych si dovezla takovouhle hromadu. Neunesla bych to.
Celá ta radost, kterou jsem si pořídila, mě vyšla na 15 euro, plus za tři eura jsem dostala dárek - dvoje churros a taky to kaki. Naprostý luxus. Jediná nepříjemnost toho trhu je, že když tam pojedu sama na koloběžce, musím jet přes čtyři kruháky, ty tady stříhají jak zmámení, a přes dvě hlavní výpadovky z města. Jak teď málo jezdím, tak mi trochu chybí taková ta jistota dřívějších let. Správná drzost a suverenita. A váhající koloběžkář na kruháku, to musí být pro řidiče za volantem fakt atrakce.
Pravda, vrhám se do kruháku s drzostí sobě vlastní a vždycky s přesvědčením, že mám pravdu, ale někdy, už na kruhu, znejistím, jestli mě je dobře vidět. A do jisté míry pravdu mám. On totiž nikdo nechce mít nepříjemnost s přejetou bábou na koloběžce. Docela se divím, že mi tu ještě nikdo nevynadal, protože zatím stále jezdím na nejnižší rychlost, a to je 10 km/h. Řidiči jsou tu opravdu maximálně tolerantní a trpěliví. Na malý kruháček před obcí El Limonar se mi podařilo vjet v protisměru, do obce jsem se tou mojí rychlostí vřítila taky v protisměru, rovnou proti autu, jedoucímu správným směrem, a žádné sprosté cizí slovo za mnou neletělo.
Nákup v přepočtu za 360 korun. No řekněte, není to paráda?
V Radimi jsem vždycky byla na kruháku suverén. Tam jede pár aut a tomu jednomu za mnou jsem zas tak moc vadit nemohla, a i tak jsem si troubení nebo nějakou tu „Nandu“ vyslechla. A to i když zahýbal na Chotutice. Ostatně troubení na člověka na koloběžce, který jede třeba i jenom po rovné silnici, je nějaká česká specialita. Nezažila jsem to ani v Londýně, v Paříži, v Neapoli ani v žádném španělském městě, kde jsme byli s divadlem a já i s koloběžkou.
Tady jsou řidiči maximálně trpěliví, vstřícní a nemají potřebu při každé nevoli řvát nebo trhat občanky, jako u nás. Ale pro mě je to tu náročnější, protože tu jezdí koloběžek spousty, a řekla bych, že všichni dobře, tak musím s tím mým stylem něco udělat, abych nám, koloběžkářům, nekazila pověst. Budu se zase muset osmělit. Jezdit víc na jistotu. Abych nemusela půl roku čekat a vyrazit na trh teprve tehdy, až se sem zase vrátí můj věrný čtenář...

Vložil: Lea Hniličková