Marné sny o zatoulaných svalovcích a vítězství rozumu nad hrubou sílou. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Vysněná Gargamela, mirelonu zbavená. Jenže co dál?

Paříž - skříň - kredenc - mastodont - obryně Gargamela... Celý ten poklad z těžkého mangového dřeva mi stál v kuchyni, v hodně nesouladné podobě, obalený bílým mirelonem jak nevěsta a vadil. Poctivá indická práce, ani ždibec lehké překližky, všechno masivní prkna. Nemožno projít a všechno všude. Ideální stav.

Už z podstaty velikosti kuchyně a momentálního umístění všeho bylo jasné, že přepůlenou obří kredenc, zabírající  skoro polovinu prostoru kuchyňky, bude nutné co nejdříve sestavit do finální podoby, protože nejenže nebylo možné zavřít dveře do patia, do patia bylo obtížné i prolézt. Tedy pro mě. Kočce Bastet to šlo bez problémů, ale hovínka, která tam umisťuje, je nutné uklidit, a to tam musím vlézt já. A prolézat teď v prosinci denně mezi studenými plochami jenom v tričku, kvůli kočičím hovínkům a chlebu v mrazáčku, mi přišlo hodně přes ruku.

Zkusila jsem, jestli ten vrchní kolos kredencový alespoň z jedné strany nadzvednu. No, nadzvedla jsem, ale to bylo tak zhruba všechno, co jsem s ním dokázala. Kdybych měla něco, aby se to dalo pomalými kroky, třeba po deseti centimetrech zvedat, vždycky tu na jedné, tu na druhé straně... Nojo, jenomže do 90 centimetrů to nemám na čem vyzvednout. Mám tu jen čtyři židle. Jenomže to bych to s bídou dostala po vyčerpávajícím boji do výše 40 centimetrů, a já potřebuju devadesát. Beznaděj. Je potřeba druhý člověk. Nebo dva siláci.

V týdnu chvilku před Vánoci napsala kamarádka, s kterou se známe jen z FB, že ve čtvrtek letí do Torreviejy, a domluvily jsme se, že v sobotu přijde na kafe. Těsně před odletem jsme ještě konverzovaly a já se svěřila se svojí potíží s nepořádkem úplně všude, protože bylo jasné, že přijde na návštěvu do bytu v destrukci, tak aby se nelekla příbytku v rozvratu nejen kuchyně, ale celého prostoru, a hlavně s tím překážejícím kolosem. "To mi určitě vadit nebude," pravila. "Třeba ve dvou tu kredenc zvládneme, mám v rukách docela sílu."

Jako nevěsta, cudně skrývající pod vrstvou mirelonu své přednosti

Zasmála jsem se a s díky víceméně odmítla i jen tu představu. Že někdo přijde na první návštěvu a já mu místo kafe řeknu: "Hele, sory, je tu binec, protože tohle tu vadí, pořebuju to zvednout, ale je to těžký, tak pojď  pomoct, bude to dost dřina." Tak jsme se domluvily, že přijde prostě jen na to kafe a na kus řeči. Bylo mi ale jasné, že pomoc potřebuju, jenomže jsem si představovala dva zdatné chlapy, nejlépe vzpěrače, nebo takové ty svalovce z reklamy na Mistra Proppera, kteří to popadnou, jedním trhnutím čisté síly svalnatých paží zvednou, ukloní se, se zářivým úsměvem poděkují za možnost pomoci a odejdou.

I jsem naivně někoho takového vyhlížela přes plot. Ale jako by se Proppeři propadli, chodili tu samí stařečci. Soused Maur mi k tomu taky neseděl, je sice šikovný, ale je poměrně  subtilní, malý a vůbec ne vzpěrač, sousedi z druhé strany jsou sice oba obři, ale hubeňouři, jeden po mrtvici a druhý jak třtina ve větru se klátící.

V sobotu kolem druhé, zrovna jsem chroupala ledový salát, když se ze dvorka ozvala čeština. Kamarádka byla tady. Ha. Skoukla jsem ji zdáli. Poměrně subtilní osoba, akorát hodně vlasů, takže nic, no, co dělat. Přivítaly jsme se, dosud jsme se znaly jenom z Facebooku. Rozjela se super konverzace, společná témata, na která jsme na Facebooku zatím nenarazily, daly jsme si miniaturního  panáčka Jägermeistera na tykání a kamarádka si šla odhodlaně potěžkat... tu Gargamelu. S podobným efektem, jaký byl u mne. Jo, nadzvednout to jde, a to je tak všechno.

Jí se s její figurou aspoň prolézalo mezi nábytkem a dveřmi líp než mně, čímž si pro další chvíle přidělila tu část kredence u patia. Řekly jsme si, že když už jsme tady, tak že to hned zkusíme, že to nebudeme zbytečně odkládat, není proč. Každá ke svojí boční stěně a klasika - raz, dva, tři hop a...? Skříň se trochu vznesla, mírně zakymácela dopředu dozadu a další síly v pažích na jejích koncích už nebyly. Aha, takže ne, tak zas na zem. Ta věc je prostě nejen těžká, ale i na všechny strany nezvladatelně hřmotná.

Že by pomohla paleta, čekající na svůj další osud u vrátek?

Nápad! Zkusíme metodu postupného zvedání - na židle, a potom, když už to bude aspoň v těch 40 centimetrech, půjde to líp uchopit, a pak raz dva tři hop, navrhla jsem... Ok. Stouply jsme si ke svým židlím. Tak nádech, výdech a znovu raz dva tři hop!!! Podsunout židle a dobrý, povedlo se! Almara stojí pevně na necelé polovině potřebné výšky.  Druhé nadzvednutí už tak úspěšně nebylo. Chvilku jsme bojovaly, kamarádka už svůj růžek vytáhla na těch 90 cm, ale já ne, jsem srab. Gargamela si nám ke všemu začala beznadějně lehat na znak, má těžkou hlavu... Síla udělat s ní něco jiného, než ji opatrně položit na zádíčka, nebyla. Skončila mrcha zelená vleže, ale už na těch 90 centimetrech, na spodním dílu. Tak přece ji teď nedáme zpátky na zem, domluvily jsme se. Asi dáme to kafe a popřemýšlíme, co dál.

Co ji popotáhnout a podložit, aby se zapřela o okraj spodního dílu, a pak ji "nějak" vztyčit. Šíbovaly jsme chvilku celým korpusem, aby bylo možné proplazit se po čtyřech ke stěně. Samozřejmě kamarádka, já bych se tam vzpříčila. Postavila se. Jo. Mohla tam ale jenom stát jak egyptská figura, záda naplacato na zdi, a mohla leda elegantně vzpažit, nohy a hlavu otočit do strany ve směru hlavy objektu, ale pořádně uchopit almaru nešlo.

Už při pouhém pohledu na ten ležící  kolos, který je nahoře viditelně těžší než dole, bylo jasné, že v prostůrku kuchyňky, celková šířka je 250 cm, dřez 60 cm, ležící vrchní díl 120, těžká rozměrná skříňka na druhé straně kuchyně u zdi 40 cm, a dobře by také bylo tolerovat bojler nad ní, takže ji prostě na celkových 250 centimetrech kuchyňky není jak a kudy popadnout. Jedině zboku. Ale díky váze horní poloviny vrchního dílu by páka byla příliš veliká a nejspíš by nám ta věc prostě ujela a zdemolovala by vše, na co by se cestou dostala, a možná i nás a sebe.

Trochu  jsme byly v koncích, tak jsme šly konečně na to kafe, na kterém jsme byly původně domluvené. Vymýšlely jsme, co ji něčím podložit, aby zůstala v těch krásných 90 cm, to vypadalo vlastně skoro jako půlvítězství! Kamarádka vyhlížela z vrátek nějaké siláky - nic nešlo. U vrátek byla opřená  ta paleta 120x100x10, na které ten gigant původně kotvil. Co to postavit, nějak ji na to nasunout, aby nepadla až dolů, a pak ji vztyčovat. Ale pořád tu zůstávala ta hrozná páka a zvedání vrchní těžké poloviny.

Hurá, máme hotovo!

Po nějaké chvilce jsem musela připustit, že ji spustíme, ne úplně na zem, ale jenom na ty židle. A konečně mě to trklo. No jasně! Nejsme ani jedna vzpěrač, že bychom každá třicet kilo vynesly nadhozem do výšky. To by zvládli jako nic silní chlapi. Nějaké jsme sice od kafíčka stále vyhlížely, ale bylo to jak domluvené, ulicí se semtam trousily jen samé děti s mičudou nebo penzisti s pejsky... Musíme zrecyklovat metodu postupného zvedání. A hlavně - musíme si plivnout pod nohy, abychom se i my dostaly výš!

Vrátily jsme se, posilněny kafem a zákuskem, každá se svojí židlí, k dílu. Opatrně jsme potvoru, ležící naznak, posouvaly do normální polohy, aby se dostala do stoje na původních židlích. Potřebovaly jsme ten předmět mít postavený svisle a pevně. Ale co jsme chtěly my a co ten krám zelenej, to byly dvě naprosto odlišné věci! A když už už stál..., pod úhlem asi 75 stupňů, někde se nám zašprajc a zůstal tak. V nakloněné poloze. Na fest. Dolů už s tím nešlo hnout.

Byly jsme dokonale obklíčené tou potvorou těžkou a židlemi a z patia se ozvalo: "Nejde s tím už nic. Někde to drží. Jestli to nedáme nahoru, tak mi přines deku a polštář, protože  ti tady zůstanu, protože se odtud prostě nedostanu." Přirozeně jsme se začaly, i z čirého zoufalství, řehtat jak koně. Vrchní díl si zatím spolehlivě hověl v šikmé poloze, dole někde zapřen patrně o skříňku pod bojlerem.

Tak dobře, drží pevně? Nevíme proč, ale drží. Kamarádka si vyskočila na židli, což je pro mne docela protiúkol, ale vyškrábala jsem se na tu svoji židličku taky. "Tak teď, anebo nikdy," zaznělo z patia. Chopily jsme se spodní poličky, držela jsem levou rukou i záda, aby nám ta mrcha zas neupadla na znak, jednou stačilo. "Raz, dva, tři hop!" a rvaly jsme madamme Gargamelu vší zbývající silou nahoru. Moje zlenivělé svaly se napínaly, jako už dlouho ne, stěhovalas pianino, to dáš, fandila jsem si v duchu a... Joooooooo!!! A je to!

Zabydlování

Obě jsme začaly ze všech posledních sil radostí křičet jak děcka, když vstřelí gól, na židli si nezatančíš, ale křepčila jsem. Juchaly jsme jako blázni, almara inkasovala několik silných žďuchanců, že tak hezky spolupracovala. Co si o našem podvečerním běsnění pomysleli sousedi, tady je slyšet z patia i pád lžičky, bylo nám v tu chvíli fuk. Ten jásot musel být slyšet až k O.C. Habaneras... Ale vrchní díl stál, trochu šejdrem, ale pevně, na spodním a my jsme si, po tom juchání a po lehkém srovnání nervů a definitivním srovnání kredence, mohly jít dát zaslouženého paňáčka Jägermeistera.

Tu radost, co jsme obě z toho úspěchu měly, tu vám nepopíšu. Byla prostě veliká. Začal padat soumrak, srpek měsíce se objevil vedle palmy, tak jsme ještě chvilku poseděly, dosrkly hořkosladký mok a po vyloženě  plodně stráveném odpoledni jsme se rozloučily. "No hele, jsem ve Španělsku do Silvestra, tak kdybys ještě potřebovala něco těžkého odstěhovat, tak dej vědět, teď už víme jak a že na to máme. Totiž, fištrón na to máme," pravila kamarádka a odkráčela do šera směrem do města, do hotelu.

A já mám konečně cosi, do čeho se opravdu všechno vejde. A místnost, do které se zase vejdu i já...

Vložil: Lea Hniličková