Proměna vysněné krásky Paris v gigantickou Gargamelu aneb Jak mastodont tlačil mastodonta. Seniorka jede na jih
06.01.2024
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Prosluněné předvánoční ráno, které definitivně zhatil příjezd obřího náklaďáku
Čas letí jako šílený. Když přijely v červnu první balíky, nábytek se spoustou mých nesmyslů a dvůr byl zavalen, žertovala jsem - kam s tím? To mám co dělat do Vánoc. A ono jo. Štědrý den za měsíc a na dvorku pořád ještě něco je.
Místa se stále zoufale nedostává a literatury a mých milých blbinek, kterým kamarádka říká hezky domácky zútulňováky, jako by stále někudy přibývalo. Nejhůř si však počínají knihy. V tuhle chvíli je mi už úplně jedno, kde všude ještě budou. Původně jsem je chtěla jenom v obýváčku, jenomže to jsem je holt podcenila. Momentální situace? Pro mě za mě, ať si couraj, kudy jim libo, ať jsou klidně v každé místnosti, kde si najdou kus místa... Kromě koupelny, ta je malá, tam se nevejdou ani dva kbeliky vedle sebe, aby o ně člověk nezakopl, a bývá tam na keramických stěnách i v ovzduší vlhko.
Ať jsou knížky, pro mě za mě třeba i v kuchyni, tak... Ostatně některé jsou i kuchařské. Někam je tam nacpu. Třeba na horní skříňky, mně už je to jedno... Ač nevařím, protože moc neumím a vlastně ani nepotřebuju, při mém stylu stravování, přesto ke mně nějaké kuchařky pronikly zděděním nebo darem. Třeba babiččina ohmataná, zažloutlá, rozpadající se Vaříme zdravě, chutně, hospodárně. Nebo Počítání nudliček v jarní polévce. To si třeba ráda čtu... Takže důvody pro pobyt knih v kuchyni tu jsou.
Jak jsem si tak listovala internetem, v tu chvili celkem bez zájmu a bez vedlejších úmyslů, najednou to na mne vyskočilo! Kredenc. Na první pohled mě okouzlila a okamžitě jsem pochopila, že to je přesně to, co potřebuju. Prohlídla jsem všechno, co Vintahome s příponou com, stránka na které jsem ten zázrak zahlédla, nabízí, hodně vintage věciček by se mi tam líbilo, ale mají to drahé a ani je nijak moc nepotřebuju. Tedy, aspoň zatím, chacha... Ale ta tlumeně zelená kredenc, z mangového dřeva! Ta je prostě...

Kráska, která se proměnila v další zlý sen
Abych neudělala nějakou praktickou botu, vzpomínaje na dramatický přesun rozměrné postele, která do ložnice prošla jen se štěstím, ověřovala jsem ještě na jejich robotovi, jestli to přijede v demontu, ve dvou dílech nebo vcelku. Tři dny přes víkend se nic nedělo, po třech dnech přišla zpráva, že ve dvou dílech, vrchní a spodní. "Hurááá, děkuji," odpověděla jsem. Byl první prosinec a já byla na kredencové stránce každou chvilku. Ještě den dva jsem se s tím obrázkem jenom mazlila, a pak už bez zaváhání objednala. Sabadellbank po mně chtěl přihlásit - potvrdit. Vždycky se leknu, jestli jsem něco nezvojtila. Ne, jen výše částky, nějakých 590 €, se musí potvrdit. OK. Tak, a už je moje...
Ze Salamanky přijede, hm. Příslib byl, že do pěti dnů tu věc doručí. Ve Španělsku... Inu pět nebo sedm, klid, hlavně klid. Festina Letné. A najednou těsně před směnou, telefon jak k ohni, a že zítra ráno. Lekla jsem se. Když se mi řekne ráno, vidím sedmou, osmou hodinu, a to bývám ještě vleže, malátná a hladová. Ale ne ne. Jsem ve Španělsku. Paní sice dvakrát zdůraznila ráno, ale ráno po jedenácté, upřesnila. OK. Jsem celý den doma, takže klidně. Záchvat paniky přišel, když mi došlo, že musím té krásce obří, spanilé, udělat místo. Vytvořit prostor, kde by mohla žít/být, a abychom se vešly obě. Taky jsem poněkud obryně... Jmenuje se "skříň Paris". Mohla bych jí říkat po rabelaisovsku Gargamela, utíkala jsem v myšlenkách od toho, co mě čekalo večer po práci...
Odpoledne pracuju do osmi, pracovní dobu dodržuju, neboť jsem placená od hodiny. No a po osmé hodině musím na druhý den totálně demontovat svou dosavadní kuchyňku, někam všechno v naplněném prostoru umístit, tedy nacpat, a to ještě tak aby ta... půvabná cizinka... domem vůbec projela. Vytřít té gargamelí noblese místnost a další den už jen čekat na jedenáctou a na tu kuchyňskou krasavici.
Čtverylka, valčík... dupák, skočná a cloumák se skříňkami, vařičem a mrazáčkem, ten musel jít s jednou skříňkou a mikrovlnkou do patia, jinam se to nevešlo. Nezlikvidovat kočce místo v patiu, kam chodí tento, neprojet se po jejím čerstvém výtvoru, kdy přibyl, ví ďas, asi ve chvíli, kdy jsem rvala vrchní těžkou polici do koupelny, tak taky pracovala... Ono stěhovat byť malé, ale plné skříňky v místnůstkách nepatrných rozměrů, kuchyň třeba má 2,5x2,25 m a chodbička 2x0,8 m, tam nic nedáte, je docela nervák. Nutno dávat pozor, aby se člověk tím nábytkem neobklíčil a případně se někde nezazdil...

Na konečně teprve nedávno uklizeném dvorku už zase nebylo k hnutí
Na svoji megapostel jsem po tom tanečku padla jak šraňky někdy po jedenácté. Co si o tom rachotu a šťavnatém českém klení pomysleli sousedi, betonový paneláček naležato žádný zvuk neutají, to netuším. A měla jsem fakt dost.
Druhý den ráno, tak jako "plumberovi", jsem odemkla, aby mohy balíky hned vjet do dvora, umetla jsem jim cestičku a usadila se do křesílka s cizí vrnící kočkou, která sem dochází pravidelně každé ráno na kapsičku, a čekala a těšila se. Mezitím jsem si listovala na mobilu internetem a dozvěděla se, že mangové dřevo je jedno z těch nejtěžších... No, potěš koště. Ale co, to dám, před lety jsem přeci stěhovala i celopancéřové pianino, uklidňovala jsem se...
Chvilku před jedenáctou telefon a milá, veselá rozesmátá paní, tatáž co včera, mi sdělila, že za dvacet minut. Pamatovala si dokonce, že musí anglicky. Přislíbila jsem, že budu doma, a natěšeně, s vrnící kočkou na klíně, čekala dál. Chvilku po jedenácté opravdu předjelo obrovité auto se žlutou plachtou a velkým tmavomodrým nápisem DACHSER. Přepravní společnost. Kočka nevrle zamňoukala a utekla. Z auta se vykutálel malý asi padesátník s vousky, celkově svalnatý a kulatý, i přes malou výšku budil důvěru. Samozřejmě chtěl NIE, bez toho tady není nic. Vyložil zvedací plošinou jeden obrovitý hranatý balík na dřevěné paletě, popojel pojezdem po chodníku, přisunul balík ke plotu vedle vrátek, zazubil se, pravil "Buenos dias", hupsnul do obrovitého auta a byl v trapu.
Už dlouho jsem neodestála tak dlouhé štronzo, možná i s pusou dokořán. Zírala jsem na vrátka a hlavou mi proletělo: Co to jako zase bylo, toto? A co já teď s tím? Na chodníku vedle vrátek leželo igelitem ofačované a bílou páskou spoutané cosi. Na dřevěné paletě cca 120x100x10 cm stála 120 cm vysoká obluda a tvářila se naprosto nepřístupně. Tak, já už jsem tady, a ty předveď, co umíš, říkala ta věc za plotem. Poněkud konsternovaná jsem vylezla na chodník, zrovna šli okolo nějací subtilní staroušci, plus mínus v mém věku... Paní se nabídla, jestli s tím nechci pomoct, znázornila, že by jako rukama zatlačila. S poděkováním jsem odmítla a šla si pro nůž, abych to vybalila z igelitu a hlavně abych zjistila, jestli s tím vůbec sama pohnu, nebo jestli si musím zjednat. Na chodníku to tu fakt nechat nelze, je úzký.

O moc lepší to nebylo ani v chodbičce, kočka ale prošla
Když jsem se vrátila s kudličkou, stála u tohoto balíku arabská babička o holi, takový věchýtek ohnutý v černých dlouhých, cípatých asi šatech a bílém šátku, mluvila jenom arabsky, evidentně mě litovala a znázorňovala a asi i říkala, že by mi s tím pomohla. Váhově jsem ji tipovala tak na 50 kilo i s holí a železnou postelí. Ale že nemůže, že má od nějakého dávného úrazu nemocné zápěstí, a ukazovala mi je, opravdu zle znetvořené. Asi mi i říkala, abych si na to zjednala, ale arabsky... Tak jsme si hezky pokecaly, rozloučily se a já osaměla s kudlou a s tím obrem, tedy pardon, abych to genderově nepopletla. Byly tu dvě srostlé, nestejně veliké bedny a v nich přepůlená - obryně.
Jak to bylo spoutané, tak s tím krámem nešlo hnout vůbec, vypadalo to, že je přirostlý k zemi. Trochu jsem zmalomyslněla. Po sejmutí kilometrů igelitu a vázací pásky se ukázalo, že oba kusy jsou opravdu hodně těžké, ale z palety obě papundeklové bedny sesmeknout šly a ne nadarmo jsem stále ještě dost podstatná osoba, abych s tím při pořádném opření se nezačala pohybovat vpřed. Dlaždice ve dvoře jsousice hladké, ale na několika místech poněkud vyhřezlé, takže bylo nutné tu věc vždycky roztančit, rozkolébat jak sochy Moai, a pohyb vpřed se docela dařil. Až jsem rozměrný spodek dotlačila a domanévrovala až do domu.
Ve chvíli odpočinku jsem se po messengeru svěřila se svojí trablí kamarádce, odvětila mi: "Ty můj magore! Mastodont tlačí mastodonta! Neuvěřitelný! Dotlačili rádcové, dotlačili?" No, dotlačili, celým prvním pokojem mastodonti skoro protančili, dlažba je tam vzorně hladká, ale potřeba bylo dotančit až do kuchyně, která je za zdí. Spodní díl - šíře 120 výška 90, hloubka 50, ač vysvlečen z papundeklu, zkrátka neprošel z pokoje do chodbičky, protože dveře jsou 75 cm široké a chodbička je široká jen 80 cm. Takže se poprali. Nastalo vizuálně takové sumó ve výtahu...

Kudy, kudy cestička?
Mastodont musel mastodonta na minimálním prostoru obrátit na bok, tím se nám šířka zmenšila o celých 30 centimetrů, a pak už, i pomocí všelijakých silných slov, prolezl i do uzoučké chodbičky. Fakt o fous. Být hloubka toho giganta 60 cm, tak jsme v háji. No a pak, opřením dřevěného mastodonta zády o futro, byl vítězícím mastodontem bravurně přetočen po levém boku do kuchyně a domanévrován přímo do předurčeného obdélníku. Ještě otočit z boku na nožičky a... Ufff.
Druhý, kupodivu úplně stejně těžký kus, vršek, rozměry 120x120x30, se venku sice taky zuřivě zapíral na fleku a nechtěl domů, ale domem se nakonec dal celkem bez přemlouvání prorvat, dokonce i chodbičkou, až do kuchyně. Ale nahoru, na ten spodní díl, už si nevyskočil. Tam ho musí zvednout někdo jiný, 50 až 60 kilo, nebo kolik to má, fakt stařenka neuzvedne. Takže momentální situace - leží podél spodního dílu, zabírá místo pro průchod do patia, kočka projde, já nějak ne. Mám tam ale ten mrazáček s toustovým chlebem na ráno! Tak holt budeš snídat s tím tvým sýrem sušenky, což konec konců není zas tak špatné řešení, objasnila jsem si...
Poté co jsem se uklidnila tímto zjištěním, vyrazila jsem ráno bez tlustého svetru, jenom v tričku, mezi ty nábytky a protáhla se skulinou, že ani sama nevěřím. A sláva, chleba přeci jenom byl! Co bych pro dlabenec nedokázala, že? Celý byt je zase jak po výbuchu, všechno všude jinde než předurčeno, ale opečený tousťák se sýrem a plátkem Jamónu mi byl ráno královskou odměnou.
Teď ale co s tou... dřevěnou Gargamelou. Říkají jí v Salamance Paris, ale jak prozradily nálepky na jejích bednách, přifrčela z Indie. A teď tady trčí, poněkud vadí, obalená ještě v mirelonu, a ať dělám co dělám - nehne se...

Vložil: Lea Hniličková