Pink lagoon, která nebyla moc pink, a zákeřný útok krvelačných bestií. Seniorka jede na jih
30.12.2023
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Fakt hezký světlo nad Růžovou lagunou...
Život tady je příjemný, sluníčko svítí skoro pořád, a když ne, je cítit na dosah. Neuvěřitelně modré nebe jako by člověka objímalo. Blízkost slaných lagun dělá povětří svěžím a zdravým. Že by odtamtud mohlo něco hrozit, člověka ani nenapadne. Inu...
Nová koloběžka, kterou jsem si objednala, jezdí perfektně, nebrzdí na fleku sama od sebe v největší rychlosti, neshazuje mě do škarpy, taky už jsem si zvykla na vysoké stupátko, takže jsem konečně zatoužila někam se projet, ostatně mám tu kamaráda. Zajet do města nebo do přírody, uzřít zblízka ten zázrak, Růžovou Lagunu neboli Pink lagoon. Několikrát jsem se k ní jela jenom kouknout, je ale oplocená, teoreticky se k ní nesmí, prakticky tam všichni chodí, ale já neznám místa všudypřítomných a místním lidem notoricky znamých děr v plotě. Domluvili jsme se tedy s kamarádem, který tu žije několik let, taky mladík už přes 70 a zná to tu, že mne napoprvé přivede k vodě a naučí hledat léčivé bahno.
Domluvili jsme se na pátou hodinu. Samozřejmě že na sraz nepřišel kvůli nějakému důležitému hovoru, kvůli kterému jsem se mu nemohla dovolat a který po nějaké půlhodině sice skončil, ale když konečně zvedl můj hovor, rozhodl, že bude stačit, když vyrazíme před osmou. Že to je nejhezčí hodina na focení, což by mohla být i pravda. O.K., řekla jsem si. On ví, on zná. Poseděli jsme u něj v domečku, podrbali hnědobílou kočku, která si ho našla před časem a užívá si jeho pohostinnosti i lože, popili jsme nějaký tuze zdravý aloe nápoj a kolem půl osmé, po náročném umístění barelů vody (na omytí končetin od soli) na jeho kolo jsme konečně vyrazili.

Rychlý podvečer
Cesta ze silnice k laguně, po vyšlapaných pěšinách mezi pichlavými keři, nebyla s koloběžkou nic moc, kvůli kamenům se nedá jet, ale je mírně z kopečka, takže jsme to nějak zvládli a došli, on s kolem a asi šestnácti litry vody a já jen s koloběžkou, až k vodě. Cestou jsme potkali několik skupinek kvapně odcházejících lidí. Trochu mi přišlo divné, že v tak krásnou hodinu odcházejí od bahna do bahna civilizace, ale ať, bude tam aspoň klid...
První poznatek ze setkání s Pink lagoon - teď vpodvečer nebyla nijak moc pink. Ale fakt je, že to bylo hodinou. Osvětlením. Převalující se voda byla při pohledu zblízka ne růžová, ale až purpurová. Na břeh někdo odložil staré křesílko, z kterého zbyly už jen nohy a prkno na sezení. Usedla jsem a začala pozorovat břeh, kde by tak mohlo být. To bahno. Koukala jsem jenom chvilku.
Hned druhý a poslední nerůžový poznatek - léčivé bahno jsme vůbec nehledali. Nešlo to. Někde poblíž musel totiž zaznít povel "Žrádlo!" A vyrazili. Kdybychom měli o dvacet rukou víc, kdybychom byli každý storuká stonožka, nestačily by nám končetiny na to množství komárů, kteří tam najednou byli. Všichni, jak jinak, samozřejmě vyhládlí. Jsem z jedinců, které komáři milují. K tomuto zjištění jsem dospěla kdysi dávno, u kamarádky u Buckého rybníka. Seděli jsme s kolegou vedle sebe. Na jeho koleni komáři přistávali a nic, sloužil jim jen jako odraziště. Na mě se ty mrchy hned přicucly. Takže následující Bororo tady na Pink lagoon jsem třeba způsobila já se svojí mňamkovou krví.

Hned skoro tma
Hlava v oblaku bzíkotu. Chvíli jsme bojovali, každý sám sebe fackoval, jak to šlo. Nízko na nebi se objevilo obrovské hejno lovících ptáků, divoce kroužili, kamaráda jeden málem sejmul. Hrdina, mocí mermo, když už jsme tady, chtěl vyzkoušet slanou vodu, ale po třech krocích vyběhl na souš s výkřikem, jak to pálí, a po kotníku mu stékal pramen krve z dobře posoleného čerstvého komářího hryzance. Komáří krvačky.
Fotila jsem honem nádherné, romantické červánky nad vodou, kamarád měl pravdu s tím osvětlením, tak abych odtud měla kromě štípanců aspoň něco. A komár v tu chvíli drze bodal do mého prstu, tisknoucího spoušť. Samozřejmě dostal volnější rukou dardu, málem mi při ní mobil odletěl až do laguny. Sebrala jsem ho se zaklením z kamene, kam dopadl. „Království nebeský za repelent!“ No, na ten ani jeden z nás doma nepomyslel.
Po chvíli to vypadalo, že tam zítra náhodní pocestní najdou opuchlou mrtvolu v modrém. Co na to koroner? Příčina úmrtí? Sebevražda. Sama sebe nejspíš ufackovala k smrti. Už mi od těch facek vážně zvučelo v uších, když jsme se konečně, asi po deseti minutách původně ozdravného pobytu, začali věnovat úprku z toho růžového ráje.

To není sůl, ale slaná pěna
Tlačení nové, těžké koloběžky (13kg) přes kamení, mezi keři, do kopečka, do bezpečí civilizace, mě dokonale zchvátilo, málem jsem padla v půli cesty k stále vzdáleným domkům, terénní turistice jsem už dávno odvykla. V jednu chvíli jsem se místo na kameny cesty pod kolečkem zadívala na svou ruku na řídítku koloběžky a sedělo mi na ní osm komárů... Jen hrůza z těch žravých bodavých geril mě udržela na vyčerpaných nohách a v pohybu pryč odtud. Naštěstí hned za tímhle komářím rájem byly jako pro nás připravené nějaké plastové židličky a kamenný stolek. Na chvilku jsme na ně dopadli, já zcela vyřízená, chůze mi dělá problém, natožpak takový úprk. Ostatně proto jsem se nastěhovala zrovna sem, k laguně s tím léčivým bahnem, že?
Abych objasnila výskyt komárů u slané laguny. V té přesolené růžové vodě komáři samozřejmě nežijí. Tam bydlí jen nějaká jednobuněčná řasa s roztomilým jmenem Dunaliella salina, která prý obsahuje vysoké množství zdraví prospěšných antioxidantů, způsobuje tu růžovou barvu a kadí a vzniká z ní to léčivé blátíčko. Jinak tam prý nežije vůbec nic. Jenže nedávno pršelo. A tady když už jednou dvakrát za rok prší, tak leje mocně i dva tři dny. Tentokrát sice před pár dny lilo, ale nepršelo zas tak dlouho, aby to městu stálo za nějaký zákrok. Když leje nepřetržitě třeba dva dny, tak prý to město něčím stříká, protože přece jenom nechce mít od komárů ožižlané místní obyvatele. Tentokrát ale lilo nepřetržitě jenom celé odpoledne až do rána. Takže i když se okolo laguny nadělaly drobné sladké loužičky a jezírka, kde ti nenažranci zakládají své početné rodiny, město spolehlo na slunce a vítr, že jim ty louže za pár dnů vysuší, a tím jejich krvavé rejdy ukončí. No, tak zkrátka ještě ne, přijeli jsme moc brzy...

V bezpečí terasy u svých kytiček...
Odpočali jsme si trochu, já vsedě, kamarád seděl jen chvilku, pak chodil dokola, monitoroval ovzduší a po chvíli ohlásil: „Už nás zaměřili!“ A začal se ohánět. Krvelačné bzíkavé bestie! A tak jsme se dali na kvapný ústup ke svým bezpečným domovům. Špatná večerní hodina to byla! Světelně půvabná, ale jinak taková... komáří.
Cestu domů jsem tentokrát zvládla bez ztráty kytičky a bez udivených návštěv neznámých míst. Bloudění tu jde samo. Stmívá se tady rychle. Jakmile slunce skočí do moře, nastává téměř okamžitě tma, jako když se cvakne vypínačem, a hledejte ve tmě tu správnou uličku, když je nemáte spočítané. Za naprosté tmy jsem dorazila k svému domečku, jen jednu ulici jsem cestou projela čistě omylem.
Na dvorku byl příjemný chládek, nad hlavou hvězdičky, padla jsem vděčně do křesílka, na kterém kdysi v Radimi sedávala na terase máma, a v hlavě jsem rozebírala, co to zase bylo, toto. Ale konec dobrý, všechno dobré. A co je hlavní. Tady, doma na terase, už ty potvory krvechtivé opravdu nebzíkaly. A jedno pozitivum. Jejich hryzance mě kupodivu nijak moc nesvědily. Asi jiný druh než v Čechách...

Vložil: Lea Hniličková