Děsivé řádění karlštejnské šlechtičny. Záhady života
25.12.2023
Foto: Se svolením Národní památkový ústav
Popisek: Hrad Karlštejn, pýcha Království českého, skrýval ve svých zdech nejen pohádkové bohatství, ale také děsivé hrůzy
Víte, že nejmasovější vražedkyní v českých dějinách byla šlechtična Kateřina z Komárova a Lažan ( † 15. 3. 1534), známá později také jako česká Čachtická paní? Její výkonnost byla až neuvěřitelná. Během svého pobytu na hradě českých panovníků Karlštejně, kde byl její muž císařským purkrabím, sprovodila ze světa na tři desítky lidí, mužů i žen.
Paní Kateřina pocházela z nevýznamného rodu pánů z Komárova, takže když se provdala za Jana Bechyně z Lažan a Pičína, který v té době zastával významný post karlštejnského purkrabího, hodně si polepšila. Snad si proto myslela, že nyní může všechno. Zaznívají však i názory, že trpěla jakousi formou duševní nemoci. Do té doby dobře skrývanou, či teprve s věkem (nebo na základě nějakého impulzu) propuknuvší. Jaká byla pravda, se už dnes nejspíš nedozvíme, protože jen sedm let po Kateřinině smrti zachvátil Prahu a Hrad ničivý požár, jenž strávil většinu spisů Zemských desek. Včetně těch soudních, mezi nimiž byl i detailní popis soudu s „karlštejnskou bestií“…
Ať tak, či onak, s okamžikem příjezdu Kateřiny na královský Karlštejn, který spravovala místo svého muže, často služebně pobývajícího ve Vídni, začaly poddaným těžké časy. Už předtím na rodovém majetku Pičín přísná Kateřina trestala okamžitě, tvrdě a bez slitování. Jí nařízené a mnohdy i osobně prováděné mučení (což bylo i v tehdejší drsné době něco naprosto výjimečného) bylo takového rázu, že mnozí torturu nevydrželi a zemřeli. Ti šťastnější si z ní pak odnesli následky do konce svého života.
Nepředstavitelná zvěrstva a muka
Žádný strom neroste do nebes, říká se. Na řádění Kateřiny upozornil jako první jejího manžela už na podzim 1533 karlštejnský děkan a autor známé Kroniky české Václav Hájek z Libočan. Neví se, proč se svými informacemi nešel rovnou k soudu, každopádně u Jana Bechyně tvrdě narazil. Uražený manžel za to kněze a kronikáře Hájka obratem ještě na konci roku 1533 zažaloval u zemského soudu v Praze. Tím ale své ženě udělal vskutku medvědí službu.
Soudní tribunál, kterému předsedal nejvyšší královský hofmistr Vojtěch z Pernštejna, v půlce prosince 1533 věc totiž velmi pečlivě prověřil. Krom zajištěných hmotných důkazů také předvolal k výslechu sedmnáct svědků (z toho deset žen). Nejprve vypovídali poddaní z Pičína a ti samozřejmě ze strachu před krutou, leč mocnou paní lhali, když pod přísahou tvrdili, že o žádných jejích zločinech nevědí. Část z nich opravdu Kateřina nechala přes svého manžela vydírat, vyhrožovala jim, nebo se je snažila podplatit.
Pak ale před soud předstoupil novoměstský pražský měšťan a kožešník Prokop zvaný Papež, jehož příbuznou Kateřina z Komárova a Lažan zavraždila. Jako Pražan se totiž nemusel tolik bát pomsty šílené vražedkyně i jejího mocného a všeho schopného manžela, karlštejnského purkrabího. Po pravdě soudu vypověděl: „Toho jsem si vědom, že paní Kateřina k smrti utloukla na schodech pohrabáčem mou sestru Kateřinu z Právovic a z Dušník…“ Jeden uvolněný kamínek většinou strhne celou lavinu a tady se stalo totéž. Prokopova slova povzbudila další svědky, a ti své výpovědi změnili.
Soudu se teď otevírala jedna děsivá scéna za druhou. Kateřina z Lažan a Pičína řezala oběti nožem a do ran jim sypala sůl, jiným zase strhávala pruhy z kůže ze zad a další polévala vroucím máslem. Dceru kováře z Pěnčína Dorotu zase nechala pověsit přes bidlo hlavou dolů, a ještě k ní kázala přivázat dva těžké kuchyňské moždíře. Takto ji trápila tak dlouho, až bylo jasné, že nebohé děvče mučení nemůže dlouho přežít. Teprve pak ji přikázala odvázat a po svých ji poslala domů, kde také Dorota před očima vlastní matky záhy po návratu (údajně do hodiny) zemřela. Šlechtična kromě toho také vlastnoručně utloukla k smrti těhotnou děvečku.
Kateřina ale nemučila jen lidi, její běsnění zažila i zvířata. Z kočky, která drápky jen potrhala záclonu v jedné z komnat na Karlštejně, museli před očima manželky karlštejnského purkrabího a miláčka rakouského císaře poddaní zaživa stáhnout kůži. Je zajímavé, že podobně jako po ní Alžběta Báthoryová z Čachtic nechávala Kateřina z Lažan podle některých svědectví bestiálně vraždit některé své poddané jen proto, aby se mohla koupat v jejich krvi. I ona věřila, že jí taková koupel zaručí věčné mládí. Nelze tedy vyloučit, že se zvěsti o karlštejnské zrůdě donesly o necelých sedmdesát let později i k sluchu dnes známější uherské masové psychopatky a vražedkyně a Báthoryová se jí nechala inspirovat.
Rozsudek: Smrt vyhladověním
Sama Kateřina pak pod tíhou svědectví a důkazů nakonec přiznala čtrnáct vražd, některé důkazy hovoří ale až o třech desítkách obětí. Trest za tuto hrůzu byl patřičně tvrdý. Pražský soud vynesl na domácí poměry značně neobvyklý a vůči privilegovaným šlechticům přísný rozsudek: Kateřina měla být uvězněna a ponechána svému osudu. V podstatě se dalo hovořit o rozsudku smrti hladem.
Tvrdý verdikt byl pro vražedkyni šokem, domnívala se, že soud si sedne na zadek před postavením jejího manžela, nebo se maximálně ze své viny vykoupí penězi. V té době měl totiž panský stav výsadu, ani za vraždu osoby sprosté nemusel být potrestán na hrdle, ale toliko na majetku. Kateřina z Lažan a Pičína se však přepočítala. Dne 27. února 1534 se za ní zavřely dveře do věže Mihulka (dnes Prašná věž) na Pražském hradě. A zde také, šílená hladem, 15. března 1534 vydechla naposledy, když si předtím v zoufalství z hladu okousala vlastní prsty.
„V pátek před Hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena ke ztrátě hrdla, protože několik děveček zabila; potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli…“ píše se ve staré kronice. V roce 1856 citoval Karel Jaromír Erben, tehdy pražský archivář, dobový zápis z jednání soudu: „Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musil to působiti.“
Záhadná kletba vražedkyně
Dva dny po vražedkyni ale překvapivě a bez jakýchkoliv předchozích příznaků zemřel i její soudce Vojtěch z Pernštejna. Byl to po císaři možná druhý nejvýznamnější muž Českého království a nechybělo mnoho, aby po bitvě u Moháče, kde v roce 1526 zemřel český král Ludvík Jagellonský, sám usedl na český trůn (volbu nakonec rozhodly peníze, kterými zrádné české stavy podplatil rakouský kandidát Ferdinand I., což negativně ovlivnilo české dějiny na skoro 400 let – pozn. red.). Na představitele mocné východočeské a moravské šlechty připadla „jen“ funkce předsedy královského komorního soudu a úřad Nejvyššího hofmistra Království českého.
A právě tento mocný velmož vynesl nad manželkou karlštejnského purkrabího trest, proti kterému nebylo odvolání. Vyděšená a rozzuřená Kateřina svého soudce na místě proklela. Vášnivě křičela, že Vojtěch její smrt nepřežije o více než tři dny. Její slova se naplnila, a protože se nejednalo jen tak o nějakého kmána nebo chudého zemana, ale druhého muže Českého království, byl z toho pěkný poprask a skandál.
Lidé v jeho smrti viděli potvrzení Kateřininy viny, protože si mysleli, že zlá a krutá Kateřina jej s pomocí ďábla „stáhla s sebou“ pod zem a možná až do pekla. Například v Pardubicích se při pohřbu hofmistra říkalo nahlas, že „kletba karlštejnské bestie se naplnila“.
Jiní zase věřili, že Vojtěch z Pernštejna se stal obětí nájemného vraha-traviče, zaplaceného buď zostuzeným manželem vražedkyně, nebo podobně dehonestovaným císařem Ferdinandem I., jenž se navíc prokazatelně obával Vojtěchova vlivu na Čechy. Ti ho navíc upřímně a oprávněně nenáviděli. Kromě toho mocný pán z Pernštejna zemřel ve věku pouhých 44 let a všichni kolem něj v jeho rodě se přitom vyznačovali dlouhověkostí!
S pohřbem se pospíchalo
Zvláštní a nevysvětlitelný byl také spěch, v kterém byl Vojtěch z Pernštejna pohřben. Soudce zemřel 17. března 1534 nad ránem ve svém paláci na Pražském hradě, ale jediné, a navíc krátké rozloučení s druhým mužem království proběhlo o den později při bohoslužbě v Týnském chrámu. Okamžitě po ní zamířil pohřební vůz k šlechticovu sídlu Pardubicím, kam dorazil po celonoční jízdě bez zastavení nad ránem 19. března.
Zde už poslem informovaná rodina a příbuzní vše připravili ke krátkému pohřebnímu obřadu, po němž bylo velmožovo tělo neprodleně uloženo do hrobky v kostele svatého Bartoloměje. A to je další záhada! Co asi přimělo bohatý rod, jenž si potrpěl na reprezentaci a okázalost, aby svého (v té době nejvýznamnějšího) člena pohřbil bez obvyklých církevních obřadů a velkolepého a několikadenního vystavování v otevřené rakvi?
V té době, bavíme se o éře rané renesance v první třetině 16. století, trvaly šlechtické pohřby běžně i několik týdnů. Během nich se tělo zemřelého převáželo a vystavovalo na různých místech jeho panství. Co tedy způsobilo, že bohatý rod raději riskoval pomluvy o hamižnosti, že de facto nekorunovanému českému králi neposkytl ani náležitý pohřeb a pompézní zádušní mši, ale rovnou jej šoupli pod zem?
Někteří záhadologové tajemství vysvětlují morovou nákazou, na kterou prý Vojtěch z Pernštejna zemřel, a proto ho bylo nutné rychle pohřbít, aby se černá smrt nerozšířila dál. Jenže žádný z dobových pramenů nebo kronik se nezmiňuje, že by v Praze v tu dobu vypukla nějaké epidemie „černé smrti“. Podobně byly vyloučeny i dříve tradované zvěsti o moru coby příčině smrti Jana Žižky z Trocnova a Kalicha, zemřelého za podobných okolností, jako Vojtěch z Pernštejna, o 110 let dříve u Přibyslavi. I on byl pohřben narychlo. (Dnes se jako příčina smrti Jana Žižky uvádí otrava jedem od Zikmunda, nebo katolickými pány najatého zabijáka – poz. red.)
Tělo ve stavu „nekoukatelném“?
Jinou verzí vysvětlení záhady rychlého pohřbení prokletého Kateřinina soudce je jakési znetvoření jeho těla, jež se objevilo po jeho smrti. Pověrčiví lidé té doby by v něm totiž mohli vidět důkaz, že kletba vražedkyně zafungovala. V praxi šlo zřejmě jen o znetvoření obličeje, protože nebožtíci se tehdy vystavovali oblečeni ve svých nejlepších šatech. V úvahu by tedy mohla přicházet nějaká forma kožní tuberkulózy, která propukla naplno těsně před Vojtěchovou smrtí.
Další záhadu pak představuje samotný náhrobní sarkofág Vojtěcha z Pernštejna. Po stranách je totiž osázen záhadnými kryptogramy, které se údajně dosud nepodařilo nikomu rozluštit. Podivuhodná je také plastika na víku sarkofágu, na níž je velmož vyobrazen s pohledem, přesně směrovaným k hlavnímu oltáři. Podle jedné z pardubických legend tak střeží zde ukrytou část obrovského rodového pokladu.
Co brání odhalení tajemství i dnes?
Bohužel, zjistit přesně důvody záhadné smrti Vojtěcha z Pernštejna se dodnes nepodařilo. Ne, že by to při dnešní úrovni vědy bylo nemožné, ale byla by nutná prohlídka jeho ostatků. A tomu se ze záhadných důvodů brání úřady i dnes, po více než 485 letech.
Poprvé se tabu nedotknutelnosti soudcovy hrobky pokusil narušit v 17. století hamižný kostelník. Doslechl se o legendě, že spolu s Vojtěchem ukryli Pernštejnové pod zem svůj velký rodový poklad (nebo aspoň jeho část), a když se jej jedné noci pokusil tajně vyzvednout, zahynul za rovněž záhadných okolností i se svým pomocníkem! Když byl chrám svatého Bartoloměje v roce 1912 opravován, zkusili do Pernštejnovy hrobky proniknout dva stavební dělníci. Ráno je polír našel ležet na podlaze chrámu, zkoucené v podivné křeči a s tvářemi zkřivenými hrůzou z něčeho strašného.
Při archeologickém průzkumu kostela v roce 1995 už byly vyřízeny veškeré papíry a povolení k otevření hrobky. Přes sponzory se podařilo sehnat i potřebné peníze, ale na poslední chvíli zasáhly úřady a ze vstupu do hrobky sešlo. Bez udání důvodu, jen kvůli údajné, blíže neurčené hrozbě. Jenže jaké? I v případě, že by Vojtěch zemřel před skoro půl tisíciletím na nějakou nakažlivou smrtelnou nemoc a její spóry by od té doby byly pohřbeny s ním, shodují se vědci, že pokud by byla hrobka otevřena opatrně (a s použitím ochranných rukavic a roušek přes obličej), nebezpečí by už nikomu nehrozilo. Z podivných důvodů byl také zrušen výzkum pardubického chrámu a Vojtěchovy hrobky, plánovaný na rok 2012. Tajemství prokletí a záhadné smrti nekorunovaného českého krále Vojtěcha z Pernštejna tak stále čeká na své odhalení…
Převzato z časopisu Záhady života
_20231225.jpg)
Vložil: Redaktor KL