Zdeněk Podskalský aneb Dvojí letošní výročí filmového režiséra, který rozesmál i želatinové medvídky. Album Ondřeje Suchého
20.12.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Dívka z plakátu (Jana Brejchová) a klaun (Jiří Vršťala) v hudební a taneční revui, odehrávající se v ulicích Prahy. Ztracená revue byl zábavný pořad, kterým na sebe v roce 1961 poprvé upozornil vynalézavý filmový a televizní režisér Zdeněk Podskalský. V roce 1962 získala Ztracená revue v zahraničí hned dvě významné ceny - na mezinárodním televizním festivalu v Montreux Stříbrnou růží a na televizní přehlídce v Alexandrii Zlatou sluneční loď. Televizní obrazovky u nás tehdy rozezpívali známými písničkami Miloš Kopecký, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Judita Čeřovská, Aťka Janoušková, Jiří Suchý, Rudolf Pellar, Edita Štaubertová, Hana Hegerová, Jiří Šašek, Karel Štědrý, Ljuba Hermanová, Jiřina Jirásková, Milan Chladil, Bohuslav Kupšovský, Václav Štekl, Milan Neděla, Karel Effa, Lubomír Bryg, Zdeněk Podskalský. (V roli číšníka se v písničce Oliver Twist objevil pozdější filmový režisér Juraj Herz.)
Za tuto kapitolu může nepřetištěná poštovní známka. Všiml jsem si jí na jedné obálce dopisu, pro který jsem šel do schránky a zároveň hned poznal (i bez brejlí), kdo je na známce vyobrazen. Tvář režiséra Zdeňka Podskalského mně připomněla první setkání s tímto pozoruhodným a zábavným kumštýřem v roce 1987, kdy přijal pozvání do mé tehdejší televizní Kavárničky dříve narozených, natáčené v ostravské televizi.
A zavedla mě na internet, abych si upřesnil, pro jakou příležitost byla známka vydána. Teprve tam jsem se dozvěděl, že příležitosti byly letos dvě – rok narození (1923) a rok úmrtí (1993).
Známku jsem si opatrně odlepil, a ačkoliv nejsem typickým sběratelem známek, vložil jsem si ji do malého alba, kde už se ze známek usmívali pánové Voskovec a Werich, Charlie Chaplin, Leonid Jengibarov a mnoho dalších filmových hvězd, komiků i klaunů.
V Kavárničce jsme se spolu s Ivanem Dědečkem (v roli Pana vrchního) začali vzácného hosta zpovídat, ale on byl na naše otázky dokonale připravený tak, že z nás vzápětí udělal jen posluchače a jeho vyprávění se proměnilo v monolog. Několik pasáží si z něj můžete přečíst:
„Jak jsem se stal režisérem - to diváci vždycky chtějí slyšet. Diváci chtějí slyšet, že se třeba ředitel chemického kombinátu dostal ke svému povolání tím, že se v mládí polil kyselinou sírovou, nebo že se slavný veterinář začal zabývat touto vědou od chvíle, kdy ho v mládí kousl křeček. Já už se kolikrát snažil vymyslet si něco o tom, co mě přivedlo k mému povolání. Vyloučil jsem možnost, že by mě tatínek mlátil tak dlouho, dokud jsem se nestal režisérem, a tak jsem si nakonec vymyslel takovou historku, že když jsme kdysi, za studentských let hráli ochotnické divadlo, já byl na rozdíl od malého jeviště tak dlouhý, že se mi vždycky hlava ztratila nahoře v kulisách a já pak, protože jsem nemohl hrát obličejem, začal nakonec do toho všem kecat. A od té doby jsem režisérem. Tohle jsem si samozřejmě vymyslel. Jednou jsem to ale vyprávěl před starým kamarádem, který ty doby pamatuje, a ten mi řekl: ‚To ale přece není žádný výmysl, takhle to doopravdy bylo!‘
Také jsem se už kolikrát snažil vymyslet si něco na otázku, proč dělám veselohry, ovšem nic kloudného mě nenapadlo. Myslím si však, kdybychom měli mluvit vážně, že mám odedávna takovou podivnou deformaci: Já i v těch nejobyčejnějších všedních věcech, se kterými se denně setkáváme, nacházím vždycky něco veselého. Už odedávna, když jsem četl noviny, poslouchal zprávy anebo četl nápisy, tak jsem v duchu řičel smíchy a měl jsem potřebu to nějakým způsobem sdělit publiku. Zjišťoval jsem, že ten humor kolem nás je daleko lepší než ten, co se snažíme uměle vyprodukovat.
Třeba takový malý příklad: Když jsem teď jel do Ostravy, koupil jsem si na cestu medvídky želatinové. Na obalu je samozřejmě napsáno, že to jsou želatinoví medvídci, je to tu napsáno anglicky, francouzsky, arabsky, je tu napsán obsah, a pak je tu ještě takový drobný dovětek: ‚Cizojazyčné texty platí pouze pro vývoz!‘ Není to pěkné?“
|
Tady bych udělal malou vsuvku: Na zkoušce přečetl Zdeněk Podskalský celý text z obalu Medvídků želatinových, který končil upozorněním, že figurky jsou zcela košer. ‚Tak to už nečtěte‘, poradil kdosi. Že jsou medvídci košer zůstalo tak divákům v osmdesátých letech minulého století ‚utajeno‘.
„Anebo“, pokračoval pan Podskalský, „každý večer slyšíme v televizi údaj o rychlosti větru, třeba že dneska máme vítr, který urazí řekněme osm metrů za vteřinu, z čehož nemůže přece normální člověk usoudit, jestli je to vítr tak silný, že vám shodí klobouk z hlavy, sotva vylezete ze dveří. A jestliže jsou to údaje pro odborníky, tak je to úplně zbytečné, protože odborníci si to přece mohou říct mezi sebou, ne? Já osobně mám pokaždé pocit, že si ten meteorolog dělá ze mne večer co večer legraci, jenomže publikum to nějak nevnímá jako něco moc veselého.
Ono se říká, že dělat legraci je daleko těžší než dělat věci vážné. Já si to nemyslím. Já myslím, že to tak není. Možná, že je to jednodušší. Kdysi jsem měl takové heslo: Když už to nemůže být pravda, ať je to alespoň sranda!
Jenomže já si myslím, že vážné umění, taková skutečná sonda do našeho života, seriózní zabývání se tím, jak myslíme, jak žijeme, že to je daleko obtížnější a záslužnější než legrace. A ti skuteční umělci, kteří to dovedou, těm pak do toho ten humor jaksi sám vnikne, protože humor také patří k pravdě života. Řemeslo vyvolávat smích je komplikovanější, má spoustu podivných zákonitostí a zvláštních záludností. Záleží už třeba na tom, jaký má ten komik, který vystupuje a má rozesmát publikum, kredit. Jakou už si získal pozici. Kdysi dávno, když jsem byl ještě student, přijela k nám do vsi taková šmíra, putovní divadlo. Hned první den sehráli takovou děsivou veselohru, ve které vystupoval starokomik, který dělal všechno možné, zakopával, všelijak se šklebil, dělal grimasy a ten sál se na něj díval v úžasu. Publikum truchlivě sledovalo toho člověka až do konce představení, jenomže jemu se po představení podařilo opít se v místním hostinci s místními strejci. Druhý den hráli podobnou komedii a ukázalo se, že sotva on vešel na scénu, celý sál se od toho okamžiku začal smát. Inu, protože už věděli, že on je komik, že se mají smát!
Kromě toho jsou ještě jiné věci... Já si myslím, že v našem nešťastném řemesle nezáleží pouze na tom, co komik či komediograf divákům ukáže, ale že hodně záleží také na samém divákovi. Divák musí nějak spolupracovat. Divák se směje v okamžiku, jestliže sám doloží pod to, co mu komik ukáže, něco z vlastního myšlení. Určitě znáte úryvek dialogu Wericha a Horníčka z jedné z jejich slavných předscén, kde Werich říká: „Proč by Einstein, profesor univerzity v Princetonu, hrál v Chebu na housle?“ A Horníček na to: „No, třeba aby si přivydělal.“ Jen se podívejte, co musí divák všechno vědět, aby se mohl zasmát: Musí vědět, že si tam pletou Valdštejna s Einsteinem, že Valdštejn byl zavražděný v Chebu, že Einstein skutečně hrál na housle... Takže to je úděl diváka, bez kterého všechno to, co podnikáme, není nic platné, protože on se nezasměje, jestliže trochu nemyslí.“
|
Děj filmové komedie Světáci (která měla premiéru v říjnu roku 1969) popisovala propagační tiskovina.
Postava emeritního profesora tance a společenské výchovy Dvorského byla poslední role Oldřicha Nového v českém filmu. Světáky, „skoro hudební komedii o neztracené iluzi“, natočil Zdeněk Podskalský podle námětu a scénáře Vratislava Blažka a nutno dodat, že Oldřich Nový měl ještě na konci své filmové kariéry možnost „blýsknout se" v opravdu zdařilé komedii. Je s podivem, že se hodnocením postavy, kterou ve Světácích vytvořil, zabývali víc filmoví kritici na Slovensku než v Čechách. Většina našich novin hereckou účast Nového v tomto filmu ani nezaregistrovaly, zato z bratislavských kritik vybírám alespoň dvě citace:
„Zdeněk Podskalský zrejme preberá žezlo po zosnulom Martinu Fričovi a stane se kráľom českých filmových veselohier... Aj Podskalského filmový humor je nanejvýš akčný, aj on sa opiera o výborné připravených hercov... Oldřich Nový ako učitell‘ tanca a Vladimír Menšík ako oklamaný milenec doplňujú skvělý herecký ensemble, ktorý úspěšné útočí na divákovu bránicu,“ napsal recenzent v deníku Práca 17. října 1969.
Téhož dne napsal v deníku Pravda jiný kritik: „Škoda, že scenárista ani režisér nerozviedli viac postavu emeritného profesora tanca a spoločenskej výchovy Dvorského (Oldřich Nový), ktorá je pre pygmalionovský motiv premeny troch vidiečanov na velkoměstských svetákov osobitne dóležitá.“
Zdeněk Podskalský byl tedy posledním filmovým režisérem, který pracoval s Oldřichem Novým (nepočítám-li režiséra Vladimíra Síse, v jehož střihovém filmu o tvorbě a osobnosti Martina Friče vystoupil ovšem Oldřich Nový sám za sebe). Proto jsem se tehdy v Ostravě na režiséra Podskalského obrátil s dotazem, jak po létech vzpomíná na spolupráci s Oldřichem Novým. Bylo to po zkoušce na Kavárničku, která se měla naostro točit druhý den. „Víte co?“ odpověděl mi pan Podskalský, „já si to promyslím večer na hotelu a do zítřka vám to napíšu.“ Druhý den před natáčením za mnou přišel a podal mi list papíru, na který svým drobným, úhledným písmem popsal svoji vzpomínku:
„Obávám se, že vzpomínka na jedinou a bohužel poslední spolupráci s Oldřichem Novým nebude tak obsažná a zajímavá, jak bych si sám přál. Když jsem začínal točit své první veselohry, byl pro mě Oldřich Nový už vlastně legendou - sice obdivovanou a uctívanou, ale přece jen zakotvenou v trochu jiném žánru komedie, než byl ten, ve kterém jsem se pokoušel o úspěch. A tak teprve ve filmu Světáci jsem požádal Oldřicha Nového o spolupráci. Postava, kterou tam hrál, byla už ve scénáři psána na něj. Potřebovali jsme, aby se objevil ve své tradiční slavné podobě. Tedy s pohyby a intonací, kterou okouzloval celou generaci filmových diváků.
Oldřich Nový to myslím pochopil, líbilo se mu to, a tak spolupráce probíhala v té nejlepší pohodě, jakou je možné si představit. A myslím, že se nemýlím, když řeknu, že i on pracoval - námi obletován - s upřímnou sympatií rád.“
Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček. A vedle nich Oldřich Nový v roli, která velmi důstojně ukončila dlouhou řadu jeho úspěšných postav v českém filmu.

Vložil: Ondřej Suchý