Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Až nahrnu všechen ten kaleidoskopický binec dovnitř, skočím na koloběžku a vyrazím. Seniorka jede na jih

17.12.2023
Až nahrnu všechen ten kaleidoskopický binec dovnitř, skočím na koloběžku a vyrazím. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Moje poslední poklady z Čech konečně dorazily, spoustu jsem jich ale musela přenechat jen vzpomínkám

Vsedě na lavičce na dvorku, stále plném naducaných balíků knih, hadrů a další všehochuti, jsem očekávala příjezd poslední dávky mých knih, ještě pár drobností a trojnohý stolek navrch, prostě jenom několika věcí... K dopravě jsem tentokrát přišla tak, že jsem se začetla do stránek, provozovaných Čechy, žijícími ve Španělsku. Na fejsbůku se totiž najde všechno.

Zedník, dopravce, odvoz i půjčení auta, informace, jak jedou autobusy a kde jsou který den trhy. K autobusům odbočím, to je tady taková zajímavost. Jezdí dokolečka. Pozorně se proplétají úzkými uličkami města, kupodivu nic nesrazí, což je skoro zázrak, protože dopravní značky i upoutávky míjejí o centimetry. A kupodivu ve spleti uliček vždycky najdou vaši stanici. Akorát když chcete například z Leknínové 65 do Leknínové 925, tak se dost projedete, protože číslo 65 je úplně na konci té vaší jízdní smyčky, to je lepší jít tu stanici pěšky...

Stále jsem čekala na poslední balíky z Čech. Řidič, který se zabývá přepravou všeho možného po celém západu Evropy od nás i ze Slovenska, přijel o den později, než předpokládal. Francouzi na hranicích tradičně zlobili, náklaďáky vážili, a v Barceloně se tím pádem protáhlo nějaké opožděné vykládání.  Ale vzhledem k tomu, co tu zůstávalo stále na dvorečku, to bylo spíš dobře. Pohybuju se v tom horku fakt pomalu.

Byla jsem až překvapená, jak ráda jsem slyšela po čase čestinu, když pán s dodávkou konečně dorazil. Balíků, velkých žlutých pytlů s knihami, přijelo nakonec osmnáct, plus tři bedny plus dvě vaničky na kolečkách, no prostě troška... Plus ještě dvě velké polystyrenové krabice s různými, mně milými hrnečky. Je jich hodně. Je to památka na dobu bolševika, kdy potkat hezké hrnky byl skoro zázrak. A já byla snaživá...

Řidič byl v tom horku naprosto perfektní, neuvěřitelně hbitý. Teklo z něj a za celou akci si počítal pouhých 350 euro, což proti 260 000 korunám za první a druhé stěhování z Čech je docela rozdíl. Dvůr se zase rychle zaplnil velkými žlutými pytli, plnými knih. Knihovny už nic nepoberou, takže možné by snad bylo přivrtat nějaká dlouhá prkna ke zdi jako police a všechny ty poklady vyskládat tam. Jelikož tu ale nemám vrtačku a jelikož je to tu všechno z betonu, totiž ten můj v dětství vysněný panelák naležato, tak bych si na to musela zjednat. Takhle to vypadá jako akce za pár kaček, ale jelikož bych musela prkna objednat v Leroy Merlinu, tak by to i s prací a dopravou zcela jistě laciné nebylo.

Teď ale moc hýřit nemůžu, k žádosti o trvalý pobyt prý zkoumají, kolik má přivandrovalá osoba na účtu, aby měla na živobytí a nespadla jim tu hned do sociální sítě. Minimum bylo ještě před pár měsíci 7000 euro, ale teď prý musím mít minimálně 9000 euro. Ouvej. Celé stěhování mě zbavilo ohromné sumy peněz, takže teď už musím opatrně, což při mé obecné finanční nezodpovědnosti půjde ztuha...

 

snídaně_Španělsko

Tady je všechno jakoby lehké, při snídani si v tom vedru na salám ani nevzpomenete

A tak jediná možnost, všechny ty knihy vybalit a odstěhovat z prostoru dvora, kde by jednak mohly zmoknout, kdyby čirou náhodou pršelo, a druhak - ty veliké, žluté, knihami prorvané igelitové pytle tam vypadají opravdu příšerně. A stěhovat je můžu už jedině na stoly v bytě i na ty venku, které je nutno umístit pod přepad střechy a pod trochu vytaženou markýzu. Pracuju pomalu, jednak mě stále bolí kolena, ale hlavně je vedro, někdy i 38°C ve stínu. V takových dnech vůbec nevycházím, přenáším věci v domě a chladím se v průvanu v chodbičce.

Naštěstí tu skoro pořád trochu fouká ten mořem chlazený vzduch. A dům mám na jedné straně vymezený na jih otevřenými okny a dveřmi, zavřenými jenom mříží se sítěmi proti komárům, a na druhé straně jej na severu zakončuje do nebes otevřené malé patio.

Trochu mne znepokojuje, že čtvrt roku po podpisu smlouvy a získání NIE daňového čísla, bez kterého vám tu nevydají ani poštovní balíček, ještě nemám výpis z katastru. Je pravda, že v Čechách je to taky vždycky běh na dost dlouhou trať. A když jsem se tady ptala, dostalo se mi odpovědi: To víte, takhle to tady chodí, červenec, srpen, horko, dovolené, to oni moc nepracují, takže se jim toho nahromadí protože notářství a prodeje jedou pořád. Kamarád dokonce tvrdil – počítej tak v prosinci.

Někdy mě z celého toho přestěhování jde trochu hlava kolem. Ještě před rokem by mě nic takového vůbec nenapadlo, žila jsem si krásně, klidně, pohodlně jako věcné břemeno v domě, v bytě, který jsem měla ráda, byla jsem na něj za třináct let zvyklá, měla jsem skvělé, chápajici domácí... Ale takhle to vidím teď, když je i tam +30°C. V takovém horku bylo v tom domě se 75 cm tlustými stěnami jak v zimním ráji. Když jsem šla otevřít pošťačce, oblečená v tlustém svetru, ptala se, ona oblečená v čemsi jako plavky, jestli mi něco není, jestli nejsem nemocná.

Nebylo mi nic. Jenom chladno. V domě bylo tak těch 18. Chodila jsem se ohřát ven. No a v zimě, když jsem topila ve všech třech mnou obydlených místnostech,  cca 40 m², tak tam bylo maximálně dvacet. Loni jsem šetřila jak divá. Zvěsti o doplatcích za elektřinu, které se šířily internetem i mezi lidem, mě při příjmu deset tisíc docela vylekaly. Měla jsem tam od září do dubna 14 stupňů a to fakt není moc k žití. A ještěže tak, protože i přes tuto mizivou teplotu jsem nakonec doplácela 12 000 korun, a to je mi tak nějak líto, aby moje jediné vydělané korunky sežral ČEZ...

 

stěhování

Ještě jsem nezdolala první hromadu pokladů a už se můj dvorek znovu proměnil v skladiště

Zatímco tady se docela hřeju. Tady prý taky klesá teplota v zimě snaživě směrem k nule. Ostatně sněžilo onehdy i v Egyptě nebo v Izraeli... Ale vydrží to jen pár dnů. Teď je půlka prosince a venku 22 stupňů, na zítřek slibují 24... Takže topit se tu sice musí, ale maximálně měsíc, měsíc a půl. Spočítala jsem si, že za tu dobu, co jsem tady, bych ČEZ zaplatila třicet tisíc. Tady mě zatím elektřina stála plus minus 5300, převedeno na koruny. Takže jsem ušetřila téměř 25 000 korun. A za různé dobroty a potřebné věci utratila v přepočtu za těch šest měsíců taky 25 000. Takže můj výpočet ještě v Čechách byl celkem správný.

Někdy se tu do mě ale dává vzpomínání. Jo, taky bilancuju. Ráno se probudím a mám ještě úplně hmatateně živě před zavřenýma očima Spálenou, Křemencovou, Národní, Staromák, Celetnou, Žateckou, Jeremenkovu, Dvoreckou, Vyšehrad, Radim nebo... Místa, kde jsem žila, kterými jsem chodila do práce, na návštěvu, jenom tak, anebo jen procházkou. Jenomže i kdybych byla v Čechách a měla to na ta místa jen hodinu jízdy vlakem, stejně bych se tam jen tak, na procházku, nevypravila. Takže to mám tady o tom, že mi zůstávají před očima milovaná místa, ke kterým mám odtud vlastně úplně stejně daleko, jako z mého českého, venkovského bydliště.

Beru do rukou a převracím jednu věc za druhou, jednu vzpomínku za druhou a říkám si, že jsem pěkný fetišista. Ale někdy mě bodne u srdce, jaké moje vzácnosti a poklady skončily na smeťáku, protože jsem na ně v tom stěhovacím šílenství prostě v tu chvíli zapomněla. Grafický list Koně od Obertora, Škrtnutí sirkou, které malovala kamarádka, na skle malovaný kocour, pískovcová socha kočky... Fotky ze ZDŠ, fotky z divadelních mejdanů a cest, spousta pohledů a dopisů. A taky husičky jsem opustila... Všechno je pro mne teď už jenom tam, co ty ulice. Uložené ve vzpomínkách. A co nadělám? V tomhle věku a tady už nic.

A až to tu sklidím a nahrnu všechen ten můj kaleidoskopický binec dovnitř, těším se, že skočím na koloběžku a vyrazím z mírného svahu dolů, těším se na tu ohromnou nabíječku, která teď leží ode mne pouhých 2300 metrů a u které jsem chtěla být už v mládí. Středozemní moře. Jistojistě šumí, pění, vyhazuje vodu na břeh, na kameny a trousí do okolí drobné kapénky slané vody. Někdy je jí i tady u mě plný vzduch.

Pro mne je to splněný sen z mládí. Jojo. Moře, budiž pochváleno. Ta jistota, že je ten živel tak blízko, půl hodinky jízdy městem na koloběžce, mi dělá hodně dobře. O něco málo líp, než ten Staromák za hodinku...

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková