Jak jsme s Františkem Nepilem nesehnali v Londýně betlém. Album Ondřeje Suchého

Každý rok v prosinci vzpomínám na báječného člověka Františka Nepila. Jeho nezapomenutelný hlas, který k nám často promlouval z rozhlasu, jeho vlídný humor a v neposlední řadě pak i jeho pravidelná, originální přání k Vánocům a Novému roku!

Od roku 1995, kdy mu bylo teprve 66 let, nejenom mně, ale i mnoha jeho vděčným čtenářům v našem světě chybí. Vzpomínám a vybavují se mi krásné chvíle, které jsem měl tu čest vedle něho prožít. A tak tady je jedna z těch mých vzpomínek…

 

Prožili jsme spolu v různých městech řadu besed se čtenáři.  

Po listopadu 1989 jsme se s Františkem setkali za účelem poznávání cizích krajin. Lépe řečeno - cizích velkoměst. Studijní cestu pro skupinu českých spisovatelů do Londýna uspořádala tehdy jejich Obec. Z Prahy se odjíždělo 7. října 1992, návrat byl naplánován na 11. října večer a mně čekalo pět dní a čtyři noci vedle Františka Nepila. Ani František, ani já jsme nebyli v Londýně poprvé, a proto jsme se některých turistických atrakcí zřekli. Naše zájmy byly tak komické, že jsme se jimi ani nemohli nikomu pochlubit. Zatímco já měl hned první den dilema, zda si koupit nedaleko za rohem našeho hotelu kýčovitou (ale krásnou!) kravatu s Marylin Monroe, která stála skoro celých 20 liber, František zase nemyslel na nic jiného, než že musí někde v Londýně koupit pěkný betlém. František totiž sbíral betlémy. Shánět začátkem října betlém mně připadalo ještě absurdnější než si kupovat kýčovou kravatu s filmovou divou za našich tehdejších skoro devět stovek. Navíc s vě­domím, že si ji nikdy na krk nepověsím, jelikož do společnosti, která by podobnou kravatou byla uchvácena, nechodím. Nemluvě o tom, že ani oblek hodný této kravaty nevlastním.

„Člověče, já myslím, že si tu kravatu musíš koupit,“ řekl mi František poté, co jsme ji společně viděli v nedalekém butiku. „Než budeme odjíždět, tak si tam pro ni dojdi, když se ti tak líbí. Stojí opravdu za to. Jestli budeš chtít, tak já tam pro ni zajdu s tebou."

Františkova nabídka mě dojala. Okamžitě jsem pocítil morální povinnost jeho nabídku oplatit: „A víš co, Františku? Já zase půjdu s tebou zítra shánět betlém!"

„Ty bys se mnou vážně šel?" rozzářil se. „Já ti člověče dostal tip od jedné průvodkyně, která tu žije s rodinou už řadu let, vyzná se tu a ví, kde betlémy určitě budou mít. Vono to není zas tak daleko...“ vytáhl okamžitě mapu a roz­ložil ji v pokoji na stole.

 

Betlémy, betlémy, betlémy... O Františkově sběratelské vášni - sbírání betlémů - věděl z jeho přátel časem kdekdo. Jeden z ilustrátorů Fran­tiškových knížek dostal nakonec nápad, a tak na konci roku 1994 rozesílal František tento obrázek (s půvabným poselstvím: DEJTE POKOJ LIDEM DOBRÝ VŮLE), doplněný svým komentářem: „Toto je první český betlém, na kterém jsem osobně vyobrazen. Vedle mne autoportrét tvůrce tohoto betlému Miloslava Jágra. Přeji vám také podobný úspěch v novém roce!“

„Hele, půjdeme takhle napravo kolem Temže, přejdeme přes tenhle most a za ním, sotva takových deset patnáct minut chůze, je ulice, kde stojí jeden kostelík, a právě v něm prodávají betlémy.“

Tak jsme se ráno vydali na nákup betlémů a kravat. František byl navigátor. S mapkou v ruce určoval směr, kterým se dostaneme co nejrychleji k Temži, pak vpravo podél Temže, je to přece jenom kousek, že, no - půlhodinka, to přece není zase tak zlé, teď přes most... no vidíš, už jsme na druhé straně! Teď jenom kudy dál? Tudy! Že jdeme už druhou hodinku, no bóže! Co to je? A hele, tady je nějaký kostel. Je to sice jiný kostel, ale já se pro jistotu zeptám!

Ne, tady betlémy neprodávají, ale máme prý se zeptat ještě na téhle adrese, to kdybychom ani v dalším kostele nepochodili. Nejprve ovšem jdeme tam, kam nás poslala paní průvodkyně...

Délka cesty překonávala očekávání. Už jsme se potáceli přes dvě hodiny. František s mapkou každou chvíli vítězoslavně hlásil, že už to má, že je to tady někde za rohem...

Po strastiplném putování jsme nakonec opravdu došli na určenou adresu.

V kostelíku betlémy neměli.

Zbývala ještě adresa, kterou můj zarputilý souputník dostal v kostelíku předchozím. Tentokrát to opravdu nebylo daleko, za chvilku jsme byli na místě. Obyčejný dům s firemními nápisy sice nevypadal na to, že by se v něm prodávaly betlémy, ale František prohlásil, že jde dovnitř, aby se ale­spoň poptal, když už vážil takovou cestu.

Zatímco zmizel v domě, rozhlížím se po druhé straně ulice. Říkám si, jak pěkné malé domky tu mají a úhledně upravené záhonky před nimi, radost pohledět. A hele - tamhle je na domečku nějaká pamětní deska! Kdo tu asi žil, zemřel anebo se naro­dil? Jdu blíž a zůstávám stát celý zkoprnělý. V nenápadné ulici, v nenápadné okrajové čtvrti Londýna, v nenápadném místě, kam bych se asi v životě nevypravil, se narodil CHARLES SPENCER CHAPLIN! Milovaný komik, tulák Charlie, o němž jsem svého času dokonce sepsal knížku.

„Františku!“ volám s očima navrch hlavy na posmutnělého kamaráda, který zatím zjistil, že ani naproti betlémy ne­prodávají. „Františku! Foťák! Honem! Pojď sem! Neustále v Londýně něco fotografuješ, teď budeš mít jedinečnou příležitost! Představ si, že tohle je dům, ve kterém se naro­dil Charles Spencer Chaplin! Vyfoť mi, prosím tě, nejdřív dům samotný a pak to zmáčkni ještě jednou, jak stojím u toho domu za dveřmi já a beru jako za kliku, jo?“

Chrlím ze sebe láskyplné povely, objímám Františkova ra­mena, třesu jím radostí.

František poněkud zrudl v obličeji a silně zrozpačitěl.

„Neboj, budeme betlémy shánět dál, jenom teď, prosím tě, vyfoť ten domeček a mě u něj.“

„Člověče, ty mě snad zabiješ, ale já si výjimečně dneska foťák s sebou nevzal. Já ho nechal v hotelu. Copak mě mohlo napadnout, že ho ještě budeme potře­bovat?“

 

Jedna z Františkových novoročenek, kterou nakreslil Vladimír Jiránek a textem pro mě doplnil její odesilatel.

„Tohle mi, milý Františku, neříkej ani v legraci,“ cedím zvolna mezi zuby, zatímco milý František rudne ještě víc, žmoulá prsty dlaně a tváří se jako prvňáček, kterého ředitel školy právě nachytal na chlapeckém záchodku s cigaretou v puse:

,Já fakt ten foťák dneska nevzal. Ale slibuju ti, že zařídím, abys ty fotky z toho místa měl! Opravdu to zařídím!“

„Ale, to nemusíš... prostě - smůla, to se stává,“ říkám rezig­novaně.

Vraceli jsme se opět k Temži.

František s mapkou navigoval.

Za chvíli jsme se začali všemu, co jsme dopoledne zažili, pochechtávat: Žádný betlém, žádná fotka u Chaplinova rodného domu, a jak se ukázalo, žádná kravata s Marylin Monroe! Butik měl toho dne zavřeno.

„No, co se dá dělat,“ povzdechl si konečně i František.

A najednou se to stalo.

„Něco ti, Francku, povím! Ty bys ale opravdu zasloužil pořádných pár za uši!“

Všechna ta úžasná Alba Ondřeje Suchého najdete ZDE.

Nevím, co mě to napadlo vypustit naoko smrtelně vážně takovou nehoráznou větu, navíc ještě tak idiotsky zformulo­vanou - samozřejmě jen proto, abych svého milovaného, o šestnáct let staršího a upřímně váženého kamaráda rozesmál.

Povedlo se!

František se začal smát, dokonce i trochu nahlas, takže jsem si pak vždy po několikaminutových intervalech vy­mýšlel další imbecilní „nadávky“, jako například: „Zasloužil bys, Fanouši, pořádně vykrákat za pačesy!“

„Věř mi, Fando, že bych tě nejraději seknul!“

„Zatracenej Franta! Abys věděl, měl bys dostat pořádně lískovkou, až bys měl jelita!“

Šli jsme přes most a František se mým komentářům smál víc a víc. Zvláště, když jsme míjeli nějaké lidi a já na něj neadekvátně sykal, aby se ovládal a nesmál se tak, že se „Angláni dívají“.

„Fando, přestaň povídám! Podívejme ho! On se bude milostpán ještě tomu všemu smát! No, počkej doma v hotelu! Tady před Angličanama ti nechci dělat ostudu, ale počkej doma, tam ti ukážu, zač je toho loket, Francku jeden protivnej, ošklivej, uhihňanej...!“

Intervaly mezi „nadávkami“ se prodlužovaly, protože vymýšlení dalších výhrůžek bylo stále obtížnější, žádné archaismy mě nenapadaly, ale byli jsme oba v takové náladě, že by byl hřích přestat. A tak to pokračovalo:

„Nech toho, Fando, nebo dostaneš takový záhlavec, žes to v životě neviděl!“

„Tak dost! Však uvidíš v Central Park Hotelu ten mazec!“ Konečně jsme upajdaní došli k jednomu ze starých londýnských hostinců, majících v názvu jméno slavného Sherlocka Holmese. Tam jsme usedli a dali si dva půllitry černého piva. A stalo se něco neuvěřitelného. Představte si, že František Nepil - který nikdy pivo neměl rád – tentokrát ho vypil do dna během necelých deseti minut! 

Když jsme se vrátili z Anglie zpět do Prahy, potkal prý Františka Nepila pár dní na to Rudolf Křesťan.

„Tak co, Františku," zahlaholil Ruda, „jak to jde v té Anglii?"

„Áááále... Zajímavá země, člověče! Představ si - všichni tam mluví perfektně anglicky!"

 

František Nepil, tentokrát s mým sourozencem na scéně divadla Semafor.

Já už se v Praze s Františkem, myslím, nesetkal. Možná jenom letmo, ale to už jsme si toho mnoho neřekli. Zato jsem s ním vedl telefonický rozhovor, který se mi vryl do paměti tím, co následovalo. Bylo to krátce po Novém roce 1993, když mi František zavolal a ptal se, kdy se budu vyskytovat v Praze, konkrétně v okolí Národní třídy a nakladatelství Albatros. Mrkl jsem do diáře a řekl mu to.

„Člověče, tak to je bezvadný, vyzvedni si tam toho dne ve vrátnici takovou obálku, kterou ti tam nechám, jo?“

Běhal jsem po Praze, vyřizoval, zařizoval a málem jsem na tu vrátnici v Domě dětské knihy zapomněl. Naštěstí jsem se musel kouknout do diáře, a tak jsem nakonec i do té vrátnice zaběhl. Skutečně tam byla pro mě obálka, na které bylo z druhé strany připsáno Františkovou rukou: „Pozdě, ale přece!“

V obálce byly dvě malé amatérské fotografie domku, ve kterém se v Londýně narodil Charles Spencer Chaplin.

Jak je pro mě František dokázal získat, to jsem se nikdy nedozvěděl...

 

Jedna z těch dvou fotografií Chaplinova rodného domu. A další z důkazů, jaký byl František Nepil.

 

Vložil: Ondřej Suchý

František Nepil, Album Ondřeje Suchého, HP,