Smlouva o „těsné spolupráci“. Před 80 lety se Beneš upsal Stalinovi. Výročí Jakuba Vosáhla
12.12.2023
Foto: Se svolením NFA
Popisek: Podpis smlouvy v Moskvě
Před osmdesáti lety se Československo zavázalo k „těsné a přátelské spolupráci“ se Sovětským svazem. Dohoda uzavřená uprostřed války v Moskvě se stala právním podkladem pro poválečné dění, kdy se z naší země stal natěsno přivázaný sovětský satelit.
Podpisy na smlouvě, signované 12.12. 1943 v Kremlu, patřily Zdeňku Fierlingerovi, československému velvyslanci a Vjačeslavu Molotovovi, Stalinovu dlouholetému ministru zahraničí.
Jejími tvůrci ale byli nadřízení obou diplomatů. Prezidenta exilového Československa a sovětského vůdce spojovala zcela dominantní pozice, kterou měli v rámci svých administrativ.
Ještě je spojovala menší postava, nepříliš strhující řečnický projev a vášeň pro byrokracii. Jinak ale byli naprosto rozdílnými politickými veličinami.
Edvard Beneš, druhý prezident Československa, který po abdikaci v důsledku Mnichovské dohody odešel do zahraničí, kde po nacistickém obsazení Prahy sestavil exilovou vládu, uznávanou celou protihitlerovskou koalicí. Sám v ní byl hlavním stratégem, ministra zahraničí Jana Masaryka měl hlavně na reprezentaci po salónech.
Josif Visarionovič Stalin se do své dominantní pozice dostal nejprve stranickými intrikami a posléze čistkami, které jsou považované za asi nejrozsáhlejší vnitrostátní teror dvacátého století. Miliony mrtvých spojily jeho vládu s aurou děsu, který v ruském uvažování tradičně nemá daleko k obdivu.
Zatímco Beneš byl hvězdou meziválečné diplomacie a jeho revírem byly paláce diplomatických konferencí, Stalin si žárlivě střežil svou bezpečnou samotu a jeho politickou metodou byla brutální akce.
Oba zcela rozdílní politici také smlouvu uzavírali ze zcela rozdílných důvodů.
Edvard Beneš jako diplomat staré školy věřil v sílu smluv a spojeneckých svazků. Jako československý ministr zahraničí a poté prezident kotvil jeho bezpečnost do aliance s Francií a středoevropskými partnery. Diktát z Mnichova, na kterém byl podepsán i francouzský premiér, znamenal zhroucení jeho koncepce a pro Beneše celoživotní trauma.
Nepřestal ovšem věřit v sílu smluv a dohod. Jen se přeorientoval na země geograficky bližší než Francie, která sice působila jako krásný demokratický ideál na Západě, ale ve skutečnosti její politici Československu a jeho problémům nikdy nerozuměli.
Novou Benešovou kotvou československé bezpečnosti měl být Sovětský svaz. Jednak ve středoevropském regionu nebylo moc dalšího na výběr, ale také byl v té době Stalin spojencem Západu proti Hitlerovi a všeobecně se věřilo, že je možné Sověty zkultivovat a přivést na mezinárodní fórum. I v amerických novinách to najednou byl „uncle Joe“.
Stalin předtím v Teheránu seděl u jednacího stolu s americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem. Rudá armáda dostávala zbraně ze Západu a byla považována za klíčovou složku protihitlerovské koalice.
Završil se tím několik staletí trvající proces, který ze země kolem Sibiře udělal světovou supervelmoc.
V Kremlu se pak měl završit složitý a nejednoznačný vývoj vztahu obou slovanských národů.
Poutě a obrazy
Když česká politická reprezentace po bělohorském výbuchu opouštěla evropský politický koncert, bylo Rusko v rozkladu a to poslední, na co mělo myšlenky, byly mocenské ambice v zahraničí. Když se v první polovině devatenáctého století Češi pomalu začali na mezinárodní scénu vracet, bylo romanovské panství, které mezitím nepřetržitě rozšiřovalo své území, nedílnou součástí velmocenských konferencí.
Když v roce 1848 v Psaní do Frankfurtu definoval František Palacký poprvé mezinárodní pozici českého národa, považoval za klíčový faktor právě jeho polohu mezi Německem a Ruskem.
„Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích (Albáncích) ani nemluvíc – z nichž žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy. Toto mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všechny v jedno,“ vymezil Palacký hlavní postulát česko-ruských vztahů.
Pro mnohé otázku jakýchkoliv vztahů s Ruskem jednou pro vždy vyřešily dodnes s oblibou citované Obrazy z Rus, v nichž Karel Havlíček Borovský popsal své zážitky z osmnáctiměsíčního pobytu, které výrazně korigovaly jeho původní slavjanofilské nadšení. Hlášky jako „Rusové rádi nazývají vše ruské slovanským, aby pak mohli vše slovanské nazývat ruským,“ jsou dodnes považovány za živé moudro.
V devatenáctém století, které oživilo myšlenku národních identit, ale idea „slovanství“ měla svou váhu. I mnozí intelektuálové snili o velkém ochránci z východu.
Vstupovala do toho i praktická politika, takže když v roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, které Čechy zcela opomnělo, proběhla sondážní cesta elitní politické delegace (vedené přímo Palackým) známá jako Pouť na Rus. Ze spolupráce nakonec nic nebylo, ale i díky účasti vlivných intelektuálů pouť na docela dlouhou dobu hodila české cítění rusofilním směrem.
V devadesátých letech o roli Ruska, která může zásadně ovlivnit českou otázku, uvažovali oba intelektuální lídři české politiky Karel Kramář i Tomáš Masaryk. Kramář Rusko poznal celkem zevrubně i osobně a stálou vazbou na tuto zemi se stala jeho manželka Naděžda Nikolajevna.
Ještě během první světové války Kramář vedl úvahy o korunovaci ruského cara českým králem. Vítězství bolševiků v roce 1917 a přetržení všech dosavadních vazeb ale situaci zásadně změnilo.
Bylo však nutné udržovat „pracovní“ diplomatické styky. Dvě administrativní smlouvy mezi novými státy byly uzavřeny v roce 1922.
A pak v Německu nastoupil Hitler, což pár let po válce zase zcela překreslilo mezinárodní politiku. SSSR tentokrát už byl její součástí.
Edvard Beneš byl jedním z těch, kteří bolševikům brány do Evropy otevírali. Sehrál přitom i poněkud smutnou roli ve špionážní aféře s Tuchačevským, která posloužila Stalinovi k obrovské čistce v generalitě Rudé armády.
Benešovi se nový spojenec hodil i z důvodů vnitropolitických. Celý rok 1935 totiž strávil snahou najít v parlamentu většinu, která by jej zvolila po Masarykovi prezidentem. A dlouho to vypadalo, že se mu to nepovede bez podpory „moskevské strany“, tedy KSČ. Té tak zásadně pomohl z politické izolace.
I z těchto důvodů věřil, že se mu se Stalinem podaří dojednat alespoň trochu přijatelné podmínky. A dohodu prosazoval i přesto, že jej před příliš zbrklým jednáním se Sověty varovali Britové.
Ctitel dohod se obával, že kdyby k nám Rudá armáda vstoupila bez této dohody, zařizovala by si věci po svém. Takto bude mít její působení na našem území alespoň nějaký právní rámec.
Uzavření smlouvy Beneš vnímal jako „diplomatické vítězství“.
Přátelství, pomoc, spolupráce
Jenže kromě závazku bojovat společně proti Německu obsahovala též klauzuli o „těsné a přátelské spolupráci“ po válce. Šlo hlavně o závazek k navazování hospodářských styků a vzájemné hospodářské pomoci.
Ona „těsná spolupráce“ byla specifikována ujednáním, že spolupráce má být založená na zásadách nevměšování a respektování vzájemné svrchovanosti.
Sovětský přístup k mezinárodním smlouvám se bohužel vždy nesl podle hesla, že papír snese všechno. Jak budou vzletné diplomatické fráze následně naplněny v praxi, to už je jiná otázka. A velmoc z euroasijského pomezí, která početností své armády hravě převýšila kohokoliv v Evropě, měla pro případ smírčího jednání vždy jistou převahu.
V tomto duchu si Moskva interpretovala i onu „těsnou a přátelskou spolupráci“.
Smlouva byla uzavřena na dvacet let. Když se v roce 1963 jednalo o jejím prodloužení, byla už signatářem z naší strany Československá socialistická republika. Marxleninské úrovně zvané socialismus jsme měli slavnostně dosáhnout tři roky předtím.
A jen pět let zbývalo do chvíle, kdy jsme ruskou vizi přátelství, vzájemné pomoci a spolupráce měli vidět naživo v našich ulicích.
Zdroje: Beneš, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války, Orbis Praha, 1946, Šafránek, Martin: Šest dnů, které otřásly demokracií, dokument ČT, 1998, Havlíček, Karel: Obrazy z Rus, Wikipedia, Masarykovy dny.cz, ČT24

Vložil: Jakub Vosáhlo