Souboj s trubkou, španělským „plumberem“ a sedm tisíc za sedm minut práce. Seniorka jede na jih
10.12.2023
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Vodoměr s počítadlem, které nezná bratra. I ve Španělsku vám může prasklá vodovodní trubka udělat pořádný průvan na bankovním účtu. A navíc k němu přidat ještě mimořádné dobrodružství.
Horko každý den 34 až 38°C, v noci 26. Na mě trošku hodně. Voda, i pouhý její zvuk, mi dělala vysloveně dobře. Od sousedů Maurů bylo stále slyšet příjemný zvuk kropení. Ti jsou velkorysí, že tak zalévají zahrádku, to se nedoplatí, říkala jsem si minimálně týden. Až jsem se šla podívat, co to mají za závlahový systém, že bych si takový třeba taky...
Dva citrusy, palma a stálá zálivka, hm... Vkročila jsem do svého záhonu, abych byla blíž a viděla detaily. Detaily? Tak ty jsem vzápětí ucítila ve vlastních pantoflích. Ta voda totiž tryskala takhle zblízka rovnou do nich. Z mojí prasklé trubky. Ty jsou tu často vedené po zemi, nemrzne tu, takže proč ne. Ale tohle? Já, historický šetřílek vodou, tady minimálně týden pouštím vodu jen tak zbůhdarma do země a raduju se, jak soused hezky kropí!
Byl pátek, osm večer, proboha, co mám dělat?! Zmocnila se mě panika. Vyhledala jsem si číslo na vodárny, utáhla podivný kohoutek u vodoměru, pořád to trochu teklo, a zavolala Agamed, to je tady vodní monopol, jako v Čechách Veolia. Tam samozřejmě člověk, mluvící jenom španělsky. Po chvíli našli někoho s angličtinou, ale moc to nepomohlo. Sdělil mi, že oni jsou vodárny, že oni vodu neopravují a s tímhle nic neudělají, že si musím najít „Plumber“. Co to je, probůh?! Snažila jsem se od nich zjistit víc, patrně mě měli za blázna a rozloučili se. Plumber...
Nahlédla jsem do anglického slovníku, a hele, nové slovo, dosud jsem ho fakt nepotřebovala, instalatér. Dost logické v tomto případě. Ovšem španělština, vzhledem k situaci, nabízí mnohem lepší výrazivo. Instalatérství se tady řekne fontanería... Se zoufalým výrazem v hlase jsem zavolala na číslo, kde bylo „instalatérství pohotovost 24 hodin“, aby přišli zlikvidovat tu moji fontánu... Mluvili samozřejmě jenom španělsky, ale dostala jsem číslo na anglicky mluvícího plumbera. Ten vyslechl moje stížnosti, chvíli se ošíval, ale pak tedy přislíbil, že zítra, tedy v sobotu, v půl desáté. OK.

Zaskočilo mě, že romantická záplava zeleně může skrývat i hodně nepříjemné překvapení
Pátky a soboty, obzvlášť v létě, jsou ale ve Španělsku důvodem k oslavám a zábavě. Prostě je pátek, přežili jsme vedra, přečkali jsme další pracovní týden, a to je důvod k slavení, zábavám, mejdanům, ohňostrojům a tak. Dožili jsme se víkendu a to se musí oslavit... Druhý den v devět jsem odemkla branku, aby plumber mohl hned vstoupit, a čekala jsem. Hm, Španělé a přesný čas... V deset tu ještě nikdo nebyl. A v půl jedenácté přišla zpráva z Whatsapu, ve španělštině, od toho prvního, s kterým jsem mluvila, co nemluví anglicky, že přijde v jedenáct.
No jasně. Mladý, anglicky mluvící jedinec se včera upravil, dneska je k nepotřebě, takže „pohotovost“ zůstala na starším jedinci, a ještě pozdě. Ten si s sebou vtipně vzal svého syna, zhruba desetiletého, jako překladatele. Se školní angličtinou. Oprava byla hotová za sedm minut a plumber vyhotovil vyúčtování. Sečteno, podtrženo - podlomila se mi kolena. 302 euro. Poněkud se mi přitížilo, myslela jsem, že mi snad uniká nějaká desetinná čárka, že je to nějaký kód... Nebo špatně vidím?

Koho by napadlo, že křehká trubka podlehne trnům pomerančovníku
Jako hloupá jsem se s velkýma očima a úžasem v hlase zeptala: „Kolik?“ A chlapec se konečně uplatnil a hezky a čistě, školáckou angličtinou řekl: „Three hundred two euros.“
„Thank you, synku...“
Trošku šok. Na české kačky přes sedm tisíc za sedm minut práce, asi jsem se tvářila trochu mimózně, tak mi vysvětlili, že emergency, pohotovost, a že sobota... No dobře, už se ničemu nedivím.
„Ale já nemám žádné hotové cash peníze.“
Vypadal, plumber, že mne hodlá nechat sebrat. „Ale můžu vám to poslat na účet,“ snažila jsem se i skrz synkovu angličtinu.
„Ne. Tak banka,“ řekl rezolutně plumber.
Pochopila jsem, třeba banka v sobotu pracuje. Co já vím, jak to tady chodí. Kluka nechal hlídat barák a mě naložil, pouze v dlouhém pánském triku, pod ním už jen spodánky... do auta a začali jsme hledat banku.

Zákoutí, skrývající hodně drahý podraz
Sabadell. Byla jsem tam sice dvakrát, ale pokaždé mě tam vezly paní makléřky, pokaždé odjinud, co já vím, kde to přesně je. Ptal se, a když zjistil, že nevím, zařídil se. Jel někam. Zahlédl bankomat mojí banky, zaradoval se a rozjel se k němu.
„Ale já ještě nemám kartu,“ snažila jsem se mu zcela bezvýsledně sdělit.
Vyklopil mě u bankomatu s tím, že mám vyzvednout. Ale já nemám kartu, v hrůze jsem to řekla španělsky! Naštěstí tam byl nějaký člověk, který mluvil anglicky a zrovna vybíral, a ten mu ujasnil, že pokud nemám kartu, takže mi bankomat fakt nic nevydá. Takže mi plumber nakonec přeci jenom napsal číslo účtu a přikázal, že hned v pondělí musím jít do banky a poslat mu ty peníze.
„To víš že jo, moulo,“ ulevila jsem si česky. „Určitě už v pět ráno budu stát u vchodu, abych byla první.“ Nějak odhadl, že říkám nějakou podivnost. Zeptal se výstražně: „Co?“ Tak jsem mu odkývala to pondělí a banku. Naštěstí mě tam nenechal jen v triku stát, pustil mě do auta a zavezl mě domů. Dost jsem se bála. Nejenže bych asi netrefila, ale ani nedošla. S mýma kolenama a samozřejmě zase v pravé poledne, ach jo. Vrátili jsme se nicméně k mému příbytku, vystoupila jsem, naložil syna, odjeli a já jsem mu z účtu hned poslala jeho 302 eur a hotovo, ufff.
Tak a to bylo první setkání s dřevním, hlubokým a pouze Španělskem. Ale voda byla v pořádku, spousta knih kolem mne, a tak se mě zmocnil ten idiotský pocit, že teď už nastal ráj na zemi. Ten pocit trval několik dnů, do momentu, kdy opět... praskla voda. Tehdy mi došlo, proč se to děje. Sousedka Maurka ostříhala spoustu větví z jejich pomerančovniku a některé trnité větve, zatížené nezralými plody, spadly ke mně... Stará plastová trubka to asi nějak hůř snáší. Všimla jsem si, že už tam byly dvě opravy. Takže to je asi tím. Protože všechny tři opravy i nová díra byly zhruba na stejném místě v okruhu jednoho metru. Super.

Míst, na nichž trubka pomerančovníku podlehla už dříve, jsem nakonec našla několik
A to jsem paní sousedce před týdnem dala dárek, sadu hrnečků z originál růžového porcelánu, jako že novým sousedům. Naučila jsem se tehdy španělskou větu, že je to malý dárek pro dobré vztahy s novými sousedy, a ocenila jsem ostříhání stromu. Měla s tím spoustu práce. Nebylo mi to moc platné, paní neumí španělsky, jen arabsky. Tak mi dala k telefonu manžela, naučená věta se mi trochu rozsypala, nicméně manžel poděkoval, manželka dostala povolení, že může dar přijmout. Z toho, že musela dostat povolení, jsem zůstala trochu jako opařená. U nás nemyslitelné.
No a o týden později se dostavil další. Šok. Jenom o půl metru dál, než první, je druhá ďoura. Tentokrát je to opravdu úžasná fontána, prasklá vodovodní trubka, fakt velká radost. Prasklá nejspíš díky tomu skvělému ostříhání stromu. Voda cákala přes celý dvůr až skoro k druhým sousedům, a ať jsem kohoutem zuřivě kroutila na kteroukoliv stranu, voda tryskala dál a dál.
Tentokrát jsem se obrátila dost zděšeně o pomoc na paní makléřku, a ta mi zavolala opraváře přes pojišťovnu. Mít tady pojištěný dům se, zdá se, vyplatí. Byli rychlí jako blesk, během tří hodin bylo opraveno a také jsem se dozvěděla, jak se tu zavírá voda. Netočíte kohoutem až na doraz, jako u nás, ale jenom ho o čtvrtinu pootočíte. Vida, zase je stařenka o něco chytřejší. Člověk se holt učí pořád.

Vložil: Lea Hniličková