Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Od malička jsem miloval biograf a šťoural se v jeho historii. Album Ondřeje Suchého

06.12.2023
Od malička jsem miloval biograf a šťoural se v jeho historii. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Drze jsem si nechal od kamaráda vytvořit tuto koláž: Vpravo Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, český kouzelník a průkopník kinematografie, majitel prvního stálého kina v Praze, vlevo já na Dětském karnevalu v Malostranské besedě, kdysi velmi dávno.

Zapadlý v zasněžené kokořínské krajině, kde sníh začíná zvolna pokrývat ledovka, sedím ve své pracovně a probírám se tím, co jsem kdy napsal jako vášnivý filmový divák, z něhož se stal později (mimo jiné) filmový novinář. Nejprve jsem se seznámil s režisérem Martinem Fričem a později se spřátelil s dalšími filmovými režiséry – Jiřím Menzelem, Jurajem Jakubiskem, Jurajem Herzem... S Jiřím Menzelem jsem se stýkal nejdéle, čtvrt století. Proto se chci v tomto a příštím Albu věnovat právě jemu.

Předtím ale něco pro pobavení z historie vzniku kinematografie.   

Za počátek historie filmu bylo obecně přijato datum 28. prosince 1895.

Nedůvěřivých 35 diváků sestupovalo tehdy do podzemního šálku Grand Café na pařížském Boulevard des Capucines č. 14, kde se dopoledne, odpoledne i večer promítalo osm až deset filmů bratří Augusta a Louise Lumiěrů.

 

Takhle to onoho konce roku 1895 v Paříži vypadalo.

O tom, co všechno se odehrávalo kolem té události, se můžete dočíst v knihách, důkladně popisujících filmovou historii. Já bych pro zajímavost upozornil na jeden malý detail, který ukazuje, jak to lidé, zabývající se historií filmu, nemají lehké. V souvislosti s legendární filmovou produkcí v Grand Café se občas vzpomíná i na majitele této kavárny, pana Volponiho. Ne každému filmovému historikovi se však jeví tento muž stejně. Polák Krzysztof Teodor Toeplitz jej v knize Chaplinovo království vidí jako hlupáčka, neboť prý místo dvacetiprocentního zisku z představení, který mu bratři Lumiěrové nabízeli, dal přednost třiceti frankům denně v hotovosti bez ohledu na návštěvnost kinematografu. První den (35 diváků) mohl být na svou prozíravost hrdý, ale o tři týdny později si prý určitě rval vlasy (měl-li jaké), když viděl, jak jeho smluvní partneři shrábnou denně po 2000 francích.

Rval si opravdu pan kavárník vlasy, nebo nerval?

Podle našeho Karla Smrže, který touž situaci popsal nejprve ve svých Dějinách filmu a později v knížce Film včera a dnes, si pan Volponi ruce mnul, a nikoliv proto, aby si jimi posléze mohl rvát vlasy. Podle Smrže si totiž pan kavárník místo pevného nájemného ujednal těch 20% z výtěžku. Této dohody sice trochu litoval, ale jen v prvních dnech. O tři týdny později, kdy prý se denně vybralo až 2500 franků, byl nadmíru spokojen.

Kdo z vás namítne, že na otázku, zda byl majitel Grand Café chytrý, nebo hloupý, může odpovědět lépe francouzský filmový historik než český či polský, toho zklamu. Georges Sadoul ve svých Dějinách světového filmu se panu Volponimu prozíravě vyhnul, konstatuje, že v Indickém salónku Grand Café se kinematograf bratří Lumiěrů dostal poprvé před platící obecenstvo. A je to.

Všechno to tedy - viděno zjednodušeně - začalo v Paříži 28. prosince 1895. Tou dobou už u nás běhali jako kluci například čtyřapůlletý Vlastík Burian, čtyřletý Frantík Fiala, budoucí Ferenc Futurista, den před legendárním pařížským představením oslavil už sedmé narozeniny Jaroušek Vojta…

Během půl roku dorazil kinematograf také k nám. Poprvé byl předveden v polovině července 1896 v Karlových Varech a Prahu pak navštívily dva kinematografické podniky v říjnu téhož roku. V roce 1898 byl pak předveden na Výstavě architektury a inženýrství „Český kinematograf Jana Kříženeckého“. Od prvních Kříženeckého pokusů na této výstavě k prvním filmovým společnostem v roce 1912 - to je začátek historie českého filmu.

 

S Jiřím Menzelem v Šemanovicích u Kokořína, kde jsme spolu natáčeli pro rozhlas pořad Nostalgické muzeum zábavy.

Když v roce 1978 uplynulo od vzniku naší kinematografie 80 let, objevil se na plátnech kin film Báječní muži s klikou, který byl tomuto výročí - se zpožděním - věnován. V osmdesátých létech minulého století jsem si o jeho vzniku povídal s jeho tvůrcem Jiřím Menzelem. Byl to můj první rozhovor s filmovým režisérem, jehož filmy jsem měl od počátku rád.  

 

Vy jste do Báječných mužů s klikou natáčel některé záběry, které pak byly vydávány za záběry autentické, z přelomu století…

„Co se těch jakoby dobových snímků týče, žádný konkrétní film z počátku naší kinematografie jsme v nich nerekonstruovali. Vycházeli jsme dejme tomu z klasického snímku Dostaveníčko ve mlýnici z roku 1898, ale dělali jsme to celé úplně jinak - řekl bych nějak tak jako grotesku před Maxem Linderem. Podobně jsme natáčeli třeba i dobový záznam sportovního utkání. Šlo nám především o vytváření stylizované podoby tehdejších filmů. Bylo to velké dobrodružství. Hledali jsme nejrůznější způsoby, jak se v technickém zpracování nejlépe přiblížit originálům: Filmovali jsme dotáčky němou kamerou, někdy na 16, na 12 i na 8 otáček, a laboratorně je pak zrychlovali. Do takto vzniklého černobílého filmu jsme pak nechali prokopírovat statický záběr velkého barevného detailu plamene svíčky, čímž jsme získali výsledný efekt - barvu prvních filmových pokusů a jejich tehdejší neumělé projekce. Žlutá barva na filmu ´dejchá´ a všechno působí dost věrohodně... Filmovali jsme ovšem kamerami moderními.

Původně jsem chtěl natočené a zkopírované filmy ještě poškrábat, aby to vypadalo jako ve starých filmech, kde ´prší´ přes obraz, ale některé procedury, kterými naše záběry prošly, se o tento efekt částečně postaraly samy.“

 

Předstírané historické záběry působily v Menzelově filmu zcela věrohodně.

„Další důležitou kapitolou při výrobě filmových dotáček byla práce herců. Muselo se hrát jinak, než jak jsou herci ve filmu zvyklí. Všechno jsme mockrát zkoušeli. Bylo důležité, aby nikdo nepřehrával. To je totiž mylný názor, že herci ve starých filmech především velmi přehrávali. Naši herci museli přehrávat kvůli technice filmového záznamu; tu museli přidat, tu ubrat na pohybu, některý pohyb bylo nutné zrychlit, jiný zpomalit. Když kupříkladu herec po nějaké akci usedl, aby třeba udělal pauzu před akcí další, musel ve skutečnosti sedět nehnutě čtyřikrát déle, než by to udělal normálně. V jiném záběru bylo zase potřeba, aby pro zvýšení komického efektu jeden herec hrál zrychleně a druhý zpomaleně. Byla to věda. Všechno jsme točili pod širým nebem, a tak jsme měli možnost i na vlastní kůži poznat problémy, s jakými zápolili naši někdejší předchůdci. Snímky tohoto typu jsme pak ve filmu samotném promítali na plátno, na prostěradlo, jak kde. Všechny ty filmy z konce minulého století, které nás inspirovaly k jejich napodobeninám, vznikly tak, že neměly žádnou scenáristickou předlohu. A tak jsme tedy pracovali i my. Aby výsledek byl, co do skutečnosti, dobrý, přicházeli jsme ´na plac´ s tím, že teprve tam jsme začali improvizovat a všechno na místě vymýšlet. Všemu jsme se museli od základu učit.“

Co měly tři hlavní postavy filmu — pan Pasparte (Rudolf Hrušínský), kabaretiér Šlapeta (Vladimír Menšík) a vynálezce Jan Kolenatý (Jiří Menzel) - společného se třemi známými jmény z historie naší kinematografie?

„Pasparte, Šlapeta a Kolenatý mají s průkopníky Ponrepem, Josefem Švábem-Malostranským a Janem Kříženeckým společné pouze profese. Jinak šlo jen a jen o přiblížení atmosféry té doby. Víc z historie ať v tom nikdo nehledá.“

Používali jste jako rekvizity některé konkrétní muzejní exponáty?

„Ano, v detailních záběrech jsme například hráli se skutečnou kamerou ´lumiérovkou´, se kterou filmoval sám architekt Kříženecký. Zapůjčilo nám ji pražské Národní technické muzeum. V ostatních záběrech filmu jsme používali její věrnou kopii.“

Kdysi u nás běžel film Báječní muži na létajících strojích. Podobnost názvu je záměrná?

„Určitý záměr v podobnosti názvu jsme měli. Také náš film měl být jakýmsi poděkováním těm, co přišli první. Poděkováním pionýrům české kinematografie i jejich následovníkům. Měl být díkem za to, že vůbec kinematografii s nějakou historií máme a že v tom našem kousku Evropy je poměrně vyspělá a má svou tradici. Byli to báječní muži. A ta klika? Tu kliku jsme měli my. Kliku v tom, že se tenkrát našlo pár nadšenců, kteří kouzlu vznikající kinematografie propadli.“

 

Od 20. ledna do 6. dubna 1986 stály denně nekonečné fronty lidí před domem U Hybernů, aby zhlédly několikrát prodlužovanou výstavu, která byla bilancí čtyř desetiletí naší znárodněné kinematografie. Nakonec bezmála půl miliónu návštěvníků mělo možnost seznámit se s různými filmovými obory, nahlédnout do zákulisí filmové tvorby a spatřit stovky zajímavých exponátů. Šlo o akci velkolepou. Fotografka Zuzana Kovaříková tehdy nafotografovala reportáž, kterou otevírala tato fotografie, zachycující jednu z front zvídavých filmových diváků, které se před vchodem tvořily každý den.

 

Vložil: Ondřej Suchý