Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Moje cesta od rokenrolu k filmové legendě, Oldřichu Novému. Album Ondřeje Suchého

29.11.2023
Moje cesta od rokenrolu k filmové legendě, Oldřichu Novému. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Ve filmu Dva z onoho světa sedím „po ruce“ panu Oldřichu Novému a předstírám, že mě Helga Čočková nezajímá.

Ve vzpomínce se dnes opět vracím do začátku šedesátých let 20. století. Určitě na mne měla vliv všechna osobní setkání s herci - od těch dětských oslovení s žádostí o autogram, přes očumování v zákulisí Semaforu, statování ve filmu i na jevišti, později přes vystupování v klubech, literárních kavárnách a na malých divadelních scénách, až po práci žurnalisty, kterou jsem stavěl především na rozhovorech se známými umělci.

V šestnácti letech jsem hrál na basu ve skupině, která se nazývala CRAZY BOYS a vedoucím byl zpěvák a kytarista Miki Volek.

 

Snad se nemýlím, ale tato fotografie by měla pocházet z večírku ve Filmovém klubu v Praze, který měl pro mě záhy velký význam.

Miki byl v té době zaměstnán jako rekvizitář na Barrandově, a tak domluvil kapele „kšeft“ - hraní na nějaké filmařské oslavě, ve Filmovém klubu na Národní třídě. Nejnadšenějším posluchačem a tanečníkem rokenrolu byl toho večera vysoký hubený muž s nápadným nosem a předkusem. Se všemi byl hned kamarád, tykal si s námi, byl naší muzikou nadšený. Mirek Berka, Láďa Štaidl, Miki, ani žádný z dalších členů naší skupiny neměl zájem na tom dostat se k filmu. Tuhle ctižádost jsem měl pouze já, a tak jsem nejbližší pauzy využil k tomu, že jsem se s oním mužem, evidentně cizincem, dal do řeči. Byl Řek, jmenoval se Georges Skalenakis a už jeho tehdejší profese byla veledůležitá, alespoň pro mé záměry - asistent režie (pokud vím, byl ke konci života jednou z nejdůležitějších postav řecké kinematografie).

„Jo, točíme zrovna film, ve kterém hraje celá třída kluků a holek. Chceš si zahrát? A máš čas? Tak pozítří v půl sedmé ráno před hotelem Ambassador na Václaváku, odtamtud je odjezd autobusem na Barrandov!“

A bylo to! Budu hrát ve filmu! 

Jaké překvapení mě navíc čekalo, když jsem zjistil, že hlavní dvojroli v tomto filmu, jehož režii měl Miloš Makovec, hraje Oldřich Nový! A že jde o film hudební! Co víc jsem si mohl přát? Jméno režiséra Makovce jsem znal; několik let předtím natočil film Snadný život, v němž si pro změnu zahrál, a dokonce zazpíval můj bratr. Jiří tam hrál studenta, nosil všude svůj kontrabas a zpíval společně s Pepíkem Zimou píseň o tom, že „dáme si do bytu, dáme si lampu, nalejeme do ní petroleje“. Soudruhům se tehdy zdála být tato píseň příliš odvážná (všudypřítomný Skalenakis při ní tančil samozřejmě rokenrol), takže se pár týdnů po premiéře ze všech filmových kopií musela vystřihovat. Bratrova „role" se tak smrskla do velikosti té, kterou jsem „vytvořil“ já ve Dvou z onoho světa. Prostě: maminka nás na plátně poznala, což bylo důležité. 

V dohodnutý den jsem už od šesti ráno stepoval na Václavském náměstí před hotelem. Barrandovský autobus se zaplnil mými vrstevníky, a dokonce i některými kamarády, které jsem tam objevil. Pamatuji se dodnes přesně na tuto první jízdu, a to díky temperamentnímu Skalenakisovi, kterému toho dne vlezla už po ránu do ucha melodie tehdejšího řeckého hitu Děti z Pirea. Nevybíravým způsobem donutil tuto píseň zpívat celý autobus, stále dokolečka, po celou dobu jízdy na Barrandov. Hulákali jsme „lalalala...“ všichni do jednoho, neboť kdo zpívat přestal, toho pobouřený Řek okamžitě pohlavkoval. Na sedadle vedle řidiče seděl jediný člověk, který byl od zpěvu osvobozen. Byl to totiž sám režisér filmu Miloš Makovec. Připadal mi zasmušilý, byl zamlklý a já měl ten dojem, že jde o člověka velmi uzavřeného. Až po dlouhých letech, kdy jsem si s ním jeden čas korespondoval, jsem se dozvěděl příčinu jeho tehdejší zasmušilosti a zamlklosti: nedělal ten film rád a nedobrý osobní vztah měl s jeho hlavním aktérem Oldřichem Novým.

 

Dana Medřická, Oldřich Nový a Helga Čočková na titulu časopisu Kino

Na Barrandov jsme coby mládež (a víceméně jen kompars) přijížděli na plac jako první, aby, až dorazí hvězdy, byla maskérna volná. Těmi hvězdami byli po panu Oldřichu Novém například paní Dana Medřická, Rudolf Deyl mladší, půvabná Helga Čočková a mně tehdy zrovna velmi protivný Jan Tříska, neboť při natáčení měla Helga oči jenom pro něj, zatímco my, někteří velmi hezcí komparsisté, jsme marně usilovali o její přízeň.

 

Písnička Páni rodičové se časem stala hitem, který však místo Helgy zpívaly jen tehdejší pěvecké hvězdy – Jana Petrů a také Yvetta Simonová. V této ukázce z filmu Dva z onoho světa zpívá úvodní pasáž písničky herec, který je už dávno neprávem zapomenutý – Honza Kotva. Bohužel jeho hereckou kariéru přetrhla smrt - zemřel v roce 1993 po operaci srdce, ve věku pouhých 49 let. 

Byť praxe z příprav na začátku natáčecího dne byla taková, jak jsem popsal, stala se mi přesto neuvěřitelná a nezapomenutelná příhoda. Seděl jsem v křesle barrandovské maskérny, všude voněla káva, moc se nemluvilo, protože stále ještě bylo velmi časné a rozespalé ráno. Maskérka mi zrovna přejížděla obličej houbičkou s tekutým pudrem, když tu jsem uslyšel, jak vedle mne kdosi usedá do volného křesla. Chtěl jsem pozdravit nějakého ze svých filmových „spolužáků“, ovšem když jsem pootočil hlavu - zkoprněl jsem. Vedle mne právě začali s líčením legendárního Kristiana! Pípl jsem své „dobré jitro“, dostal jsem od Oldřicha Nového uctivou odpověď, maskérka mi ještě jednou přejela ksicht „ťuňtětem“, sundala mi ručník zpod krku, a už jsem musel uvolnit místo dalšímu.

Vyšel jsem z maskérny a šel „lovit“ Čočkovou. 

Uplynulo přes třicet let, kdy jsme se s Helgou Čočkovou setkali a já se jí mohl přiznat ke svému trápení ve vztahu k ní, o kterém nevěděla. Když jsem o tom kdysi napsal do jedněch dnes už neexistujících internetových novin, Helga tenkrát zareagovala:

„Milý Ondro, některá vyznání, byť opakovaná o století později, hřejí o to víc, že je teď činí člověk s již daleko větším rozhledem a moudrostí, člověk s pohledem již nezaslepeným zrádnou chemií, zdobící tato svá slova svou osobní osobnostní váhou čestně a pracovitě prožitého života.

Hřejí o to víc, že člověk již světa a jeho běhu dostatečně znalý, znající jeho úskoky a naivní, pošetilé reakce a činy té oslovené, má přesto opět potřebu se k nim vrátit, a dokonce je veřejně zopakovat. Děkuji Ti za Tvé přátelství a velmi si ho vážím. Hřeje.“

 

Písničku Páni rodičové si Helga znovu zazpívala v roce 1993 v televizním pořadu Kavárnička, aneb Dlouho jsme se neviděli. Tam jsme se konečně zase setkali osobně.

Na závěr dnešní malé vzpomínky jedna perlička: Začal jsem u rokenrolu a teď se schválně podívejte, jak uměl toho roku „řádit“ Oldřich Nový!

 

 

Vložil: Ondřej Suchý