Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vzpomínky na básníka Jaroslava Seiferta ve mně kdysi vyvolal knihkupec Vráťa Ebr. Album Ondřeje Suchého

22.11.2023
Vzpomínky na básníka Jaroslava Seiferta ve mně kdysi vyvolal knihkupec Vráťa Ebr. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Tuto fotografii komentoval můj bratr Jiří: „S Jaroslavem Seifertem v době, kdy ještě nebyl nositelem Nobelovy ceny, nýbrž jen nositelem nevyřčeného titulu Největší žijící český básník.“

Minulý týden (13. listopadu) zemřel legendární pražský knihkupec, později známý i jako spisovatel a moderátor Vráťa Ebr. Proběhlo mi hlavou vše, co jsem s ním kdy zažil, a vybavilo se mi také, jak mě svého času požádal o příspěvek do knížky, v níž vzpomínali lidé různých profesí na básníka Jaroslava Seiferta. V první chvíli jsem se chtěl omluvit, že žádnou zajímavou vzpomínku na tohoto velikána české poezie nemám, ale vzápětí se mi vybavily v paměti dva okamžiky a já příspěvek slíbil a napsal. Dnes ho zařazuji také do svého Alba:

Se jménem básníka Jaroslava Seiferta mám před očima dva roky - 1961 a 1971.

V jednašedesátém jsem se stal nejspíš nejmladším členem nově vzniklého Klubu přátel poezie při nakladatelství Československý spisovatel. Nebylo mi ještě ani šestnáct let. Povinností člena bylo zakoupit si během roku čtyři tituly, výbory básní významných básníků. Tyto čtvercové knížky s vloženou gramodeskou byly krásné. První svazek s názvem Ještě jednou jaro přinášel průřez tvorbou Jaroslava Seiferta.

 

Jaroslav Seifert: Ještě jednou jaro 

Vyzvedl jsem si knížku v prodejně na Národní třídě a vzal ji s sebou do školy, která mě věru nebavila – šlo totiž o Učňovskou školu bytové tvorby a já se měl tehdy za tři roky stát truhlářem. Při hodině jazyka českého jsem ji vyndal z tašky a četl si v ní pod lavicí. Jenže během výuky mě zaregistrovala paní učitelka a skutečnost, že jsem byl zabrán do podlaviční četby, ji rozlítila natolik, že se přiřítila k mé lavici a knihu mi vytrhla se slovy: „Tak o tohle si můžeš požádat až na konci školního roku!“

Nemusel jsem. Když se paní učitelka podívala na obal, její tvář se proměnila a rozpačitě mi zašeptala: „To teď nemůžeš číst, chlapče, teď probíráme něco jiného…“ Na konci hodiny si mne pak zavolala, knížku mi vrátila, pochválila za to, že mě zajímá poezie, ale zároveň mě požádala, ať si takovéto knížky čtu doma a ne při vyučování ve škole. Což jsem také splnil. Na konci školního roku mě pak čekalo překvapení – z češtiny jsem dostal nezaslouženou jedničku. 

Od té doby uplynulo deset let a já šel do pražské Violy na představení, které se jmenovalo Na zdraví, pane Seiferte! Na pódiu jediný recitátor – Miroslav Horníček. Byl jsem zvědav, jak asi bude herec, kterého jsem do té doby vnímal jako komika, partnera Jana Wericha anebo hostujícího herce na scéně divadla Semafor, přednášet vážnou poezii? Musím přiznat, že toho večera mi byla básnická tvorba Jaroslava Seiferta ještě bližší a srozumitelnější – díky Miroslavu Horníčkovi. Můj zážitek pak ještě znásobila skutečnost, že když recitátor pozvedl číši červeného vína se slovy: „Na zdraví, pane Seiferte!“, otočil se k místu nedaleko mne, tam, kde onoho večera seděl nenápadně v kruhu svých blízkých sám Jaroslav Seifert!

Na tyto dvě chvíle strávené ve společnosti Jaroslava Seiferta nikdy nezapomenu!

 

Když jsme si s režisérem Jiřím Menzelem povídali po natáčení dokumentu o jeho tatínkovi, spisovateli Josefu Menzelovi, přišla řeč také na Jaroslava Seiferta. (Foto Václav Fořt)

Zeptal jsem se Jiřího Menzela, jestli někdy psal holkám básničky. 

„Psal,“ přikývl. „Na škole jsme měli učitele, vynikajícího člověka Miloše Hoznauera, češtináře. Neučil nás, ale občas suploval. Bylo to v polovině padesátých let, před maturitou, a on, když suploval, nebyl nucen držet se osnov. Tak nám vypravoval o Seifertovi, což bylo tenkrát trošku ilegální, a přinesl rukou přepsané Seifertovy básničky a dával je holkám, aby si je opisovaly. A já tenkrát - jak to ty holky měly na těch papírkách - jsem jim podstrčil takovou seifertovskou básničku, kterou jsem napsal sám a která byla dost nemravná. Tenkrát mi šlo rýmování, byl jsem docela schopný veršotepec. Tak jsem napsal takovou znělku á la Seifert a podstrčil to těm holkám, jako že je to také básnička od Seiferta, jenomže málo známá. Myslím, že jsem toho pana učitele tenkrát dost rozzlobil. Pak už jsem básničky psát přestal.“ 

Tak, a to je z mých dnešních vzpomínkových střípků vše.

 

Medaile z roku 1995, věnovaná Jaroslavu Seifertovi

 

Vložil: Ondřej Suchý