Kouknu do rohu a tam měli sněm tři švábi, velcí jak hovada, s prominutím. Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Stěhování...

Lea už je ve Španělsku, v městečku Torrevieja, ve svém vlastním domečku. I s kočkou Bastet, která přežila let překvapivě bez problémů. Ta jaksi měla být jediná spolubydlící, jenže, jak vyšlo najevo hned první večer, těch spolubydlících má Lea více. A další ještě čeká… Navíc dorazil z Česka nábytek a věci, které je třeba přestěhovat dovnitř. Jak dále zjistíte, odehrálo se to v žánru něco mezi groteskou a hororem.

Začala jsem pomalou prohlídku svého nového, téměř prázdného domu. V kuchyni bohužel zůstalo úplně všechno, co tam bylo, včetně zbytečně obrovské, magnetkami oblepené lednice s mrazákem a plynového čtyřvařiče se dvěma patrně prázdnými bombami. Kočka si našla prozatímní rychlé bezpečné útočiště, kdyby něco, pod linkou. Obhlédla jsem místnost - no, s kuchyní ještě bude problém...

Bastet v novém domově

Z patia zmizely bohužel veliké nůžky na stříhání větví a tvarování jalovců u vrátek, taky hrábě, pilka a motyčka. Škoda. Něco jsem si dovezla z Čech, ale ty velké nůžky, ty mi budou chybět.
Koupelna už byla odzkoušena, je udělaná nově, viditelně co nejlevněji, ale čistě a účelně, sprchový kout - no, miniatura, musím zhubnout. Dlaždice až do stropu, všechno čisté, nové. Dveře nejdou úplně otevřít, vadí tam věšák na župan, na trůně se tím pádem sedí poněkud nepohodlně, pokud se člověk v trůní síni nezavře.

Pokoj mnou určený jako ložnice je malý 2,5x3 metry + 30x120 cm výklenek na skříň, transport mé obří bambusové postele bude asi dost nervák. Vejde? Nevejde? Začínám mít trochu obavu...

Ušák, o kterém byla řeč minule...

Druhá ložnice bude na skříně, taktak se vejdou, ale vejdou. A bude tam gauč, který je zatím vedle, a po dohodě mi zůstal, na spaní pro eventuální hosty. Prohlížela jsem zrovna pěkný bílý noční stolek, o který jsem také požádala, aby tu zůstal, když jsem zaznamenala nějaký pohyb na zemi. Kouknu do rohu a tam měli sněm - 3 švábi - pardon, jak hovada. Já, poválečný Středoevropan, který zná tato zvířátka jen z literatury - a tady najednou v mém novém domě - živí švábi! Chtělo se mi volat o pomoc.  Pravda, jednou už jsem se s nimi setkala, ve Francii, v Paříži - v hotelu v jakési zapadlé uličce. Večer jsem si hodila na zem vedle postele tašku na ranní balení a když jsem jí ráno zvedla, byli tam. Jednoho jsem drapla a přinesla ho, celá rozzuřená, do recepce, co to jako má být, že jsem si objednala samostatný pokoj!  a recepční se na mně udiveně koukali jako - nojo, no, šváb. A co jako? Tehdy jsem byla naprosto konsternovaná. Nebyl to, pravda, žádný hotel Ritz, byl to jen laciný hotýlek, no ale šváb??? Brrrrr!

Tady jsem taky hned volala zděšeně a dotčeně o pomoc paní makléřce, jako by za ně mohla. „Jsou tu švábi!" Zasmála se a pravila s převahou: „No jo, je horko, léto, tak jsou. My je máme taky. Lítají z venku nebo lezou z potrubí. Tady švábi lítají." A ještě dodala: „Oni jsou tu doma." A poslala mi obrázek spreje, který na ně funguje. Moc mě to neuklidnilo. Na internetu jsem našla, že jsou to američtí švábi. A ti opravdu létají. Přivandrovalci!

V noci jsem se bála usnout, nechala jsem světlo, to jsou prý zalezlí. Skoro jsem nespala. Místo přání si hezkého prvního snu v novém bytě jsem sice zírala do všech čtyřech koutů, tak, jak je to správné, jenomže ne kvůli hezkému snu, ale jestli neuvidím švába. Na chvíli jsem zhasla a sedla ke stolu. Během minuty jeden vylezl ze zástrčky vedle stolu. Rychle jsem zase rozsvítila, on byl taky bleskově zpátky v zástrčce. No nazdar... A ještě po mně začali stepovat mrňaví jižní mravenci...

Ty bláho, říkala jsem si nahlas. Takže dům plný myší na severu jsem vyměnila za dům plný švábů a mravenců na jihu. A to ještě, až pořádně sprchne, což tu jednou za čas bývá, vytvoří se v půdě veliké louže až malá jezírka nebo tůňky a bleskově se namnoží a masově přiletí místní komáři. To je tu prý taky normální, jak jsem se dočetla. „Do pihele! Tak to byl teda opravdu Kauf Tisíciletí tohleto," hulákala jsem do noci. Rychle jsem ale zmlkla - aha, tohle jsem mohla v kamenném domě se zdmi 75 centimetrů v Čechách. Tady jsou tenké, panelové, betonové stěny... Snad jsem nikoho neprobudila.

Trochu jsem v tom novém domově znejistěla. Nakonec mě ale únava z uplynulých dnů přeci jen zmohla, natáhla jsem se na pohovku, usnula a spala jak jezule až do půl jedenácté, švábi-nešvábi.

Večer se objevil řidič od stěhováků. Byl vysmátý a sám. A tvrdil, že je prima, že už je tady, že si odpočine a zítra že na to vlítne a bude stěhovat. Sám. Když jsem si představila, jak bude vláčet a ničit stůl a tahat na zakázku dělanou bambusovou postel za dost peněz, tak se mi přitížilo a volala jsem okamžitě jeho šéfovi. Za chvíli volal zpátky, že ne, abych se nebála, že si řidič dělal legraci, že ráno budou dva. Že jsou frančíza a že mají spolupracovníky všude po Evropě. OK.

Druhý den ráno opravdu přijeli dva. Řidič, který se během času svěřil, že je u firmy teprve týden, a druhý pracant byl taky. Španěl Antonio v bezpečnostní žluté vestě na holém těle, kterého, jak se ukázalo, sebral pan řidič někde na zastávce autobusu a plácli si. Jo tak aha. Dva. Spolupracovníci. Spolu akorát večer popařili a teď tu byli...

Stěhování podruhé

Stěhovák nebyl z nich ani jeden, což se pozná podle toho, jak šikovně si s nábytkem vedli. Já jsem jim musela říct, jak si mají přesně dát pohovku 140x90x120, aby hladce prošli dveřmi 80cm a nerozvalili dům, když se jim už podařilo vyvrátit stejně široká vrátka.

Co se týče dalšího nábytku, tak třeba můj pracovní stůl - není určen k šoupání. Je to taková ta věc, co jsem si kdysi složila z desek, které rozhodně nejsou ze dřeva, tedy kromě šuplat a nožiček. Jinak je celý z nějaké těžké, hnědé, lisované, papírové hmoty, natřený na bílo. Samozřejmě, že s ním šikulové šoupali - rozpadl se na prvočinitele. Když jsem radila, ať si na něj vezmou popruhy jako v Čechách, neboť je těžký, španělský strejda to rezolutně odmítl a začal dělat svaly a předvádět že to nepotřebuje, že ho popadne a přeletí s ním jako nic. Houby nepotřeboval. Neuměl by si popruh prostě navléct. To se taky musí umět.

Prostě parta hic v hicu... Byli oba hrozně milí, ochotní, Antonio byl vysloveně galantní, rukulíbal a poklony elegantní vystrouhal - no, byl stejně starý jako já. Prostě jůra... A abych mu nekřivdila - je pravda, že na ten věk sílu měl. Ale tu opravdický stěhovák zas tak moc nepotřebuje, když ví, jak na to. Rozpadlý stůl tedy nakonec odložili u zdi s tím, že ho při příštím stěhování za týden pan řidič dá dohromady.

Nu a čekal nás transport té obří postele. Hned jak ji vyndali z auta, dali si ji obráceně. Bylo mi hned jasné, že takhle by neprošli, ale chvilku trvalo, než pochopili, jak ji chci hned před brankou pro klid duše vidět. Proč, to asi pochopili až uvnitř. Dvorem se pokoušeli šibovat tu věc 230x150x50 cm na mém rudlíku - poněkud komický výstup, ale dobrá. Vstupním pokojem prošli chlapi s postelí jako nic, vchod má šířku 80 cm, místnost je dlouhá 4 metry, takže rezerva veliká. Pak se ale museli vecpat vpravo do chodbičky dva metry dlouhé, osmdesát centimetrů široké, vedoucí k ložnici, a nejvyšší meta byly dveře do ložnice v čele té chodbičky, široké pouhých 70 cm, neboť futra a nalevo ještě o 3 cm přesahují dveře, takže vlastně 67cm a pod divným úhlem...

Dveře ložnice jsou prostě pod pravým úhlem ke dveřím z první místnosti. Jediný možný způsob, jak postel pronést až do plánované ložnice, jsem sice vymyslela, ale centimetry ani milimetry jsem fakt neměřila. Lopotili se hoši, řidič už v ložnici, Antonio ještě v první místnosti, postel držel mezi dveřmi do chodbičky. Zvedali, pokládali, nakláněli, myslím že i je ten pokus zaujal hlavně svojí beznadějností.

Jestli ta postel neprojde, celá koncepce mého domu se zřítí a první, přijímací místnost, zamýšlená jako obývací pokoj v barvě bílé, bude pestrobarevnou ložnicí, protože jinam mé lože prostě neproleze. A budu spát hned v přijímací místnosti, rovnou proti vstupním dveřím. A co, nakoupím bílý lajntuchy a možná si tu otevřu hampejz... Padlo na mne zoufalství... Akce velký ježek v malé kleci začala vypadat hodně stresově, postel trčela mezi dveřmi první místnosti a ložnice, natvrdo zapříčená.

Ode dveří ložnice se ozval řidič u čela postele: „Je to na prd, milostivá, tady už není ani milimetr, leda urvat futro..." V tu chvíli Španěl, který jen podle tónu hlasu asi pochopil, že je zle, si chtěl udělat pohodlí a postel položit. Nešlo to, zůstala ve vzduchu. Trochu si tedy poskočil, tím obrovským předmětem nějak cuknul, pořád ještě byl v první místnosti. Postel nějak pochopila, že sranda skončila, a náhle, jak po másle, vplula do chodbičky, že za ní Španěl až musel skočit. Kámen mi upadl ze srdce, což se projevilo radostným zařičením. Měla jsem chuť začít křepčit, neboť se mi opravdu ulevilo! Uff. Málem jsem Španělovi z radosti dala hubana! Radoval se taky, upřímně. Cesta do ložnice byla otevřená. Když tu věc vyrovnali, položili a umístili, řekl řidič: „Teda milostivá, beze srandy, tam nebyl už ani milimetr."

A tak jsem jim prominula i rozpadlý stůl. Ostatně když řidič slíbil, že ho při dalším stěhování knih a zbytků z Čech opraví... Španělský stařík Toník, jak mu říkal řidič, stařík, který se zasloužil, dal na dvorku několik tanečních kroků a elegantně, s rukama nad hlavou, vyvanul ze vrátek, asi do hospody na rohu. Na korbě ale byly ještě dvě menší knihovny a plno balíků a velkých krabic knih... Řidič si otevřel chlazenou Magnezii, dal mi taky jednu a řekl: „Toník nechtěl. Nebojte, on se vrátí, ještě nedostal zaplaceno." Měl pravdu. Za hodinku byl Španěl zpátky, dotahali zbytek nábytku a balíků, na chvíli se ztratili za autem - asi proběhl kšeft - a Španěl, ve žluté propocené reflexní vestě na holém těle, odešel.

Po celou dobu toho stěhování bylo vedro, nějakých 37°C. Upřímně - obdivuju je oba, že mi tu nepadli a že to všechno dostěhovali. Obzvlášť Španěl. Na 68 roků fakt skvělý výkon a kondice a za ten poskok s postelí by si zasloužil metál. Stěhovák by to neudělal...

Pokračování příští týden

Vložil: Lea Hniličková