Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ten ušák nejede, pravil vyděšený stěhovák, když z něj vyběhla myš. Bastet holt zestárla… Seniorka jede na jih

10.11.2023
Ten ušák nejede, pravil vyděšený stěhovák, když z něj vyběhla myš. Bastet holt zestárla… Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Bastet: Kočka obhlédla svůj dům a konečně doopravdy usnula na hadru, který tu zůstal...

Dvanácté pokračování nás zavádí pár větami na letiště v Alicante a pak už do Leyina nového domova, který… nepoznala a pohádala se s taxikářem, že jí zavezl jinam. Ve španělském městečku Torrevieja je teď panička i její kočka Bastet. Jen nábytek ještě někde čábruje a voda – neteče. A Lea, naštěstí, opět objevila svůj nezdolný optimismus a smysl pro humor, s nímž zvládá všechny strázně osudu.

Letiště Alicante, tradiční vyvýšená cesta k letištní budově, tradiční broukající si strejda, v budově u vozíku paní s otázkou, odkud letím. Čechy ji trochu překvapily, na spící kočku se usmála, Bastet ale spala tak, že jsem se bála, jestli je vůbec naživu. Přeci jenom je jí 15 let. Paní nás dovezla k autobusu a po téměř hodinové cestě jsme byly doma. Tedy na autobusovém nádraží. Dala jsem si tradičně kávu a lahvičku vody - jak se ukázalo později - naštěstí...

 

Výhled na hory u letiště Alicante

U chodníku stál taxík, tak jsem kávu rychle vysrkla, lahvičku s vodou strčila do batohu, nechala několik lidí obdivovat blahosklonně zírající, spokojeně vyhlížející kočku, která se na chvilku probrala - možná proto, aby mě ujistila, že žije, a svojí téměř nepoužitelnou, znavenou, absolutně basic angličtinou jsem se zeptala taxikáře, zda nás odveze. Kývnul, že rozumí, zapnul větrák a jeli jsme.  Systém jednosměrek, tak ten musí být pro taxikáře hotový ráj, ale prý tu díky němu nedochází k nehodám.

 

Plameňáci jsou zvláštností města Torrevieja, tihle jsou jenom okrasou kruhového objezdu.

Po chvilce jsme byli u cíle. Tedy taxikář byl u cíle. Já jsem zírala jak puk a tvrdila mu, že tady nebydlíme... Co si pomyslel, nevím. Ukázal prstem na číslo domu na sloupku. Souhlasilo... No. Zastavil tak, abych to z taxíku měla dva kroky, ne čtyři nebo pět.... Co si pomyslel, nevím.
Po odemčení všech čtyř zámků do mého hradu, jsem položila přepravku s kočkou hned v první místnosti, otevřela jsem jí vrchní víko a čekala, co bude.

Stará paní hraběnka pomalu vysunula hlavu jak pantograf a chvilku s ní otáčela do více stran než je možné, poté překročila stěnu přepravky, zkrátila nožičky na minimum a vyrazila na obhlídku svého nového panství.

Já, totálně vyřízená, naposled jsem trochu spala předevčírem, jsem se vrhla za osvěžením do koupelny a okamžitě jsem pochopila, že to tady zase tak jednoduché nebude. Voda netekla. Ok. Narvala jsem na sebe zpátky propocený textil a šla na ulici vodu pustit. A nepustila, nemaje čtvercový klíč od skříňky vodoměru. Ze čtvrtlitrové lahvičky z kavárny jsem se aspoň zteplalé vody napila, dala taky Bastet a volala o pomoc paní makléřce.

Přijela, pustila vodu a štěstí se konečně dostavilo. „Zavřela jsem ji, asi tušíte proč," řekla paní makléřka a zlehka prohlédla k ozdobné, krajkově dírkované zídce souseda, a k hydrantu na zalévání zahrady, vzdálenému od jeho zahrádky tak 70 cm. No, ano. Tak nějak tuším. Vrátka jsou celou dobu, minimálně dva měsíce otevřená, kdokoliv kdykoliv vejde, má vodu k dispozici. Myslím, že soused vlevo utrpěl tím uzavřením docela škodu.

Takže nakonec - a prozatím - se všechno v dobré obrátilo. Místní, pouze dekorační nábytek odjel téměř tak, jak bylo dohodnuto, zůstal stůl, pohovka a noční stolek, ale bohužel i kuchyň zůstala úplně v původní podobě. I s částí nádobí.

Můj herberk naložený v mém definitivně opuštěném českém království právě ukusuje kilometry někde v Německu nebo ve Francii a zítra už může klidně být tady. Jede sem dokonce i křeslo, o kterém řidič vozu původně prohlásil - tak tohle nestěhuju - poté, co z něj vyběhla myš. Vypadal, že to má s myšima jako já s pavoukama. Že by leknutím vyskočil na skříň, i když tam žádná nebyla. „To křeslo prostě pojede, protože je to můj ušák, který jsem dostala od mámy k osmnáctinám! Kromě toho, myš už odešla," řekla jsem přesvědčivě, a tak ho naložili.

Jo, starý kamenný dům, přízemí, kámen lepený jílem. A jak se v takovém zbavit myší? No přeci dobrou kočkou. Nic nefunguje tak spolehlivě. Ano, tak to bylo celá léta. Ale najednou Bastet zestárla, a od loňského roku se začala na myši dívat jako na divadlo. Víc už ji prostě nezajímaly. Trávit je jsem se bála kvůli ní, kromě toho mi to připadá hnusný. A pastičky jsem musela dávat velice opatrně, aby se náhodou nechytila Bastet.

A tak - milá moje kočko - teď jsme tedy skoro a za dva dny už úplně, doma, a tady jsem žádnou myš neviděla.

Téměř prázdný španělský, čistě bílý byt vypadal že je veliký, ale poněkud smutný, pustý. Holé bílé stěny jsou pěkné, ale bez knih a obrazů pro mne úplně mrtvé, takhle bych žít nemohla, to bych se fakt cítila jako opravdický uprchlík, jako vykořeněný emigrant. Ale já chci mít i tady, v teple na jihu, (bez smrtících výhrůžek od ČEZu typu „no, počítejte, že budete platit zhruba jednou tolik“) zase svůj milý, mírně nebo hodně rozbordelený, ale přátelský, vlídný, bezpečný DOMOV.

Pokračování příští týden

 

 

QRcode

Vložil: Lea Hniličková